10 nejlepších filmů o lásce s lesbickou tématikou

Ve druhé půli dubna mělo kinech premiéru lesbické drama z padesátých let minulého století Carol režiséra Todda Haynese, které posbíralo šest oscarových nominací, pět na Zlaté glóby, ocenění Rooney Mara na loňském festivalu v Cannes pro nejlepší herečku a množství dalších cen.

Vybrali jsme nejlepší LGBT filmy. Víme, kde si je můžete pustit online

Vybrali jsme nejlepší filmy, které za zabývají problematikou sexuálních menšin. LGBT+ zahrnuje lesby, gaye, bisexuály a transgender, ale i queer, intersexuální, asexuální a další osoby. V našem výběru najdete výborné komedie, dramata, ale také skvělé dokumenty.

A tak jsme se rozhodli věnovat se filmu v širším speciálu, v němž vám představíme i další filmy s lesbickou tématikou. Už proto, že tyto snímky mnohdy mnohem lépe a hlavně opravdověji než romance heterosexuální zachycují vášeň, touhu, přitažlivost, cit a erotické napětí, jež mezi dvěma dívkami nebo ženami panuje.

Mnozí z vás, kteří jezdí pravidelně na festival do Karlových Varů, si jistě pamatují, jaké pozdvižení tam před sedmnácti lety způsobil švédský film Láska je láska Lukase Moodyssona. Moje léto lásky v yorkshirském městečku prožily dvě dívky ze sociálně odlišných prostředí. A se smyslnou letní romancí z vesnického prostředí přichází i litevská režisérka, usazená v Paříži, Alanté Kavaïté ve filmu Sangaïlé.

V Loving Annabelle na střední katolické školy učitelka literatury a poezie odolává svodům své rebelantské studentky. Ale jen do té doby, než si přizná, kam ji srdce skutečně táhne. Vítězný a Zlatou palmou oceněný snímek Život Adèle přinesl před třemi lety kromě explicitně pojatých sexuálních scén intenzivní emocionální zážitek z realisticky vykresleného vztahu, který budete chtít znovu a znovu zažívat na vlastní kůži.

Hrdinkami všech těchto filmů byly mladé dívky, které svou sexualitu teprve objevují. Výběr zahrnuje ale i příběhy lesbických párů žen ve středním věku, do jejichž vztahu se pomalu začíná vkrádat stereotyp. V Otřesu mozku ho hlavní hrdinka po vzoru Buñuelovy Krásky dne vyřeší tím, že přijímá dvojí identitu ženy v domácnosti a prostitutky se specializací na bohaté zákaznice.

Jako katalyzátor i spouštěč nahromaděných problémů, které začnou rozleptávat zdánlivě harmonické rodinné soužití Julianne Moore a Annette Bening, zafunguje frajersky uvolněný Mark Ruffalo ve filmu Děcka jsou v pohodě, který byl nominován na čtyři Oscary. Jeho režisérka Lisa Cholodenko je zde zastoupena ještě jejím debutem Vrcholné umění, vyprávěním o ambicích, talentu, moci, lásce, drogách a prolínání umění se životem.

Do komnat lesbického sadomasochismu nás pozve britský režisér Peter Strickland ve své poctě sexploatačním filmům ze 60. a 70. let pod názvem Pestrobarvec petrklíčový. A na závěr si necháme právě Carol s Cate Blanchett a Rooney Mara v hlavních rolích.

Láska je láska

r. Lukas Moodysson, Švédsko / Dánsko, 1998

Poněkud nudné a ospalé švédské městečko Åmål. Dvě dívky, zmítané problémy dospívání a citovým zmatením, se v něm rozhodnou pro poněkud jinou cestu lásky, než bývá zvykem. Jak ale může dopadnout láska plavovlasé krásky s tváří filmové hvězdy a introvertní dívky, která je ve třídě spíš trpěná než oblíbená?

Český název autorského debutu sedmačtyřicetiletého švédského režiséra a scenáristy Lukase Moodyssona (Lilja, Mamut) Láska je láska záměrně připomíná známý stejnojmenný klip Filipa Renče na písničku Lucie Bílé. Původní švédský název Fucking Åmål lze přeložit nejspíše jako Zasraný Amal, což odkazuje na prostředí malého města v západním Švédsku, tak jak je chápe jedna ze dvou hlavních protagonistek vyprávění.

Šestnáctiletá Agnes (Rebecka Liljeberg) se do městečka Åmål přestěhovala se svými rodiči a mladším bráchou před dvěma lety. Ani po této době se nenápadné a introvertní dívce nepodařilo začlenit do kolektivu místních teenagerů. Agnes si je vědoma svého lesbického založení, i když ho dosud tají. Z toho nutně pramení pocity beznaděje, odmlouvání, odmítání komunikace s vcelku laskavými a chápavými rodiči.

