10× nejlepší a nejkontroverznější filmy z festivalu v Cannes

Pokračování 2 / 10

BlacKkKlansman

r. Spike Lee, USA, 2018

Velkou cenu poroty získal věhlasný afroamerický režisér Spike Lee (Jednej správně, Malcolm X, Krvavé léto v New Yorku, Spojenec) za drama BlacKkKlansman. Jedenašedesátiletý režisér letos v Cannes soutěžil potřetí a to po sedmadvaceti letech od uvedení své Horečky džungle.

Ve filmu se inspiroval skutečným příběhem černošského policisty Rona Stallwortha (John David Washington), jenž se v roce 1979 infiltroval do prostředí místní buňky Ku-klux-klanu v Coloradu. Prvnímu coloradskému policistovi černé pleti se to podařilo tak, že se po telefonu spojil se zástupci této militantní rasistické organizace, kteří prostřednictvím inzerátu hledali nové členy. A předstíral, že upřímně nenávidí černochy, Židy, Asijce i Mexičany.

U členů klanu a především jejich šéfa, vojáka Davida Dukea (Topher Grace), tím vzbudil takovou důvěru, že jej pozvali mezi sebe. Pro tento účel použil svého bílého kolegu Flipa Zimmermana (Adam Driver) z oddělení narkotik, který se schůzek účastnil místo něj. A to po dobu několika měsíců, kdy Ron zůstával s klanem v častém telefonickém spojení. Vyšetřování nakonec přispělo k odhalení působení Ku-klux-klanu v armádních kruzích a vedlo k přeložení několika důstojníků, spjatých s touto organizací.

Stallworth tyto události popsal v roce 2014 knize Black Klansman, jež se stala základem pro film Spikea Leeho. Pojal ho jako směsici zábavné parťacké komedie, buddy movie s blaxploitation nádechem a ostré satiry na přetrvávající rasismus v americké společnosti.

Film ale není jen chytrou retro satirou, která si utahuje z hloupých rasistických extremistů, ale nese i zcela zřetelné politické poselství, vztahující se k současnosti. Krimi komedie končí emotivním epilogem, který na doklad rozmáhajících se rasistických tendencí v americké společnosti předkládá divákům záběry z událostí v Charlottesvillu ve Virginii, kde se konaly demonstrace proti odstraňování jižanských symbolů. Během nich dvacetiletý mladík autem najel do davu a usmrtil mladou ženu, protestující proti rasismu.

Spike Lee se v Cannes v této souvislosti navezl do současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, kterého nazval motherfuckerem kvůli jeho neochotě jasně odsoudit původce této tragédie. Symbolickým gestem je i uvedení snímku v Americe právě v den prvního výročí pochodu bělošských extremistů v americkém Charlottesville. U nás film uvede společnost CinemArt.

Pokračování 3 / 10

Studená válka

r. Paweł Pawlikowski, Polsko / Francie / Velká Británie, 2018

Cenu za nejlepší režii převzal Paweł Pawlikowski (Poslední útočiště, Moje léto lásky) Šedesátiletý polský rodák, žijící od roku 1971 ve Velké Británii, který v roce 2015 získal Oscara za nejlepší zahraniční film za drama Ida. Černobílé, stejně jako jeho novinka Studená válka.

Ta se odehrává ve čtyřicátých až šedesátých letech minulého století v Polsku, Berlíně a Francii a je inspirována osudy jeho rodičů. Časově obsáhlá romance ze světa, rozděleného studenou válkou, vypráví příběh milostného vzplanutí mezi pianistou Wiktorem (Tomasz Kot) a blonďatou zpěvačkou Zulou (Joanna Kulig).

Poprvé se vidí, když Wiktor objíždí poválečné Polsko a nahrává lidové písně. Zula jako talentovaná zpěvačka z venkova pak vystupuje v jeho sboru, společně navštěvují i rozdělený Berlín. On prchá a čeká, že ona půjde s ním. Setkají se ale až o mnoho let později v Paříži.

Režisér si za melancholickou baladu o smutných milencích, kteří nemůžou být spolu ani bez sebe, vysloužil v Cannes ovace ve stoje. Příběh staršího klavíristy a sbormistra a jeho žačky sleduje režisér od začátku jejich vztahu až do konce a ukazuje, jak ho negativně ovlivnila historie. Konkrétně padesátá léta v komunistickém Polsku, která jim neumožňovala žít svobodně a realizovat své profesní i osobní sny.

