Stará puška, Vzestup, Okupace ve 26. obrazech, Štvanci, Ponorka, Stalingrad. Pohled na brutalitu války z ruské, německé, francouzské i maďarské strany.
Blíží se oslavy konce 2. světové války a tak jsme rozhodli opět připomenout snímky, které tuto největší noční můru novodobé historie reflektují. Loni jsme vás seznámili se čtrnácti slavnými tituly, letos budeme v tomto mapování pokračovat filmy, které ukazují válku ve své skutečné podobně, nikoliv jako hrdinský epos.
Stará puška
r. Robert Enrico, Francie / Západní Německo, 1975
Rok 1944. Blíží se konec války a Němci chvatně opouštějí okupovaná území jižní Francie. Městečko Montauban brzy volně vydechne, ale zatím se po ulicích ještě ozývá střelba a z poražených je cítit vztek a strach. Doktor Julien Dandieu (Philippe Noiret) pracuje jako chirurg v místní nemocnici a vypomáhá francouzskému odbojovému hnutí.
V obavách o bezpečí své rodiny požádá přítele, aby jeho ženu Claru (Romy Schneider) a třináctiletou dceru Florence (Catherine Delaporte) odvezl do vsi Barberie, kde mají malý rodinný zámeček. Domnívá se, že tam budou v bezpečí a stranou od všeho dění a tahu německých vojsk.
Když se za nimi o několik dní později vydá, čeká ho nepředstavitelná hrůza. Nachází již jen vyvražděnou vesnici a v ní německou posádku. Když dorazí ke svému rodinnému sídlu, nalézá mrtvé tělo svého dítěte a představuje si, co krutého pravděpodobně musela vytrpět jeho mrtvá a znásilněná žena.
Jeho šok a bolest jsou nezměrné, navzdory tomu však zachová jistou rozvahu. Nalézá svou dávno schovanou starou pušku a začíná krutou mstu. Protože doktor Dandieu dokonale zná složitý systém podlaží, chodeb a schodišť na starém hradě, získává před těžce ozbrojenými německými vojáky velkou výhodu.
Několikrát se ocitne v nebezpečí, přesto však postupně a trpělivě zvládne zabít všechny nacistické katy, kteří jsou zodpovědní za smrt jeho rodiny. Doktor nakonec přežívá, když je však nadlidský úkol konečně za ním, opět propadá obrovské bolesti nad ztrátou nejbližších.
Francouzský film režiséra Roberta Enrica Stará puška se ve své době setkal s mimořádným úspěchem. V roce 1976 proměnil z devíti nominací na prestižní francouzské ocenění César tři. Za nejlepší film roku, Phillippe Noiret byl vyhlášen nejlepším hercem roku a Césara získal i François de Roubaix za dramatickou hudbu. Skladatel tři měsíce po uvedení filmu zemřel a Césara získal posmrtně.
Sám tvůrce přiznal, že jeho záměrem bylo ukázat zrůdnost fašismu a války. Masakr skupiny Waffen SS, kvapně ustupující před spojeneckými vojsky, je brutální a nelidský. Mnohem víc ale mrazí z aktu pomsty člověka, který předtím zachraňoval lidské životy a svým vychováním a povahou mu bylo násilí na míle vzdálené.
Phillippe Noiret dal svému doktorovi vzhled bázlivého intelektuála, jehož bolest a krutá rodinná tragédie, jíž se stal svědkem, posunula do role vykonavatele aktu pomsty a odplaty. Jeho čin v očích diváků pak přerůstá z aktu jednotlivce do symbolického odporu proti válce a jejímu běsnění jako takovému.
Film není pro citlivé povahy. Kvůli násilným scénám odmítl hlavní roli Lino Ventura. Provedení pomsty i řádění nacistů je zobrazeno se silnou dávkou naturalismu (plamenomet) a v závěru přerůstá až do stylu akčního filmu. Na konci pak film klade otázku, co se stane s psychikou člověka, který byl vystavěn hned dvojím násilí. Viděnému a realizovanému.
Vzestup
r. Larisa Šepiťko, Sovětský svaz, 1977
Uprostřed kruté zimy jsou dva partyzáni, důstojník Sotnikov (Boris Plotnikov) a vojín Rybak (Vladimir Gosťuchin), vysláni sehnat jídlo pro partyzánský oddíl, skrývající se v lese. Zpočátku závisí úspěch akce na schopnostech a fyzické zdatnosti vojína Rybaka, a nemocný Sotnikov je spíše na obtíž.