Čtrnáctiletá, všemi obletovaná spolužačka Elin (Alexandra Dahlström) naopak spokojeně přijímá obdiv okolí, cítí se však v městečku jako svázaná. Připadá jí, že se tu nic neděje, a touží dostat se odtud do velkého města. Nepochybuje o tom, že ji čeká budoucnost filmové hvězdy, modelky nebo třeba i psycholožky. Zároveň se chce podvědomě vymanit z rodiny, kde má neustále spory se starší sestrou Jessicou (Erica Carlson) i s unavenou maminkou (Jill Ung).

Po náhodném sblížení s Agnes na oslavě jejích šestnáctých však Elin začne pociťovat něco, co dosud nepoznala. Brání se citu tím, že začne chodit s nemilovaným klukem, nakonec však spolu s Agnes, která ji miluje od začátku, dokáže vystoupit před ostatními a přiznat se k lesbickému vztahu. Vztah plný zvratů, který začal polibkem jako sázkou, posléze vyvrcholí triumfálním odchodem obou partnerek, držících se za ruku.

Tvůrce se vyhýbá generačnímu konfliktu a mnohem víc se soustředí se na vnitřní svět dospívajících hrdinek. Otevřeně ukazuje jejich problémy, jejich zmatené pocity i různé způsoby obrany proti nim. Zároveň přesně zachycuje jejich každodenní život, zhusta vyplněný nudou maloměsta. Motiv lesbické lásky pojímá velmi decentně. U obou dívek jde o první citové sblížení a jejich homosexualita rozhodně není explicitní. Důležitá je pro něj odvaha k veřejnému přiznání vlastní identity.  

Komorní film s přirozeným projevem mladých představitelek je zpracován v minimalistickém duchu, vzdáleně připomínajícím styl amerických nezávislých nebo dánského hnutí Dogma 95. Snímek zaznamenal velký úspěch nejen v domovském Švédsku nebo Dánsku, ale po celém světě.

Ve Švédsku se stal nejúspěšnějším filmem roku a vřele byl přijat i na festivalu v Karlových Varech v roce 1999, kde získal Zvláštní cenu poroty i Cenu diváků. Doteď si pamatuji, jak právě tento titul před sedmnácti lety tento festival zcela opanoval.

Vrcholné umění

r. Lisa Cholodenko, Kanada / USA, 1998

Stropem prokapávající voda doslova změní život mladé a ambiciózní dívky Syd (Radha Mitchell), která pracuje jako asistentka v redakci slavného newyorského fotografického časopisu Frame. Ač se Syd snaží, její život není takový, jak by si představovala. Utápí se v nanicovatém vztahu s přítelem Jamesem (Gabriel Mann) a v práci se zatím neposunula dál, než že vaří kávu ostatním.

Jednoho dne si všimne mokré skvrny na stropě v koupelně a zazvoní u sousedů, kteří nad ní bydlí. Tak se seznámí s kdysi slavnou uměleckou fotografkou Lucy Berliner (Ally Sheedy) a její přítelkyní a milenkou Gretou (Patricia Clarkson), jež bývala dvorní herečkou německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera.

Setkání obrátí životy Lucy a Syd naruby. Lucy a Greta jsou na heroinu závislé narkomanky, které si žijí ve vlastním světě, plném drog a nekonečných party. Lucy svou fotografickou kariéru před časem vzdala. Už deset let nepublikuje ani nevystavuje, ale stále fotí. Syd si půjčí její práce a ukáže je vydavateli Frame.

Vzájemná přitažlivost obou žen přeroste do vášnivého vztahu. Lucy jede se Syd na malý výlet, během něhož vytvoří odvážné fotografie své nové milenky v posteli. Po návratu opustí Gretu a chce přestat s drogami. Navrhne Syd, aby fotografie, zachycující odraz jejich vášnivého vztahu, vyšly ve Frame. Greta o Lucy bojuje, musí ale bojovat i s heroinem, a tento boj končí tragicky.

Jednapadesátiletá americká scenáristka a režisérka Lisa Cholodenko (Laurel Canyon, Dlouhá cesta zpátky, Děcka jsou v pohodě) ve svém debutu přišla s vyprávěním o ambicích, talentu, moci, lásce, drogách a prolínání umění se životem. Syd je za místo v redakci uměleckého časopisu vděčná, ale posunout se v hierarchii arogantních kurátorů pro ni není snadné. Zjištění, že její sousedka je slavná fotografka, jí otevře vítané možnosti.

Obě ženy jsou k sobě přitahovány vzájemnou fascinací. Lucy lichotí adorující zájem krásné Syd, spojený s nabídkou na velký profilový článek. Syd je zas fascinována nespoutaností bohémského světa svůdné umělkyně, jíž nabízí cestu ven z drogového kruhu, do něhož upadla.

