Breivikovo řádění z pohledu jeho obětí, psychothriller z tísňové linky, brežněvovská éra očima rockerů i nechtěného spisovatele, Javier Bardem a Penélope Cruz v novince Asghara Farhadiho, transgender baletka. To nejlepší z nabídky karlovarského festivalu.
Tento pátek začíná 53. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, který bude trvat do soboty sedmého července. Během devíti dnů na něm bude promítnuto na 180 hraných a dokumentárních filmů, což je široká nabídka, v níž vám pomůžeme se zorientovat upozorněním na snímky, které byste si na festivalu rozhodně neměli nechat ujít.
Tento výběr ale není omezen jen na návštěvníky festivalu, protože se v něm objevují tituly, které hned vzápětí po skončení festivalu vstupují do běžné distribuce. Z této desítky jsou to hned čtyři. Psychothriller z call centra tísňové linky Tísňové volání, oceněný na festivalu Sundance Cenou diváků, brazilská oslava rodinné lásky v Mama Brasil, z pohledu obětí řádění krajně pravicového teroristy Anderse Breivika nahlížený film Utøya, 22. července, natočený v jednom dlouhém 72 minut trvajícím záběru či v Benátkách a v Torontu oceněný australský western o násilí a rasismu Sweet Country.
I o zbývající filmy z této desítky čeští distributoři projevili zájem už při jejich soutěžních uvedeních na festivalech Sundance, Benátky, Berlinale či Cannes a uvidíme je v kinech později v průběhu tohoto nebo příštího roku. Těch atraktivních titulů, jež budete moci ve Varech a poté v kinech vidět, je pochopitelně mnohonásobně více, ale některé z nich už jsme vám představili ve speciálu z festivalu v Cannes.
To je příklad snímků BlacKkKlansman, Studená válka nebo Muž, který zabil Dona Quijota, které vstupují do distribuce také v letních měsících. Režisér toho posledního, slavný Terry Gilliam, svého takřka třicet let připravovaného Dona Quijota uvede ve Varech osobně. Je tedy určitě na co se těšit.
Všichni to vědí
r. Asghar Farhadi, Španělsko / Francie / Itálie, 2018
Zahajovacím snímkem letošního canneského festivalu se stal osmý celovečerní počin šestačtyřicetiletého íránského režiséra a držitele dvou Oscarů za filmy Rozchod Nadera a Simin, a Klient Asghara Farhadiho.
Sleduje v něm složitost mezilidských vztahů a jejich proměny. Laura (Penélope Cruz) přijíždí z argentinského Buenos Aires, kde žije s manželem Alejandrem (Ricardo Darín) a dvěma dětmi, na svatbu své mladší sestry Any (Inma Cuesta) do rodného Španělska.
Do vesnického vinařského kraje s ní přijíždí i její malý syn a dospívající dcera Irene (Carla Campra), která během svatební noci zmizí z pokoje, kam si šla lehnout. Prvotní nadšení se shledání s rodinou, zalité sluncem, vzájemnými objetími a svatebními rituály, tak vystřídá šok. Matka později dostane vzkaz od únosců, že jí dceru vrátí jen za výkupné ve výši 300 tisíc eur.
Hrdinka ze strachu odmítá zavolat policii a propadá zoufalství, zatímco její manžel se modlí k Bohu, aby vše dobře dopadlo. Do pátrání se tak pouští ženatý vinař Paco (Javier Bardem), jehož s Laurou pojí romantická minulost.
Asghar Farhadi točil film ve Španělsku, ve španělštině, se španělskými herci a se španělským tvůrčím štábem, který z velké části tvořili stálí spolupracovníci režiséra Pedro Almodóvara jako kameraman José Luis Alcaine nebo hudební skladatel Alberto Iglesias. Do hlavních rolí obsadil hvězdný španělský a mezinárodní herecký pár Javier Bardem a Penélope Cruz, který se nedávno objevil společně i ve filmu Escobar.