Při jedné přestřelce s německými okupanty je Sotnikov zraněn. I přes velké nebezpečí mu Rybak pomůže a dopraví ho do nejbližší vesnice. Zde jsou objeveni německými vojáky a s Němci spolupracující běloruskou policií. Po výslechu a mučení jsou odsouzeni k smrti i se všemi lidmi, kteří jim pomáhali.
Ten, kdo měl za úkol vynutit z nich mučením informace, je Rus, pomahač gestapa, jenž kdysi dokonce studoval na stejné škole jako Sotnikov. Oni dva teď stanou proti sobě, jeden má v rukou neomezenou moc, druhý neporazitelnou vnitřní sílu.
Teprve tváří tvář smrti se projeví pravá povaha dvou hlavních postav. Křehký vysokoškolák Sotnikov navzdory své konstituci všechny útrapy hrdinně snáší, a lpí na svých zásadách i za cenu vlastní smrti. Naopak zprvu nebojácný Rybak je schopný pro zachování si vlastního života udělat cokoliv, včetně příslibu kolaborace. I Rybak si nakonec uvědomí svou zradu a selhání, ale strach mu zabrání vykonat jakýkoliv čin.
Toto realistické psychologické drama, které ukazuje, že pohled do vlastního nitra je mnohdy těžší a bolestnější než mučení nepřítele a předchozí boj se zbraní proti němu, patří mezi nejlepší protiválečné filmy sovětské kinematografie. Vzniklo podle knihy Vasila Bykova, kterou do filmu scenáristicky převedla režisérka Larisa Šepiťková (1938 - 1979).
V její adaptaci jde stejně jako v předloze o sevřené drama, jež se odehrává během několika málo zimních dní v Bělorusku. Film vtahuje diváka do vypjaté dramatické situace a dokáže ji zprostředkovat tak, jako by se formovala bezprostředně před jeho očima. Přímo fyzicky na něj z plátna doléhá tuhý mráz, hlad, bolest, brutalita trýznitelů i utrpení obětí.
Přestože zejména první polovina filmu působila svou formální stránkou poněkud zdlouhavě, zvláště ve srovnání s nepoměrně akčnějšími válečnými filmy, které jak v ruském, tak v americkém prostředí byly od té doby natočeny, vrcholem, kvůli kterému je film stále aktuální a působivý, je jeho poslední třetina.
Právě v ní je nejvíce zřetelný alegorický přesah, odkazující k biblickému příběhu Krista a Jidáše. Tato paralela vzestupu a pádu je vedena jak dějovou linkou, tak obrazovými prostředky. Přesvícené záběry na Sotnikovu tvář, která se navzdory podmínkám noří do kontemplace.
Z filmu je možné vycítit vliv Šepiťkové učitele z filmové školy, klasika poetického dokumentu Alexandra Dovženka a také mistra spirituálního či duchovního filmu Andreje Tarkovského. Černobílá grafika obrazu, výtvarně komponované záběry, magický prostor zasněžené krajiny, syrové detaily. Dojem umocňuje také naléhavá hudba skladatele Alfreda Schnittkeho, použitá zejména ve vyhroceném závěru filmu.
Sugestivně natočené podobenství o morálce, hrdinství, zbabělosti a síle a slabosti lidského ducha získalo v roce 1977 na Berlinale hlavní cenu Zlatého medvěda. Odkaz na celý film v ruštině zde.
Okupace ve 26 obrazech
r. Lordan Zafranović, Jugoslávie / Itálie, 1978
Jugoslávie, Dubrovník 1941. Pár měsíců před vznikem ustašovského Nezávislého státu Chorvatsko, loutkového státu nacistické německé říše. Tři přátelé, Niko (Frano Lasic), Toni (Milan Strljic) a Miho (Ivan Klemenc), vrstevníci z bohatých dubrovnických rodin, žijí bezstarostným životem.
Toni se zamiluje do Nikovy sestry Ane (Tanja Poberznik) a na jejich zásnubách tři sobě si blízké rodiny očekávají okupaci. Přátelství pokračuje, ale nové okolnosti okupace je čím dál více rozdělují. Toni se vzhledem ke svému italskému původu stává fašistou. Miho je jako Žid zatčen a jako zázrakem se mu podaří uniknout z krvavého ustašovského masakru v autobusu. Niko přechází k nelegálnímu hnutí Svazu komunistické mládeže.
Okupace ve 26 obrazech je první částí válečné trilogie jugoslávského režiséra a absolventa FAMU Lordana Zafranoviće, která dodnes šokuje drsně zachycenou realitou zla na pozadí krásného Dobrovníku. Dalšími díly této trilogie je Pád Itálie (1981) a Večerní zvony (1986). Za všechny tři filmy získal řadu ocenění.
