Kapitoly článku:
2001: Vesmírná odyssea,
Stanley Kubrick, VB/USA 1968
Dva druhy opic, podobných člověku, bojují o přístup ke zdroji vody. Za úsvitu se před jeskyní jedné tlupy objeví tmavý obelisk neznámého původu. Pod jeho vlivem vůdce tlupy zjistí, že kosti lze použít nejen jako nářadí, ale i jako zbraně. A neváhá tohoto poznatku využít v praxi v boji s konkurencí, kterou zažene na útěk.
Geniálním střihem, při němž se kost, vyhozená do vzduchu mění v kosmickou loď, jsme přeneseni o miliony let dál. Píše se rok 2001 a Američan dr. Heywood Floyd letí na Měsíc, kde byl objeven tajemný předmět, jenž se zjevil již v pravěkém úvodu. Když se k němu přiblíží, ten náhle vyšle radiomagnetický signál k Jupiteru.
O osmnáct měsíců později se směrem k Jupiteru vydává výprava lodi Discovery, již kromě pěti kosmonautů tvoří i supermoderní počítač HAL-9000 (Heuristicky programovaný Algoritmický počítač). Mají za úkol zjistit údaje o příjemci signálu. Počítač se ale dopustí omylu a lidé se ho rozhodnou vypnout v domnění, že nepracuje. On jejich úmysly pochopí a postupně zabije čtyři bdělé i hibernované členy posádky.
Jediný přeživší David Bowman zvítězí nad strojem a v kosmické kapsli opouští Discovery. V dálce krouží záhadný monolit. Když se k němu astronaut přiblíží, je vtažen do časoprostorového víru, kde absolvuje cestu skrze tři různé rozměry. Pozoruje evoluci vesmíru a země a na konci své cesty se ocitne v místnosti, kde sleduje sám sebe, jak stárne. Až se nakonec změní v embryo, nehmotné hvězdné dítě, vracející se prostorem k Zemi.
Z naznačeného děje je zřejmé, že bez znalosti literární předlohy se dílo rozumově nebo logicky jen obtížně chápe. Zkuste se ale naladit na intuitivnější vnímání a máte před sebou monumentální filmovou báseň, v níž se zračí zánik staré formy lidské existence a její posun k jiným měřítkům a dimenzím.
Lyrickoepická báseň, sci-fi epos, vesmírný balet. Těmito a dalšími přívlastky bychom mohli počastovat mnohoznačné, mystické, mytologické i alegorické dílo, v němž se zračí tvůrčí umanutost perfekcionisty Stanleyho Kubricka i doba vzniku snímku v éře květinových dětí.
Natáčení hereckých scén trvalo čtyři měsíce a půldruhého roku zabralo nafilmování 205 speciálních efektů. Psychedelickou ilustraci průlety jinými světy můžeme z dnešního pohledu brát jako halucinogenní vesmírný trip, ztvárněný filmovými prostředky i jako trochu samoúčelnou barevnou show. Kýženého efektu vyznění této sekvence bylo dosaženo za pomocí techniky, která zahrnuje vzájemný pohyb kamery a soustavy barevných pásů, promítaných úzkou štěrbinou.
Ikonických scén je zde ale několik. Prvních třicet minut nezazní jediné slovo. Přílet raketoplánu k rotující kosmické stanici za doprovodu Straussova valčíku pak ohromí ladnou symfonii obrazu a zvuku.
Kubrick na scénáři spolupracoval přímo s autorem předlohy Arthurem C. Clarkem. Světoznámý spisovatel vědecko-fantastické literatury později povídku Hlídka rozšířil na román.
Rozpočet 10, 5 milionů dolarů byl takřka o polovinu překročen proti původnímu plánu, film ale pozvolna vydělal na tržbách milionů čtyřicet. Snímek získal Oscara za zvláštní efekty, další tři nominace (scénář, režie, výprava) neproměnil. A stal se hlavně nevyčerpatelným zdrojem inspirace a napodobování. Jako jediný z Kubrickových opusů se také dočkal svého pokračování. V roce 1984 se režisér Peter Hyams na něj pokusil navázat filmem 2010: Druhá vesmírná odyssea s Royem Scheiderem v hlavní roli.