Íránskému režisérovi se v jeho druhém evropském projektu (film Minulost byl první) podařilo vstřebat španělskou mentalitu a životní styl, aby ve vesnickém prostředí rozehrál psychologický thriller, kombinovaný s rodinným dramatem a melodramatem.
Únos a následné pátrání odkryje mnoho bolesti, jež měla zůstat zapomenuta a také jedno tajemství z minulosti, které poznamená budoucí život zúčastněných. Divák vnímá rozpad Lauřiny rodiny, obecné napětí ve vsi, vztah matky a dcery. Emoce jako láska, zlost a žárlivost.
Zdrojem veškerého napětí ve filmu jsou peníze. Městečko je deprivované, trpí vysokou nezaměstnaností a místní pohrdají těmi, kterým se podařilo odjet a uspět jinde. Film se spoléhá na množství zvratů a motivů z minulosti, jež do sebe postupně zapadají.
Léto
r. Kirill Serebrennikov, Rusko / Francie, 2018
Leningrad, počátek 80. let. Šedou realitou politické represe prosvítá živelné rockové hnutí, ovlivněné západními vzory jako David Bowie, Iggy Pop nebo The Clash. Frontman úspěšné rockové skupiny Zoopark Mike Naumenko (Roman Bilyk) se ujímá mladého zpěváka Viktora (Teo Yoo), ze kterého se má za pár let stát leader kapely Kino Viktor Coj (1962 - 1990). Syn korejského inženýra a ruské učitelky rychle s kapelou zazářil, aby pak v pouhých osmadvaceti letech zemřel při autonehodě.
Toto období ale film milosrdně vynechává a zaměřuje se na počátek a vývoj jejich vztahu. Rocková hudba byla za brežněvovské éry v Sovětském svazu vnímána jako underground. Přesto v Leningradu v roce 1981 vznikl rockový klub, kde vystupovaly kapely jako Akvárium nebo Zoopark. A kde zažil o rok později svůj koncertní křest i Viktor Coj. V témže roce poznal i svou budoucí ženu Marjanu (Marina Manych) a matku jeho syna Alexandera, kterou si o tři později vzal.
Film ale vychází z pamětí jiné ženy. Natalie (Irina Starshenbaum), Naumenkovy manželky, od čehož se odvíjí naznačený milostný trojúhelník mezi Viktorem, jeho mentorem Mikem a jeho ženou. Mike mimořádně talentovanému Viktorovi pomáhá ve vzestupu, aby si pak uvědomil, že ho žák začíná zastiňovat.
Nostalgie, oproštěná od sentimentu, tak by se dala popsat nálada snímku, jenž svým černobílým obrazem evokuje společenskou náladu v Sovětském svazu na počátku 80. let. Zahraniční hity, pouštěné z desek, koupených na černém trhu i písně obou muzikantů tvoří hudební kulisu filmu, jehož střih a postprodukce proběhla bez účasti režiséra, který je již téměř rok držen v domácím vězení.
Osmačtyřicetiletý ruský divadelní a filmový režisér Kirill Serebrennikov (Den v Jurjevu, Nevěra, Mučedník) se v něm se ocitl kvůli účelovému obvinění, že zpronevěřil státní dotace pro své divadelní studio. Represivní putinovský režim takto našel nástroj, jak umlčet svého nepohodlného kritika, vyjadřujícího nesouhlas s ruskou anexí Krymu či posilujícím vlivem pravoslavné církve. Za účasti herců a kameramana Vladislava Opeljance se film objevil v hlavní soutěži letošního canneského festivalu, kam Serebrennikov přijet nemohl.
Černobílý, formálně nápaditý (inscenování videoklipů) a s lehkostí, vtipem a melancholií natočený film z prostředí sovětské rockové scény v první polovině osmdesátých let vzdává vizuálně vybroušenou poctu umělcům, kteří pomáhali vířit stojaté vody brežněvovského režimu.
Ukazuje, s jakými omezeními se museli potýkat a proč je téma vzdoru umělce proti režimu v Rusku stále živé a nadčasové. Jak Léto, tak film Dovlatov, který je také v tomto výběru, se prostřednictvím návratu do osmdesátých let v Sovětském svazu vyjadřují obloukem především k současnosti.
