10 nejočekávanějších životopisných filmů a dramat v roce 2019

Pokračování 2 / 10

Láska mezi regály

r. Thomas Stuber, Německo, 2018

Christian (Franz Rogowski) je rváč a muž s pochybnou minulostí, který svým zjevem evokuje pitbula. Jednu etapu života má za sebou, tu druhou začíná s podmínkou jako pomocná síla ve velkoskladu, kde jeho nejzářivější perspektivu tvoří možnost obsluhovat vysokozdvižný vozík. Pro někoho, kdo sotva zvládá svůj vlastní život a vegetuje na sociálním dně, je i tohle dost velká výzva a Christian se k získání licence na řízení vysokozdvižného vozíku hodně upne.

Ve skladu se ho ujímá bodrý šéf Bruno (Peter Kurth, známý ze seriálu Babylon Berlin) a zasvěcuje ho do osobitého mikrokosmu, v němž se žije podle specifických pravidel a ve svérázných bublinách jednotlivých oddělení. Při jedné ze vzácných pauz potkává Christian prostořekou, ale vnitřně ne moc šťastnou Marion (Sandra Hüller) z oddělení lahůdek.

Civilní a neokázalý příběh milostného vzplanutí nováčka a lahůdkářky realisticky zachycuje prostředí velkoskladu, kde jednotlivé sekce i lidské osudy oddělují omlácené regály a obří palety se zbožím. Mezi nepravděpodobnou dvojicí tu začne postupem času klíčit něžné a překvapivě křehké a poetické pouto, které zároveň funguje jako elegantní metafora všední touhy po změně.

Melodrama z neobvyklého prostředí, které sice známe, ale nevidíme do jeho ústrojí, v režisérově podání získává jak sociální, tak poetický náboj, když pohyb postav v uličkách skladu doprovází podkres v podobě vážné hudby. Režisér tak vnáší estetickou kvalitu někam, kde ji možná neočekáváme.

Film, v němž jednu z hlavních rolí ztvárňuje Sandra Hüller, která zazářila v komedii roku 2016 Toni Erdmann, vypráví o přátelství, osamělosti, životních snech a lásce a funguje jedním dechem jako sociální drama, i jako nevšední poetická love story o křehké blízkosti a boji s vlastními limity a strachy.

Pokračování 3 / 10

Kafarnaum

r. Nadine Labaki, Libanon / Francie / USA, 2018

Cenou poroty z festivalu v Cannes, nominacemi na Zlatý glóbus i Oscara za nejlepší zahraniční film a mnoha dalšími cenami se pyšní film Kafarnaum, který natočila čtyřiačtyřicetiletá libanonská herečka, scenáristka a režisérka Nadine Labaki (Sukkar banat, A co teď?).

Ve svém třetím celovečerním filmu líčí osudy dvanáctiletého chlapce z bejrútských slumů Zaina (Zain Al Rafeea), který zažaluje své chudé a negramotné rodiče za to, že mu dali život a uvedli jej do tohoto strašlivého, bezvýchodného světa, do něhož přivádějí další děti.

Rozhodne se tak jednat ve jménu všech dětí, na něž rodiče při výchově neměli čas a nedali jim tak dostatek rodičovské lásky. Prostřednictvím soudního líčení se tak začne odhalovat jeho rodinné zázemí s nespočtem dětí, z nichž některé skončily v sirotčinci, jiné opuštěné na ulici, ve vězení jako jeho bratr nebo prodané do manželství se starším mužem jako jeho jedenáctiletá sestra.

Zain hledá z tohoto sociálního marasmu, v němž si rodina na obživu vydělává výrobou opiátů, cestu ven. Na útěku z domova potkává ilegální etiopskou emigrantku Rahil (Yordanos Shiferaw), která v Libanonu pracuje jako servírka, a pomáhá jí s hlídáním jejího syna Yonase (Boluwatife Treasure Bankole).