Vše začíná velmi idylicky. Kamarádi z dětství, kteří bez sebe nedají krok, se koupou v Jadranu, navštěvují krásné ženy ve veřejných domech a pořádají večírky. Pak ale do slunně rozverné atmosféry středomořského Dubrovníku vstoupí válka. A s ní i třídní, politické a náboženské animozity, které eskalují do vzniku ustašovského chorvatského státu v roce 1941.
Nejodpornějším projevem jeho zvůle a brutality se stává dodnes šokující scéna v autobuse (video pod textem), do něhož nastupují lidé, které nový fašistický režim považuje za své oponenty a nepřátelé. Inteligence, představitelé pravoslavné církve, Židé, komunisté. Za zvuku melodie slepého harmonikáře se v této scéně zatloukají hřeby do hlavy, řežou jazyky i ženské prsy a vydloubávají se oči.
Režisér zde zjevně inspirován tři roky starým Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy propojuje sex a explicitní brutalitu s vizí fašistického režimu. Zároveň nám v rozdělení osudů tří přátel politikou a náboženstvím umožňuje pochopit děje, které se odehrávaly v bývalé Jugoslávii nejen během válečných let, ale i na počátku těch devadesátých minulého století.
Štvanci
J. Lee Thompson, Velká Británie, 1979
Dva muži z odboje přemluví během druhé světové války baskického horala a pasáka ovcí Baska (Anthony Quinn), aby převedl přes nebezpečné Pyreneje z Francie do Španělska francouzského profesora a vědce Johna Bergsona (James Mason). Nacisté Bergsona nenávidí, protože o nich napsal pravdu, ale chtějí využít jeho odborných znalostí ke zdokonalení svých zbraní.
Bask žije na osamělé farmě blízko hranic, okolí zná lépe než kdokoli jiný a už nejednou odboji pomohl. Tento zdánlivě nerudný muž není moc ochoten opět riskovat život, ale suma 5000 peset udělá své. Bask odjede do Toulouse, kde zjistí, že na něho čeká nejen profesor Bergson, ale také jeho žena Ariel (Patricia Neal), dcera Leah (Kay Lenz) a syn Paul (Paul Clemens).
To je příliš velké riziko a Bask převádět celou rodinu odmítá. Ale budovu, kde jsou Bergsonovi schovaní, prohledávají příslušníci SS, a nezbývá tedy nic jiného než tajným východem utéct. Tím se akce rozbíhá. Fanatický kapitán SS von Berkow (Malcolm McDowell) zlomí odbojáře Alaina Renoudota (Michael Lonsdale), který prozradí, kam mají utečenci namířeno. A pustí se se skupinou všeho schopných nacistů do jejich pronásledování.
Režisér J. Lee Thompson (Děla z Navarone, Mys hrůzy, Mackennovo zlato) natočil toto dobrodružné drama z druhé světové války podle románu The Perilous Passage (1976) spisovatele Bruce Nicolaysena, který si jej pro potřeby filmu i scenáristicky zadaptoval.
Podobně jako ve filmu Okupace ve 26. obrazech, tak i ve Štvancích je brutální scéna, která učinila tento film nezapomenutelným. Sadistický a psychopatický esesák v podání Malcolma McDowella, který měl v sedmdesátých letech na tento typ šílených postav přednostní právo (Mechanický pomeranč, Caligula), výslech propojuje s přípravou guláše.
Scéna, kdy do něj krájí pórek spolu s prsty vyslýchaného, je dodnes šokující a působivá, stejně jako celá jeho vyšinutá kreace SS mana, který je stoprocentně přesvědčen o své nadřazenosti, před zrcadlem si hraje na Hitlera a nosí spodní prádlo, které překvapí nejednoho fetišistu.
Plukovník Landa z Hanebných panchartů je proti tomuto usměvavému parchantovi s úspornými pohyby, který protivníky upaluje zaživa, vlastně příjemný společník na popovídání. Právě díky němu má tato žánrová válečná naháněčka v atraktivním horském prostředí i po letech svou mrazivou působivost.
Ponorka
r. Wolfgang Petersen, Západní Německo, 1981
Válečný snímek německého režiséra Wolfganga Petersena (Nekonečný příběh, Air Force One, Troja) byl ve své době nejdražším a nejúspěšnějším německým filmovým projektem. Vznikl podle stejnojmenného románu Lothara-Günthera Buchheima.
Film vypráví očima poručíka Wernera (Herbert Grönemeyer) příběh ponorky U96. Děj se odehrává v roce 1941 a je soustředěn do klaustrofobních prostor podmořského plavidla. Realisticky zde zachycuje každodenní pobyt námořníků a strojníků.