Dívka
r. Lukas Dhont, Belgie, 2018
Nadšené kritické i divácké ohlasy si v Cannes vysloužil film Dívka. Stejný názor měli i členové festivalových porot, které snímku udělily hned tři ocenění. V sekci Un Certain Regard, kde film soutěžil, získal Victor Polster ocenění za nejlepší herecký výkon, dále si film odnesl Queer Palmu pro nejlepší snímek s LGBT tématikou a cenu Zlatá kamera (Camera d’Or) pro nejlepší festivalový debut napříč hlavními sekcemi.
Citlivý snímek o odvaze přijmout sebe sama natočil belgický režisér Lukas Dhont. Vypráví o dívce jménem Lara, která byla dříve chlapcem, Viktorem. Její největší zálibou je balet a dělá všechno proto, aby nemusela opustit kariéru, pro kterou ona i její rodina v čele s obětavým otcem hodně obětovali.
Šestnáctiletá Lara žije s otcem a malým bratrem. Snu stát se špičkovou baletkou je ochotná obětovat vše. Kromě náročného studia na baletní škole, kde je jejím handicapem, že začala s tancem později než ostatní dívky, se Lara pokouší vyhrát ještě jeden obtížný boj. Již od dětství ví, že se narodila do špatného těla. Přestože od rané puberty prochází hormonální terapií, na operativní změnu pohlaví není její tělo, vytížené vrcholovým sportem, ještě připravené.
Režisér se inspiroval skutečným příběhem, který objevil před lety v novinách. Od prvotní myšlenky ke zpracování uběhlo skoro deset let, z nichž téměř čtyři roky věnoval psaní scénáře, na němž spolupracoval s Angelem Tijssensem. Téměř rok pak hledal představitele hlavní role, přičemž casting byl genderově neomezený. Režisér na něj pozval dívky, chlapce i mladé transgender lidi. Nakonec si vybral patnáctiletého tanečníka Victora Polstera, který tímto filmem debutuje.
Na rozdíl od jiných filmů s transgender tématikou, jako například Zlatým glóbem oceněná Fantastická žena, zde Lara nesvádí boj s vnějším okolím, které je k ní vstřícné, ale sama se sebou, respektive se svým tělem. Trápí ji, že není plnohodnotnou dívkou a že hormonální léčba s příslibem následné operace nepostupuje tak rychle, jak by chtěla. K mužským atributům svého těla pociťuje čím dál větší nevoli, což ji spolu s náročným baletním tréninkem, psychicky vyčerpává. V tanci, v této esenci ženství, pak vidí své naplnění.
Režisérovi se podařilo natočit intimní, psychologický portrét dívky v nesprávném těle, který je přesvědčivý v herecké, emoční i v taneční složce vyprávění a empatický ke svým postavám.
Vzplanutí
r. Lee Chang-dong, Jižní Korea, 2018
Americký časopis New Yorker začátkem 80. let minulého století přinesl povídku Hořící stodola od japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Obyčejná dívka, přítelkyně zjevně úspěšného byznysmena, se v textu přiznává spisovateli, že její muž má slabost pro podpalování cizích stodol.
Tato povídka posloužila jako základ pro film Vzplanutí jihokorejského režiséra a v letech 2002 - 2004 ministra kultury Lee Chang-donga. Toho karlovarské publikum velmi dobře zná. V roce 2010 byl členem poroty hlavní soutěže a uvedl zde svůj film Poezie, za nějž předtím v Cannes získal cenu za scénář. Ve Varech uvedl i své předchozí filmy Zlatá rybka, Mentolky (za něž získal Zvláštní cenu poroty), Oáza a Skryté paprsky slunce. Tedy všechny dosavadní, které natočil.
Jeho šestý celovečerní snímek měl premiéru v hlavní soutěži letošního canneského festivalu. Vypráví příběh mladého adepta tvůrčího psaní Lee Jong-sua (Ah-In Yoo), který se chystá k napsání něčeho velkého. Na vesnici na to ale nemá čas, protože se musí starat o dobytek.
