Pěkně blbě, Wind River, Axolotl Overkill, Křižáček, Svět podle Daliborka, Druhá strana naděje, Měsíc Jupitera, Western. Největší festivalové taháky, jež se záhy objeví i v našich kinech.
V minulém týdnu jsme vám představili desítku nejočekávanějších letních hitů. Šlo o velké studiové filmy, blockbustery, jež bychom rádi doplnili tituly méně komerčními, ale o to možná zajímavějšími.
Tento pátek začíná 52. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, v jehož široké nabídce vám pomůžeme se zorientovat upozorněním na snímky, které byste si na festivalu během devíti dnů jeho trvání rozhodně neměli nechat ujít.
A začneme hned zahajovacím filmem letošního ročníku, originální romantickou komedií z produkce Judda Apatowa Pěkně blbě. Americký herec, komik a scenárista Kumail Nanjiani v ní dostal příležitost vyprávět svůj vlastní příběh. Od seznámení s jeho budoucí ženou při jeho stand-upu, přes její záhadnou nemoc až po jejich svatbu. Autenticitu, jež překonává jakoukoli fikci, jistě oceníte.
Odžitá realita bude přítomná i v energií nabitém debutu čtyřiadvacetileté Helene Hegemann Axolotl Overkill, která v něm zpracovala vlastní zážitky šestnáctileté dívky, která na nekonečných mejdanech v divokém Berlíně testovala své emoční i sexuální limity.
Jedním z hlavních hvězdných hostů festivalu bude Jeremy Renner, který převezme Cenu prezidenta MFF KV a osobně představí svůj nejnovější snímek Wind River, který na nedávném festivalu v Cannes získal v soutěži Un Certain Regard Cenu za režii. V tomto hypnotickém mysteriózním thrilleru se představí v úloze stopaře, který v odlehlé a zasněžené wyomingské krajině pomáhá agentce FBI v podání Elizabeth Olsen vyšetřovat smrt indiánské dívky.
K navýsost aktuálnímu tématu uprchlické krize se vyjádří hned dvojice renomovaných tvůrců. Fin Aki Kaurismäkive filmu Druhá strana naděje, který letos na Berlinale získal cenu za režii, a Maďar Kornél Mundruczó ve snímku Měsíc Jupitera, který vzbudil bouřlivé diskuse na letošním festivalu v Cannes.
V Cannes se objevily i další dva snímky. Western o německých stavebních dělnících na bulharsko-řecké hranici, kteří vzbuzují nelibost místního obyvatelstva přesně v intencích westernového žánru. A vítězný film sekce Un Certain Regard Neústupný, který ukazuje mechanismy, jimiž bezskrupulózní korporátní společnost na severoíránském venkově nutí místní farmáře vzdát se svých živností v její prospěch. Co mi ten námět jen připomíná? Už vím a myslím, že s politickou divizí této korporace líp nebude.
Nominací na francouzského Césara za nejlepší adaptaci se pyšní film Život za život, který otevírá téma dárcovství transplantovaných orgánů, jejichž noví majitelé dostávají šanci na další život ve světle toho právě pohaslého.
Česká kinematografie je zde zastoupena dvěma snímky. V hlavní soutěži nás bude reprezentovat Křižáček režiséra Václava Kadrnky. Karel Roden v této historické roadmovie z počátku 13. století bude hledat svého devítiletého syna Jeníka, který se vydal do Svaté země.
V soutěži dokumentárních filmů pak Vít Klusák uvede stylizovaný portrét autentického českého neonacisty z Prostějova Svět podle Daliborka, který je o člověku, který nesnáší cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou a hlavně svůj život, který by rád změnil, ale neví jak.
Svět podle Daliborka, Pěkně blbě, Axolotl Overkill, Druhá strana naděje a Život za život se záhy po skončení festivalu objeví v červenci v distribuční nabídce kin, Křižáček poté v srpnu. Další atraktivní tituly jako Oklamaný nebo Dvojitý milenec, jež obohatí letní filmovou nabídku v kinech a budou k vidění ve Varech, jsme vám představili ve speciálu, věnovaném vítězným snímkům z letošního ročníku v Cannes. Z nich se ve Varech můžeme těšit i na Hanekeho Happy End a Odnikud od režiséra Fatiha Akina, který Diane Kruger přinesl ocenění pro nejlepší herečku. Je určitě na co se těšit.