U96 vyplouvá na hlídkovou plavbu z přístavu v La Rochelle. Po dlouhém a vyčerpávajícím plavení na moři narazí na konvoj a potopí z něj několik lodí. Ponorka potom dostane rozkaz proplout skrz Gibraltarský průliv a dostat se do přístavu La Spezia v Itálii. Všichni vědí, že dostat se přes Gibraltar je téměř nemožné, ale zkusit to musí.
Ještě před splněním rozkazu U96 zakotví ve Vigu a doplní naftu a torpéda z německé lodi Weser. Kapitán Henrich Lehmann-Willenbrock (Jürgen Prochnow) chce nechat Wernera a hlavního inženýra Fritze Gradeho (Klaus Wennemann) ve Vigu, ale tento krok je zamítnut. Při pokusu průniku skrz Gibraltarskou úžinu je ponorka těžce poškozena a dosedne až na dno moře. Všichni členové posádky několik hodin opravují poškozenou loď a hlavně díky usilovné práci strojního důstojníka Fritze je opět připravena k vynoření.
U96 se těžce poškozená vrátí do La Rochelle, avšak ve chvíli slavnostního připlutí napadnou přístav spojenecká letadla a U96 potopí. Mnoho členů posádky přepad nepřežije. Kapitán klečí na kolenou a z úst mu stéká krev. Dívá se na svou ponorku, jak pomalu mizí pod hladinou a když se ztratí úplně, padne na betonové molo.
Hned v úvodu je divák seznámen s faktem, že ze 40 000 mužů, sloužících v Německu u ponorkového námořnictva se jich 30 000 domů už nikdy nevrátilo. Film nabízí pohled na život posádky jednoho takového plavidla. Petersen nám v úvodu přibližuje hlavní protagonisty vyprávění na večírku, kdy mladí muži, svedeni nacistickou propagandou a zlákáni zázrakem techniky, deklarují svou ochotu na moři sloužit své vlasti.
Do boje je vede chlapecká touha po dobrodružství. Skutečná realita je ale zaskočí. Na moři musí čelit krutým silám přírody a bojovat s neviditelným nepřítelem. Řada z nich je bez zkušeností. Zažívají hrůzy války, samotu a zoufalství. Umírání je tu pomalé, bolestné, bez jakéhokoliv patetického hrdinství.
Režisérovi se daří přenést na diváka klaustrofobní pocit námořníka v ponorce, strach z každého zvuku, z nesmírné hloubky a z obrovské masy vody, která je všude kolem, takřka na dosah, jen za několika kovovými pláty.
Zvuk se stává jedním z hlavních nositelů dramatičnosti, neboť ohlašuje nebezpečí i plížící se smrt v hlubinách. Praskání trupu, tikání sonarů, zvuk lodního šroubu, hukot motoru nepřátelské vzdalující se ponorky, kroutící se plechy potápějících se lodí.
Technická stránka je však pouze prostředníkem psychologického dramatu, odehrávajícího se v bizarním kovovém světě, kde neexistuje soukromí. Ocitáme se uprostřed živé hmoty posádky, přičemž kamera je stále v těsném kontaktu s jejími členy. Bojové scény nebo několik exteriérových záběrů pak slouží vlastně jako oddechnutí od této nesnesitelné atmosféry v interiéru.
Sugestivita stísněného uzavřeného prostředí, podepisujícího se na psychice a vztazích uvnitř posádky, hraje prim. Tvůrci si byli vědomi ošidnosti námětu a snažili se vyhnout jeho možným ideologickým implikacím. Natočili prostě klasický válečný snímek o posádce ponorky, která vyvázne z mnoha nebezpečenství, ale nakonec je zlikvidována náletem Spojenců. Film posbíral pět oscarových nominací (režie, adaptovaný scénář, kamera, střih, střih zvukových efektů).
Stalingrad
r. Joseph Vilsmaier, Německo / Švédsko, 1993
Historické okolnosti i důsledky Bitvy u Stalingradu jsou dostatečně známy. Probíhala v době od 17. července 1942 do 2. února 1943. Po počátečním úspěchu německých vojsk, kdy bylo po boji dům od domu devadesát procent území města pod jejich kontrolou, se situace obrátila. Němci se dostali do obklíčení, jež už se jim nepodařilo prorazit.
Hitlerovy příkazy zněly neustupovat a nevzdávat se. Nacistická armáda strádala hladem a zimou (jen v prosinci 1942 zemřelo 80 000 vojáků) a byla donucena se vzdát. V bitvě padlo přes dva miliony lidí na obou stranách a stala se přelomem ve vývoji války. Německo se z této zničující porážky nikdy nevzpamatovalo.
K padesátému výročí této bitvy natočil režisér Joseph Vilsmaier (Marlene, Poslední vlak, Nanga Parbat) válečný velkofilm, jímž se chtěl vyrovnat s dlouholetým německým traumatem. Podobně jako v případě Petersenovy Ponorky, nejde o nacistickou ideologii, ale o realistický obraz války z pohledu jejích účastníků-vojáků.
Hrdiny Vilsmaierova díla jsou čtyři příslušníci průzkumné výsadkářské jednotky, kteří přijíždějí do Stalingradu v pozdním létě roku 1942. Ozdobeni čerstvými metály za působení na frontě v severní Africe míří z dovolené ze slunné Itálie vlakem na východní frontu.
Fritz (Dominique Horwitz), Rollo (Jochen Nickel) a GeGe (Sebastian Rudolph) jsou nerozluční kamarádi, které doplňuje poručík Hans von Witzland (Thomas Kretschmann), jehož očima takřka půlroční stalingradskou anabázi budeme sledovat.
Vojáci se zúčastní pouličních bitek, prožijí několik týdnů v trestné rotě, prokážou své hrdinství při sebevražedném boji o vesnici Marinovka proti přesile sovětských tanků, pokusí se o dezerci, a všichni postupně zahynou v krutých podmínkách ruské zimy.
V jejich osudech se odráží individuální lidská tragédie, způsobená válkou. Hlad, zima, vyčerpání, nemoci a ztráta iluzí o „velké a neporazitelné německé armádě“ se odráží v jejich chování. Vojáci poznávají pravou povahu režimu a nadšení z budování Třetí říše u nich pomalu přechází v rozčarování a v touhu dostat se za každou cenu domů.
Tvůrci se nevyhnuli jistému schematismu v konstruování děje a charakterů vojáků. Obyčejní vojáci jsou ukázáni jako sympaťáci, kteří se řízením osudu ocitli na špatné straně válečné barikády, kde byli k zabíjení ruských civilistů nuceni důstojnickým velením. Údajné vzbuzování dojmu, že prostí němečtí vojáci neměli podíl na válečných zvěrstvech, pak bylo tvrdě kritizováno během promítání filmu v USA.
Přesto je tento sebereflexivní pohled z pozice poražených cenný jako protiváha hrdinským sovětským opusům, plným velkých tankových či leteckých bitev. Tvůrci se soustředili na komorní drama několika vojáků, kteří se poté, co prošli peklem pouličních bojů a služby v trestním oddílu, rozhodli dezertovat a na vlastní pěst uniknout z mrazivě pekelného stalingradského kotle.
Režisér vsadil na herce a na syrově realistický ráz vyprávění i ztvárnění bitev. Na snímku se významnou měrou podíleli čeští filmaři, herci i lokace. Natáčelo se totiž především na našem území (letiště Hradčany ve vojenském výcvikovém prostoru Ralsko, areál Poldi Kladno, město Most). Zimní scény pak byly dotáčeny ve Finsku.
V roli kapitána Muska se objevil Karel Heřmánek, další čeští herci získali příležitost v epizodních rolích (Jaroslav Tomsa, Oto Ševčík, Čestmír Řanda ml., Jan Přeučil). Jedinou ženskou postavu Irinu si zahrála režisérova manželka Dana Vávrová, známá jako Leontýnka s Ať žijí duchové!.
Člověk bez osudu
r. Maďarsko / Německo, 2005
Lajos Koltai je zkušený kameraman (Maléna) a stálý spolupracovník Istvána Szabóa (Mefisto, Hanussen). Pro svůj režijní debut si před jedenácti lety vybral román maďarského spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertésze.
Adaptace, na níž se scénáristicky podílel sám autor předlohy, se vrací k tématu utrpení Židů za druhé světové války. Na příběhu čtrnáctiletého mladíka židovského původu, který, díky tomu, že se vydával za staršího, přežil soukolí pracovně vyhlazovacích táborů Osvětim, Zeitz a Buchenwald, vypráví jeden z tisíců identických osudů lidí, kteří se po návratu do vlasti jen těžko vyrovnávali se svou nepředatelnou zkušeností.
Gyuri Köves (Marcell Nagy) v koncentračních táborech přežil poslední rok války za pomoci solidarity spoluvězňů. Poznal sílu lidské sounáležitosti a po návratu domů, do své ulice i domu, si s podlomeným zdravím a posttraumatickým stresem jen ztěžka ohmatává možnosti znovunabyté svobody.
Jeho myšlení je stále ukotveno ve vymezených mantinelech lágrového přežívání na hranici bytí - nebytí. Život v táboře měl svá jednoduchá pravidla a adaptace na mírový život je pro něj obtížná. Gyuri mezi lhostejnými sousedy, mezi nimiž si najednou připadá jak černá ovce, pociťuje nostalgii po přátelství, utuženém koncentrákovým sdílením radostí zcela obyčejných (kusy masa v polévce, teplé lůžko).