Při své cestě do Soulu náhodou potká dívku Shin Hae-mi (Jong-seo Jeon), sousedku z dětství, do níž byl vždy zamilovaný. A jak mu sdělí, i ona do něj. Jejich setkání skončí milováním, ale Hae-mi právě odjíždí do africké Keni a poprosí Jong-sua, aby jí pohlídal kočku.
Nadšený z náhodného setkání po letech, Jong-su se těší na její návrat a sní o společném vztahu. Pravidelně chodí krmit onu kočku, kterou ale nikdy nevidí. Hae-mi se z cesty vrátí, ale není sama. Přiveze si zvláštního kamaráda Bena (Steven Yeun) a společně pak vytvoří nesourodou trojici. Kamarád má ale jedno neobvyklé hobby. Pyromanii.
Mysteriózní snímek se profiluje jako psychologický thriller, zároveň ale nutí diváka pochybovat o úhlu pohledu jednotlivých postav a možná je tak ve skutečnosti něčím víc. Něčím, co se vymyká zjednodušené podstatě žánru. Tajuplným snímkem o nejistotě naší existence.
Sweet Country
r. Warwick Thornton, Austrálie, 2017
Zvláštní cenu poroty z benátského festivalu i nejprestižnější ocenění na MFF Toronto získal loni australský režisér Warwick Thornton (Samson a Dalila) za suverénně zrežírovaný western o násilí a rasismu. Dramatický příběh se odehrává v severní Austrálii v roce 1929.
Na samotě v buši žije v neobvykle svobodné symbióze zdejší kazatel Fred Smith (Sam Neill) s rodinou Austrálce Sama Kellyho (Hamilton Morris), čímž dráždí část bílé populace, stýskající si po starých pořádcích. V okovech by původní obyvatele nejradši viděl i zatrpklý a věčně opilý válečný veterán Harry March (Ewen Leslie).
Vyslat k němu dobrosrdečného Sama na pomoc s renovací jeho domu proto není nejlepší nápad, zvláště v době, kdy společnost ani soudy neměří všem stejně. Když domorodý chovatel dobytka Sam v sebeobraně zabije bělošského majitele stanice Harryho, musí vše opustit a utéct i se svou těhotnou manželkou (Natassia Gorey Furber). Vydávají se nádhernou, ale drsnou krajinou do vnitrozemí.
Seržant Fletcher (Bryan Brown) s pomocí domorodého stopaře Archieho (Gibson John) a místních vlastníků půdy, mezi nimiž je i Fred Smith, vede skupinu pronásledovatelů. Je posedlý dopadením Sama a snahou předat ho za vraždu k soudu. Sam se však v buši vyzná lépe než kdo jiný.
Film se inspiroval skutečnými událostmi a příběhem domorodého muže, který byl ve 20. letech minulého století zatčen a souzen za vraždu bělocha v australském vnitrozemí. Nakonec ho uznali nevinným z důvodu sebeobrany. V politickém klimatu té doby však nebyl rozsudek bílou veřejností přijat a domorodec se nakonec stal obětí lynčování.
Tísňové volání
r. Gustav Möller, Dánsko, 2018
Asgerovi Holmovi (Jakob Cedergren), bývalému policistovi a policejnímu operátorovi tísňové linky, končí služba, v jejímž závěru odpoví na volání od unesené ženy. Když je hovor náhle přerušen, začíná po ženě a jejím únosci pátrat.
Dokáže jí rychle a strategicky pomoci? S telefonem jako jediným nástrojem, obklopen stěnami kanceláře vstoupí Asger do závodu s časem, aby zachránil ohroženou ženu. Zločin, který odkrývá, je však mnohem větší, než se na začátku mohlo zdát.
Jeden z nejslibnějších tvůrců nové dánské filmové generace, režisér Gustav Möller (1988), ve svém prvním celovečerním filmu, oceněném na filmovém festivalu Sundance Cenou diváků za nejlepší zahraniční film, experimentuje s lidskou představivostí, smysly, strachem a přesvědčením, že nejsilnější filmové momenty jsou ty, které nevidíte.