Režisérka přesvědčivě zachycuje ráz bejrútských ulic za pomocí kombinace těkavého pohybu kamery, chytrého střihu a širokého rejstříku kakafonických zvuků. Její pohled na tvrdé podmínky ve slumech současného Libanonu přitom diváky ohromuje směsicí realismu a intenzivních emocí, díky čemuž si film vysloužil přirovnání k oscarovému Milionáři z chatrče režiséra Dannyho Boylea.

Pokračování 4 / 10

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

r. Radu Jude, Rumunsko / Česká republika / Francie, 2018

Vítězný Křišťálový glóbus si z loňského ročníku MFF Karlovy Vary odvezl rumunský režisér Radu Jude, který byl hostem i jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Jeho vítězství v hlavní soutěži karlovarského festivalu bylo očekáváno, nejen proto, že šlo o největší režisérskou hvězdu v ní, ale protože téma jeho filmu na festivalu opravdu rezonovalo.

Je to téma vyrovnávání se s traumatickou minulostí vlastního národa, konkrétně zde s rumunským antisemitismem během druhé světové války. „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři” je věta, která zazněla na radě ministrů v roce 1941. Film je komentářem k tomuto výroku i skutečnosti, že se rumunská vláda prostřednictvím armády rozhodla dopustit hrůzného etnického masakru na východní frontě.

Mladá aktivistická režisérka Marianna (Ioana Iacob) se rozhodne zinscenovat rekonstrukci jednoho z nejtemnějších okamžiků novodobých rumunských dějin, který by národ nejraději ze svých dějin vymazal. Jde o masakr Židů, spáchaný rumunskou armádou v Oděse na podzim roku 1941. Tehdy bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno na 25 000 Židů.

Film pozvolným tempem sleduje přípravy představení, složitý průzkum historických pramenů a hledání správného přístupu k tématu, které je v rumunské společnosti tabu. Součástí těchto příprav jsou i komplikované debaty s vedením města, na jehož hlavním náměstí se představení má odehrát.

Ideologický spor se tu vede o národní mýty i o to, jak pojmenovat národní vinu. Když pak Marianna spíše umělecké představení, než rekonstrukci, přes všechny problémy uskuteční, setká se její ironické představení s nepochopením diváků.

Režisér na její počínání nahlíží se sžíravou ironií, za pomoci níž důmyslně aktualizuje palčivé dílo Hannah Arendtové o banalitě zla a godardovsky nekompromisní vyprávěcí formou ukazuje, že barbarství nemusí spočívat pouze v páchání surových činů, ale člověka k němu může dovést i pouhá zakrnělost svědomí.

Radu Jude tak nechce diváka konfrontovat jen s temnou kapitolou novodobých rumunských dějin, ale hledá i obecnější přesah k dnešku, kdy se z reakcí lidí na události, jako jsou etnické masakry, snaží zjistit, zda je antisemitismus v rumunské společnosti opravdu minulostí.

Pokračování 5 / 10

Colette: Příběh vášně

r. Wash Westmoreland, Velká Británie / USA, 2018

Sidonie-Gabrielle Colette (1873 - 1954) byla francouzská spisovatelka, dramatička, novinářka, libretistka a varietní umělkyně. Nekonvenční a nespoutaná Colette v první polovině 20. století svými eroticky laděnými romány šokovala pařížskou společnost. Ostatně její život byl z hlediska afér stejně pikantní jako její romány. Svým jednáním se zároveň zasadila o velké změny ve společnosti a vnímání žen v ní, neboť se nebála pokládat otázky ohledně společenských mravů, sexuality a rovnosti pohlaví.

Film Colette: Příběh vášně si z jejího bohatého životopisu vybírá období jejího mládí a ženské zrání, spojeného s jejím prvním manželstvím. Na začátku se mladinká Sidonie-Gabrielle Colette (Keira Knightley) zamiluje do o patnáct let staršího, charismatického pařížského literáta a nakladatele Henryho Gauthier-Villarse (Dominic West), řečeného Willyho. 