Působivé melodrama s politickým podtextem, které otevírá i téma emigrace a uchování si vlastních kořenů, se podobně jako v případě oscarové Idy spoléhá na sílu černobílých obrazů. Kameraman Łukasz Żal (Ida, Dovlatov) je přináší v dlouhých záběrech a ve formátu 4:3. A také na hudební složku, využívající folklorní motivy i jazzovou hudbu nejen k významům osobním, milostným, ale i těm společenským či politickým.

Film vyprodukovala společnost Amazon, která svou streamovací službou konkuruje Netflixu. A i uvedení tohoto filmu se neobešlo bez politické kontroverze. Režisér v Polsku vzbudil pozdvižení svým prohlášením pro agenturu AFP, které sdělil, že tamní nacionalistická vláda jeho snímek umístila na černou listinu a nehodlá jej promítat. Varšava se vůči tomuto nařčení ohradila. U nás film uvede Aerofilms pod hlavičkou společného labelu KVIFF Distribution, takže k vidění bude už na karlovarském festivalu.

Pokračování 4 / 10

Cafarnaúm

r. Nadine Labaki, Libanon / Francie / USA, 2018

Cena poroty putovala k Nadine Labaki. Čtyřiačtyřicetileté libanonské herečce, scenáristce a režisérce (Sukkar banat, A co teď?), která ve svém třetím celovečerním filmu líčí osudy dvanáctiletého chlapce z bejrútských slumů Zaina (Zain Al Rafeea), který zažaluje své rodiče za to, že mu dali život a uvedli jej do tohoto strašlivého, bezvýchodného světa.

Rozhodne se tak jednat ve jménu všech dětí, na něž rodiče při výchově neměli čas a nedali jim tak dostatek rodičovské lásky. Prostřednictvím soudního líčení se tak začne odhalovat jeho rodinné zázemí s nespočtem dětí, z nichž některé skončily v sirotčinci, jiné opuštěné na ulici, ve vězení jako jeho bratr nebo prodané do manželství se starším mužem jako jeho jedenáctiletá sestra.

Zain hledá z tohoto sociálního marasmu, v němž si rodina na obživu vydělává výrobou opiátů, cestu ven. Potkává přitom ilegální etiopskou emigrantku, která v Libanonu pracuje jako servírka a pomáhá jí s hlídáním jejího syna Yonase.

Režisérka přesvědčivě zachycuje ráz bejrútských ulic za pomocí kombinace těkavého pohybu kamery, chytrého střihu a širokého rejstříku kakafonických zvuků. Její pohled na tvrdé podmínky ve slumech současného Libanonu přitom diváky ohromuje směsicí realismu a intenzivních emocí.

Nadine Labaki dobře vede neherce, za pomocí nichž se jí daří upozornit na vážnou situaci dětí v bejrútských slumech a na takřka kafkovský osud lidí, kteří nemají čím prokázat svou totožnost. Film do českých kin uvede Be2Can Distribution.

Pokračování 5 / 10

Tři tváře

r. Jafar Panahi, Írán, 2018

O cenu za scénář se podělily dva filmy. První z nich Tři tváře natočil íránský režisér Jafar Panahí, který je spolu s Nader Saeivar i autorem scénáře a jedním z aktérů filmu. Převzetí ceny se ale Panahí přes přímluvu festivalového vedení zúčastnit nemohl, protože nesmí kvůli domácímu vězení vycestovat ze země.

V roce 2010 byl ve své rodné zemi odsouzen k šesti letům vězení a na dvacet let mu bylo zakázáno vykonávat režisérskou profesi a točit filmy. A také poskytovat jakékoliv rozhovory. To vše kvůli obvinění z natáčení údajně protistátního dokumentu, jehož se měl dopustit během účasti na protivládních demonstracích.