Méně je někdy více, a Möllerův debut je toho skvělým důkazem. Na rozdíl od standardů napínavých kriminálek, jež si potrpí na adrenalinem nabitou akci, si mladý tvůrce zvolil cestu formálního minimalismu, kdy kameru po celou dobu nenechá opustit prostory stanice.
Frustraci z nemožnosti být na místě činu tak neprožívá jen hrdina, nýbrž i divák, jenž je zcela odkázán na svou představivost. A jak pečlivě gradovaný procedurální psychothriller dokazuje, i bez zobrazené akce neztrácí na adrenalinovém náboji, určovaném naší imaginací.
Film funguje jako svižný, napínavý thriller i jako pomalá charakterová studie a jeho tajemství prostupuje oběma těmito rovinami vyprávění. Jelikož film nikdy neopustí Holmovu perspektivu, diváci situaci posuzují jen skrze dílčí informace a sami se stávají detektivy.
Tísňové volání má všechny ingredience pořádného severského thrilleru: napětí, ponurou atmosféru, charismatického hlavního hrdinu s poněkud rozvráceným osobním životem a velkou pifkou na zloduchy, obětavého parťáka. Vedle skvělého Jakoba Cedergrena navíc představuje v druhé hlavní roli nečekaného herce: vaši vlastní představivost.
Mama Brasil
r. Gustavo Pizzi, Brazílie / Uruguay / Německo, 2018
Brazilský scenárista, režisér a producent Gustavo Pizzi (1977) zaujal na letošním festivalu Sundance filmem Mama Brasil. Scénář k němu napsal spolu se svou bývalou ženou a představitelkou hlavní role Karine Teles. Ta s ním jako scenáristka spolupracovala už na jeho debutu Riscado (2010).
Do obou filmů promítli své vlastní zkušenosti. Ten druhý Mama Brasil vypovídá o tom, jak se matka vyrovnává s odchodem syna z domova. Ex-manželé do něho chtěli otisknout pocit jich jako dětí svých rodičů a potom jich jak rodičů dvou synů.
Vypráví o početné rodině, která bydlí v rozpadajícím se domku na předměstí Rio de Janeira. Jejich život je skromný, ale přesto plný neustálého vzruchu, temperamentu, radosti, objímání, pusinek, slz, koupání v moři a starosti o to, aby byli všichni najezení, umytí, šťastní a milovaní. Živelný chod brazilské domácnosti přitom umně obemyká rozbíhavá kamera, jíž notují pádné žestě samby, ba i noiserockové lomození.
Pevnou pragmatickou rukou ji řídí Irene (Karine Teles), která v domku žije se svým snílkovským manželem Klausem (Otávio Müller), čtyřmi syny (dva z nich hrají skuteční synové Karine a Gustava) a nešťastně provdanou sestrou Sôniou (Adriana Esteves).
V horoucích dnech, plných vzájemného škádlení, nejstarší syn Fernando (Konstantinos Sarris) rodině oznamuje, že dostal nečekanou nabídku odjet dlouhodobě do ciziny. Má příležitost hrát profesionálně házenou v Německu, z čehož mají členové rodiny radost, ale zároveň jsou z toho tak trochu v šoku.
Nejvíc Irene, která by ho nejraději nikam nepustila. Jako matka prochází bolestným otřesem, jako žena však, navzdory doslova se rozpadající domácnosti, opět nalezne pevnou půdu pod nohama. Ten příběh je o dospívání, ale možná víc Irene než Fernanda. Vyprávění zachycuje její nevyhnutelnou rezignaci, když se její dítě rozhodne postavit na vlastní nohy, s láskou a něžným humorem. Tato živelná směsice humoru a melancholie si vás získá.
Utøya, 22. července
r. Erik Poppe, Norsko, 2018
22. července 2011 zaútočil krajně pravicový extremista Anders Breivik na několik stovek mladých lidí, kteří se účastnili letního tábora Svazu dělnické mládeže na norském ostrůvku Utøya u Osla. Šedesát devět z nich jeho zběsilé řádění nepřežilo.