Jeden z nejúspěšnějších lesbických filmů posledních dvaceti let byl oceněn množstvím cen. Ty vyzvedávaly jak výkon Ally Sheedy (Cena torontských filmových kritiků za nejlepší ženský výkon, Cena losangeleských filmových kritiků za nejlepší herecký výkon), tak kameru (nominace na cenu Independent Spirit za kameru) a scénář (Cena za nejlepší scénář na MFF Sundance v roce 1998).

Moje léto lásky

r. Paweł Pawlikowski, Velká Británie, 2004

Příběh Mony (Natalie Press) a Tamsin (Emily Blunt). Setkaly se náhodou a během jednoho parného léta se spřátelily. I přesto, že jedna je pravým opakem té druhé. Přes prvotní obavy z jejich rozdílných povah a zázemí, přerostl jejich vztah do vzájemné fascinace a přitažlivosti.

Šestnáctiletá Mona, žijící v yorkshirském městečku, se seznámí s vrstevnicí Tamsin, která zde tráví prázdniny v panském sídle. Obě dívky jsou krajně odlišné. Mona mluví dialektem a zdá se oproti kultivované a vzdělané Tamsin hrubá a neotesaná. Má za sebou sexuální zkušenost se starším mužem a o své budoucnosti si nedělá žádné iluze. Překvapivě dobře však kreslí a jak se ukáže, je nadána mimořádnou inteligencí.

Mona bydlí nad hospodou s bratrem Philem (Paddy Considine), který se však po návratu z vězení dal na víru a rozhodl se přeměnit rodinný podnik na duchovní centrum. Mona poslouchá svého bratra s ironií, ale i se strachem. Směje se jeho přesvědčení o „znovuzrození“ jako řešení vlastní násilnické minulosti.

Mona touží zažít něco, co vybočuje z prázdnoty jejího každodenního života. Už ji přestávají bavit bezcílné alkoholové orgie, občasný sex bez lásky i domov, plný bratrových křesťanských „sjezdů“. Chce pryč, chce utéct od bratra a ve velkém domě s rozlehlou zahradou, kde tráví léto Tamsin, nachází to, po čem toužila. Učí se poznávat filozofy, skladatele, pije to nejlepší víno.

Navzdory společenským rozdílům se zrodí mezi dívkami křehké přátelství. Spojují je mimo jiné i jejich zážitky se smrtí blízkých. Moně zemřela maminka na rakovinu, Tamsin zase sestra Sadie na následky anorexie. A také něco víc, co přerůstá do intimní roviny.

Dívky se spolu smějí, tancují, líbají se. Stráví spolu noc. Přátelství se rychle mění v erotický vztah, zobrazený s velkou cudností. Mona však před koncem prázdnin poznává, že ji Tamsin lhala a že ji využila v okamžicích letní nudy. Vyjde mj. najevo, že její sestra nezemřela. Mona se s tím však díky své silné osobnosti dokáže vyrovnat.

Britský režisér polského původu Paweł Pawlikowski (Žena z pátého patra, Ocarem za nejlepší zahraniční film ověnčená Ida) natočil komorní prázdninový příběh podle stejnojmenného románu Helen Cross. Převzal z něj však jen ústřední motiv vztahu dvou dívek z odlišných sociálních vrstev. Pominul tak umístění děje do období bouřlivých hornických stávek v osmdesátých letech a naopak přidal postavu Monina bratra Phila.

Zredukováním počtu postav vypíchl onu opojnou, komickou i tajemnou romanci dvou odlišných dívek, jejichž charaktery se v průběhu vyprávění vybarvují. Ve spolupráci s polským kameramanem Ryszardem Lenczewským pak akcentoval vizuální stránku v malebných impresionistických obrazech krajiny i pečlivě vybraných interiérů. Jednoznačnou dominantou však je souhra obou mladých hereček, podávajících civilní a naprosto přesný výkon.

Loving Annabelle

r. Katherine Brooks, USA, 2006

Příběh učitelky literatury a poezie Simone (Diane Gaidry) a její studentky se odehrává na střední soukromé katolické škole. Problémová a rebelantská dcera senátorky Tillmanové Annabelle (Erin Kelly) je sem poslána svou matkou za trest poté, co byla vyloučena ze dvou předešlých škol.

A hned po nástupu si Annabelle svým chováním a oblékáním proti sobě postaví vedení školy. Představená školy, matka Immaculata (Ilene Graff), na ni naléhá, aby se podřídila řádu školy a sundala budhistický růženec, který nosí na krku. To ona odmítá. Jak se později svěří, dostala ho od první osoby, do níž byla v životě zamilovaná. A tou osobou nebyl muž.