Pěkně blbě
r. Michael Showalter, USA, 2017
Kumail (Kumail Nanjiani) je stand-up komik, příležitostný řidič Uberu a největší fanoušek Akt X. Stejně jako mnoho jiných komiků, i on se snaží opustit malé pódium zapadlého klubu v Chicagu a vystoupit před velkým publikem.
Muže, který má v rukávu atraktivní angažmá, se však Kumailovi nedaří zaujmout, jeho nová show o pákistánském původu navíc sklouzává do nezábavného monologu. Šťastným Kumaila nečiní ani rodiče, kteří by syna raději viděli jako právníka po boku některé z pákistánských dívek, které synovi vytrvale dohazují.
Vše se zamotá v momentě, kdy se seznámí s Emily (Zoe Kazan). Ta studuje psychologii, má skvělý smysl pro humor a rozhodně se teď nechce vázat. Alespoň do chvíle, než vyrazí na večer stand-up komiků. Duchapřítomný Kumail jí okamžitě padne do oka, a i když oba tvrdí opak, brzy je jasné, že nepůjde jen o záležitost na jednu noc.
Nadějně se rozvíjející vztah ale naruší záhadná nemoc, která Emily uvrhne do umělého spánku. Teprve v nemocnici se potkává Kumail s jejími svéráznými rodiči, matkou Beth (Holly Hunter) a otcem Terrym (Ray Romano), kteří se s ním přes počáteční nedůvěru postupně sbližují, což generuje řadu zábavných situací. O ty nebude nouze ani u něj doma, kde stojí při dilematem, zda říct rodičům o přítelkyni, která není pákistánského původu.
Chytrá romantická komedie z produkce Judda Apatowa (40 let panic, Zbouchnutá, Superbad ) se stala diváckým hitem letošního festivalu Sundance. Vypráví skutečný příběh populárního amerického komika, který ve filmu hraje sám sebe a obstaral k němu i scénář.
Což se obojí pozitivně podepisuje na výsledku. Pěkně blbě má chytrý, originální a vtipný scénář bez zbytečného tlačení na pilu, bez nudných klišé, a přitom pevně usazený v kategorii romantických komedií nebo, chcete-li, "feel-good" filmů. Manželé a spoluscenáristé snímku Emily V. Gordon (předobraz Emily) a Kumail Nanjiani do něj přenesli zkušenosti z reálného života, což mu dodalo na autenticitě.
Kumail Nanjiani je kritiky uznávaný herec, scenárista, výkonný producent, moderátor a komik, možná nejznámější pro svou roli Dineshe v ceněném komediálním seriálu HBO Silicon Valley. Režisér filmu Michael Showalter se s ním potkal na snímku Ahoj, já jsem Doris (2015), který režíroval a napsal k němu i scénář. Jejich autorská symbióza se odrazila v lehkosti a bezprostřednosti, jež komedie Pěkně blbě vyzařuje.
Wind River
r. Taylor Sheridan, USA, 2016
Taylor Sheridan (1969) je americký režisér, herec a scenárista. Dráze scenáristy se začal věnovat až po čtyřicítce a debutoval hned parádním kouskem. Sicario: Nájemný vrah režiséra Denise Villeneuvea je temný atmosférický thriller z prostředí americké války proti mexickým drogovým kartelům, jemuž nechybí potřebný etický přesah.
Na stylovou depresi navázal o rok později scénářem k filmu Za každou cenu režiséra Davida Mackenzieho, který byl nominován při posledním předáváním Oscarů na čtyři sošky, včetně té za původní scénář. Tento novodobý western o dvojici bratrů, kteří vykrádají banky, aby zachránili rodinnou farmu, se bohužel našim kinům vyhnul, ale podobnou uhrančivou hypnotickou atmosférou jako on i Sicario vládne i Sheridanův režijní debut, který ve Varech osobně představí jeden z hvězdných hostů festivalu Jeremy Renner.
