Jaký je váš nejoblíbenější sci-fi film? Matrix? Vetřelec? Je podle váš nejlepší sci-fi Blade Runner? Vybrali jsme deset nejoblíbenějších filmů celé historie, které nejvíc zaujaly.
Blade Runner
Ridley Scott, USA/Hongkong 1982
Zřejmě nejdokonalejší prototyp kultovního snímku a dle mého soudu nejen nejlepší sci-fi film, ale i jeden z nejlepších filmů světové kinematografie vůbec. Dokonalé skloubení retro tradice detektivek drsné školy a filmů noir s futuristickou vizí roku 2019.
Prorocké dílo
V době svého uvedení do kin byl strhán kritikou a neměl ani příliš velký divácký úspěch. Dnes se pravidelně objevuje na čelních postech v žebříčcích nejlepších filmů všech dob. Což je dáno hned několika faktory. Je to především vizuálně brilantní dílo s přenádhernými obrazy, které exceluje výpravou, kamerou, svícením, designem, hudbou, atmosférou, pomalým tempem vyprávění i vypilovanými dialogy. Triková stránka na rozdíl od jiných žánrových soukmenovců nezestárla co do věrohodnosti vyobrazení budoucnosti ani o den, naopak nabrala na nadčasové platnosti.
Jak se blíží rok 2019, kdy se děj odehrává, čím dál víc si uvědomujeme, že chod a podoba světa se Scottově vizi až děsivě blíží. Přelidnění. Znečištění země, zapříčiňující téměř permanentní tmu. Rozpínavost asijské kultury, která se projevuje v krámcích na každém rohu i vůni jejich ostrých jídel. Všudypřítomný atak monitorů, ať už těch počítačových nebo velkoplošných reklamních panelů.
Ve smogem a párou zamořené a těžkým deštěm smáčené metropoli dochází k babylonskému křížení národů, ras, kultur a jazyků. Nemusíme znát Huntingtonův Střet civilizací, abychom si už v Blade Runnerovi všimli, jaké přinese globalizace důsledky.
Lovec hlav
Los Angeles, rok 2019. Kvůli špatným klimatickým podmínkám na Zemi začínají lidé s kolonizací okolních planet. Protože práce na nich jsou velmi nebezpečné, vymyslí vědci dokonalé roboty - replikanty. Na první pohled nerozeznatelné od svých stvořitelů. Bytosti, které v sobě nacházejí postupně lidské emoce. Strach, hněv, lásku. Jakmile se vzbouří a proniknou na Zem, je vytvořena skupina jejich likvidátorů, která je má vyřadit z oběhu. Blade Runneři.
Jedním z nich je i vysloužilý lovec hlav Rick Deckard (Harrison Ford). Silný i zranitelný detektiv zároveň, který bere svou poslední práci, než odejde za méně nebezpečným povoláním. Jak už to bývá, okolnosti jeho mise a hlavně láska k replikantce Rachel (Sean Youngová) mu zásadně změní život.
Člověk nebo replikant?
Právě prostřednictvím postavy Deckarda klade snímek etické otázky, týkající se samé podstaty lidství a bytí. Je dokonalá reprodukce člověka, schopná (byť implantovaných) citů, ještě strojem nebo už člověkem? A není vyřazení z oběhu jiné slovo pro vraždu? Co znamená být člověkem ve chvíli, kdy replikanti jsou „víc lidští než člověk sám“?
S těmito otázkami souvisí i debata, jež se rozhořela hned po uvedení filmu v roce 1982. Je Rick Deckard replikant nebo člověk? Samotný režisér Ridley Scott se přiklání k první, androidní variantě, což potvrzuje v režisérském sestřihu z roku 1992 snovou sekvencí s jednorožcem i origami jednorožce, které zanechá Gaff na podlaze před výtahem na konci filmu, jako by tím naznačoval, že Deckardovy vzpomínky a sny byly implantovány.
