Kapitoly článku:
Jaký otec, takový syn
r. Hirokazu Koreeda, Japonsko 2013
Cenou poroty a ekumenické poroty z Cannes ověnčený snímek, u něhož se diváci ve Varech nestyděli za slzy dojetí. Jednapadesátiletý režisér Hirokazu Koreeda vyhmátl silné a univerzálně sdělné téma, z něhož bytostně cítíme, jakými dilematy hlavní postavy procházejí. Jde o téma záměny dětí v porodnici.
Úspěšný architekt Rjota (Masaharu Fukuyama) je přesvědčen, že jeho život, naplánovaný do všech podrobností, včetně času, který věnuje své ženě a malému Keitovi, je naprosto dokonalý. Tím víc ho zaskočí zpráva, že Keita je syn úplně jiného muže, elektrikáře, jehož manželka rodila ve stejnou dobu jako Rjotova žena Midori.
Teprve nyní, po šesti letech, se zjistilo, že novorozenci byli tehdy v porodnici vyměněni. Jak se ukáže v průběhu děje, záměrně jednou z nešťastných sester. Kvůli věku obou chlapců musí na radu lékařů k navrácení chlapců do jejich biologických rodin dojít co nejdříve, bez ohledu na to, jaké to v těchto rodinách způsobí citové zemětřesení.
Rodiny jsou pod extrémním tlakem a podstupují neuvěřitelnou emocionální zátěž. A řeší otázku, jak přistoupit k druhé rodině. Mají se s ní sblížit nebo ne? A jak se chovat k dítěti, které je z jejich pohledu najednou cizí, ale jež jim přirostlo k srdci? Mají vyměnit jednoho chlapce za druhého, adaptovat ho nebo se o ně mají starat ve střídavé péči? Mají chlapcům říci pravdu nebo ji zatajit?
Ptají se sami sebe, jaký vliv bude mít na dítě změna prostředí a jak se s ní vyrovná? Komu mají vlastně naslouchat? Zda hlasu svého srdce, lékařům z nemocnice, právníkům nebo komu vlastně? Výchozí situace, která rozhodně není nereálná, předznamenává úvahu, jež je hlavním tématem filmu. Jaký je poměr genů a výchovy ve vývoji osobnosti člověka?
Od ní se režisér odpichuje ale k otázkám dalším, vypovídajícím velmi přesně o vnitřním nastavení japonské společnosti. Společnosti, v níž je kladen důraz na vysoké pracovní nasazení, ctižádost, soutěživost a v rodinné oblasti na vztah otce a syna, který je ale poznamenán nepřítomnosti zaměstnaného otce.
Koreeda rozehrává a zkoumá snad všechny možné otázky a morální, psychologická, sociální a jiná dilemata, jež před rodiči náhle stojí. Všímá si sociálních rozdílů mezi oběma rodinami, ale ty jsou pro něj prioritní jen do té míry, jak se promítají do výchovy dětí.
Proto trochu modelově proti sobě staví rodinu bohatého, snobského architekta a chudšího elektrikáře. Větší prostor dostává bohatý pár a v něm především přísný otec, který od syna vyžaduje disciplínu a nadprůměrné výkony. Nastalá situace ale v jeho rodině zbortí veškerý řád a vyvolá hlubokou krizi, která otce donutí k postupné změně dosavadního přístupu ke svým nejbližším.
Ve chvíli, kdy samolibý Rjota nahlédne, že jeho biologický syn zdědil nejen jeho intelekt a ctižádost, ale i panovačnost, a že tvárnější Keita se cítí ve své skutečné rodině mnohem volněji, než v té jeho, kde musel nuceně cvičit na klavír, dokáže konečně reflektovat svou vlastní pýchu a samolibost.
Hirokazu Koreeda zpracovává téma výměny dětí a vzájemných vztahů obou rodičovských párů komplexně. Je si vědom, že má v rukou skutečně silný příběh a nechává ho proto ve vyprávění vyniknout. Bez nějakých vizuálních kudrlinek a hrátek s formou.
Sází na přesvědčivé výkony všech protagonistů a je znát, že práce s dětmi je jeho specialitou. Přistupuje k nim citlivě a oni mu to odplácí výkonem, který vyvolává dojetí, za něž se nestydíte. Režisérovi se navíc do posledních chvil daří držet diváka v napětí, jak to vše dopadne.
Subtilní, herecky, režijně i scenáristický po všech stránkách zvládnutý film. Jeden z pětice nejlepších, které jsem letos ve Varech viděl.