Představitel Hawkeyeho z Avengers zde ztvární stopaře Coryho Lamberta, který uprostřed zasněžené pusté krajiny Wyomingu objeví tělo mrtvé indiánské dívky. Vyšetřování se ujímá novopečená agentka FBI Jane Banner (Elizabeth Olsen), která do odlehlé indiánské rezervace Wind River přijíždí z Las Vegas, zcela nepřipravená na drsné podnebí, jež zde panuje. Na pomoc s vyšetřováním si přizve Coryho, s nímž se společně snaží přijít na kloub záhadné smrti dívky. V izolovaném světě, narušeném násilím a přírodními živly.
Po úspěších na poli scenáristickém Taylor Sheridan neméně suverénně debutuje i jako režisér. V atmosférickém, mysteriózním thrilleru, k němuž si napsal i scénář, umně využívá nehostinné, sněhem pokryté wyomingské krajiny, v níž není lehké prosazovat zákon. V druhém plánu pak zároveň upozorňuje na neuspokojivé postavení původních amerických obyvatel.
Jeremy Renner v roli málomluvného, osobní tragédií poznamenaného stopaře Coryho podává jeden z nejkomplexnějších hereckých výkonů své kariéry. Na festivalu v Cannes, kde se odehrála evropská premiéra, snímek získal cenu za režii v sekci Un Certain Regard.
Axolotl Overkill
r. Helene Hegemann, Německo, 2017
Helene Hegemann se navzdory nízkému věku může pyšnit hned několika díly. Ve čtrnácti letech sepsala scénář středometrážního filmu Torpedo. Je také autorkou divadelní hry Ariel 15, která byla po dobrých kritických ohlasech zpracována do podoby rozhlasové hry. Kromě románu Axolotl Roadkill (2010), jenž se stal předlohou jejího celovečerního debutu Axolotl Overkill, vydala v roce 2013 knihu Jage zwei Tiger.
„Zlobivá holka“ německé kultury v pouhých čtyřiadvaceti letech podle vlastního knižního bestselleru, jenž napsala v šestnácti, natočila film, který se stal jedním z největších překvapení letošního Berlinale. Axolotl Overkill je neuvěřitelně vtipný a současně citlivý film, který vám zprostředkuje zážitky z těch nejdivočejších berlínských večírků.
Ty vymetá šestnáctiletá Mifti (Jasna Fritzi Bauer), která kašle na školu a experimentuje s drogami a sexem. Pokud Mifti něco nenaplňuje, je to představa slušně vychované, spořádané dívky. Matka je po smrti, otec je příliš zaměstnán sám sebou a dva sourozenci, s nimiž Mifti obývá domácnost, nejsou zrovna učebnicové příklady zodpovědnosti a stability.
Trávení času s vrstevníky Mifti moc neříká, a proč taky, když má poměr s mnohem starší ženou Alicí (Arly Jover). Nezřízené životní tempo průbojné provokativní dívky ještě více umocní seznámení se spontánní, psychicky labilní herečkou Ophelií (Mavie Hörbiger), jež Mifti zatáhne do víru bohémského života a několikadenních večírků.
Jinak ji dospělí, které potkává, přijdou vesměs zoufalí. Ti si o ní na oplátku rádi myslí, že je moc drzá, často zbytečně smutná nebo bezhlavě zamilovaná. Jedná se pouze o etapu hledání, jež je s traumatem dospívající hrdinky spojena, nebo o výraz svébytného naturelu?
Mifti ví, že je na všechno na celém světě sama. Je na tom stejně jako vodní dráček Axolotl, který přežije všechno a s každou zkušeností se stává někým novým. Axolotl je zástupce podtřídy ocasatých, vyskytující se v Mexiku, který prožije celý svůj život v larválním stadiu. Neprochází metamorfózou, takže nikdy nedospěje.
Kontroverzní obsah režisérčiny románové předlohy, suverénně bourající stereotypy o ženské sexualitě a chování, umocňuje ve filmovém tvaru výrazný excesivní styl. Jako se dívka nebojí objevovat a experimentovat, ani film se nebojí vykročit z mezí suše realistického vyprávění, aby divákovi přinesl osvěžující, živelnou a energií nabitou podívanou s citem pro atmosféru a hudební podkres.
Křižáček
r. Václav Kadrnka, Česko, 2017
Václav Kadrnka (1973) před šesti lety na Berlinale představil svůj celovečerní debut Osmdesát dopisů. Rekonstrukci jednoho dne v komunistickém Československu tak, jak jej prožívá čtrnáctiletý chlapec. Na přípravě svého druhého filmu Křižáček pracoval čtyři roky.