Když je jí osmnáct, tak se vezmou a Colette je z klidného venkovského prostředí katapultována do světa zářivých pařížských salónů a opojných večírků francouzské smetánky. Přizpůsobuje se novému životu, noří se do bohémského světa svého manžela a inspirativní prostředí v ní probouzí kreativitu a spisovatelský talent. Začíná psát první dílo ze série o Claudine. Willy jí ho ale dovolí publikovat pouze, když román vyjde pod jeho jménem.

Fenomenální úspěch Claudine udělá z Willyho slavného spisovatele a z manželského páru opravdové celebrity. Jenže emancipovaná Colette touží po uznání. Jejich manželství se nejen vlivem Willyho nevěry a Colettina vzrůstajícího zájmu o ženy začíná hroutit. Willy se však své talentované ženy za žádnou cenu nehodlá vzdát.

Emancipační ráz se vine celým příběhem Colette, kdy na začátku vidíme naivní a nejistou osmnáctiletou Colette, která vstupuje do svazku s výrazně starším mužem a postupem času se stává úspěšnou ženou, která bojuje za nezávislost. Nejen svou, ale i ostatních žen.

Pokračování 6 / 10

Do boje

r. Stéphane Brizé, Francie, 2018

Stéphane Brizé (1966) je filmový herec, scenárista, režisér a producent. Před čtyřmi lety natočil sociální drama Zákon trhu, které přineslo francouzskému herci Vincentu Lindonovi cenu za nejlepší mužský herecký výkon na festivalu v Cannes.

Ztvárnil zde asi padesátiletého dělníka, který po propuštění z továrny marně hledá práci. Po dvaceti měsících nezaměstnanosti a úporném úsilí sehnat práci za každou cenu je postaven před dilema, co je ještě z hlediska lidské důstojnosti únosné a co už ne.

V Cannes loni režisér uvedl i svůj nejnovější film, s Vincentem Lindonem opět v hlavní roli, který se Zákonem trhu nese mnohé společné znaky. Jeho tématem je boj dělníků o to, aby si udrželi práci za situace, kdy jejich zaměstnavatel nedodržel dohody, které byly součástí kolektivní smlouvy.

Před dvěma lety totiž společnost Perrin Industries, známý dodavatel automobilového průmyslu a partner německé skupiny Schäfer, podepsala s asi 1100 dělníky dohodu o tom, že přijmou snížení platů výměnou za slib, že jim tato společnost zajistí po dobu následujících pěti let místo.

Dělníci na tento slib přistoupili, s tím, že jejich snížení platů pomůže tuto společnost zachránit. Místo toho ale francouzská společnost s německým managementem náhle ohlašuje konec. Zaměstnanci, reprezentovaní pracovníkem továrny a odborovým předákem Laurentem Amédéoem (Vincent Lindon) odmítají přijmout nevyhnutelné a snaží se zachránit si práci.

Procedurální rétorické drama citlivě a s univerzální rezonancí vyjadřuje přesvědčení, že solidarita je hlavní zbraní stávkujících dělníků. Oproti opusu belgických bratří Dardennů s Marion Cotillard v hlavní roli Dva dny, jedna noc, který se také ptal po hodnotě lidské důstojnosti a solidarity ve chvíli vyhazovu z práce, má Brizého zachycení tohoto sporu mnohem bouřlivější a kolektivnější charakter. Časopis CineVue v této souvislosti režiséra s hercem Vincentem Lindonem přirovnal ke Scorsesemu a De Nirovi francouzského sociálně-realistického filmu.

Pokračování 7 / 10

Šťastný Lazzaro

r. Alice Rohrwacher, Itálie / Francie / Německo, 2018

Režisérka Alice Rohrwacher (1982), o tři roky mladší sestra jedné z nejúspěšnějších italských hereček Alby Rohrwacher, si z loňského ročníku festivalu v Cannes odnesla cenu za scénář k autorskému filmu, pro nějž se inspirovala skutečným příběhem, který se stal v Itálii někdy zkraje 80. let. Režisérka tento příběh proměnila ve směsici magicko-realistické fantazie a sociální kritiky.