Vzpomínka na Osvětim v mysli chlapce je rozporuplná, neboť paradoxně ve chvílích největšího strádání prožil něco pro svůj život určujícího a tudíž šťastného a krásného. Tvůrcům se podařilo vyhnout sentimentálnímu patosu podobných látek díky kontrastu děsivých scén ze života v táborech se zdánlivě nezúčastněným, racionálně odtažitým referováním o těchto skutečnostech z úst teenagera, který si odstup od událostí zvolil jako prostředek jak se vyrovnat s jejich tíživostí a hlavně nesdělitelností.
Režisér Lajos Koltai se tohoto střídmého ducha námětu drží, neinscenuje dramaticky vyhrocené situace a neopakuje šokující obrazy hromadného vyhlazování. Přichází naopak se sledem situací z každodenního života tábora a nenápadnými portréty lidí, které Gyuri v táborech potkal. Zápach z plynových komor je všudypřítomný, ale více než na smrt a umírání se soustředíme na individuální boj o přežití.
Celé vyprávění se nese v intencích chlapcova pohledu na realitu a zaznamenává jen to, s čím přišel bezprostředně do styku. Titulní představitel Marcell Nagy je typově velmi dobře vybrán a v jeho pronikavých očích jakoby se zračila zkušenost, kterou během roku jeho postava absolvovala. Nejen proměnou z kudrnatého teenagera v oholeného a vyvrtlého vězně, ale i pouhými změnami obličejového výrazu dovede říct, jak moc se proměnil dětsky naivní pohled na svět v deziluzivní chápání, které náleží mnohem staršímu věku.
Tvůrci ukazují moc vykoupení a naděje tváří v tvář zoufalství a ponížení a kladou si otázku, zda ti co přežili šoa, mají právo na štěstí. Intimní a lyricky ponurý tón, v němž se realističnost potkává s až hororovou děsivostí, tiše apeluje na naše vnímání a dosahuje velice intenzivního účinku.
Velký sešit
r. János Szász, Německo / Francie / Maďarsko / Rakousko, 2013
Vítězný Křišťálový glóbus si před třemi lety z karlovarského festivalu odvezl koprodukční film maďarského režiséra Jánose Szásze Velký sešit. Není divu. Porotu tehdy vedla polská režisérka a absolventka FAMU Agnieszka Holland. A pojetí, nahlížející na hrůzy druhé světové války optikou dospívajících, je blízké jejímu snímku Evropa, Evropa z roku 1990, za nějž získala Zlatý glóbus.
Film Velký sešit je adaptací stejnojmenného literárního debutu (1986) maďarské autorky Agoty Kristofové, o jejíž existenci neměli její krajané dlouho tušení. Tato spisovatelka emigrovala v roce 1956 do Švýcarska, kde psala své knihy francouzsky. Rodáci ji objevili až díky překladům do maďarštiny, jež ani nepořídila sama.
Převedení románu, psaného formou strohých deníkových zápisků, se ujal János Szász. Autor, známý zkoumáním temných stránek lidské povahy ve Vojckovi (1994) nebo dramatu Witmanovic hoši. To se odehrávalo krátce před první světovou válkou, zatímco děj Velkého sešitu je situován do posledního roku druhé světové války.
Na německo-polské pomezí jsou matkou odloženi dva třináctiletí chlapci. K babičce, kterou nikdy neviděli a jež má blíže k pálence než dobrému slovu pro ně. Místo klidného azylu tak oba bratři pocítí krutost války i naprostou absenci lásky. Aby dostali najíst, musí babičce doslova otročit. Na přání rodičů sourozenci po nocích studují a zároveň se zocelují proti nepřízni vnějšího světa. Ať už jde o týrání babičky, koncentrační tábor za humny, mlácení dospělých z vesnice, kam přišli nebo spojenecké bombardéry nad hlavou.
Chlapci se proti těmto strázním obrní tím, že v sobě potlačí a postupně zničí veškeré city. Ve volném čase se navzájem mlátí, aby byli proti bití odolní nebo vydrželi případné mučení. Z podobného důvodu si odpírají i jídlo. V pokřiveném světě, plném násilí, si vytvoří vlastní pravidla přežití a etických norem. Jednají podle morálky, kterou si sami určili a v níž jsou hodně rozostřené kontury mezi dobrem a zlem. V blízké vesnici pak uplatní vlastní pojetí spravedlivé revanše vůči mladé dívce, která se zachovala jako udavačka.