Přichází v něm se stylisticky vyhraněnou adaptací epické romantické básně Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček. Tato adaptace dějovou úsporností a mlčenlivostí filmového tvaru pobízí naši představivost k vykonání poetické filmové pouti za chlapeckým dobrodružstvím, přetrženým poutem mezi otcem a synem a nalezením spásy v přímořských krajinách.
Křižáček je historická roadmovie, odehrávající se na počátku 13. století, tedy v době vrcholného středověku. Hrdinou příběhu je devítiletý Jeník (Matouš John), jediný potomek hradního pána, rytíře Bořka (Karel Roden). Jednoho letního dne se obléká do dětského brnění a utíká z domova v touze dosáhnout Svaté země. Samota, klopýtání přes kořeny a překonání strachu ze tmy se samy o sobě stávají vzrušujícím zážitkem; neznaje však směru cesty, brzy se Jeník ztrácí na českomoravském pomezí a archetypálně dětský element vyprávění s ním.
Zoufalý stárnoucí otec po něm všemožně pátrá a snaží se syna dohnat. Stopy vedou na jih evropské pevniny, do přímořských krajin, na shromaždiště před vyplutím křižáků do Palestiny. Jako by mu ale osud nepřál, přichází všude pozdě a zastihne vždy jen svědky tvrdící, že chlapce viděli. Získává od nich alespoň střípky informací, ze kterých se snaží poskládat dohromady osudy svého chlapce.
Ztraceného syna si pak projektuje do dětí, na které cestou narazí. Obraz chlapce se však postupně rozostřuje a jeho přemáhá beznaděj. Bořkovo vědomí se drolí a krajina, kterou putuje dál a dál, je stále více krajinou jeho stavu mysli.
Historické pozadí námětu tvoří legenda o dětské křížové výpravě, která měla bez použití zbraní vysvobodit Kristův hrob z muslimského držení. Malý Jeník uprchl z domova a spěchá za snem, za iluzí o svatém poslání dětí. Vydal se vstříc dobrodružství, jehož rozměr ale dalece přesahuje dětství. Jeho putování evokuje zranitelný růst, který touží navléci se do brnění a přidat se na správnou stranu, ale neumí se obrnit, a pokud ano, děje se zlo.
Dvojí putování ovšem nechce být lineárním dobrodružným vyprávěním, nýbrž se snaží pojmenovat univerzální a nadčasové problémy dospívání, vztahu k autoritám, úbytku životních sil i schopnosti přiznat si vlastní selhání. Syn se potřebuje vymanit z přímého vlivu rodičovské autority, jinak zůstane navždy malým. Otec se musí smířit s úbytkem vlastních sil a přiznat si chyby, jinak se stane směšným.
Film o rytířskosti pravé a nepravé, o dětské potřebě hrdinného vzoru, o ideálním a padlém světě, o iluzích a hodnotách slibuje nejen emotivní, ale i vizuálně opojný zážitek, inspirovaný náměty romantických maleb 19. století. V hlavní soutěži karlovarského festivalu bude Křižáček jediným zástupcem české kinematografie.
Svět podle Daliborka
r. Vít Klusák, Česko, 2017
Velkou mediální pozornost ještě před uvedením v soutěži dokumentárních filmů na karlovarském festivalu vzbudil nový snímek režiséra Víta Klusáka (Český sen, Vše pro dobro světa a Nošovic, Dělníci bulváru, Matrix AB), který v půli července vstoupí do kin. Jde o stylizovaný portrét autentického českého neonacisty z Prostějova, kterého Klusákův štáb sledoval po dobu dvou let (2015 - 2016).
Dalibor Krupička pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá rozezlené písně, maluje a je radikální neonacista. Táhne mu na čtyřicet, ale přesto žije stále ve společné domácnosti se svojí matkou Věrou. Doposud neprožil plnohodnotný vztah se ženou, což by mohla změnit jeho nová známost ze sousedství Jana.
Dalibor, ač nikdy nikoho neudeřil, nesnáší ledacos. Svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, stejně jako Merkelovou, pavouky a zubaře. Minulý režim velebí, svobodu a kapitalismus zatracuje. Irituje ho i nový matčin přítel, Slovák Vladimír, který začal po čase s rodinou bydlet. Dalibor totiž nesnáší svůj život, jen neví, co v něm změnit.
Dalibor zpočátku režisérovi nevěřil, ale pak ho jako amatérského filmaře přesvědčila možnost vidět opravdové natáčení a také honorář. Je ale dost pravděpodobné, že pro něj, a pro některé další protagonisty filmu, může mít natáčení docela dramatickou dohru. Množství rasistických nenávistných projevů těžko může nechat v klidu policii, která už režiséra Klusáka vyslýchala kvůli záběrům hajlování na koncertě skupiny Ortel.
Režisér k tomu říká: „Dalibor si byl tohoto rizika vědom a myslím, že se ho dost bojí. Řešili jsme to i my. Museli jsme zvážit, zda je cennější přinést svědectví, jak společnost hnědne, nebo možná způsobit jednomu klukovi a jeho blízkým problémy. A převážil názor, že svědectví je důležitější." Film vrcholí zájezdem Dalibora a jeho rodiny do Osvětimi, v níž se setkává se starou dámou, která vyhlazovací tábor přežila.
Klusák prostřednictvím své sžíravě absurdní a přitom ledově mrazivé tragikomedie, která překonává estetiku dokumentárních reportáží směrem k postupům hraného filmu, přibližuje radikální světonázor „obyčejných slušných Čechů“. Tedy našich spoluobčanů, kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi.
Ambicí tvůrců je nahlédnout do hlav a srdcí tisíců lidí, kteří svůj světonázor podřídili nenávistnému strachu z jinakosti. Ukázat, z jakého podhoubí se rodí novodobá vlna rasismu a nesnášenlivosti, jež se projevuje demonstracemi se šibenicemi a sestavováním seznamů Židů v české společnosti. Film o osamělém muži, jenž zasvětil svůj život nenávisti, lži, Playstationu a Facebooku, diskuzi o tomto tématu jistě znovu oživí.
Druhá strana naděje
r. Aki Kaurismäki, Finsko, 2017
Finský filmový samorost Aki Kaurismäki (Bohémský život, Mraky odtáhly, Muž bez minulosti) je známý svými svéráznými portréty helsinské periferie, která je plná nedbalých, melancholických, ale hrdých rytířů pevných zásad.
Ve filmech vytváří vlastní obraz Finska, tak zvanou Akilandii, v níž se mísí reálná situace země s ideální představou lidské solidarity a pospolitosti. Nejinak je tomu i v jeho novém filmu, který byl na letošním Berlinale oceněn Stříbrným medvědem za nejlepší režii.
Šedesátiletý Kaurismäki přichází s hořkosladkou komedií se sociálně politickým podtextem, v níž zvedá velmi aktuální téma uprchlictví. Původní název filmu měl znít právě Uprchlík, ale nakonec ho změnil na titul, v němž je obsažena naděje na lepší život. A to nejen pro syrského uprchlíka z Aleppa Khaleda (Sherwan Hajise), ale i pro muže, který ho načerno zaměstná.
Khaled na nákladní lodi jako černý pasažér připlouvá do helsinského přístavu. Podstupuje standardní azylové byrokratické kolečko, ale mezitím se stává se občanem druhé kategorie, bezprizorním společenským vyděděncem, jenž se v přístavu ukrývá před policejní kontrolou.
Pomocnou ruku se mu rozhodne podat nový majitel restaurace, u níž Khaled přespává. Je jím zasmušilý, stárnoucí podomní obchodník s košilemi Wikström (Sakari Kuosmanen), který se rozhodl opustit svoji upadající živnost i ženu alkoholičku.
Po epizodní kariéře pokerového hráče zakoupí nevýdělečnou restauraci na zapomenutém helsinském dvorku, kterou se snaží oživit netradiční nabídkou jídel. Khaled se mu v tom snaží být nápomocen a nepřístupná slupka málomluvného majitele postupně taje a ukazuje, jak veliké srdce se pod ní ukrývá.
Téma uprchlictví bylo přítomné už v předchozím režisérově počinu Le Havre (2011). Příběh z Helsinek je prostřední částí plánované trilogie o evropských přístavech a o uprchlících, kteří se skrze ně dostávají na starý kontinent.
Podobně jako Le Havre je utopen v jakémsi symbolickém bezčasí s unikátním výtvarným řešením scény, kde postavy řídí stará auta a poslouchají ještě starší hudbu, ale přitom se empaticky vyjadřují k problémům navýsost současným.
I to je součástí režisérova osobitého minimalistického stylu, v němž se melancholie snoubí s absurdním lakonickým humorem. Subtilně vypointované gagy podporují vyznění této optimistické zprávy o síle neokázalé lidské solidarity, v níž je obsažena velká dávka naděje pro tento svět.
Měsíc Jupitera
r. Kornél Mundruczó, Maďarsko / Německo, 2017
Dvaačtyřicetiletý maďarský režisér Kornél Mundruczó debutoval filmem Šťastné dny (2002), který vyhrál Zlatého leoparda v Locarnu za nejlepší první či druhý film. Českému artovému divákovi jsou dobře známé i jeho následující filmy Projekt Frankenstein (2010) a Bílý Bůh (2014), které se objevily v našich kinech.
V tom nejnovějším Měsíc Jupitera přichází s fantaskním komentářem k tvrdé realitě současné uprchlické krize i zkorumpované maďarské společnosti. „Chtěl jsem použít filmový jazyk, který bude odrážet chaos, napětí a tlak, který poslední dobou v Budapešti denně cítím,“ říká režisér o svém vizuálně dech beroucím opusu, který realitu současné Evropy zpřítomňuje nejen dějem, ale i stylem, jenž je tvořen živelnou žánrovou směsí.
Pro sedmnáctiletého syrského uprchlíka Aryana (Zsombor Jéger) se stává pokus o překročení maďarské hranice osudným. Při policejním zásahu je několikrát postřelen a následky zranění jsou nečekané. Mladík po probrání z kolapsu získává schopnost levitace. Jeho nově nabytá výjimečnost se stává katalyzátorem neštěstí okolního světa.
Osobní i společenská zkorumpovanost, ztráta víry i nervozita ze setrvalého (byť možná iluzorního) nedostatku peněz, to vše nutí zkorumpovaného lékaře Gabora Sterna (gruzínský herec Merab Ninidze) i vyhořelého policistu Lászla (György Cserhalmi) vrhat se do stále extrémnějších situací a zatahovat do nich i naivního Aryana.
Lékař Stern, cynicky vydělávající na bídě uprchlíků, se Aryana ujme a rozhodne se z levitujícího mladíka a jeho nadpřirozených schopností vytěžit další výhody. Postupně se mezi nimi vyvine silné pouto a oba se stanou štvanci, prchajícími před nenávistným a chladnokrevným policistou a ředitelem uprchlického tábora Lászlem.
Superhrdinský příběh se tu potkává se spirituální alegorií, jež se táže po otázkách viny, oběti, ztráty víry a vykoupení. Noirový thriller pak s pohádkou a politickým satirickým podobenstvím současného orbánovského Maďarska, které přišlo o schopnost sebereflexe a zodpovědnosti a veze se na vlně proti uprchlické paranoie.
Ve snímku, oscilujícím mezi mysteriózní a drsnou realitou, se levitace Aryaana stává nápaditou metaforou uprchlické existenci na hraně života a smrti. Takto ve filmu ukázaný život v prostoru „nikoho" působí velmi provokativně a sugestivně a přitom hravě a přirozeně.
Takové jsou i trikové scény, v nichž hlavní hrdina létá. A mimořádně podařené jsou i akční scény, zejména ta úvodní s honem na uprchlíky podél maďarských hranic, jež je snímaná v bezprostřední blízkosti herců. Tedy podobně jako ta úvodní s vyloděním Spojenců v Normandii ve Spielbergově filmu Zachraňte vojína Ryana. Jakoby si režisér těmito scénami říkal o vstupenku do Hollywoodu.
Western
r. Valeska Grisebach, Německo / Bulharsko / Rakousko, 2017
Producenti loňského komediálního hitu Toni Erdmann přichází s dlouho očekávaným třetím filmem renomované německé režisérky Valesky Grisebach (Má hvězda), který se objevuje jedenáct let po jejím předchozím titulu Touha.