Norský režisér Erik Poppe (Havaj, Oslo, Rozbouřené vody) se k této události vrací, aby ji zprostředkoval očima nic netušících táborníků. Tragédii zpracovává jako realistickou rekonstrukci, natočenou v reálném čase, bez hudby a střihu, v jednom dlouhém záběru. Ten trvá 72 minut, tedy přesně tak dlouho jako Breivikův útok. Předchází mu dokumentární prolog o útoku v Oslu, který událostem na ostrově předcházel.
Režisér tak navozuje účinně atmosféru klaustrofobního děsu z pohledu nic netušících obětí, odříznutých od zdroje informací i pomoci. Přes sedmdesát minut dlouhý záběr odměřuje dlouhé okamžiky hrůzy, jež se odehrály mezi zazněním prvního výstřelu a příjezdem první záchranářské lodi. Diváka se tak snaží přimět prožívat stejnou hrůzu, jakou musely prožívat oběti.
Poppe se zaměřuje výhradně na oběti nešťastných událostí, jejichž odvaze pohlcující a jímavý film skládá hold. Režisér tím cíleně chtěl odvrátit pozornost od Breivika k jeho obětem. Samotný terorista (je zde vidět jen jeho vzdálená silueta bez tváře) nebo policie, jíž trvalo více než hodinu, než zasáhla, subjekty vyprávění nejsou.
Tím se stává osmnáctiletá dívka Kaja (Andrea Berntzen), která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru, s níž se krátce před útokem pohádala. Kamera ji vytrvale a z bezprostřední blízkosti sleduje a přejímá její perspektivu vnímání této události.
V jejím příběhu režisér spojuje osudy více skutečných lidí. S ohledem na pozůstalé ale ponechal charaktery filmu fiktivní. A i trailer k filmu působí velmi pietně. Snímek, vzniklý na základě reálných svědectví a rozsáhlých rešerší, se snaží co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Vidíme tak paniku, nejistotu, napětí, strach, odhodlání, šok i smutek.
Poppeho drama o teroristickém masakru bylo vybráno do hlavní soutěže letošního Berlinale, kde se stalo asi nejdiskutovanějším snímkem. Režisérovi bylo některými vyčítáno, že přichází příliš brzy se zpracováním této události, on oponoval tím, že chce filmem varovat před zmáhajícím se pravicovým extremismem.
Dovlatov
r. Alexej German ml., Rusko / Polsko, 2018
Skica ze života věhlasného ruského spisovatele, básníka a novináře Sergeje Dovlatova (1941 - 1990), kterému totalitní režim bránil v realizaci a vlastní zarputilost v zaprodání se. Výtvarně i emočně působivý obraz doby, plné zmařených osudů lidí, kteří se stali disidenty či emigranty proti své vůli, promlouvá se stejnou naléhavostí o dnešku i o dobách minulých.
Ocitáme se v sedmdesátých letech minulého století v Sovětském svazu. Mlžným Leningradem bloumá zneuznaný literát židovského původu Sergej Dovlatov (Milan Maric), který se má za dvacet let, až po své smrti, stát kultovním ruským spisovatelem. Zatím však marně obchází redakce časopisů, trvale odmítající tisknout jeho povídky a básně, zuřivě diskutuje v intelektuálních „salonech“, shání panenku pro dcerku a snaží se nezaprodat režimnímu ďáblu.
Režisér Alexej German ml. zachycuje krátký výsek z jeho života, šest dní, které ukazují bezútěšnost a nehybnost brežněvovské éry a spisovatelova bytí v ní. Dovlatov pracuje jako novinář pro státní podnik a chandra z nemožnosti tvořit i žít na něj doléhá podobně jako na jeho kolegy, například pozdějšího nobelistu Josifa Brodského (Artur Besčastnyj).