Zavádí nás v něm do odlehlé a nedostupné vesnice Inviolata, kde žije několik chudých farmářských rodin, jimž vládne markýza Alfonsina de Luna (Nicoletta Braschi). Bohatá podnikatelka žije v luxusu v kamenné vile na útesu, vysoko nad tabákovými poli, kde pro ni osadníci vesnice sbírají a suší tabákové listy.

Jedním z nich je i mladý naivní farmář Lazzaro (Adriano Tardiolo), který se na nic neptá, na nic si nestěžuje a dělá, co se od něj žádá. Právě jej využije pro svůj plán nudící se markýzin syn Tancredi (Tommaso Ragno), který vymyslí plán vlastního únosu, do něhož zapojí Lazzara, jemuž tvrdí, že by mohli být příbuzní.

Plán ale nevyjde, ve vesnici se objeví policie, která odhalí, že negramotní, zotročení lidé zde žijí v takřka středověkých podmínkách, kdy nedostávají za práci plat, nechodí do školy a živoří pro vychytralou markýzu. Ta je zatčena, ukáže se, že jde o podvodnici a obyvatelé vesnice jsou přesídleni do města. Městské prostředí jim ale lepší práci nebo bydlení nenabídne a uvrhne je ještě do větší bídy, v níž žijí jako squatteři nebo větší či drobnější zlodějíčci.

Dobrosrdečný a upřímný Lazzaro zůstává i uprostřed moderního světa až dojemně bezelstný a přirozený a působí jako střípek ztracené minulosti. V ní rolníci, bez možnosti srovnání s okolním světem, se kterým ztratili kontakt už před desítkami let, žili svým způsobem šťastně.

Režisérka se prostřednictvím metaforického podobenství, plného náboženských, sociálních a společenských symbolů, vyjadřuje k vykořeněnosti lidí v moderních aglomeracích a naopak poutu vesnického člověka k rodné hroudě. Hlásí se jím k italské tradici sociálních dramat i magického realismu.

Pokračování 8 / 10

Pašerák

r. Clint Eastwood, USA, 2018

Osmaosmdesátiletý herecký i režijní veterán Clint Eastwood přichází s dalším filmem, který nejen režíruje, ale hraje v něm i hlavní roli. Ztvárňuje zde Earla Stonea (Clint Eastwood), vyhlášeného zahradníka, který tomuto svému koníčku i práci zároveň vždy dával přednost před svou rodinou. Tak se i stalo, že zmeškal i svatbu své dcery. To bylo před dvanácti lety.

Teď je mu osmdesát a je zlomeným a opuštěným mužem, který čelí propadnutí majetku své firmy kvůli neplacení hypotéky. V této situaci, kdy se má vystěhovat z vlastního domu, je mu nabídnuta příležitost k výdělku. Má dělat řidiče. Jenže Earl netuší, že nejde o obyčejnou práci řidiče, ale že se právě upsal jako kurýr drogovému mexickému kartelu.

Počíná si dobře, jeho potíže s nedostatkem peněz jsou tytam, ale zároveň se dostává do hledáčku snaživého agenta DEA Colina Batese (Bradley Cooper). Dávné hříchy na Earla doléhají a není jisté, podaří-li se mu všechny urovnat dříve, než bude dostihnut strážci zákona nebo vymahači mexického kartelu.

Clint Eastwood v posledních osmi letech natočil množství filmů, inspirovaných skutečnými osobnostmi a událostmi. Začalo to filmem J. Edgar a pokračovalo tituly Zpátky ve hře, Jersey Boys, Americký sniper a Sully: Zázrak na řece Hudson.

I v Pašerákovi se inspiroval skutečným příběhem muže, jménem Leonard Sharp (1924 - 2016), který proslul jako nejstarší odsouzený pašerák drog v USA. Když se se dostal do finančních potíží se svým květinářstvím, byl následně osloven mexickými dělníky na jeho farmě v Michiganu, kteří ho požádali o přepravu narkotik pro drogový kartel Sinaloa v Mexiku.