Pod mezinárodním tlakem byl trest vězení zmírněn, ale zákaz natáčet trvá. Panahí přesto pokračuje v tvorbě dál. Dokladem toho je dokument Není to film (2010), který natočil ve svém teheránském bytě v době, kdy čekal na výsledek odvolacího soudu. Film pak vyvezli z Íránu na externím disku, ukrytém v dortu. Druhým, v omezených podmínkách domácího vězení vzniklým filmem, byl hraný Zatažený závěs (2013, cena za scénář na Berlinale) a třetí Taxi Teherán (2015), za něž získal vítězného Zlatého medvěda na festivalu Berlinale.

Proměnil se v něm v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými zákazníky nabídl kritický pohled na íránskou společnost. Panahí je protagonistou i svého nejnovějšího filmu. Z taxikářské kabiny a města Teheránu se v něm vydává na venkov, kde vykresluje portrét tří současných Íránek z různých generací. Jde o herečky v různých fázích jejich kariéry, které tu, stejně jako režisér, hrají samy sebe.

Vše začíná videem, které obdrží filmová a televizní teheránská herečka Behnaz Jafari od mladé vesničanky Marziyeh (Marziyeh Rezaei). Ta v něm hrozí, že spáchá sebevraždu, pokud ji Behnaz nepomůže dostat se na hereckou konzervatoř. A konec videa napovídá, že to mohla udělat. Benhaz chce zjistit, co se s dívkou stalo a požádá proto režiséra Panahího, aby jí na cestě do odlehlé horské vesnice u tureckých hranic dělal řidiče. Jde o provincii íránského Ázerbájdžánu, kde se režisér sám narodil.

Na místě je pak rozehráno detektivního pátrání po dívce, které režiséra s herečkou přivedou k další herečce z doby před islámskou revolucí, která se na vesnici přestěhovala na důchod. Vesničané ji považují za nemorální a šílenou, právě protože je herečka. A i na nově příchozí se dívají s despektem, když říkají, že iránská společnost potřebuje důležitější profese než herce a baviče. Režisér zde tak zábavně a s nadhledem komentuje své vlastní postavení zavrženého umělce.

Pokračování 6 / 10

Šťastný Lazzaro

r. Alice Rohrwacher, Itálie / Francie / Německo, 2018

Režisérka Alice Rohrwacher (1982), o tři roky mladší sestra jedné z nejúspěšnějších italských hereček Alby Rohrwacher, v Cannes představila všechny tři své dosavadní filmy. Debut Corpo celeste (2011) v rámci sekce Quinzaine des Réalisateurs a další dva už v hlavní soutěži. Za ten druhý Zázraky (2014) v ní získala Velkou cenu, za ten nejnovější Šťastný Lazzaro cenu za scénář, který si k autorskému filmu sama napsala.

V Zázracích nás zavedla do toskánské vesnice, kam přijíždí natáčet televizní štáb reality show o výrobcích místních specialit. Tento vpád vnější, medializované reality poznamená život celé vesnice, ale i chod izolované a přísně vedené včelařské rodiny, která přijala do své péče problémového kluka. Za pomocí pomalého, až neorealistického stylu vyprávění a přitažlivého vykreslení rurálního světa jsme tu byli svědky střetu „velkého světa“ a toho tradičního.

Do izolovaného, od světa odříznutého vesnického prostředí je umístěna i její novinka, inspirovaná skutečným příběhem, který se v Itálii stal zkraje 80. let. Režisérka ho proměnila ve směsici magicko-realistické fantazie a sociální kritiky.

V odlehlé a nedostupné vesnici Inviolata žije jen několik chudých farmářských rodin, jimž vládne markýza Alfonsina de Luna (Nicoletta Braschi). Bohatá podnikatelka žije v luxusu v kamenné vile na útesu, vysoko nad tabákovými poli, kde pro ni osadníci vesnice sbírají a suší tabákové listy.

Jedním z nich je i mladý naivní farmář Lazzaro (Adriano Tardiolo), který se na nic neptá, na nic si nestěžuje a dělá, co se od něj žádá. Právě jej využije pro svůj plán nudící se markýzin syn Tancredi (Tommaso Ragno), který vymyslí plán vlastního únosu, do něhož zapojí Lazzara, jemuž tvrdí, že by mohli být příbuzní.