Se svou orientací se svěří na dívčím dýchánku trojici svých spolubydlících z koleje. Cat (Gustine Fudickar), Kristen (Michelle Horn) a Colins (Laura Breckenridge). Zakřiknutá Colins vyniká v hodinách literatury slohovými pracemi, ale trápí ji psychické problémy, kvůli nimž si fyzicky ubližuje. Vůdčí party Cat si ji za to nemístně dobírá, Kristen se snaží být neutrální.

Výrazná Annabelle vztahovou hierarchií mezi čtveřicí dívek řádně zamíchá, i když se nesnaží v souboji dvou rebelek s Cat zbylé dvě dívky přetáhnout na svou stranu. Mnohem víc ji zajímá někdo jiný. Její učitelka Simone, které dává od prvních chvil najevo, že ji přitahuje.

Citlivá, empatická a přemýšlivá Simone se vůči jejím dravým návrhům snaží zachovat dekórum. Až příliš jasně a zodpovědně si uvědomuje případné důsledky podlehnutí citu ke své studentce. Pomineme-li stejnost pohlaví a naprosté tabu vztahu učitel-student, pak je tu ještě nezletilost Annabelle.

Annabelle se snaží pomáhat, přemlouvá ji, ať tolik nevzdoruje, ale i ona cítí, že jí dívka není lhostejná. Přichází první letmé doteky, pohledy, postupně flirtování tak žhavé, že by se jím dál krájet prostor mezi nimi. Učitelka sice udržuje vztah se svým kolegou, ale oba cítí, že to není ono.

Mnohem lépe se cítí s Annabelle, kterou pozve během jarních prázdnin do svého domku na pláži. Tam dívka objeví na stole dopis od mladé ženy Amandy, o níž jí předtím její profesorka sdělila, že si byly blízké a že zemřela. Zde jí pak vyjeví plnou pravdu. Ona mladá žena z fotografií, jimiž se často probírá, nezemřela, ale opustila jí a tím jí zlomila srdce.

Ono otevření se sobě navzájem pak vrcholí na školním večírku, kde Annabelle zpívá na pódiu skladbu. Dívá se své učitelce upřeně do očí a ona ví, že její milostný obsah je určen jen jí. Simone musí na vzduch, Annabelle jde za ní a poprvé se společně milují. Ona vášeň, něha, důvěra, vše co bylo dosud potlačováno, se najednou v jednom milostném aktu propojí.

Jejich románek je ale prozrazen a matka Immaculata (teta Simone) povolává na školu vládní úředníky. Simone s nimi odjíždí v autě a Annabelle jí tiskne do ruky onen budhistický růženec, na němž tolik lpěla. Přichází do jejího pokoje, kde se ještě před pár hodinami milovaly a nachází tam své fotografie. Film ale obsahuje ještě alternativní závěr na DVD, kde se obě ženy potkávají v domku na pláži.

Loving Annabelle je celovečerním debutem režisérky Katherine Brooks (1976), který posbíral množství festivalových ocenění. Autorce se v ní podařilo zachytit vášeň mezi učitelkou a její studentkou skrze pohledy a doteky se silou takřka hmatatelnou, k čemuž napomáhají herecké výkony obou svůdných představitelek. Jak již bylo řečeno, to erotické napětí mezi nimi by se dalo krájet.

Děcka jsou v pohodě

r. Lisa Cholodenko, USA, 2010

Vztah dvou lesbiček ve středním věku naruší a rozvrátí objev muže, který se kdysi stal anonymním dárcem spermatu, poslouživším při umělém oplodnění jejich touze po vlastních dětech. Tyto dospívající děti, starší osmnáctiletá dcera Joni (Mia Wasikowska), mířící po prázdninách na univerzitu, a její o tři roky mladší bratr Laser (Josh Hutcherson), se nyní rozhodnou biologického otce najít a poznat.

Mise je úspěšně splněna a oni zjišťují, že u obou jde o stejného dárce. Eskalaci vzájemných sympatií a projevovanou radost z obohacení o prvek, který zúčastněným v jejich životě chyběl, ale nesdílejí v rodině všichni stejně.

Zvláště Nic (Annette Bening), zastávající až dosud v rodině dominantní, chtělo by se říci mužskou roli, jen stěží může se svým upjatým chováním konkurovat světáckému kouzlu nově příchozího Paula (Mark Ruffalo). Neznámý cizinec, uchvacující z jejího pohledu její nejbližší, zafunguje jako katalyzátor i spouštěč nahromaděných problémů, které začnou rozleptávat zdánlivě harmonické rodinné soužití.

