V zlověstném stínu Al Capona se odehrávají krví pošpiněné variace příběhu o naplnění amerického snu. Podívejme se na výběr těch nejlepších.
Kapitoly článku:
Éra končící prohibice v Americe třicátých let minulého století se nesla ve znamení rozkvětu organizovaného zločinu. Dala vzniknout nejen městským legendám typu Al Caponeho, ale i žánru gangsterského filmu, který na danou situaci ve společnosti reagoval.
Ačkoli se gangsterský film dočkal svého rozmachu až začátkem 30. let, už předtím se objevily snímky, které se pokoušely o vyobrazení mafiánských praktik na plátně. Za formující osobnost této linie kinematografie je možno považovat rakouského rodáka, domestikovaného v Hollywoodu, Josepha von Sternberga, který v roce 1927 natáčí přelomové Podsvětí. V něm nás zavádí do Chicaga a události líčí z pohledu gangstera, což je optika, jež bude v následných žánrových filmech hojně využívána. Jak moc, o tom se můžete přesvědčit v tomto speciálu.
Vybraná desítka představuje to nejlepší, co tento žánr může nabídnout, seřazená je chronologicky, od nejstarších po nejnovější:
Malý Caesar
(r. Mervyn LeRoy, USA 1931)
Když odhlédneme od prapředků dnešních gangsterů, jež se na filmovém plátně začali objevovat už od dvacátých let minulého století, za skutečného otce zakladatele těchto čistokrevných žánrových (anti)hrdinů je považován až Enrico Bandella alias Malý Caesar.
Navzdory mnoha spekulacím není charakter této postavy inspirován Al Caponem, ale dvěma dalšími gangstery, jež působili také v dobách prohibice. Salvatorem "Samem" Cardinellou a Salvatorem Maranzanem.
Rico (Edward G. Robinson) je drobný podvodníček a vykradač benzínových pump, který touží po životě na vysoké noze. I on chce nosit noblesní šaty a drahé klenoty. Po přestěhování do Chicaga a navázání kontaktu s místními mafiány se mu brána k naplnění jeho snu otevírá.
Nejprve si ale musí sjednat respekt, který mu kvůli jeho malé postavě chybí. Díky své ctižádosti, tvrdosti a aroganci postupuje vzhůru a nechává za sebou ty, jež mu na této cestě pomohli. Znepřátelí si jak členy gangu, do jehož čela usedl, tak policejní složky, jež popudil na nejvyšší míru vraždou jejich člena. Začíná na něj hon a je jen otázkou času, kdy padne do nastražené pasti
Edward G. Robinson ztělesnil ukázkového gangstera. Bezcitného, krutého a egoistického. Diktátorské sklony zvýraznil tvrdou dikcí, záludnost křivým úsměvem. Převahu nad druhými zavalitou postavou. Film přichází s tradičním schématem obdobných žánrových podívaných, ukazujících vzestup a strmý pád příliš ambiciózních kriminálníků. Robinson si podobný typ rolí zopakoval ještě několikrát, ve 40. letech byl často obsazován do filmů noir.
Veřejný nepřítel
(r. William A. Wellman, USA 1931)
Jiným gangsterem Deanem O'Bannionem, působícím rovněž v éře prohibice, se inspirovala postava Toma Powerse ve filmu Veřejný nepřítel. Dean O'Banion byl přímý konkurent Al Capona a Johnnyho Torria a proslul jako vůdce irského North Side Gangu.
Sledujeme opět příběh jeho vzestupu, z bezvýznamného pouličního spratka se stává bossem celé organizace. Mnohem větší pozornost je oproti jeho předchůdci věnována jeho charakteru a vlivům, jež ho formovaly (násilné dětství v chudinské čtvrti) jeho osobnost.
Představitel titulní role James Cagney ustanovil prototyp agresivního a křivého zločince, který neváhá udeřit či dokonce zabít i své nejbližší. Slavnou se z tohoto pohledu stala scéna, ve které ve vzteku při snídani rozmáčkne grapefruit o tvář své snoubenky. Ta byla později několikrát zopakována, například když v Bouřlivých dvacátých letech (1939) rozmačkal gangsterovi v ústech doutník.
Zamračený hluboký pohled, provázený výbuchy agresivity v násilnických gestech. Z dnešního pohledu trochu přehnaná démonická mimika s ďábelsky potměšilým cukáním v pravém koutku úst, předesílajícím spáchání nějakého nekalého činu. To je výraz, jenž si James Cagney přenesl i do svých dalších úloh podobného charakteru.
Oproti Malému Caesarovi nabízí Veřejný nepřítel skutečné dobové záběry z éry rozkvětu mafie. V zobrazení násilí je ale už svázán Haysovým kodexem filmových producentů, který hlásal, že jeho ukázka může narušit morálku diváků. Proto je na začátku upozornění že, tvůrci se od činů gangsterů distancují a rozhodně je nechtějí glorifikovat. Finální násilná scéna se pak odehrává mimo obraz, což jí ale neubírá na intenzitě. Naopak, prostřednictvím ní se divákovi otevírá prostor pro zapojení jeho představivosti.
Zjizvená tvář
(r. Howard Hawks a Richard Rosson, USA 1932)
Pokud si Veřejný nepřítel v názvu filmu vypůjčil od Al Caponeho jeho novinové označení, Zjizvená tvář už se inspirovala přímo jím. To se promítá do hned několika jeho vnějších i vnitřních charakteristik.
Tvář Paula Muniho, který ztělesňuje postavu Tonyho Camonteho, zdobí velké jizvy, jež jsou stylizovány do tvaru kříže. Ve skutečnosti byly rovnoběžné. Tony okouzluje diváka elegantním vystupováním i důvtipem a představuje se jako zločinecká celebrita, kterou těší zájem médií. Pečlivě dbá na svůj šatník a rád se objevuje ve společnosti po boku krásných společnic.
V prohnilé společnosti své zločinné jednání považuje za normální byznys, k němuž se musel vypracovat od píky. Scenárista Ben Hecht do vyprávění zakomponoval skutečné události z Al Caponova života, včetně „zúčtování“ s jeho šéfem „Big Jimem" Colosimem či rivalem Deanem O´Bannonem v jeho květinářství.
Film vyprodukovalo studio United Artist a s předešlými dvěma v produkci Warner Brothers má mnoho společných rysů. Odehrává se v Chicagu dvacátých až třicátých let za časů prohibice, přičemž jako exteriérů je využíváno skutečných měst. Děj je vyprávěn z pohledu gangsterů, u nichž se odhaluje jejich sociální zázemí, které je přivedlo na cestu zločinu. V technických složkách (zvuk, kulisy) je kladen důraz na realističnost. Námětově se vychází z novinových zpráv o skutečných zločinech.
Zjizvená tvář je vyvrcholením této linie. V roce 1933 byla prohibice po vítězství demokratů ve volbách zrušena a aktivity organizovaného zločinu se přesunuly k obchodu s heroinem. Tuto skutečnost skvěle reflektoval volný remake Zjizvené tváře z osmdesátých let, který přenesl dobový akcent právě k tomuto druhu zločinnosti.
Díky působení cenzurního Haysova kodexu nemohl filmový zločinec v divákovi vzbuzovat sympatie a gangsterka začala pomalu vyklízet prostor jiným žánrům. Ve 40. letech z pláten kin zmizela úplně.