Fotogalerie

Moje borůvkové noci: recenze filmu

Marek Čech

16. června 2008

Proslulý čínsko-hongkongský stylista Wong Kar-wai se potkává s pop-jazzovou zpěvačkou Norah Jones ve svém neasijském debutu.

Sebeočistné putování v kruhu

Film je metaforicky pojmenovaný podle hrdinčina oblíbeného koláče, který zůstává ve společnosti jeho sladkých soukmenovců stejně nepochopitelně opomíjený jako v reálném životě hlavní protagonistka příběhu. Elizabeth (Norah Jonesová) přichází o přítele, byt i vnitřní klid a útěchu hledá v newyorské nonstop kavárně u jejího majitele Jeremyho (Jude Law).

Jako všichni zrazení v lásce marně hledá odpověď na otázku proč a ve společnosti podobně stiženého empatického kavárníka cítí, jak moc jsou si blízcí. Pojí je důvěrnost slov i pohledů, ale nedají to jeden druhému najevo. Dívka se chce vyrovnat s rozchodem sama a začít od nuly. Proto se jednoho dne vypraví na sebeočistnou pouť po restauračních zařízeních amerického středozápadu, kde hledá práci a poznává, že nejen její život připomíná okoralý koláč s názvu filmu. Stává se tichým pozorovatelem citových exhibicí a zmatků jiných, snaží se z nich poučit a prostřednictvím bolesti druhých překonat tu svou.

Tento film na DVD/Blu-ray si můžete zakoupit na www.Filmopolis.cz

Samotný příběh o dívce, hledající napříč Amerikou zapomnění na hořkou pachuť z konce posledního vztahu, je typicky wongovský. I dva osamělí lidé, kteří se na chvíli potkali, aby se mohly jejich osudy protnout se stejnou lehkostí, s jakou se vzápětí rozvolnily, už tu byli (Stvořeni pro lásku). Nový a typicky americky ikonografický je motiv cesty, který je, jako ve většině road-movie, především symbolem hledání a sebeuvědomění. Hrdinka ji musí podniknout, aby zjistila, co cítí a kým vlastně je a dovedla se zpět navrátit z pozice zraněné oběti do aktivnějšího módu, schopného přijmout novou lásku. Vnitřní či chcete- li intimní putování v kruhu, kde od počátku tušíme, že na jejím konci dojde k poznání, že již na začátku měla na dosah ruky to, co vlastně celou dobu hledá, se uzavírá. Elizabeth se ale vrací posílená o spoluprožívání tragických událostí druhých a tedy mnohem silnější.

Blyštivá krása nočních neonů

Ve Wong Kar-waiových filmech nikdy nešlo až tolik o příběh, jako spíš o náladu a stylovost, s níž si pohrává s fenoménem abstraktního časoprostoru, rozfázovaného do pohybu a rytmu filmového vyprávění. Po zkoumání možností narativního uchopení času ve 2046 se pro tentokrát zaměřil především na prostor, ať už ho chápeme ve smyslu duchovním nebo materiálním. Hrdinčina pouť obě dimenze propojuje ve smyslu zpřítomněné cesty k sobě samé.

Kamera Dariuse Khondjiho (Klub rváčů) tento vjem svým neostrým a jakoby rozpitým způsobem snímání s dominantní barevnou škálou v kombinaci červené a zelené podmanivě navozuje. Noční bary jako poslední útočiště všech citových vyděděnců vyvolávají pocit opuštěnosti, osamělosti, melancholie a nostalgického přemítání v hodině mezi psem a vlkem, kdy se tiché zoufalství mění v pokojné odpuštění. Světla ramp a neony, mísící se s detaily nápisů ve vitrínách nočních barů, se odráží ve tváři zraněných ztroskotanců, mezi něž nepatří jen Elizabeth a sympatický kavárník, ale i nepoučitelná gamblerka a navzájem se ničící manželský pár.