Paul je přitažlivý muž ve středním věku, který si začne roli znovuobjeveného tatínka náramně užívat. Svým potomkům imponuje bezstarostným přístupem k životu, nezatíženým jako u jejich matek odpovědností rodičovské výchovy. Jeho frajerská uvolněnost, v kombinaci se schopností empatie, se stane pokušením a zkouškou nejen pro děti, ale i pro Jules (Julianne Moore). To, jak v ní obstojí či spíše ne, se stane příčinou kolize ve vztahu dvou partnerek, jež se přenáší i na jejich děti.

Nečekejte ale žádné bergmanovské dušezpytné rodinné drama, v němž by se pod tíhou mravního selhání začaly obnažovat staré křivdy. Režisérka Lisa Cholodenko ve svém čtvrtém celovečerním filmu klouže víc po povrchu a skrze své hrdinky ukazuje cestu na konstruktivní řešení manželských krizí. Rodina a letitý vztah, založený na vzájemné důvěře a porozumění, je podloží, na němž se musí dál stavět, i když se jeho konstrukce otřásla v základech.

Obě herečky odvádí přirozené výkony, jež nás odzbrojí svou civilností a přesvědčivostí, nebojící se i emočně vypjatějších poloh. Snadno jim i přes rozhádanost uvěříme hluboký cit, jenž je spojuje. Bohužel způsob, jakým jsou zde prezentovány lesbické sexuální scény, nevyvolává tolik vzrušení jako scény heterosexuální. Ženské milování je podáno spíše humorně.

Scénář převrací tradiční heterosexuální model rodinného soužití na ten lesbický nebo obecněji homosexuální. S nenucenou samozřejmostí a bez potřeby se nějak vymezovat nebo stavět na obdiv svou odlišnost. Tvůrci se nás nesnaží přesvědčit, že klasický konzervativní model rodiny se již vyčerpal, ale nabízí jeho alternativu, která může být stejně hodnotná nebo v některých rysech i lepší.

Děcka jsou v pohodě jsou typickým filmem pro oscarové klání, do něhož zasáhly čtyřmi nominacemi. Nenásilně vybízí k zamyšlení všechny pochybovače, kteří striktně upřednostňují tradiční model rodiny s jeho někdy i patologickými nebo dysfunkčními jevy před jeho inovací, která může být stejně hodnotná, přínosná a kvalitní pro výchovu dětí. Právě jim Cholodenko vzkazuje, že i homosexuální jedinci mohou vychovávat psychicky zdravé děti, jež jsou v jejich péči v pořádku a mají se dobře.

Život Adèle

r. Abdellatif Kechiche, Francie / Belgie, 2013

V těchto dnech probíhá festival v Cannes a tak si připomeňme nositele vítězné Zlaté palmy z roku 2013, francouzský film tuniského režiséra, žijícího ve Francii, Abdellatifa Kechiche (1960) Život Adèle. Vznikl na motivy stejnojmenného francouzského komiksu Le Bleu est une couleur chaude autorky Julie Maroh.

Hlavní hrdinkou předlohy i filmu je patnáctiletá středoškolačka Adèle (Adèle Exarchopoulos), navštěvující gymnázium a žijící s rodiči na předměstí severofrancouzského Lille. Zprvu se zdá, že je Adèle zcela běžná dospívající teenagerka, která zažívá svá první citová vzplanutí.

Na naléhání kamarádek sbalí školního fešáka Thomase, s nímž vstoupí do filmu první otevřená sexuální scéna. Její skutečné sexuální probouzení se začne ale odvíjet až od zcela jiného okamžiku. To když na ulici cestou na rande při letmém otočení zahlédne o něco starší dívku s modrými vlasy.

Když se s ní později seznámí v lesbickém baru, utvrzuje se v tom, že s její orientací je to asi jinak, než si dosud myslela nebo než okolí předpokládalo. Bohémská Emma (Léa Seydoux), která studuje na akademii umění a chce se stát malířkou, obrátí její život vzhůru nohama.

Díky ní Adèle poznává, co je touha, cit a vášeň. Emma jí nenásilně ukazuje ale i cestu, jak objevovat sebe sama, jak se prosadit i jak přistupovat ke své sexuální orientaci. Dívky se během jejich intenzivního a letitého milostného vztahu ovlivňují navzájem, k čemuž přispívá i to, že sdílejí společnou domácnost.

V druhé části vyprávění vstupují do dospělosti, již poznamená vztahová krize. Tak jako každý vztah, i ten jejich ochladne. Emma dává průchod svým ambicím a prosazuje se jako umělkyně, Adèle přijme z jejího pohledu konvenčnější povolání učitelky v mateřské školce.

Adèle se cítí odsunutá a ze vzdoru podvede svou partnerku s kolegou z práce. Emma ji vyhodí ze svého bytu, který společně sdílely a Adèle rozchodem velmi trpí. Ztratila to nejcennější ve svém životě a ví to. Neboť jsou rány, které se nikdy nezacelí. Mohlo ale partnerství dvou diametrálně odlišných žen s rozdílnými ambicemi skončit jinak?