Plán ale nevyjde, ve vesnici se objeví policie, která odhalí, že negramotní lidé zde žijí v takřka středověkých podmínkách, kdy nedostávají za práci plat, nechodí do školy a živoří pro markýzu. Ta je zatčena, ukáže se, že jde o podvodnici a obyvatelé vesnice jsou přesídleni do města. Městské prostředí jim ale lepší práci nebo bydlení nenabídne a uvrhne je ještě do větší bídy, v níž žijí jako squatteři nebo větší či drobnější zlodějíčci.

Režisérka se prostřednictvím metaforického podobenství, plného náboženských, sociálních a společenských symbolů, vyjadřuje k vykořeněnosti lidí v moderních aglomeracích a naopak poutu vesnického člověka k rodné hroudě. Hlásí se jím k italské tradici sociálních dramat i magického realismu.

Pokračování 7 / 10

Climax

r. Gaspar Noé, Francie, 2018

Zlobivé dítě evropského filmu, představitel filmového směru, zvaného New French Extremity, Gaspar Noé sklidil oslavné recenze i hlavní cenu v sekci Quinzane des Réalisateurs za svůj drogový muzikál či taneční horror Climax.

Vizuálně i zvukově podmanivý snímek čtyřiapadesátiletého francouzského režiséra, známého tituly jako Zvrácený, Vejdi do prázdna nebo Love, působí jako hodinu a půl trvající technoparty, která se postupně vymyká kontrole. Režisér přichází s hypnotickým, drogový trip připomínajícím filmem, v němž neustále duní techno hudba a kamera Benoîta Debieho těká po prostoru.

Skupina profesionálních tanečníků na samotě nacvičuje vystoupení, s nímž by se chtěli představit na americkém turné. Během zkoušení se každý z nesourodé skupiny projevuje trochu jiným způsobem. Někdo agresivně, jiný dává průchod své sexualitě. Kamera je přitom sleduje v dlouhém záběru, natáčeném z ruky.

O přestávce si mezi sebou povídají a pijí sangrii, do níž jim někdo přidal drogy. A ne zrovna dobré, protože to co následuje potom, je ten nejhorší trip, který si dovedete představit. V pár místnostech a na chodbě vypukne halucinogenní šílenství, během něhož postavy zběsile tančí a postupně upadají do kolektivní paranoie.

Sugestivní, napínavá a místy až děsivá podívaná se přitom nesnaží zprostředkovat nějaký příběh, ale zapůsobit na naše emoce. A to co nejsyrovějším způsobem. Jednotliví účastníci pod vlivem drogy ztrácejí zábrany i kontrolu nad sebou samými i prostorem, v němž se nacházejí. Komunita tanečníků se postupně rozpadá a míří vstříc branám symbolického pekla. Především toho hodnotového. Cesta k němu vede přes režisérovo vizuální požitkářství. U nás film uvede Aerofilms.

Pokračování 8 / 10

Cesta dlouhým dnem do noci

r. Gan Bi, Čína, 2018

Čínský básník a režisér Gan Bi (1989) zaujal už svým debutem Kaili blues (2015), za nějž získal na festivalu v Locarnu ceny pro nejlepší debut a režisérský objev. Lékař s temnou minulostí se v něm vydává splnit sliby do rodného kraje. Při návštěvě městečka, ztraceného v říční mlze, začne jeho potlačená paměť žít vlastním životem a cesta se pro něj mění v mystickou zkušenost. Stav jeho vědomí přitom zrcadlí uhrančivý čtyřicetiminutový záběr, kdy ruční kamera začne žít vlastním životem, překonává několikakilometrový úsek a její nepředvídatelně vytyčená trasa připomíná říční meandry.

Návrat „ztraceného syna” do jeho rodiště na jihozápadě Číny sledujeme i v jeho novince, uvedené v sekci Un Certain Regard. Připomeňme jen, že její název nemá nic společného se stejnojmennou divadelní hrou amerického dramatika Eugena O'Neilla z roku 1956.

V čínské vizuální básni se Luo (Huang Jue) vrací do rodného města Kaili, kde vzpomíná na svou dávnou, ztracenou lásku Wan Qiwen (Wei Tang). A je to opět obraz jako nejsilnější filmový prostředek, který režisér naplno využívá. Nejen ve hře s barvami a kompozicemi, ale především v proměně dvojrozměrného formátu filmu v ten 3D v závěrečné hodině. Nenarativní vyprávění, pracující s abstraktními pojmy jako prostor a čas, nespolehlivostí naší paměti a vzpomínkami, ve finále splyne v jeden dlouhý záběr, natočený ve 3D.