Sharpův úspěch při pašování tisíců liber kokainu, k čemuž používal svůj pick-up značky Lincoln, trval více než 10 let a udělal z něj městskou legendu mezi obchodníky s drogami. V roce 2011 ale sklapla klec a Sharp byl zatčen státní policií v Michiganu během koordinované zatýkací operace pod vedením DEA, když měl v autě 200 kilogramů kokainu.

Eastwood jeho příběh vypráví v pomalém tempu, civilně a s důrazem na rodinnou linku, kdy Earl cítí, že jako manžel, otec i dědeček selhal a snaží se vztahy s jeho nejbližšími zlepšit. I když jde o podívanou spíše starosvětsky laděnou, Eastwood ji svým charismatem a tím jak je ústřední figura napsána, hravě utáhne. Znovu tak dokazuje, že věk je v jeho případě opravdu jen číslo.

Pokračování 9 / 10

Rocketman

r. Dexter Fletcher, Velká Británie, 2019

Film Bohemian Rhapsody o skupině Queen a jejím zpěvákovi Freddiem Mercurym vidělo v Česku 1,43 milionu diváků. Na vlně tohoto ohromného diváckého i kasovního úspěchu by se mohlo svézt i další hudební biografické drama a to o Eltonu Johnovi.

S filmem Bohemian Rhapsody je propojeno osobou režiséra Dextera Fletchera, který Mercuryho biografii dokončoval. V kolonce režisér je sice u Bohemian Rhapsody uveden Bryan Singer, kterého ale producenti z tohoto projektu pár týdnů před jeho dokončením odvolali. A dotáhl ho pak právě herec a režisér Dexter Fletcher (Divoký Bill, Slunce nad Leithem, Orel Eddie), pro něhož je Rocketman jeho čtvrtým celovečerním filmem.

Scenáristicky si příběh Eltona Johna vzal na starost britský scenárista Lee Hall, který byl nominovaný na Oscara za původní scénář k filmu Billy Elliot. Při přiblížení pěvecké i hudební dráhy Eltona Johna (Taron Egerton) by se měl nejvíc zaměřit na průlomová léta, kdy začala jeho hvězda stoupat k hudebnímu nebi. Tedy na přelom šedesátých a sedmdesátých let, ale biografický záběr bude mnohem širší.

Eltona Johna ztvární devětadvacetiletý Taron Egerton, známý z komediálního filmu Zpívej nebo obou dílů série komiksových adaptací Kingsman, kde si zahrál agenta Eggyho. U režiséra Fletchera si zahrál hlavní roli, skokana na lyžích Michaele Edwardse, v jeho předchozí sportovní biografii Orel Eddie.

S životopisnými látkami tedy mají oba už zkušenosti, navíc hudební dramata jsou teď v kurzu, jak o tom svědčí oscarové nominace nejen Bohemian Rhapsody, ale i filmu Zrodila se hvězda režírujícího herce Bradleyho Coopera.

Elton John byl a je, podobně jako Freddie Mercury, znám svou extravagantní pódiovou prezentací, která se otiskne i do vizuální stránky filmu, jež bude připomínat něco mezi klasickým biografickým snímkem a muzikálem s fantaskními výjevy, zrcadlícími některé bouřlivější momenty z jeho života.

Známá je Eltonova věta, že „kdykoli z okénka letadla shlížím na zasněžené vrcholky alpských velikánů, vzpomenu si na bílý prášek, který jsem v mládí konzumoval," takže můžeme očekávat pořádně divokou nejen hudební, ale i drogovou jízdu, která ho přivedla až za brány léčebny pro drogově závislé.

Dnes se svým letitým partnerem Davidem Furnishem vychovává dvě děti, kvůli nimž ohlásil, že jeho nadcházející turné v tomto roce bude to poslední. 7. května se v rámci něho zastaví v Praze, na konci tohoto měsíce pak jde do kin film, který se bude z podstatné části věnovat jeho hudebnímu partnerství se spoluautorem jeho hitů a textařem Berniem Taupinem (Jamie Bell).

