10× nejlepší filmové fantazijní alternativní světy

---

Futurologický kongres

r. Ari Folman, Izrael / Německo 2013

Polský spisovatel Stanisław Lem (1921-2006) je světově uznávaným autorem sci-fi literatury. Jeho krátká povídka Futurologický kongres (1971) posloužila izraelskému tvůrci Ari Folmanovi jako prostředek k zamyšlení nad vývojem filmového média.

Nositelkou tohoto tématu se ve vyprávění stává herečka Robin Wright, která hraje sama sebe. Tedy herečku po čtyřicítce, jejíž kariéra je z pohledu studia za zenitem. Od šéfa velkého studia Miramount Jeffa (Danny Huston), který v ní pořád vidí Princeznu Nevěstu (1987), dostává poslední šanci, jak se udržet v kurzu.

V digitální éře má prodat své vlastní pocity, emoce, vzpomínky. Spolu s pohybem jejího sošného těla a každým záchvěvem její tváře. Když se to kvůli technologickému vývoji nestihlo dřív, tak ve věku, v němž se právě teď nachází, má zakonzervovat svou filmovou i lidskou identitu.

První půle přináší metaforické zamyšlení nad tím, kam se posouvají hranice filmu a jaké jsou možnosti jeho dalšího vývoje v budoucnosti. Ukazuje filmový byznys jako vlak, který se řítí vpřed a nebere ohled na ty, kteří byli dosud jeho nedílnou součástí. Na herce, kteří v něm vždy představovali jeho nejživější složku, skrze niž se mohl divák s filmovým dílem identifikovat.

Ari Folman zároveň nástup digitalizace zasazuje do mnohem širšího významového kontextu. A domýšlí, kam až může vést posedlost novými technologiemi. Lidé si z těchto technologií dělají fetiš, pomocí něhož unikají do čím dál dokonalejšího iluzorního světa. Jak je tato cesta zrádná, nám naznačuje druhá půle vyprávění.

V ní se ocitáme v dystopické budoucnosti, jejíž charakter určily rozhodnutí, učiněné v první půli příběhu. Ocitáme se ale ve světě, který je zcela odlišný od toho předchozího. Ve světě, transformovaném do fantazijní reality, v níž každý může být tím, čím chce. V tomto světě mizí hmatatelné zážitky a jsou nahrazovány virtuální realitou.

Ta na sebe ve filmu vzala formu tripově halucinačních, animovaných výjevů. Postupně se začíná vytrácet hranice mezi fantazií, realitou, snem, minulostí, přítomností a budoucností a vše ústí do apokalypsy, jejíž rozměr vidí jen ten, který před skutečnou realitou nedal přednost té simulované.

Podobně jako v případě režisérova předchozího počinu Valčík s Bašírem (2008), tu animace má své nejen formální, ale i obsahové opodstatnění. Neboť slouží jako nástroj podmanění si hlavní hrdinky a překrytí a nahrazení skutečnosti simulovanou realitou.

Kvůli překrývání hranic mezi realitou a fikcí bude Folmanova novinka přirovnávána k filmům jako Matrix nebo eXistenZ. Díky satirickému zacílení na fungování filmového průmyslu zas k Altmanově Hráči. Halucinační náladou má blízko k van Dormaelově Panu Nikdo, zamyšlením nad povahou herecké profese k Holy Motors.

Folman technologická dilemata, spojená s digitalizací, reflektuje a zasazuje je do vyprávění, které má vizionářský přesah. Alespoň pokud sledujete trendy, jimiž se dnešní společnost ubírá, a umíte je částečně predikovat.