Podobný experiment použil Alexandr Sokurov ve filmu Ruská archa z roku 2002. Cinefilové při tom budou zažívat slast a režiséra si okamžitě zařadí mezi nejzajímavější artové filmaře současnosti. A budou se jistě odvolávat na Andreje Tarkovského i Wong Kar-waie.

Režisér si ale jde svou cestou. Jeho lyrická neo-noirová love story, stojící na prolínání reality a snové fantazie, minulosti a přítomnosti, demonstruje svou sílu a podmanivost skrze krásu obrazu, impozantní technické zpracování a tajuplný a éterický příběh o hledání lásky.

Pokračování 9 / 10

Jack staví dům

r. Lars von Trier, Dánsko / Francie, 2018

K nejsledovanějším titulům letošního ročníku určitě patřila novinka dánského režiséra Larse von Triera. Už proto, že šlo o festivalový návrat „zatraceného syna“ z „vyhnanství“ po sedmi letech. Lars von Trier kdysi v Cannes patřil k nejoblíbenějším. Získal tu Cenu poroty za podobenství Evropa (1991), Velkou cenu za Prolomit vlny (1996) a vítěznou Zlatou palmu za Tanec v temnotách. Charlotte Gainsbourg si odsud odvezla ocenění pro nejlepší herečku za film Antikrist a Kirsten Dunst za Melancholii.

Pak ale přišla v roce 2011 ona nešťastná tisková konference k filmu Melancholia, na níž byl jeho hloupě provokující, ale především neobratný a nevhodný výrok ohledně jeho původu mnohými vnímán jako projev pochopení či soucítění pro Hitlera a nacismus. Režisér se za svá slova, kvůli nimž byl z festivalu vyhoštěn, později omluvil a slíbil, že už s novináři nebude hovořit. To letos dodržel, takže se jeho návrat obešel bez tiskové konference a raději mimo soutěž.

Bez kontroverzí ale určitě ne, protože v éře #MeToo se rozhodl natočit brutální psychologický thriller o masovém vrahovi z amerického státu Washington, který zabíjí ženy, děti i zvířata. Film se odehrává na přelomu 70. a 80. let minulého století a jeho hlavní postavou je Jack (Matt Dillon). Frustrovaný, obsesivní inženýr s potlačenými ambicemi, který se považuje spíš za architekta. Jack staví dům, ale od této činnosti odbíhá k jeho další zálibě. Vraždám lidí, které inscenuje jako umělecká díla.

V pěti kapitolách vzpomíná na svých pět nejlepších vražd v průběhu dvanácti let a zpovídá se z nich mentorské postavě pana Vergeho (Bruno Ganz), který jeho činy racionálně kritizuje. Hned v úvodu pomáhá řidičce v nouzi (Uma Thurman), která žertuje, že by mohl být masovým vrahem. Vzápětí ji umlátí heverem. A tak postupně vraždí náhodné ženy, až dojde na jeho vlastní rodinu, včetně jeho dvou dětí.

Při svém cynickém vzpomínání na tyto vraždy se Vergeho i sebe sama snaží přesvědčit, že vražda může být uměním a on je ten architekt, umělec těchto činů, ne jejich pouhý stavitel. Sebelítost se u něj přitom střídá s povýšenou arogancí a hororové vyznění filmu s tím černohumorným. To v momentech, kdy se Jack kvůli své obsesivně kompulsivní poruše neustále vrací na místo činu, kde něco zapomněl očistit od krve.

Dvouapůlhodinový snímek tak v sobě nese formální znaky Trierových předchozích filmů. Dělení do kapitol, metoda rozpravy, použitá v Nymfomance, použití grafů. Celá ta debata o vztahu mezi uměleckou tvorbou a ritualizovaným vražděním je pak především autorovou sebeobhajobou, spojenou s dušezpytnou terapií, v níž provokuje kritiky své tvorby i manifestuje vlastní úzkost.

