Prvky hardcore erotiky a porna čím dál častěji pronikají i do současného uměleckého filmu. Patří do něj nebo jde jen o samoúčelnou atrakci? Odpověď hledejte na příkladu deseti snímků, s nimiž vás blíže seznámíme.
Kapitoly článku:
V souvislosti s obsahem reklamní kampaně a následným uvedením dvoudílného opusu dánského provokatéra Larse von Triera Nymfomanka do kin se znovu objevily diskuse o pronikání nebo prolínání pornografických prvků do uměleckého filmu.
Obdobné rozpravy o samoúčelnosti nebo naopak plné funkčnosti a ústrojnosti těchto prvků vyvolal i loňský vítěz festivalu v Cannes Život Adèle ve Francii žijícího tuniského režiséra Abdellatifa Kechiche, který osobně považuji za nejlepší film loňského roku.
Tyto debaty se ostatně neobjevují poprvé. Stačí si vzpomenout na přijetí filmů jako Idioti (1998) Larse von Triera, Romance (1999) Catherine Breillat, Intimita (2001) Patrice Chéreaua, The Brown Bunny (2003) Vincenta Galla, Souboj s nebem (2005) Carlose Reygadase a mnoha dalších.
Explicitně znázorňovaný sex se do filmů, objevujících se na prestižních festivalech typu Cannes i v běžné distribuci, dere čím dál intenzivněji a programové oddělení jubilejního čtyřicátého ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti se na tuto skutečnost rozhodlo zareagovat jednou ze svých sekcí.
Návštěvníci populární filmovky se tak kromě Fokusu, zaměřeného na španělský film, současného britského sociálního filmu, screwballových komedií, sci-fi ze zemí visegrádské trojice ČR, Maďarsko a Polsko, němých filmů, doprovázených živou hudbou v podání předních kapel alternativní scény, retrospektiv Roberta Bressona a Todda Solondze či poct Peteru Greenawayovi a Bertrandu Tavernierovi mohli seznámit i s filmy, zastřešenými právě sekcí, nazvanou Porn-art.
V ní se objevily umělecké filmy, které obsahují otevřené, nesimulované sexuální scény, které slouží k jinému účelu než komerční pornografie. K jakému, na to by se měl pokusit odpovědět i tento speciál, jenž se vám s využitím materiálů LFŠ k jednotlivým filmům bude snažit přiblížit fenomén pronikání hardcore erotiky a porna do současného artového filmu.
Devět písní
r. Michael Winterbottom, Velká Británie 2004
Lisa (Margo Stilley) je americká studentka, žijící v Londýně. Na koncertě Black Rebel Motorcycle Club v Brixtonu Academy se seznámí s Mattem (Kieran O'Brien). Londýňanem a polárníkem, který s Lisou prožije vášnivý roční vztah, na který při letu přes Antarktidu vzpomíná.
Jednoduchá dějová linie nízkorozpočtového snímku, natáčeného bez scénáře, na ruční kameru a jen s malým štábem, se odvíjí retrospektivně.
Sexuální scény a momenty z každodenního života dvojice se střídají se záznamy koncertů, na které dvojice chodí do Brixton Academy. Devět písní z názvu filmu obstarávají koncertní vystoupení kapel Franz Ferdinand,Primal Scream, The Dandy Warhols nebo sólové představení pianisty a skladatele filmové hudby Michaela Nymana.
Právě Nymanova hudba dodává intimním scénám mezi Lisou a Mattem harmonii a stává se jejich přirozeným pojítkem. To, co zprvu vypadá jako monotónní střídání scén koncert - sex a tak pořád dokola, až se dostaneme k oněm devíti písním z názvu filmu, Mattovým pohledem zvenčí z jeho polární výpravy náhle dostane mnohem melancholičtější nádech.
Britský režisér Michael Winterbottom (Nonstop párty, Kód 46, Tristram Shandy, Cesta na Guantánamo) se v Devíti písních nebojí explicitních sexuálních scén, ale ty nemají za úkol diváka prvoplánově šokovat. Spíš se prostřednictvím nich noříme do hloubky intenzivního vztahu, kdy náruživý sex patří k průvodním znakům toho, jak moc po sobě dva lidé v počátcích vztahu touží.
Díky tomu, že film postrádá to, čemu bychom řekli běžný dramatický děj a nedochází v něm ani k vývoji figur, otevírá se režisérovi prostor k zachycení milostného vztahu v jeho syrovosti i intimní subtilnosti.
Winterbottom s tématem milostného příběhu experimentoval už v hypnotické sci-fi Kód 46, jež svou náladou připomínala Wong Kar-waiovo 2046, Ztraceno v překladu Sofie Coppoly nebo Niccolovu Gattacu. V případě Devíti písní přichází s koncepčně ujasněným experimentem, který nechává hercům prostor pro improvizaci při pasážích, kdy spolu mluví.
Roční studie mileneckého vztahu mladého páru, vyprávěna retrospektivně, možná mnohým připomene Ozonovo 5x2. Za explicitním vnějškovým obalem, co se týče ukázky sexuálních scén, se skrývá citlivé jádro, které vám možná řekne o vztazích víc, než jste si byli ochotní připustit.