Kapitoly článku:
Frances Ha
r. Noah Baumbach, USA 2013
Scenárista a režisér Noah Baumbach (1969) se vyprofiloval jako nezávislý tvůrce, zabývající se vztahovými problémy své generace. Tedy především středostavovských intelektuálů.
Mezinárodní úspěch zaznamenal s autobiograficky laděným filmem Oliheň a velryba, za nějž získal v roce 2005 na festivalu Sundance cenu za scénář a režii. Za scénář za tento film byl nominován i na Oscara. Do dalšího svého filmu Svatba podle Margot (2007) obsadil Nicole Kidman a Jennifer Jason Leigh, která tvořila s Benem Stillerem i ústřední pár jeho další vztahové tragikomedie Greenberg (2010). Jennifer byla Baumbachovou manželkou, s níž má syna.
Děj svého posledního filmu, který byl s nadšením přijat v sekci Panorama na Berlinale, umisťuje do New Yorku. Zde také žije sedmadvacetiletá Frances (Greta Gerwig). Mladá žena, která se po vysoké škole snaží nepříliš úspěšně prorazit jako tanečnice.
Frances se pro režiséra stává jistým prototypem dnešních dospělých, ale přesto nedospělých třicátníků bez závazků, kteří odmítají převzít odpovědnost za svůj život. Náladová, nestálá a svobodomyslná Frances tápe a neumí si udržet žádný stálý partnerský vztah. Dojde i k roztržce s její nejlepší kamarádkou Sophií, na což se snaží reagovat tak, že jí to příliš nezasáhlo. Ale pouze předstíraně.
Frances střídá byty, způsoby obživy a snaží se být ekonomicky soběstačná. Když hrozí, že by tomu tak být nemělo a že jí její život podle vlastních představ ukáže mantinely takového přístupu, ví, že má zázemí ve svých rodičích. To díky nim si může hrát na nezávislou, jak ji na to upozorní jeden z jejích přátel.
Frances si na problémy zadělává sama tím, jak se snaží sebe samou i své okolí přesvědčit, že už je dospělá. Intelektuálně ano, ale sociálně dosud ne. Ale dospělou zas ne natolik, aby ještě stále mohla být považována za tu holku z večírků, co před chvíli vypadla ze školy.
Noah Baumach, s nímž se představitelka hlavní role podílela na scénáři, tento holčičí půvab věčné nedospělosti s jistým pochopením ilustruje, ale zároveň ho i kriticky reflektuje. Ne tak, že by Frances odsuzoval, ale její život ukazuje jako domeček z karet, který se postupně hroutí. A to pouze její vinou.
Francesino tápání působí v dobrém slova smyslu obyčejně, civilně a ze života, čemuž odpovídá i přirozený ráz dialogů, které si mezi sebou postavy vyměňují.
Je zachyceno přitažlivou černobílou kamerou, evokující filmy Woody Allena ze sedmdesátých let. Nejvíce pochopitelně Manhattan. Podobně jako v něm se New York stává významným protagonistou vyprávění, skoro se někdy zdá, že důležitějším než hlavní hrdinka.
Ve všednodenním zachycení života tu cítíme i ozvuk francouzské nové vlny a především filmů Francoise Truffauta a Erica Rohmera.
Dětinský půvab věčné nedospělosti zachytil Noah Baumach jako scenárista ve filmech Wese Andersona (Život pod vodou, Fantastický pan Lišák) i ve svých režijních, autorských počinech. Zde na tuto linii navazuje a daří se mu velmi věrohodně zprostředkovat kombinaci bezstarostnosti a zároveň velké tíhy, kterou s sebou takový způsob života nese.