Režisér jejich příběh formálně adaptuje s podobným klinickým odstupem, jaký známe například z filmů Michaela Hanekeho. Ostatně tématem krutosti dospělých, která se odráží v chování jejich potomků, připomene snímek jeho Bílou stuhu. S tou je spjat i kameraman filmu Christian Berger, který s Hanekem spolupracoval nejen na Bílé stuze, ale i na Pianistce, Utajeném nebo Bennyho videu.
Depresivní atmosféru podtrhuje zneklidňující ambientní soundtrack a výkony obou chlapců, kteří se z rozjívených městských klučíků mění v malá, ale nelítostná monstra bez citu. V tom momentě se jejich spojencem stává paradoxně jejich krutá babička.
Právě z jejich pragmatické proměny, kdy se stávají ke všemu odhodlanými a nekompromisními jedinci, vzdávajícími se své minulosti i rodinných vazeb, je cítit největší obžaloba krutostí války. Ta vede ke ztrátě nevinnosti i u těch, jež by před jejími následky měli být chráněni. Chlapci jsou nuceni předčasně dospět a naučit se spoléhat jen sami na sebe. Velký sešit, kam zaznamenávají vše, co zažili, se stává svědkem jejich morálního okorávání a ztráty veškerých iluzí.
Železná srdce
r. David Ayer, USA, 2014
Píše se duben 1945 a všichni cítí, že konec války už se blíží. Němci ale ještě na mnoha místech fronty mohutně vzdorují. Spojenecké jednotky postupují na Berlín a seržant Don "Wardaddy" Collier (Brad Pitt) dostává od armády Spojených států úkol. Má obsadit strategickou křižovatku a ochránit zásobovací konvoj.
Válečný veterán Wardaddy prošel se svou posádkou bojišti ve Francii, Belgii i v Africe a slíbil jí, že ji přivede domů živou. Nově k ní teď přibyl armádní písař Norman Ellison (Logan Lerman), jehož si velitel vezme pod svá křídla, neboť si uvědomuje, že jeho nezkušenost by snadno mohla ohrozit jeho staré parťáky.
Příběh je poměrně předvídatelný. Zelenáč musí mezi ostřílenými a válkou notně zcyničtělými veterány postupně zavrhnout jak své slušné vychování, tak morální zásady, aby se nestal ostatním přítěží a sám přežil. Nejprve něco pochopitelně pokazí, ale poté se stane platným členem jednotky. Ve finále bude jejich tank typu Sherman s názvem Fury (Fúrie) čelit početní přesile o síle asi 300 mužů.
Oproti klasickým válečným filmům, ve kterých jsme byli svědky vítězných tažení, na nichž se podílela americká armáda (Den D, Bitva v Ardenách), se David Ayer rozhodl zaměřit na trochu opomíjené období, kdy umírajícímu gigantovi, tedy nacistické říši, už velice výrazně docházel dech.
Vojáci na obou stranách jsou vyčerpaní, zálohy docházejí, ale je třeba ještě dobýt poslední města. Což je situace, která se stává živnou půdou pro rozehrání dramatu, postaveného na interpersonálních konfliktech a dilematech, jež mají šanci vás oslovit podstatně víc, než kdyby byl film jen ukázkou práce trikařů.
Model Expendables je přenesen do vyhroceného válečného prostředí, kde v uzavřeném prostředí tanku vládne ponorková nemoc a častěji zde dochází ke zkratovým reakcím. S vojáky zažíváte ale i prchavé chvíle štěstí nebo zdánlivé normálnosti. Například, když se Wardaddy a Norman ocitnou v dobytém městě v bytě se dvěma německými dívkami. Obnažuje se zde citlivější struna velitelovy osobnosti a tato scéna zároveň poslouží jako nadechnutí před vplutím do další drsné válečné akce.
Ta je obecně velmi přehledně nasnímaná, čímž se ještě víc zvýrazní její syrový charakter. Průstřely lidských těl i výbuchy působí realisticky, nikoliv jen jako CGI triky. Z řetězu se režisér, který až dosud sázel na uvěřitelné provedení jednotlivých bitev, utrhuje až v závěrečné dvacetiminutovce.
A zde bude hodně záležet na vašem vkusu, zda finále v kontextu předchozího realistického módu vyprávění odsoudíte jako přemrštěné, nebo se rozhodnete, že si ho užijte. I s tou licencí, že vám nekompromisní kosení nácků připomene v počtu, v jakém se to děje, Ramba 4. A že v barevném odlišení létajících střel zase naleznete efektní punc Hvězdných válek.
Přikláním se spíš k druhé možnosti, protože vyvrcholení působí nejen masakrálně, ale i velmi atmosféricky. Trochu jako takové halucinační, manické či delirické představení, vykreslující vzepjetí posledních sil členů posádky Fúrie, kteří se rozhodnou ze sebe vydat to nejlepší.