Poprvé se setkali v roce 1967, když oba odpověděli na inzerát z magazínu New Musical Express, který hledal nové talenty. Ačkoli nikoho z nich tehdy nepřijali, mladíci zjistili, že by se jim dobře spolupracovalo. A z této spolupráce vznikly hity jako Rocket Man, který dal název tomuto filmu.

Pokračování 10 / 10

Once Upon a Time in Hollywood

r. Quentin Tarantino, USA, 2019

Quentin Tarantino se ve svém desátém celovečerním filmu vrací k událostem okolo vraždy Sharon Tate. Příběh je zasazený do léta roku 1969 v Los Angeles. Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), herec z populárního westernového seriálu Bounty Law, který běžel v letech 1958 až 1963, se snaží znovu nastartovat svou kariéru a uspět jako filmový herec. Jeho parťák a nejlepší přítel Cliff Booth (Brad Pitt), který mu v seriálu dělá kaskadéra, se pokouší o to samé.

Vyprávění se odehrává v Hollywoodu šedesátých let na pozadí strašlivé vraždy herečky a manželky Romana Polanského Sharon Tate (Margot Robbie) a jejích přátel, kterou spáchal kult přívrženců Charlese Mansona (Damon Herriman).

Rick bydlí v sousedství herečky Sharon Tate a v momentu, kdy se on, stejně jako celý svět, dozví o tom, že se stala v osmém měsíci těhotenství obětí řádění Mansonovy sekty, uvidí v tom šanci na přiživení vlastní slávy na úkor tohoto mediálně sledovaného případu.

Tarantino do filmu, jehož název odkazuje k legendárním filmům Sergia Leoneho Tenkrát na Západě a Tenkrát v Americe, zlákal snad nejhvězdnější obsazení, které se letos objeví v kinech. Vedle DiCapria a Pitta v rolích hereckých přátel to bude Al Pacino v roli Daltonova agenta Marvina Shwarze, Damian Lewis jako herec Steve McQueen nebo Emile Hirsch jako McQueenův kadeřník a bývalý snoubenec Sharon Tate Jay Sebring, který se stal také obětí vraždění Mansonovy sekty.

Členku Mansonovy sekty, která si říkala „Rodina“, Lynette Fromme si zahraje Dakota Fanning. Lynette se přímo nepodílela na vraždě, až žila s ostatními zfanatizovanými členy „Rodiny“ na ranči, který si Charles Manson pronajal pár měsíců před vraždou od téměř slepého farmáře George Spahna. Toho měl původně hrát Burt Reynolds, který ale těsně před začátkem natáčení zemřel a tak ho nahradil jiný herecký veterán, dvaaosmdesátiletý Bruce Dern.

A tím hvězdná sestava zdaleka nekončí, protože se ve filmu objeví i Kurt Russell, Tim Roth nebo Michael Madsen, tedy jeho věrní z předchozích Tarantinových filmů. Režisér slibuje, že dvojice Leonardo DiCaprio a Brad Pitt bude nejvíc vzrušujícím hvězdným duem od dob Newmana a Redforda, když hráli Butche Cassidyho a Sundance Kida. A DiCaprio k obsazení do tohoto filmu dodává, že jde dle něj o nejúžasnější scénář, jaký kdy Tarantino napsal.

Scénář by měl mít mozaikovitou strukturu vyprávění, známou z Tarantinova majstrštyku z roku 1994 Pulp Fiction: Historky z podsvětí. Zasazení do roku 1969 zároveň Tarantinovi umožní tématizovat generaci „Nového Hollywoodu“ a dobu, kdy se bortil starý studiový systém a na plátno vtrhli tvůrci, spjatí s psychedelickou érou hippies.

Film tak bude nejen další Tarantinovou poctou Hollywoodu, ale i žánrovou kombinací kriminálního dramatu, se spoustou násilí, a hodně černé komedie, plné skvělých dialogových scén. Bude to film humorný i vážný, děsivý i hravý a také Tarantinův první, který je založený na skutečném příběhu.