Solaris
Andrej Tarkovskij, Sovětský svaz 1972
Adaptace stejnojmenného filozofického sci-fi románu polského spisovatele Stanislawa Lema.
Sovětské vedení hledalo na počátku sedmdesátých let umělce, který by byl schopen natočit východoevropskou protiváhu Kubrickovy Vesmírné odyssey. A našla ho v režisérovi s neobyčejnou obrazotvornou imaginací i schopností duchovní výpovědi o věcech, jež se nás bezprostředně dotýkají i které nás přesahují.
Tarkovskij se rozhodl kosmický námět, svádějící k velkofilmovému aranžmá, pojat komorně, s minimálním zapojením technických efektů. Námět mu slouží jako médium, prostřednictvím nějž pokládá filozofické otázky, které přetavuje ve vizuální meditaci o smyslu života, hranicích lidského poznání, míře sebereflexivnosti vlastního Já a odpovědnosti za své činy. Dotýká se v ní zároveň nejbytostnějších témat, jež se vinou jeho tvorbou. Vztah k rodnému domu, rodičům, ženám, přátelům, vlasti. V Solarisu se nejvíc odráží režisérův rozchod se ženou, kterou velmi vroucně miloval.
Samotný autor předlohy s filmem moc spokojený nebyl a konečná podoba ho rozhořčila. Vyjádřil se, že nepsal o erotických problémech ve vesmíru. Opačného názoru byla porota festivalu v Cannes, která snímku udělila Zvláštní cenu kritiky a cenu FIPRESCI.
Psycholog Kris Kelvin se chystá k odletu na vesmírnou stanici, obíhající kolem tajuplné planety Solaris. V poslední době se na stanici odehrálo několik nevysvětlitelných jevů, které má prošetřit. Podle vědců dochází na stanici k tomu, že se vlivem Oceánu na planetě Solaris dokážou zhmotňovat představy a vzpomínky jednotlivých členů posádky. Oceán se ukáže být obrovským myslícím organismem, za pomocí něhož se vědci střetávají s vlastní minulostí a materializují své utajované představy.
Kris tomu nevěří do doby, než se v jeho kajutě objeví jeho dávná milenka Harey, která po jejich rozchodu spáchala sebevraždu. Kris se nové bytosti pokouší neúspěšně zbavit, ale brzy jí zcela podlehne. Když se Harey dozví o své skutečné podstatě, pokusí se o neúspěšnou sebevraždu. Až s pomocí vědců Snauta a Sartoria definitivně zmizí. Kris přesto ví, že vzpomínka na Harey jej bude provázet věčně. Před rodným domem se dívá do okna a sleduje svého otce. Ten ho jde přivítat ke dveřím, kde Kris pokleká u jeho nohou. Jak se ale brzy ukáže, dům nestojí na Zemi, ale na malém ostrůvku uprostřed Oceánu planety Solaris.
Emočně křehké existenciální podobenství pátrá po hranicích poznání rozumového i citového. Ve vědeckém i metafyzickém smyslu. A přináší ujištění, že neexistují jiné hranice než ty, které si stanovíme sami. Člověk se totiž neznámého bojí a ohrazuje se před ním.
Formálně je Solaris vytříbené dílo, které pod poněkud chladným obalem ukrývá silné emoce. Dvorní kameraman Vadim Jusov za pomocí dlouhých nepřerušovaných jízd kamery klaustrofobicky zkoumá uzavřené prostředí vesmírné stanice a ukazuje jaký chaos a zmatek vyvolává tato stísněnost v duších postav.
Látka byla dosud třikrát převedena. Vedle zapomenutého televizního filmu Borise Nirenburga z roku 1968 bude mnoho z vás jistě znát překvapivě zdařilé Soderbergovo zpracování s Georgem Clooneym z roku 2002, které možná trochu nešťastně postavilo marketingovou kampaň na odhaleném pozadí hlavního představitele.