Režisér v dlouhém časovém horizontu sleduje všechny vrcholy a pády, kterými tato dvojice prochází. Nadstandardní tříhodinová délka mu umožňuje komplexně nahlédnout na každou zdánlivě nedůležitou nuanci jejich vztahu.

Intimita a realističnost tohoto pojetí se promítá i do formální stránky filmu. Filmový jazyk koresponduje s obsahem i formou sdělení a působí nad míru autenticky, nepřikrášleně, civilně, dokumentárně, obyčejně. Jako bychom ani nesledovali film, ale vnímali přirozený osobní život druhých. Režisér s kameramanem Sofianem El Fanim zvolili takový způsob snímání obrazu, při němž se stírá hranice mezi fikčním světem a tím skutečným.

Kameraman se soustředí na detaily tváří dívek, které nám přibližuje v klidných i vypjatých momentech. Tím, jak je kamera doslova přilepená na jejich tvářích, dokáže nám zprostředkovat i ty nejsubtilnější emoce a pohnutky, které se v nich odehrávají. Stává se bránou do jejich vnitřního prožívání, které podává způsobem, jenž je naprosto fascinující. Zvlášť v případě představitelky Adèle máme pocit, že s ní prožíváme každý záchvěv její brady či rtů ve chvílích, kdy je šťastná, nejistá nebo zraněná.

Důraz na tělesnost a cit pro detail se odráží i v charakteru sexuálních scén. Ty možná mohou šokovat ty, kteří jsou zvyklí na jejich cudné hollywoodské pojetí (vstávání z postele po milování ve spodním prádle či s omotanou peřinou kolem těla), ale v rámci evropské a francouzské kinematografie zvlášť nepřinášejí nic skandálního.

K milování patří vzdechy, grimasy, propletená těla v milostném vytržení i projevy, které explicitně ukázané mohou překračovat hranice soft erotiky. Nadstandardní délka těchto scén je pak jen projevem toho, že režisér nechce dělat kompromisy a něco předstírat.

Obě herečky podávají výkon, který si zaslouží nejvyšší uznání. Zkušenější Léa Seydoux je víc profesionální, Adèle Exarchopoulos zas víc intuitivní. Právě její výkon v roli Adèle je naprosto dechberoucí a pro mě jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. Sledovat ji je jako prožít hned několik flashbacků z vlastních vztahů najednou a připomenout si všechny jejich klíčové momenty.

Režisér si je mistrovství obou hereček v oblasti výrazů tváří vědom a nechává je plně rozeznít. Pak stačí jen, aby dívky seděly na lavičce v parku nebo ležely v trávě a vyměňovaly si pohledy a vy cítíte takovou míru přitažlivosti a erotického napětí mezi nimi, které ve filmech s heterosexuálními páry běžně nenajdete.

Život Adèle je nad míru opojným počinem, který nám přináší pohlcující emocionální zážitek. Ve chvíli, kdy se naladíte na jeho tempo, vás strhne a tříhodinová délka se pro vás stane jen malým výsek z času, který byste chtěli s hlavními hrdinkami strávit.

Plátno se stává průhledem do skutečného světa, v němž sledujeme příběh opojné, vášnivé, trýznivé, sebezničující a ve výsledku osvobozující lásky, jejíž jednotlivé peripetie se vám zadřou pod kůži s takovou intenzitou, jako byste tu milostnou romanci prožili vy sami. Možná proto, že jste podobnou opravdu zažili a víte, že takto nějak vypadala.

Otřes mozku

r. Stacie Passon, USA, 2013

Debut scenáristicky a režisérky Stacie Passon připomíná mix tragikomedie Děcka jsou v pohodě a Buñuelovy Krásky dne. Oproti prvnímu počinu se katalyzátorem stavu partnerského vyhoření dvou lesbických žen nestává žádný muž. Oproti tomu druhému se zde nepracuje se surrealistickou nejednoznačností odehrávajících se událostí.

Abby (Robin Weigert) se po slabém otřesu mozku, způsobeném baseballovým míčkem jejího syna, rozhodne od základu změnit svůj poklidný život ženy v domácnosti. Abby na elegantním předměstí s právničkou Kate (Julie Fain Lawrence) vychovává dvě děti. Z jejich vztahu ale vyprchá vášeň.

Abby si proto pronajme byt na Manhattanu a začne přes den pracovat jako prostitutka Eleanor se specializací na bohaté zákaznice. Na ženy, postrádající cit, pochopení, sebedůvěru či vzrušení, spojené se stavem milostného vytržení.

Chodí k ní mladá obtloustlá dívka, hledající svou sexuální orientaci. Nebo znuděná panička zaměstnaného muže, žijící v jinak spokojeném manželství, která hledá rozptýlení. Právě ona se jí zadře silněji pod kůži. Když se navíc ukáže, že jde o její sousedku předměstí, je jasné, že její dvojí život je v ohrožení.