Dovlatov touží po psaní a publikování a nevyhýbá se vstupu do Spolku spisovatelů. Ten ale naopak nestojí o Dovlatovovo, z jejich pohledu nihilistické psaní. A tak místo toho jako podnikový novinář Leningradského institutu lodního stavitelství zpovídá v loděnicích herce, znázorňující v připravovaném filmu velikány ruské literatury jako Tolstého, Dostojevského či Puškina, kteří mu poskytují odpovědi v duchu „správných“ sovětských idejí.
Dovlatovovo doslova plahočení kamera zachycuje v dlouhých, efektivních záběrech na jakési prosvětlené mizanscéně, kde dialogy i pohyb kamery po tvářích herců tento stav jen podtrhují. Režisér se ale nevyhýbá ani ironii a jízlivosti, s níž nahlíží jak na dobové prostředí v Sovětském svazu, tak vztahy v literární i novinářské obci.
Ze sovětského svazu novinářů byl Dovlatov kvůli publikování v samizdatu a emigrantských časopisech vyloučen. V roce 1978 pak kvůli pronásledování státní mocí emigroval spolu se svou ženou, dcerou a matkou ze SSSR. Usadil se v New Yorku, kde v roce 1990 zemřel na selhání srdce
Alexej German ml. (Poslední vlak, Papírový voják, Pod elektrickými oblaky) ve filmu s až taktilní přesvědčivostí zpřítomňuje éru, která vešla do dějin s příznačným názvem stagnace a jež nesmazatelně poznamenala osudy i jeho vlastních rodičů. Svůj další portrét trýznivého očekávání životního zlomu režisér předestírá s palčivou univerzálností a v překrásném dobovém hávu, oceněném Stříbrným medvědem za kostýmy a dekorace na letošním Berlinale.
Období ďábla
r. Lav Diaz, Filipíny, 2018
Filipínský režisér, scenárista, kameraman a střihač Lav Diaz (1958) patří ke klíčovým představitelům tzv. slow cinema. Jeho formálně radikální filmy vynikají hypnotickým stylem. Příznačné je pro ně pozvolné tempo, dlouhé, brilantně komponované mnohaminutové záběry a absence hudby. Diaz se skrze tyto formální prostředky snaží vytvořit specifickou estetiku, která je blízká filipínské mentalitě, nepodléhající západnímu vnímání času.
Délka jeho filmů tomu odpovídá. Kagadanan sa banwaan ning mga Engkanto z roku 2007 je devítihodinový, o rok později vzniklá Melancholia takřka osmihodinová. Protřelé festivalové publikum ale svým autorským rukopisem, založeným na extrémně dlouhých černobílých záběrech a excesivní stopáži svých děl, už neohromí tak jako na začátku. A tak ho zkouší překvapit svou první žánrovou obchůzku rajonu muzikálu, při níž postavy místo zpěvu melodicky recitují, jak jinak než a capella.
Po Janičce, rap/metalovém muzikálu o dětství a spirituálnímu probuzení pozdější vojevůdkyně Johanky z Arku v podání francouzského provokatéra Bruno Dumonta, přichází další výrazný autorský tvůrčí samorost s muzikálem, odehrávajícím se na Filipínách za vlády prezidenta. Ferdinanda Marcose.
Tím byl v letech 1965 - 1985, kdy se z původně demokratického antikomunistického vládce proměnil v autoritářského diktátora, který zavedl v zemi v roce 1972 stanné právo. A právě do této doby temna z názvu filmu, kdy se prezident bez velkých formalit vypořádal se svými politickými protivníky, a ozbrojené milice páchaly zločiny na filipínském obyvatelstvu, umisťuje režisér děj svého čtyřhodinového muzikálu.
Zpěvu se v něm oddávají guerillové oddíly i terorizovaní občané filipínské džungle. Režisér se tak znovu vydává do temných míst filipínských dějin a vytváří na jejich podkladě analogii k dnešní situaci v jeho zemi. V alegorickém podobenství o mocenském útlaku přitom opakovaně prokazuje nepřekonatelný talent pro práci s mizanscénou a promyšlenými aluzemi na realitu jeho domoviny.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium