10 filmů pod stromeček: dramata oscarová, romantická i erotická

Najdeme mezi nimi holocaustové drama Saulův syn, které získalo Oscara i Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film loňského roku. Macbeth režiséra Justina Kurzela je temnou a skličující interpretaci Sheakespearovy tragédie, v níž herecky září Michael Fassbender a Marion Cotillard. Stejný tvůrčí tým, včetně scenáristy, na konci prosince představí adaptaci známé videohry Assassin’s Creed.

K tématu zločinu a trestu se po filmech Zločiny a poklesky a Match Point - Hra osudu vrací Woody Allen ve snímku Iracionální muž, který je v tomto výběru jediným zástupcem americké kinematografie. V Mia madre nás italský režisér Nanni Moretti nechává nahlédnout do své pracovní i privátní kuchyně. Jeho krajan Paolo Sorrentino v Mládí spolu s Michaelem Cainem a Harveym Keitelem rozvíjí své úvahy o kreativitě a vyhaslosti, kráse a její pomíjivosti, smutku a radosti či vysokém a nízkém umění.

Charismatického mizeru, který zklamává a znovu získává důvěru ženy, která se ohlíží za jejich desetiletým vášnivým vztahem, ztvárňuje Vincent Cassel ve vypjatém romantickém melodramatu Můj král. Melodramatický ráz má i novinka španělského režiséra Pedro Almodóvara Julieta o odcizeném vztahu matky a dcery. Na tři Oscary bylo nominované romantické drama Brooklyn, v němž se Saoirse Ronan jako mladá irská emigrantka Eilis rozhoduje mezi hlasem srdce a rozumu a starou vlastí a šancí na nový a lepší život v Americe.

Na závěr jsme si nechali provokujícího francouzského režiséra Gaspara Noého a jeho eroticky explicitní kroniku lásky a vášně i hledání ztracené intimity ve filmu Love. Oslněni sluncem je pak volným remakem slavného francouzského filmu Bazén. Letní idyla se v něm promění v atmosféru, plnou skrytých vášní, nedůvěry, podezírání a žárlivosti.

Saulův syn

r. László Nemes, Maďarsko, 2015

Držitel Oscara a Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film loňského roku. Oprávněně. Debutující maďarský režisér k tématu holocaustu přistoupil jinak než jeho starší kolegové. Oproti velkým vyprávěním o dění ve vyhlazovacích táborech smrti zvolil optiku subjektivní, která je doslova srostlá s tím, co vidí a vnímá hlavní hrdina vyprávění.

Zvětšit video

Kamera se stává součástí Saulova těla a nelidský proces okolo něj sleduje rozostřeně, přes jeho rameno. Dění tak vnímáme ve druhém či třetím plánu a musíme přitom mnohem víc zapojit vlastní představivost. Což nijak neumenšuje pocit sugestivní hrůzy, která se na nás valí.

Všechny hrůzy holocaustu, jež známe z knih, dokumentů, filmů a výpovědi přeživších účastníků šoa, jsou ve filmu přítomny, ale v rovině naší psychické, chtělo by se říci archetypální zkušenosti s nimi. Režisér si je vědom, že tato kolektivní zkušenost nemusí být nutně explicitně vyobrazena, abychom si uvědomili plný dopad toho, co se kolem Saula děje.

Osvětim na vlastní oči v jeho podání získává rysy hororové videohry o přežití, která spíše než žánrové fanoušky hororů osloví všechny milovníky artové kinematografie a dlouhých záběrů z filmů Bély Tarra. Režisér svůj formální i obsahový záměr naplňuje zcela důsledně.

Pomáhá mu v tom i unikátní, vrstevnatá zvuková stopa, která doplňuje to, co záměrně nevidíme v obraze. Spleť různých jazyků, šepoty, výkřiky, výhružky, pláč, rozkazy, střelba a infinitivy, jimiž se mezi sebou dorozumívají vězni z komanda smrti, kteří připravují povstání. To, vše vypovídá o napětí, jež v táboře panuje.

Spojenecká armáda se blíží a nacistický stroj na zabíjení zintenzivňuje svou činnost. Spoluvězni chystají povstání a člen Sonderkommanda Saul (Géza Röhrig) se vydává na delirickou pouť napříč koncentračním táborem v Osvětimi s cílem najít rabína a důstojně pohřbít svého syna, kterého mezitím ukryje na pitevně.

Vše probíhá v horečnatém, frenetickém tempu, kdy není moc čas přemýšlet nad akty, jichž se stáváte součástí. Režisér zachycuje vyhlazovací tábor jako místo, kde na jedné straně panuje přísná efektivita výrobní továrny na smrt, ale i chaos a shon, který umožňuje Saulovi sledovat svůj vlastní záměr. Saul se v táboře pohybuje jako instinktivní zvíře, které na podněty kolem něj reaguje smyslově, dávno už ne racionálně.

Hrůzy holocaustu se mu vepsaly do tváře, která je strnulá a neživotná. S prázdným, otupělým, vzdáleným pohledem, který nesměřuje před sebe ani pod sebe do země, ale někam do sebe, vnímá realitu v táboře a my spolu s ním.

Soustředěním se na tvář hlavního hrdiny zasazuje režisér jeho osobní drama do celku historické tragédie lidstva. Tím, že se rozhodl ji plně neukázat nebo rozostřit v jejich explicitních projevech nás samotné vybízí k vnitřní reflexi toho, které skutečnosti z minulosti nebo současnosti světového dění vytěsňujeme na okraj my a z jakých důvodů.

Macbeth

r. Justin Kurzel, Velká Británie / USA, 2015

Macbeth (Michael Fassbender) je obávaný skotský válečník, který se neleká zuřivých bitev. Když na vřesovišti vyslechne věštbu, že bude příštím králem, uvěří. Netuší, jak velkou cenu ale bude muset zaplatit. Cestu ke koruně dláždí smrt a úklady, které nakonec pohltí Macbetha i jeho ctižádostivou ženu (Marion Cotillard).

Zvětšit video

Kurzelova interpretace Shakespeara je temná, skličující, krvavá a na hony vzdálená mnohem vlídnějším Branaghovým adaptacím. Režisér děj přenesl do skotských kulis a právě holá, deštivá a chladná místní krajina podporuje silné vyznění jednoho z nejslavnějších autorových dramat.

Macbeth ve Fassbenderově podání zápasí s posttraumatickou stresovou poruchou, podobnou té, již zažívají vojáci, kteří se vrací z misí v Iráku či Afghánistánu. Lady Macbeth není podaná jen jako manipulativní monstrum, ale i coby něžná žena, trpící ztrátou jejich jediného dítěte.

Mezi hlavními postavami je spousta lásky, ale i hlubokých ran, jimiž jsou poznamenáni. Spíše než ambiciózní pár, toužící po moci, vyznívají jako zoufalí, až dětinští milenci, kteří nejsou schopni zastavit svůj pád. Na vládnutí nejsou zralí a to se odráží v jejich rozhodnutích. Ostatně pojetí Macbetha jako tyrana a uzurpátora je právě shakeapearovská licence, která měla vyhovovat alžbětinskému nahlížení na minulost.

Scenáristé text výrazně zhutnili, vyškrtali některé postavy (Vrátný), scény a dialogy (tři Čarodějnice) a zaměřili se především na ústřední manželské duo a jeho nezadržitelný morální a psychický rozklad. Oba herci předvádí to, čemu se říká niterné herectví, za pomocí něhož mapují tragický vývoj svých postav.

Tvůrčí tým, který na nové verzi Macbetha pracoval, tedy režisér, scenárista Michael Lesslie i oba hlavní představitelé, se na konci prosince představí v adaptaci populární videohry, historické sci-fi Assassin’s Creed.

Iracionální muž

r. Woody Allen, USA, 2015

Hrdinou padesátého celovečerního filmu Woodyho Allena je profesor filozofie Abe Lucas (Joaquin Phoenix), který prochází existenciální krizí. Jak sám říká, nemůže psát, dýchat, ani si vzpomenout, proč vlastně žije. Nový smysl jeho životu dá až setkání s půvabnou studentkou Jill v podání Emmy Stone. Ta se po boku Colina Firtha objevila i v režisérově předchozím retro výletu do dvacátých let na jihu Francie s názvem Kouzlo měsíčního svitu.

Zvětšit video

Abe na začátku přijíždí starým volvem za prací na novou univerzitu. Předchází ho pověst velkého nihilisty a komplikovaného bohéma, který rád utápí svůj splín v alkoholu. I přesto (nebo právě proto) ihned zaujme jak svou vdanou kolegyni Ritu (Parker Posey), tak zadanou studentku Jill.

Právě v její přítomnosti vyslechne v kavárně příběh matky, která si stěžuje, že jí soudce nechce přiznat péči o potomka. A Abe se rozhodne jednat. Usmyslí si totiž, že když soudce zabije, učiní tím dobrý skutek, který předčí vše, čeho by dosáhl svými filozofickými přednáškami.

Pokud vám námět v něčem připomíná vrcholné dílo Allenovy pozdější tvorby Match Point - Hra osudu (2005) nebo předchozí Zločiny a poklesky (1989), nejste daleko od pravdy. Jde totiž o další variaci na Dostojovského Zločin a trest, kdy se zamýšlený kriminální akt stává předmětem disputace na téma morálka, vina a selhání intelektu.

Proti zmíněným filmům jde ale o podání mnohem odlehčenější, které nese rysy jeho typických intelektuálních satir. Allen lavíruje mezi komedií a dramatem a přináší další zamyšlení nad krizí identity a prázdnotou existence dnešního člověka.

Joaquin Phoenix tu hravě zvládá přerod z morálně okoralého a depresemi stíhaného muže, který před studenty v opilosti předvádí ruskou ruletu a má problémy v intimní oblasti, v někoho, kdo najednou ví, co chce a je plný energie. Emma Stone ho pak jako neurotička allenovského střihu konfrontuje s jeho slovy a činy, neboť si není jistá tím, zda soudce skutečně zavraždil.

Kamera Dariuse Khondjiho, s nímž Allen spolupracoval už na filmech Cokoliv, Půlnoc v Paříži, Do Říma s láskou a Kouzlo měsíčního svitu, opět využívá teplých barev, které dodávají této historce o nalezení nového smyslu života pozitivní nádech.

Mia madre

r. Nanni Moretti, Itálie / Francie / Německo, 2015

Nanni Moretti (1953) patří v současnosti k silné trojici (Paolo Sorrentino - Matteo Garrone) italských režisérů, která vrací kdysi vyhlášenou domácí kinematografii zpět do popředí pozornosti diváků i světových festivalových porot.

Zvětšit video

V loňském roce na festivalu v Cannes představil film Moje matka, který se zařadil po bok jeho osobních a částečně autobiograficky laděných titulů typu Synova pokoje. Režisér, herec a scenárista v jedné osobě v něm zpracoval vlastní skličující zážitky z období, kdy mu v průběhu natáčení filmu Máme papeže! umírala jeho matka.

Kus ze sebe z té doby promítl do postavy režisérky Margherity (Margherita Buy), která se právě nachází uprostřed natáčení poněkud neoriginálního sociálního dramatu o vzpouře v továrně. Vedle trablů s herci, především s nesnesitelně sebestřednou a zhýčkanou americkou hvězdou Barry Hugginsem (John Turturro), prožívá Margherita i těžkou osobní krizi.

Její matka Ada (Giulia Lazzarini) umírá a filmařka svádí vnitřní souboj nejen s režií filmu, ale především s režií vlastního života. Rozchází se s přítelem, hercem Vittoriem (Enrico Ianniello), který v jejím filmu hraje, a řeší problémy s pubertální dcerou Livií (Beatrice Mancini), která ve škole propadá z latiny. Tedy z jazyku, jehož učitelkou byla její matka a Liviina babička.

Margherita nemá kvůli natáčení čas ani na dceru ani na hospitalizovanou matku, o niž se začne starat její bratr Giovanni (Nanni Moretti). Ten kvůli tomu opustí své zaměstnání inženýra. Režisérka vůči němu, matce i dceři cítí výčitky, že to není ona, kdo se o ni stará, což se odráží v jejím celkovém chladném vztahu k jejím nejbližším, kolegům i přátelům.

V osobním i tvůrčím životě jí začínají dohánět následky jejich sobeckých rozhodnutí, které ji vedou k čím dál silnějším pochybám o sobě samé i smyslu její práce. Margherita se potýká s pracovním i osobním vyhořením a stává se Morettiho projekcí. Projekcí ale ryze ženskou a od něj tedy značně odlišnou.

Postava Johna Turturra do intimního rodinného dramatu, zavánějícího patosem, vnáší odlehčující komické prvky. Americký herec není schopen naplnit režisérčinu představu v jejím sociálně-realistickém dramatu a svou roli nezvládá. Přitom se rád před štábem chvástá, jak si jej kdysi najal Stanley Kubrick a nechal ho týdny bydlet v hotelu, aniž by ho obsadil do jediné scény.

Tragikomicky laděný film nabízí další vhled do osobní i pracovní kuchyně režiséra, který se již podruhé inspiroval tématem přijetí smrti v rodině.

Mládí

r. Paolo Sorrentino, Itálie / Francie / Velká Británie, 2015

Protagonisty druhého celovečerního filmu, natočeného Paolem Sorrentinem v angličtině, jsou dva osmdesátníci, kteří společně tráví dovolenou v Alpách. Zde přemýšlí nad tím, jak správně využít času, který jim v životě ještě zbývá. Své vlastní vzpomínky přitom konfrontují s obrazy mládí a krásy, jež kolem sebe vidí v alpském hotelu.

Zvětšit video

Jednou z návštěvnic hotelu je totiž i krásná Miss, již ztvárňuje modelka a herečka rumunského původu Madalina Diana Ghenea. Dalším mladý hollywoodský herec Jimmy Tree (Paul Dano), který zde studuje novou historickou roli, která z něj má konečně udělat seriózního herce. Pohybuje se tady i vysloužilý obézní fotbalista (Roly Serrano), připomínající vizáží Diego Maradonu. Všichni tito návštěvníci tvoří bizarní panoptikum, na pozadí něhož režisér rozvíjí své úvahy o kreativitě a vyhaslosti, kráse a její pomíjivosti, smutku a radosti či vysokém a nízkém umění.  

Fred Ballinger (Michael Caine) je skladatel a dirigent, který v sanatoriu uprostřed švýcarských Alp pobývá se svou dcerou a asistentkou Lenou (Rachel Weisz). Mick Boyle (Harvey Keitel) je filmový režisér, který se snaží dokončit scénář k filmu, který má být jeho poslední. Zahrát by si v něm měla jeho celoživotní múza Brenda Morel (Jane Fonda).

Fred už nechce mít s hudbou nic společného. Zdá se, že jeho rozhodnutí nezmění ani vyslanec britské královny, který za ním přijíždí s tím, že by panovnice byla ráda, kdyby se ještě jednou postavil před orchestr a zahrál ji svou symfonii Simple Songs. To ale dirigent nekompromisně odmítá. Protože jediná osoba, která tento pěvecký part zpívala, byla jeho žena a ta už je po smrti.

Oba muži ze svých lehátek ironicky komentují hotelové hosty i vlastní zdravotní neduhy. Z filmu je cítit melancholický stesk po opravdovém mládí, v němž oba muže spojila dávná společná láska v podobě herečky Gildy Black.

Organizace prostoru připomíná baletní choreografii, kde má každý prvek své přesné místo. Vizuální stránka působí podobně opojně nebo pro někoho až manýristicky jako ve Velké nádheře. Když Fred diriguje z pastvy pomyslný orchestr a má za sebou onu úchvatnou alpskou přírodu, cítíme se jako uprostřed monumentální orchestrální skladby, která má na nás velmi silný emotivní dopad.

Mládí je tak trochu Sorrentinovo 8 ½, v němž podobně jako Federico Fellini hledá ztracenou uměleckou imaginaci a v kontrastech se snaží ukázat svět v jeho celistvosti. Jeho chorální divadlo života se esteticky vytříbenou formou dotýká témat, souvisejících s tvůrčí i lidskou identitou. Činí tak způsobem, který v jeho tvorbě představuje mezník mezi minulostí a budoucností. Jaká bude, to se nechme překvapit.

Můj král

r. Maïwenn, Francie, 2015

Cenu za nejlepší ženský herecký výkon si z loňského ročníku festivalu v Cannes odnesla Emmanuelle Bercot za film Můj král. Emmanuelle Bercot s francouzskou herečkou (Pátý element, Láska je dokonalý zločin) a režisérkou snímku Můj král Maïwenn (Odpusť, Herečky na scénu!) scenáristicky spolupracovala už na jejím předchozím opusu, procedurálním policejním dramatu Polisse.

Zvětšit video

Nyní se spokojila „pouze“ s pozicí herečky ve vypjatém romantickém (melo)dramatu, které zachycuje bouřlivý desetiletý vztah, jež oba partnery ničí. Přestože se velmi milují. Režisérka nám umožňuje pochopit, proč se ti dva k sobě neustále vrací skrze přiblížení traumat a konfliktů, jimiž procházejí. Vychází přitom z mnoha vlastních traumat v rodinném a osobním životě, kdy se kvůli problematickým vztahům s rodiči zřekla svého příjmení.

Tony (Emmanuelle Bercot) je po vážné lyžařské nehodě přijata do rehabilitačního centra. Závislá na péči zdravotnického personálu a lécích proti bolesti, využívá nečekaně nabytého času k zpětnému pohledu na turbulentní vztah s mužem jménem Georgio (Vincent Cassel).

Kdo vlastně je ten muž, kterého tak hluboce milovala? Jak mohla dovolit sama sobě propadnout takhle dusivé a destruktivní vášni? Před Tony stojí obtížný a dlouhý proces vnitřního i vnějšího hojení, jehož překvapivě osvobozující součástí může být fyzická práce.

Vincent Cassel zde v roli bonvivánského majitele restaurace Georgia ztvárňuje okouzlujícího, leč pro partnerský vztah naprosto nezpůsobilého muže, vždy znovu schopného získat odpuštění a shovívavost. Je to přesně ten typ charismatického mizery, kterému málokdo odolá. A nejméně ze všech jeho vlastní žena, právnička Tony, která ho vyžene pokaždé, když něco provede, a zase ho vezme zpět.

Giorgio je Tony nevěrný, má dluhy a utíká od ní ve chvílích, kdy by ho nejvíc potřebovala. Nic se nezmění ani s narozením syna, což roztáčí novou spirálu nedorozumění a žárlivosti, když už se zdálo, že se ta předchozí zastavila. Režisérka zároveň ukazuje jejich vztah jako nesmírně vášnivý a plný emocí.

Těch emocí, plných křiku, smíchu a slz, se Vincent Cassel zmocňuje s takovým zápalem a energií, že se nedivíte, proč jeho postava neustále získává nová odpuštění. Tato energická romance se skvěle vypointovanými situacemi a bryskními dialogy je pojata s vášní i humorem.

Julieta

Pedro Almodóvar, Španělsko, 2016

Učitelka klasické literatury Julieta Arcos (Adriana Ugarte) žije sama se svou dcerou Antíou (Priscilla Delgado) poté, co do jejich šťastného života krutě zasáhl osud. Po smrti Julietina manžela Xoana (Daniel Grao), Antíina otce, prožívají špatné období. Obě trpí, Julieta se uzavře do sebe a jejich tichá bolest je postupem času odcizuje.

Když je Antíe (Blanca Parés) osmnáct let, opustí svou matku bez jediného slova vysvětlení. Julieta ji více než 12 let zoufale hledá všemi možnými způsoby. Když se chystá natrvalo opustit Madrid a vydat se za partnerem Lorenzem (Darío Grandinetti) do Portugalska, potkává náhodou nejlepší kamarádku své dcery z období dospívání.

Zvětšit video

Beatriz (Michelle Jenner) jí sdělí, že s Antíou nedávno mluvila. Julieta ruší cestu a bez vysvětlení opouští Lorenza. Rozhodne se zůstat v Madridu, doufajíc, že se s dcerou po letech setká. Na stejném místě, kde spolu žily. Ještě před tím se odhodlá k tomu, že jí prostřednictvím dopisu řekne pravdu o osudových událostech, které před ní tajila a jež jejich životy rozdělily.

Drama Julieta vypráví o osudu, o komplexu viny a výčitkách svědomí, o zápase s vlastní povahou a nepochopitelných tajemstvích, která nás vedou k tomu, že lidi, které milujeme, vymažeme ze svých životů, jakoby nic neznamenali, jakoby nikdy neexistovali.

Dvojnásobný držitel Oscara (Vše o mé matce, Mluv s ní) a světově proslulý španělský režisér Pedro Almodóvar ho natočil podle krátkých povídek kanadské spisovatelky Alice Munro. Julietu, ženu, která se ohlíží za svým životem a komplikovaným vztahem k dceři, ztvárňují dvě herečky. Adriana Ugarte hraje Julietu ve věku od pětadvaceti do čtyřiceti, Emma Suárez od čtyřiceti výš.

Almodóvar svým příběhem velké lásky, velkých ztrát, věčných mateřských a rodičovských pochybností a strachů napříč generacemi znovu dokázal, že ženský svět je jeho doménou a ženám rozumí jako málokdo. Jde o hluboký a působivý pohled na rodinné vztahy, jemuž nechybí lehce ironický nadhled nad žánrem melodramatu, v němž se režisér tak rád pohybuje.

Brooklyn

John Crowley, Irsko / Velká Británie, 2015

Irský režisér John Crowley (Intermission) ve spolupráci s britským spisovatelem a scenáristou Nickem Hornbym (Škola života, Divočina) připravil adaptaci románu Colma Tóibína, která byla nominovaná na tři Oscary.

Mladá dívka Eilis Lacey (Saoirse Ronan) žije společně s matkou (Jane Brennan) a starší sestrou Rose (Fiona Glascott) v městečku Enniscorthy v jihovýchodním Irsku. Její bratři odešli za prací do Británie, Eilis se však musí spokojit s tím, co jí nabízí rodné hrabství Wexford. A to je v poválečném Irsku pouze pozice prodavačky v jednom místním krámu.

Zvětšit video

Když jí sestra Rose zprostředkuje možnost odejít za prací do Ameriky, rozhodne se jí po zralé úvaze využít. V roce 1952 se vydává přes oceán do newyorské čtvrti Brooklyn. V New Yorku si zezačátku připadá jako ve vyhnanství, ale její život se postupně zlepšuje.

Dokončí si účetní kvalifikaci a najde si práci v obchodním domě. Změní se i její život osobní. Po seznámení se při tanci s pohledným italským instalatérem Anthonym Fiorellem (Emory Cohen) její stýskání po domově pomalu mizí. Rušnému životu ve velkoměstě přichází na chuť, když v tom momentě přichází zpráva, že její starší sestra Rose zemřela na záhadnou nemoc.

Eilis se vrací domů a je zpět vtažena do svého předchozího života. Chodí na pláže s přáteli, kteří ji představí starého mládence Jima Farrella (Domhnall Gleeson), který se chystá zdědit rodinný majetek. Eilis si s ním začne románek a na dopisy Tonyho, s nímž v Americe bez vědomí rodiny uzavřela civilní sňatek, jen těžko hledá odpověď.

Na počátku vyprávění je Eilis dívka, která má zjevné matematické nadání, ale v Irsku nedostává příležitost jej patřičně zúročit. Příchod do Brooklynu jí otevírá nové pracovní možnosti a stává se definitivním krokem k její ženskosti a samostatnosti.

Domů se vrací jako sebevědomá mladá žena, nebojící se zkusit i cosi zakázaného. Emancipovaná kráska se dostává mezi dva hlasy vlastního srdce a musí se rozhodnout mezi světem, z něhož pochází, a světem, kde si může splnit svůj sen.

Love

Gaspar Noé, Francie, 2015

Gaspar Noé měl podobnou ambici jako režisér Život Adèle Abdellatif Kechiche. Totiž vypovědět něco o síle opojné i trýznivě stravující lásky, kterou zažil každý z vás nebo by ji zažít určitě chtěl. Chtěl ukázat zamilovanost v celé její živočišnosti a vášnivosti.

Právě toto chce Noé ve svém příběhu postihnout. Onen prchavý čas, kdy se stáváte při milování jedním propleteným tělem. Ale i následné konsekvence, kdy láska jako návyková droga vyprchává a vy si uvědomujete, jak jste se na ní stali závislí. Na pocitu, že jste milovaní a že milujete.

Zvětšit video

Režisér stvořil kroniku lásky a vášně i hledání ztracené intimity. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny, amerického studenta Murphyho (Karl Glusman). Ten žije v malém bytě v Paříži s mladičkou ženou Omi (Klara Kristin) a dvouletým synkem Gasparem.

Jeho život by se přesto nedal nazvat šťastným. Ve vztahu se cítí jako v kleci či jakoby se v něm ocitl nedopatřením. Proto se spolu s ním vracíme ve vzpomínkách do dob, kdy tomu bylo jinak. Tehdy chodil s Electrou (Aomi Muyock), s níž zažíval to, co asi většina milenců na začátku jejich vztahu. Vzrušení, vytržení, střídané pocity, že je možné se v odvážných experimentech vydat ještě dál než posledně.

Tmavovlasá Electra zatouží po novém vzrušení v podobě „trojky“ s blonďatou holkou ze sousedství Omi, kterou přizvou ke společným milostným hrátkám. Nakonec to dopadne tak, že Electra zmizí z Murphyho života a Omi s ním nečekaně otěhotní.

Tři postavy. Dráždivá femme fatale, která ráda překračuje hranice všeho druhu, včetně těch intimních. Drobná blondýnka, po níž hlavní hrdina krátce zatoužil a která má tu smůlu, že jako velmi mladá otěhotněla. A nevyrovnaný mladý muže, který nemůže zapomenout na lásku svého života, s níž zažíval permanentní sexuální napětí.

Nebyl by to ale Gaspar Noé (Zvrácený, Vejdi do prázdna), kdyby tuto studii milostné nezralosti, jež se má stát jakousi obecnější úvahou o vztazích mezi mužem a ženou, neopentlil dráždivou vějičkou v podobě vyobrazení nesimulovaného sexu.

Zvětšit video

Ano, objeví se tady ztopořený penis i ejakulát, ale to je spíš provokace a tak trochu výsměch, jak se dá také zacházet s 3D technologií. Režisér lidská těla používá jako součást svých obrazových kompozic, v nichž si hraje s barvou, světlem a stínem a díky použití 3D i hloubkou prostoru.

V Love sumarizuje své formální výrazové prostředky. Dočkáme se tak pro něj typického střídání rychlých, zběsile těkajících či blikajících záběrů, zachycujících noční život, s dlouhými statickými jízdami, které užívá v těch nejexplicitnějších sexuálních momentech. Vnitřními monology hlavního hrdiny pak zvýrazňuje melancholičnost celého vyprávění, které je stejně tak sebereflexivní jako záměrně provokující.

Oslněni sluncem

r. Luca Guadagnino, Itálie / Francie, 2015

Slavná britská rocková zpěvačka Marianne Lane (Tilda Swinton) přišla o hlas. Po operaci hlasivek tráví poklidnou dovolenou na slunečném sicilském ostrově Pantelleria se svým mladším partnerem, belgickým fotografem Paulem De Smedtem (Matthias Schoenaerts).

Zvětšit video

Lenivá idylka je narušena nečekanou návštěvou Mariannina dávného přítele, hudebního producenta Harryho Hawkese (Ralph Fiennes). Upovídaný a zábavu milující Harry nepřijíždí sám. Doprovází ho jeho okouzlující a dráždivě svůdná dcera Penelope Lannier (Dakota Johnson).

Nesourodá čtveřice se na první pohled rychle spřátelí a všichni si plnými doušky užívají letní prázdniny. Do prosluněných dnů se ale pomalu začíná vkrádat vzrůstající napětí. Harry doráží na Marianne, s níž dřív chodil, Penelope svádí Paula.

Stíny minulosti probouzejí ve zdánlivých přátelích temné stránky. Radost z příjemného setkání a idylka v plavkách u bazénu se mění v atmosféru, plnou skrytých vášní, nedůvěry, podezírání a žárlivosti. Rostoucí paranoia a destruktivní chování neodvratně spějí k děsivé tragédii.

Erotický thriller italského režiséra Luca Guadagnina (Melissa P., Mé jméno je láska) je volně inspirován legendárním filmem Bazén (1969) Jacquese Deraye. Postavy se jmenují stejně, odlišné jsou jejich profese a prostředí, v němž se děj odehrává.

V Bazénu to byla luxusní vila na francouzském poloostrově Saint-Tropez. V originále si Marianne zahrála Romy Schneider. Jejího přítele Jean-Paula ztvárnil Alain Delon, Harryho Maurice Ronet a jeho dceru Marianne manželka a múza Serge Gainsbourga Jane Birkin.

Italský režisér Luca Guadagnino tento volný remake Derayova sedmačtyřicet let starého snímku prodchnul živelnou atmosférou, spalujícím erotickým napětím letních dnů i postupně houstnoucí atmosférou mezi čtveřicí skvěle vybraných hereckých představitelů.