Jsou v něm klišé (milosrdný Němec v závěru), ale zas nelze říct, že by se tu násilí servírovalo jako druh zábavy. Válka je ukázána jako boj o přežití, kde záleží na tom, kdo první stiskne spoušť. Její krutý charakter by ale neměl nikdy změnit povahu člověka natolik, aby v ní lidství ustoupilo tomu zběsile instinktivnímu v nás.
Nezlomný
r. Angelina Jolie, USA, 2014
Film nás zavádí do období 2. světové války, ale i časů mírových, jež jí předcházely. Hlavním hrdinou vyprávění je Louis Zamperini (1917 - 2014), olympijský běžec a válečný veterán. Jeho životní osud posloužil v roce 2010 jako předloha pro úspěšný biografický román Unbroken Laury Hillenbrand, který získal množství literárních cen. Ten se rozhodli scenáristicky zadaptovat bratři Coenové.
Jako malý kluk byl Louis pěkný sígr, jeho výhodou bylo, že před následky svých činů dokázal skoro vždycky utéct. Toho si všiml jeho starší bratr Pete, kterého napadlo, že by běžecký talent mohl využít na závodní dráze. Dotáhl to až do amerického olympijského týmu na hrách v Berlíně v roce 1936, kde mimo jiných ohromil i Hitlera, s nímž se zde setkal.
O pár let později tento italský rodák ohromoval Hitlerovy spojence jako člen posádky amerického bombardéru, operujícího v jižním Pacifiku. Když během jedné záchranné operace jeho stroj spadl do oceánu, byl Louis jedním ze tří členů posádky, kteří havárii přežili. 47 dní s nimi strávil v záchranném člunu, než ho zachránila kolem plující loď. Bohužel, ta loď byla japonská.
Japonské námořnictvo ho předalo do zajateckého tábora, kde Zamperini strávil další více jak dva roky. Jeho postavení „celebrity“ mu dali sadističtí dozorci patřičně sežrat, takže musel neustále čelit jejich ponižujícím atakům. Po návratu domů se pak se svými traumatizujícími zážitky vyrovnával za pomocí alkoholu.
Bratři Coenové měli před sebou příběh, skládající se z tří silných životních etap, které formovaly Zamperiniho osobnost. V té první se seznamujeme s italským přistěhovalcem v Americe třicátých let, jehož živá povaha často způsobovala, že ho domů vodili nešťastným rodičům policisté. Pak ale chlapce začalo bavit běhání, ústící v jeho účasti na olympiádě v Berlíně.
Režisérka Angelina Jolie se ale zaměřuje především na události, následující po ztroskotání bombardéru v Tichém oceánu, jež se událo 27. 5. 1943. Pasáž na širém moři, kdy posádka bojuje s nedostatkem jídla, pitné vody i vlastními halucinacemi, je jen přípravou na peklo, jež Louise čeká v zajateckém táboře.
Mučení a šikana, jíž ho vystavoval velitel tábora, seržant Mutsuhiro „Bird“ Watanabe (Takamasa Ishihara), je obžalobou zrůdnosti Japonců a jejich chování k válečným zajatcům. Tato část nese všechny atributy oscarového vyprávění, v němž jedinec musí na mnohokrát prokázat nezlomnou sílu své vůle. A nejen to. Louis zde našel víru, která mu umožnila odpustit jeho věznitelům a mučitelům.
Film byl nominován na tři Oscary (kamera, zvuk, zvukové efekty) a po technické stránce mu opravdu není co vytknout. Kamera dvorního kameramana bratří Coenů Rogera Deakinse (Tahle země není pro starý, Skyfall, Zmizení) a hudba Alexandra Desplata vytváří patřičné velkofilmové aranžmá.
Angelina Jolie měla v rukách skvělý námět, ale při jeho realizaci se projevila její režijní nezkušenost. Nejvíce v nezvládnutém tempu a skladbě vyprávění. Pasáž na moři při ztroskotání je neúměrně natahována a působí díky tomu monotónně, té sportovní je naopak věnováno příliš málo pozornosti.
Scény ze zajateckého sběrného tábora a otrocké dřiny v dolech působí autenticky, ale i jim chybí větší emoční působivost. Představitel hlavní role Jack O'Connell (Jezero smrti, Harry Brown) tu slouží především jako ztělesnění nezlomné síly ducha, méně už jako postava, ke které bychom se mohli více vnitřně přiblížit. Přitom epilog filmu naznačuje, jak psychologicky silný potenciál se ukrývá v Louisově poválečném osudu, který je odvislý od toho, co zde zažil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