Množství verzí
Blade Runner vůbec proslul množstvím verzí, jež byly od jeho vzniku představeny veřejnosti. Producentská varianta z roku 1982 obsahuje nejen voiceover hlavního hrdiny, komentující po vzoru chandlerovek děj, ale i přehnaně idylický happyend. Pro ten byly použity neupotřebené záběry z Kubrickova Osvícení. Deckard v něm ujíždí s Rachel autem z L. A. Důvodem pro zásahy ze strany studia Warner Brothers byly údajně špatné výsledky testovacích projekcí, při nichž diváci prý málo rozuměli vyznění filmu.
Režisérský sestřih z roku 1992, jehož se Scott paradoxně účastnil jen jako konzultant, postrádá vysvětlující komentář i happy-end. Naopak obsahuje drobné úpravy ve střihu a hlavně již zmíněný otevřený konec. Prozatím definitivní verzi přinesl nově sestříhaný a digitálně remasterovaný Final Cut z roku 2006, jež do obrazu přidává nové vizuální efekty. Replikantská interpretace Deckardovy postavy je opět zesílena ve scéně s jednorožcem, kdy má detektiv otevřené oči a je zřejmé že jde o vzpomínku a ne sen.
V adaptaci románu Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? a mnohoznačnosti jejího vyznění se zračí scénáristický přístup dvou diametrálně odlišných autorů. Zatímco Hampton Fancher má cit pro jemné narážky, jinotajné náznaky v dialogových výměnách mezi androidy a lidmi a budování tísnivé atmosféry v zšeřelých interiérech, David Webb Peoples se soustředí na akční stránku příběhu.
Téma smrtelnosti a umírání, jímž je vyprávění prodchnuto, získalo pro režiséra výrazně osobní rozměr ve chvíli smrti jeho bratra, který zemřel během natáčení.
12 opic
Terry Gilliam, USA 1995
Vězeň James Cole (Bruce Willis) je poslán z postapokalyptického roku 2025 do roku 1996, aby prozkoumal okolnosti vzniku virové epidemie. Neznámý padouch vypustil do ovzduší nebezpečný vir, jenž během dvou let připravil o život pět miliard lidí. Zůstala hrstka přeživších, která přebývá izolovaně v podzemí. Se svým údělem se ale nehodlá smířit. Vysílá proto prostřednictvím stroje času do inkriminovaných let konce dvacátého století nedobrovolné dobrovolníky z řad vězňů, kteří mají sbírat vzorky a odhalit zdroj nákazy. Vědci pak tyto informace vyhodnotí a vyvinou protilátku, která by umožnila v 21. století návrat lidí na povrch zemský.
Výměnou za tyto služby je jim slib prominutí zbytku trestu. James se ale omylem dostane do roku 1990. Dezorientovaný je převezen do psychiatrické léčebny. Zde se seznámí s psychiatričkou Kathryn Raillyovou (Madeleine Stoweová) a pacientem Jeffrey Goinesem (Brad Pitt). Při druhé misi už je úspěšnější a opět se setkává s Kathryn. Bere ji jako rukojmí a postupně přicházejí na stopu radikálního ekologického hnutí Armáda dvanácti opic, o němž z budoucnosti ví, že za pár dní způsobí zmiňovanou virovou epidemii. Za tímto podvratným hnutím ve skutečnosti stojí Jeffrey a James si klade otázku, zda před ním v roce 1990 nemluvil pod vlivem uklidňujících prostředků o virech, jež nyní teroristická organizace používá. Ukáže se ale, že Armáda je neškodná ekologická organizace a že šiřitelem viru je někdo jiný, jehož si James pamatuje ze snu.
Na první zhlédnutí obtížně pochopitelná hříčka časových paradoxů, v níž cestovatelé v čase na pokraji zhroucení a lidské příčetnosti zjišťují, že tím že chtěli změnit budoucnost, mají vlastně podíl na jejím vzniku. Brad Pitt maniakálně přehrává a vaše mozkové závity pracují na plný pohon, abyste pochytili všechny nuance paranoidní úvahy o nevyhnutelnosti osudu z dílny montypythonovského režiséra Terryho Gilliama.