Křiklavý a nepřehlédnutelný vizuální obal, plný působivých záběrů, snímaných přes skla výloh, který sám o sobě je výsostným estetickým zážitkem, ale nemůže nahradit sílu citů, které zůstaly vězet trochu pod povrchem. Vinou scénáře, na kterém režisér spolupracoval spolu s autorem detektivních románů Lawrencem Blockem, nás emoční linka příběhu nedokáže pohltit natolik, abychom skrze trápení postav prožili vlastní očistec do nejniternějších koutů naší mysli i těla. K tomuto pocitu přispívají i dialogy, nebezpečně balancují na hranici zjednodušujících klišoidních mouder a vtíravého patosu bez známky nadhledu.

Galerie raněných duší

Režisér přesazením své meditativní poetiky do angloamerické kultury, s jejímiž fenomény, ať už jde o zvolený žánr nebo prostředí krajiny, kam příběh zasadil, trochu ztratil. Asijsky tlumené emoce a smyslná úvaha o vzdálenosti mezi touhou a jejím naplněním, ve spojení s jistou intelektuální odtažitostí, známá z jeho předchozích opusů, zůstala pohřbena pod epizodickou strukturou vyprávění, plné volně nahozených figurek. Snovost se mění spíš v malátnost, jež symbolizuje neukotvené těkání hlavní hrdinky.

Melancholickou atmosféru ale výborně dotváří tradičně výrazná složka Wongových filmů, kterou je hudba. Písně nejen z úst titulní představitelky, ale i blues Cassandry Wilson svou posmutnělou náladou přesně ladí k záběrům nočních měst i arizonských plání a plně korespondují s duchovním horizontem jednajících aktérů. Debutantský výkon Norah Jonesové se dostává pod kůži s podobnou neokázalou samozřejmostí jako její písně. Spíše než o aktivního činitele jde o pasivní svědkyni, skrze níž se zrcadlí mnohdy dramatické momenty ze života lidí, jimž vstoupila do života.

Elizabeth se snaží pochopit svět, v němž se najednou nenávidí lidé, kteří se dříve milovali a ve své zášti a hlouposti nejsou schopni svému blízkému projevit slůvka útěchy a porozumění, které budou sami na druhý den potřebovat. Přesně takovým párem z galerie raněných duší je i David Strathairn jako stoický policista Arnie, utápějící v alkoholu stesk z nemožnosti soužití s milovanou nevěrnou ženou Sue (Rachel Weiszová).

Dalším prototypem ženství je notoricky prolhaná hráčka Leslie (Natalie Portmanová), jež odmítá věřit druhým a odhalí vždy faleš u svých spoluhráčů, ale odmítá si ji připustit ve svém konání. Ženské postavy vnášejí do příběhu dramatičnost a mají v sobě uhrančivou znepokojivost tajemně svůdných předmětů touhy (Rachel Weiszová) i rafinovanost (Natalie Portmanová). Norah Jonesová oproti tomu vybavuje svou postavu aurou křehkosti a civilnosti, její milostný protipól Jude Law zase sympatickou atraktivitou a ochotou naslouchat.

Moje borůvkové noci až příliš opakují zaběhlé mechanismy, známé z Wongových předchozích filmů. Zpomalené záběry, horizontálně plující kamera, neustále projíždějící vlak… Wong recykluje své oblíbené trademarky a v jednoduché dějové lince, již tvoří sled barových zastavení jako symbolů sebereflexivní touhy poprat se s vlastním trápením, vypráví příběh o všech těch, jež ve svém hledání a tápání touží dohlédnout bod, kdy překonají zklamání, které utrpěli. I oni chtějí milovat a být milováni, ale ještě přesně neví, jak dlouho bude trvat, než se rány zacelí a oni nad borůvkovým koláčem se zmrzlinou spočinou v objetí s člověkem, který se nestydí za to, že miluje zdánlivě banální příběhy s dobrým koncem.