Prvky hardcore erotiky a porna čím dál častěji pronikají i do současného uměleckého filmu. Patří do něj nebo jde jen o samoúčelnou atrakci? Odpověď hledejte na příkladu deseti snímků, s nimiž vás blíže seznámíme.
Shortbus
r. John Cameron Mitchell, USA 2006
Vztah depresemi zmítaného Jamese (Paul Dawson) a Jamieho (PJ DeBoy) prochází krizí, kterou se snaží vyřešit tím, že do něho pustí někoho třetího v podobě společného milence Cetha (Jay Brannan), který jim ho pomůže znovu nastartovat.
Jejich psychoterapeutka Sofia (Sook-Yin Lee) je vztahová poradkyně, ale sama má problém s tím, že nikdy nezažila orgasmus. I když s manželem Robem (Raphael Barker) znají Kámasútru nazpaměť, orgasmus před ním pouze předstírá. Sofia od Jamese přijme pozvání do soukromého klubu Shortbus, kde se scházejí ty nejbizarnější newyorské existence.
Pravidlo tohoto klubu je jednoduché. Co se týče naplnění sexuálních fantazií, je dovoleno vše, co vám pomůže a ostatním neublíží. Sofia se nevázaných party v Shortbusu zprvu účastní jako pozorovatel, pak se ale domluví na vzájemných protislužbách s dominou Severin (Lindsay Beamish), která není schopná obyčejného mezilidského kontaktu.
Film začíná přeletem nad animovaným modelem Manhattanu, při němž dochází k explozivní montáži sexuálních aktů. Ty nám umožní nahlédnout do ložnic hlavních hrdinů a nenuceně nás seznámí nejen se sexuálními praktikami, které provozují, ale především s nimi samotnými.
Divák se při střetu s touto úvodní necenzurovanou realitou může rozhodnout, zda je tato explicitnost už za hranou toho, co by chtěl na plátně vidět a v případě, že si řekne, že ano, odejde. Ti, kteří prolog vezmou jako provokující a odvážný atak režiséra, pak mohou mít se zbytkem filmu trochu problém, že jeho další směřování už je mnohem konvenčnější.
Konvenčnější ale berte v uvozovkách, protože Shortbus po vzoru mozaikovitých vyprávění Roberta Altmana konverzační formou pojednává o citovém a sexuálním životě lidí na Manhattanu. Zkrátka takový peprnější Woody Allen, pokoušející, co mainstreamový divák ještě snese.
Nechybí tu stylizovaná hudební čísla i pochopení pro ne-většinovou sexualitu, což jsou prvky, charakterizující debut režiséra snímku Johna Camerona Mitchella Hedwiga a Angry Inch. V této muzikálové fantasmagorii o transsexuální rockové hvězdě z východního Berlína, jejíž změna pohlaví dopadne stejně neslavně jako její hudební kariéra, si režisér sám zahrál hlavní roli.
Ve svém druhém snímku Shortbus se inspiroval současnými evropskými filmy, jež se vyznačují sexuální otevřeností, ale jež jsou podle něj příliš vážné. Rozhodl se proto natočit podobně „otevřený“ film, ovšem v žánru komedie.
Na projektu pracoval několik let a to značně nevšedním postupem. Na základě inzerátů získal několik stovek zájemců, z nichž různými testy vybral potřebný počet lidí, s nimiž pak pracoval na látce během workshopů, odehrávajících se v půlročních intervalech po dobu dvou a půl let. Na základě vztahů vytipovaných osob potom upravoval scénář. Jeho záměrem bylo ukázat, že sex musí být "svobodný" a že by měl být zdrojem radosti.
V Shortbusu se mu herce podařilo přesvědčit k tomu, aby odhalili nejen svá těla, ale i svá nitra. Herci na scénáři spolupracovali a do tápání a úzkostí svých postav promítli hodně ze sebe sama. Nejde tak o žádné porno, maskované výrazovými prostředky uměleckého filmu (hudba Yo La Tengo, ruční kamera, glamour lokace), ale o hledání odpovědí na otázky, jež se dotýkají každého z nás. Jak být šťasten a milován a jak milovat.