Western se odehrává na bulharsko-řeckém pomezí. V komunitě německých stavebních dělníků, kteří pod vedením předáka Vincenta (Reinhardt Wetrek) budují v zalesněných kopcích infrastrukturu pro vodní elektrárnu v Bulharsku.
Cizinci ve zdánlivé zemi nikoho si sice pobyt ve svého druhu exotickém prostředí užívají, flirtují s místními ženami, ovšem jejich neschopnost komunikovat s usedlíky a střety s výraznými kulturními odlišnostmi východoevropské post-socialistické země nemohou nevzbudit znepokojení.
Konflikt se zdá nevyhnutelný, dle zákonů žánru, k němuž odkazuje název snímku a jehož možnosti v současném příběhu režisérka zkoumá. Tento žánr jí slouží nejen k upozornění na geograficko-politické schizma současné Evropy, kde každý nově příchozí je vnímán jako nežádoucí element, ale i na krizi maskulinity, jejíž existenciální studii režisérka provádí.
„Chtěla jsem se dostat pod kůži hrdinům westernového žánru a poznat, co se v nich odehrává. Jsou zatížení nemožností naplno projevit své pocity, kterými jsou naplněni. Zajímala mě ta vnitřní rozpolcenost,“ podotýká režisérka.
Valeska Grisebach je řazena k tvůrcům tzv. Berlínské školy (Christian Petzold, Ulrich Köhler, Thomas Arslan, Angela Schanelec, Maren Ade). Zaměřuje se na portréty lidí v určitém, pro ně neznámém nebo vyloučeném prostředí, které zachycuje s dokumentární věrohodností. Důsledně se vyhýbá stylizaci a ráda pracuje s neherci.
Jedním z nich je i hlavní hrdina v podání Meinharda Neumanna, kterého údajně objevila na koňském trhu kdesi u Berlína. Právě on ztělesňuje typ tajemného, poznamenaného westernového hrdiny s neznámou minulostí. Meinhard působil ve francouzské cizinecké legii v Afghánistánu a ve skupině dělníků se cítí jako nováček, který mezi ostatní moc nezapadá.
Ke svým spolupracovníkům moc nepřilne, spíše je pohrdavě pozoruje. V jeho tváři se zračí životní zkušenost, ale i velký smutek, který v sobě nosí. Souvisí to nějak se smrtí jeho bratra, k níž došlo při trestné činnosti, jejíž podstata se postupně odhaluje.
S místními z vesnické komunity si naopak rozumí, ti ale jeho kolegy vnímají trochu jako ekonomické kolonialisty, nebo jejich předvoj, kteří jim pod záminkou stavby elektrárny přicházejí sebrat jejich zem. Opět westernový motiv, který režisérka používá k politickému, sociálnímu a společenskému komentáři ke stavu dnešní Evropy a soužití jednotlivých národů v ní.
Život za život
r. Katell Quillévéré, Francie, 2016
Katell Quillévéré je sedmatřicetiletá francouzská scenáristka a režisérka. V roce 2010 představila svůj celovečerní debut Láska jako jed, citlivě vyprávějící o složitém dospívání dívky z katolické internátní školy. O mezilidských vztazích, tentokrát sesterské a otcovské lásce, byl i její následný film Suzanne (2013).
Za scénář ke svému nejnovějšímu snímku, psychologickému dramatu Život za život, byla nominována na Césara za nejlepší adaptaci. Film podle mezinárodně oceňovaného stejnojmenného románu Maylis de Kerangal se objevil na festivalech v Benátkách a Torontu a po uvedení ve Varech vstoupí v červenci do našich kin.
Děj vyprávění začíná za úsvitu. Tři mladí surfaři si vyjedou na rozbouřené moře. Když se o pár hodin později vrací domů, stane se dopravní nehoda. Jeden z nich, sedmnáctiletý Simon (Gabin Verdet), zůstává zcela odkázán na lékařské přístroje v nemocnici v Le Havru a zdá se, že jeho šance na přežití je mizivá.
Simon je ve stavu mozkové smrti a lékaři se snaží přesvědčit zdrcené rodiče (Tahar Rahimo, Emmanuelle Seigner) o morální hodnotě dárcovství orgánů. V Paříži mezitím Claire (Anne Dorval), matka dvou dětí, trpící degenerativním onemocněním srdce, čeká na transplantaci orgánu, který by ji měl přinést druhou šanci na život.