Abbyino uspokojení, probíhající v souvislosti s její prací prostitutky v rovině sexuální, materiální a emancipační, si tak postupně začne vybírat svou daň. A na Kate s Abby je, aby tuto situaci začali řešit. Nakonec se jim podaří ji zvládnout poměrně bezproblémově.

Film si úspěšně odbyl premiéru na festivalu v Sundance a na Berlinale v roce 1993 za něj režisérka získala cenu poroty Teddy pro filmy s LGBT tématikou.

Pestrobarvec petrklíčový

r. Peter Strickland, Velká Británie, 2014

V blíže neurčené době a na blíže neurčeném místě v Evropě se nachází vznosné, ale chátrající šlechtické sídlo. A v něm žijí dvě ženy. Starší Cynthia (Sidse Babett Knudsen) a mladší Evelyn (Chiara D'Anna). Ženy nejsou definovány svým původem, profesí nebo sociálním statusem, ale výhradně rolemi, které zastávají v rámci jejich výstředního lesbického vztahu.

Sběratelka motýlů Cynthia je ta dominantní, přísná a nekompromisní, která své submisivní milence Evelyn připravuje různé útrapy za to, že neplní k její spokojenosti úkoly, které jí zadala. Pak se ale ukáže, že tou dominantní osobou ve vztahu je ve skutečnosti „uklízečka“ Evelyn. Své ponižování po Cynthii s neodbytnou naléhavostí vyžaduje a ta ji s láskou vychází vstříc. Až na hranici vlastního sebezapření.

Autor scénáře a režisér v jedné osobě na příkladu dvou žen s nekompatibilními erotickými tužbami zkoumá obecnou dynamiku partnerských vztahů, v nichž hrají důležitou roli takové faktory jako vzájemná očekávání, akceptování světa toho druhého nebo podřizování se jeho představě o nás samých.

Rozpadající se šlechtické sídlo, řídící se vlastními zákony a pravidly, přispívá k navození hypnotické, surrealistické nebo chvílemi až snové atmosféry. Vláčná kamera Nicholase se pomalu pohybuje mezi ponurými interiéry domu, přičemž atmosféra vyprávění díky perfektně nasvíceným záběrům působí náležitě dekadentně.

Režisér skládá poctu sexploatačním filmům ze 60. a 70. let, ale jeho vyprávění neopájí explicitními erotickými scénami. Strickland si počíná mnohem rafinovaněji. Erotickou smyslnost hledá a nachází skrze voyeuristické nahlížení klíčovou dírkou do komnat lesbického sadomasochismu.

Všechny ty korzety, upnuté černé sukně, punčošky, podpatky a kalhotky tu mají své přesné opodstatnění ve hře na ženskost a její podrývání. Z pornografií zavánějící hry na tyranskou dominu a plachou služebnou si režisér bere pouze model těchto her, který ale naplňuje mnohem sofistikovanějším a citlivějším obsahem. Díky nezobrazování nahoty dosahuje o to více vzrušujícího účinku.

V náznaku BDSM praktik i pomůcek, které k nim ženy používají, jde mnohem dál než tvůrci Padesáti odstínů šedi. Takže dojde i na „lidský záchod“ nebo truhlu, do níž je slastí být zavřena. Vše se ale odehrává za zavřenými dveřmi, za jakoby mlžnou oponou, která pouze dráždí naši představivost.

Režisér se projevuje jako estét, který se vymezuje jak vůči mainstreamové kinematografii, ztělesněné Padesáti odstíny šedi, tak té béčkové s její otevřenou nahotou. Hledá vlastní svébytný tvar, který by vypověděl něco o lásce jako mezním stavu, kdy se odevzdáváme tomu druhému a stáváme se hříčkou jeho erotických fantazií, tužeb a potřeb, které nemusí vždy kolidovat s těmi našimi.

Sangaïlé

r. Alanté Kavaïté, Litva / Francie, 2015

Křehká, tichá, nesebejistá a hodně introvertní Sangaïlé (Julija Steponaityté) tráví s rodiči léto na vesnici, kde největší zábavu obstarávají letecké přehlídky. Sedmnáctiletá dívka nadšeně obdivuje taneční piruety akrobatických pilotů, už proto že ona sama trpí závratěmi a do kokpitu letadla by si nikdy nesedla.

Během prázdnin pozná stejně starou dívku Auste (Aiste Diržiūtė), která na ni zapůsobí nejen hypnoticky modrýma očima, ale především sympatickou sebedůvěrou, ohromnou fantazií a přirozenou rozhodností. Tedy vlastnostmi, jimiž ona sama neoplývá. Jejich důvěrný vztah se prohlubuje a mění se v intenzivní letní lásku.