V Cannes bylo přímo na vstupence uvedeno varování, že film obsahuje explicitní násilí a v sále byl údajně připraven tým mediků, kdyby se někomu udělalo zle. Třeba ze scény, kdy dojde k amputaci ženského ňadra. Více jak sto diváků také odešlo, zbytek režisérovi na konci přichystal šestiminutovou ovaci ve stoji. Tak uvidíme, jaké bude přijetí této alegorie na tvůrčí proces v našich kinech, kde film uvede společnost Aerofilms.

Pokračování 10 / 10

Muž, který zabil Dona Quijota

r. Terry Gilliam, Španělsko, Velká Británie, 2018

Cti zakončit canneský festival se dostalo nesoutěžnímu filmu Terryho Gilliama (Brazil, Král rybář, 12 opic), o jehož realizaci se režisérský mistr a někdejší člen britské recesistické skupiny Monty Python snažil více jak dvacet let.

Přípravy a shánění finančních prostředků mu zabraly zhruba 10 let. V roce 2000 začalo natáčení. Tehdy se před kameru postavili Johnny Depp a Jean Rochefort. Od první klapky ale štáb stíhala jedna katastrofa za druhou. Krupobití zničilo drahou techniku, natáčení stále rušily průlety stíhaček a Rocheford onemocněl, takže musel odjet do Francie a podrobit se operaci.

Projekt byl tak zrušen po 6 natáčecích dnech. Díky tehdejší přítomnosti dokumentaristů na place vznikl v roce 2002 velmi originální dokument Ztracen v La Mancha. Jeho autoři byli na place i nyní a pracují na jeho pokračování, které by zachytilo nejnovější vývoj událostí okolo uvedení filmu.

K nim patřily soudní tahanice s portugalským producentem Paulem Brancem, od spolupráce s nímž Gilliam odstoupil kvůli tomu, že se mu nepodařilo včas získat dohodnutý natáčecí rozpočet. Režisér film dokončil s jinými producenty, ale před premiérovým uvedením v Cannes se Branco ozval s tím, že natočená verze je nelegální, protože práva na film vlastní on. Rozhodl se to řešit před pařížským soudem, který jeho námitky během už rozběhnutého festivalu neuznal a film ho tak mohl zakončit.

Proces vzniku i soudní martýrium, během něhož režisér utrpěl menší srdeční příhodu, jakoby v mnohém zrcadlily téma filmu. Donkichotský boj s větrnými mlýny ale nakonec získal trochu jinou podobu, než Gilliam zamýšlel ve filmu s Johnnym Deppem. Zde mělo jít o postavu, která se probudí v 17. století přesvědčena, že je hrdinou slavného románu Miguela de Cervantese.

Finální verze se ale odehrává v současnosti a vypráví o režisérovi reklam, který se vydává v místě, kde natáčel svůj studentský film Muž, který zabil Dona Quijota, najít představitele hlavní role. A nachází pomýleného starce, přesvědčeného, že se píše středověk a on je skutečně Donem Quijotem.

Toby (Adam Driver) býval idealistickým filmovým studentem. Jeho ztvárnění příběhu Dona Quijota, které natočil v malebné španělské vesnici, mělo obrovský úspěch. Ale to bylo kdysi. Z Tobyho se stal arogantní a cynický režisér reklam. Peníze a sláva ho změnily k nepoznání. A tak zatímco se ve Španělsku snaží dokončit natáčení nové reklamy, užívá si s manželkou svého šéfa (Stellan Skarsgård)

Poté, co se Tobymu dostane do rukou stará kopie jeho studentského filmu, vydává se na místo, kde před mnoha lety svůj opus vytvořil. Zjišťuje, že jeho tehdejší počin měl na obyvatele ospalé vesnice strašlivý vliv. Potkává starého pomateného výrobce obuvi (Jonathan Pryce), který se domnívá, že je Don Quijot a Toby jeho Sancho Panza.

Toby se ocitá uvězněný v bizarních fantaziích starého pána. Rozlišit realitu od fikce je pro něj stále těžší. V průběhu svých komických a stále více surrealistických dobrodružství je Toby nucen čelit tragickým důsledkům filmu, který navždy změnil naděje a sny malé vesničky. Může Toby získat zpět svou lidskost? Může Don Quixote přežít své šílenství? Film u nás vstoupí do kin 5. července díky společnosti Bioscop.