Mísí se v ní pocity, typické pro lidi, čekající na kompatibilní orgán. Pacienti, kteří podstoupili transplantaci, vám vysvětlí, že ačkoli jsou operace z technického hlediska vybroušené k dokonalosti, z hlediska citového a psychologického zůstávají nesmírně složité. Když člověk dostane srdce od neznámého, který právě zemřel, zcela přirozeně ho to nutí zamyslet se nad vlastní touhou po životě. Claire se transplantace děsí, přestože jí má zachránit život. Se svými obavami se svěřuje svým dětem a chirurgovi.
Na první pohled se může zdát, že půjde o jednu z epizod televizního seriálu Pohotovost, avšak film Život za život je mnohem komplikovanější. Jedná se o provokující, napínavé a mimořádně citlivě sestavené vyprávění o transplantaci srdce, v němž režisérka umně spřádá hluboce osobní a smyslové detaily.
Nahlíží do rozbouřených srdcí a duší hlavních postav a snaží se přitom předat metafyzický prožitek pohybu živé entity, vykreslit nepřetržité přelévání života, podobné krevnímu oběhu v lidském těle. V jednom těle přestane bít srdce, aby prodloužilo život jiného. Je to neuvěřitelná cesta, při níž si jedna lidská bytost uvědomí, že je článkem řetězu, součástí celku. Že je všechno propojené.
Neústupný
r. Mohammad Rasoulof, Írán, 2017
Íránský scenárista režisér Mohammad Rasoulof (1973) debutoval v roce 2002 dokumentem Soumrak a od té doby natočil pět celovečerních filmů (Železný ostrov, Bílé louky, Sbohem, Rukopisy nehoří), z nichž za ten poslední Neústupný získal hlavní cenu v sekci Un Certain Regard na letošním festivalu v Cannes.
Po prezidentských volbách v Íránu v roce 2009 byl při natáčení zatčen spolu s kolegou Jafarem Panahim a v následném procesu odsouzen za ohrožování národní bezpečnosti a protirežimní propagandistickou činnost. Ve vězení strávil rok.
Proces i vězení se mu staly dobrou průpravou pro přípravu archetypálního příběhu o posledním spravedlivém, který čelí zkorumpovanému systému (mafiánské korporaci na odlehlém severoíránském venkově) i za cenu ohrožení vlastní rodiny.
Charismatický třicátník Reza (Reza Akhlaghirad), který za podmračenou tváří málomluvného muže činu schovává jemnou duši, vede skromný život s manželkou a synem daleko od shonu velkoměsta. Na odlehlém místě kdesi na severu Íránu věnuje veškeré úsilí rodinnému podniku, rozlehlé rybí sádce, v níž chová zlatavé závojnatky čínské.
V jeho bezprostředním okolí je však čím dál patrnější rozpínavý vliv moci i kapitálu chtivé soukromé společnosti, nutící místní farmáře vzdát se svých živností v její prospěch. Muž a žena zprvu korporaci vzdorují, ale nakonec se identifikují se stejným korupčním prostředím, před kterým chtěli dříve uniknout.
„Pokud se nepodřídíš systému hodnot většiny společnosti, i když se zdá zcela amorální, bude na tebe shlíženo jako na vyvrhele a potížistu,“ říká respektovaný tvůrce na adresu hrdinů svého filmu. A dodává: „strach lidí z moci způsobuje, že se identifikují s touto mocí samotnou (která porušuje jejich práva).” Zkorumpované (a korumpující) struktury člověka buď zničí, nebo změní ve článek korupčního řetězu.
Stěžejní scény celého filmu vznikaly s pomocí českého postprodukčního studia MagicLab, konkrétně VFX supervizora Michala Křečka. Režisér se kombinace CGI a reálného prostředí ve scéně s hejnem téměř 500 ptáků obával. Že bude vypadat příliš hollywoodsky a nebude zapadat do jeho stylu vyprávění. Nakonec do něj hladce a nerušivě díky českému týmu zapadla. Za snímkem stojí i český koproducent Kaveh Farnam ze společnosti MediaNest.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