Vzájemná přitažlivost se od náznaků sdíleného citu brzy posune k naprosté poblouzněnosti. V nejlepších okamžicích dokáže film zprostředkovat intenzivní prožitky vztahů, v nichž je okolní svět zcela vytěsněn a milující člověk vnímá pouze toho druhého.

Akrobatická letadla tak nejsou tím jediným, co v této senzitivní a smyslné letní romanci stoupá a klesá. Protože skutečně závratné přecházení z jedné polohy do druhé se odehrává i ve sféře bouřlivých citů těchto dvou adolescentních dívek.

V Paříži usazená litevská filmařka Alanté Kavaïté debutovala fantaskním thrillerem Poslouchej čas (2006), v němž hlavní hrdinka pátrala po okolnostech vraždy své matky, jasnovidky a vykladačky karet. Ve svém druhém filmu Sangaïlé se vrátila domů, aby zde mohla natočit tuto bezprostředně vyznívající impresionistickou momentku o letní lásce, citovém hledání a sebepoznání, vášnivé oddanosti, zranitelnosti i chápání vzájemné důvěry. Její vyznění umocňují obě půvabné herecké začátečnice.

Na loňském Sundance festivalu získala Alanté Kavaïté Cenu za nejlepší režii světového hraného filmu.

Carol

r. Todd Haynes, Velká Británie, 2015

Šest oscarových nominací v hereckých (Cate Blanchett, Rooney Mara) a technických (kamera, hudba, kostýmy) kategoriích posbíralo toto dobové drama, za něž si jednatřicetiletá americká herečka odnesla Rooney Mara (Muži, kteří nenávidí ženy, Vedlejší účinky ) odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon na loňském festivalu v Cannes.

Předlohou pro film Carol se stala kniha The Price of Salt z roku 1952 od americké spisovatelky Patricie Highsmith. Napsala ji pod pseudonymem Claire Morgan a dlouho se k ní nehlásila, patrně kvůli jejímu autobiografickému lesbickému obsahu.

Zvětšit video

Patricia Highsmith proslula svými psychologickými thrillery s násilnickým obsahem a prvky černého humoru. Slavnou se stala její postava Toma Ripleyho, která se objevuje v několika jejích knihách, jež byly také zfilmovány. Z volné trilogie Talentovaný pan Ripley, Ripleyho hra a Návrat pana Ripleyho se nejznámějším stal ten první film, který režíroval Anthony Minghella a do hlavní role obsadil Matta Damona.

Drama Carol, scenáristicky adaptované Phyllis Nagy (Paní Harrisová), jež získala také oscarovou nominaci, se odehrává v padesátých letech minulého století v Americe. Vypráví o vztahu manželky bohatého obchodníka Carol Aird (Cate Blanchett), která se na Manhattanu seznámí s prodavačkou v hračkářství Therese Belivet (Rooney Mara), jež pochází z Čech. A jejich vzájemné sympatie přerostou v hlubší vztah. Obě ženy se tím ale ocitnou v pasti, kdy na jedné straně stojí jejich vzájemná přitažlivost a na straně druhé společenské konvence.

Režisérem snímku je Američan Todd Haynes (Sametová extáze, Beze mě: Šest tváří Boba Dylana), který si dobová dramata vyzkoušel už ve snímku Daleko do nebe (2002), nominovaném na čtyři Oscary, a v seriálu HBO Mildred Piercová. V obou dvou prokázal mimořádný cit pro vykreslení ústředních ženských hrdinek.

Právě k Daleko do nebe má Carol velmi blízko. Tématem i dobovým zasazením do konzervativní Ameriky padesátých let, jež jakékoliv odlišnosti a té sexuální o to víc moc nepřála. Carol se sice s manželem Hargem (Kyle Chandler) rozvádí, ale ten jí drží v šachu skrze jejich dceru, již chce dostat do péče. Carol tak musí volit mezi láskou a dcerou.

Režisér pracuje s žádostivými, vědoucími pohledy i svůdnými hlasy, v kontrastu s nevinnou konverzací. Intonace hlasu, letmé slovní narážky a doteky vypovídají o tom, co se mezi oběma ženami děje, ale nemůžou to dát vnějškově najevo. V této kultivované interakci, vymezené společenskými konvencemi, se veškeré emoce a významy nesou jen výměnou pohledů a proti-pohledů. V tomto duchu se nese i konec, který nabídne katarzi beze slov.

Celé vyprávění působí křehce, subtilně, melancholicky, kultivovaně, pro někoho ale až příliš emočně odtažitě. Ona akademické, ušlechtilé a neosobní podání bylo ze strany režiséra záměrné, aby poukázal na podprahovou sílu touhy dvou žen v době, která jejich vášni nepřála.