10 nejskandálnějších erotických filmů

Nejkontroverznější, nejskandálnější, nejprovokativnější. Všemi těmito nej přívlastky se může pyšnit desítka filmů, jež ve své době vyvolala bouřlivé či rovnou odmítavé reakce ze strany mravokárců. Provázely je cenzorské zákazy, soudy, ale i nebývalý zájem publika, lačného po senzaci a prolamování tabu v zobrazení erotických projevů na filmovém plátně.

Filmy o sexu jsou seřazeny chronologicky, od nejstaršího po nejnovější, takže nebudeme jen nahlížet do černobílého archivu. Nacházíme zde počiny ryze umělecké (Extase, Mlčení), dodnes vzbuzující vášnivé diskuse (Saló aneb 120 dnů Sodomy, Korida lásky), současné festivalové hity (Intimita, Zvrácený), i ty, jež zcela otevřeně a přiznaně (Hluboké hrdlo) či skrytě (Caligula) překračují hranici erotiky směrem k pornografii.

Vybrané snímky pochopitelně nemohou poskytnout komplexní pohled na téma bourání předsudků vůči zpodobnění nahoty a sexuality v kinematografii, která není pornografická, ale poslouží vám snad jako úvodní historický exkurz do této problematiky.

Extase

(Československo/Rakousko 1933) - r. Gustav Machatý

Mladá dívka touží po lásce, štěstí a milostném citu, jenže její postarší movitý manžel nedokáže její potřeby naplnit. Je proto osudem vehnána do náruče pohledného inženýra.

Režisér Gustav Machatý po Erotikonu (1929) dál rozvíjí do té doby tabuizovaný motiv zjitřených ženských pudů jako reakce na sexuální frustraci, plynoucí z nemožnosti vlastního uspokojení. A vytváří poetickou romanci o podlehnutí smyslovosti vlastního těla. Obrazově vytříbená symfonie mládí a života s minimálním počtem dialogových scén dodnes ochromuje kamerou Jana Stallicha.

Machatého symbolická výpověď, plná metaforických zkratek, se stala nejúspěšnějším českým filmem meziválečného období. Režisér si za ni z filmového festivalu v Benátkách odvezl cenu za nejlepší režii. Jiného názoru byl ale Vatikán, který ústy Papeže Pia XII označil film za nemravný a škodlivý. Díky tomuto vyjádření měl snímek problémy s distribucí.

A to kvůli scéně, v níž běží titulní představitelka Hedy Kieslerová podél řeky zcela nahá. V nepornografickém snímku se totiž poprvé objevila nahá žena. Rakouské herečce se díky tomuto skandálu otevřela cesta do Hollywoodu, kde úspěšně vystupovala pod pseudonymem Lamarrová. Její manžel se zde pokusil všechny kopie Extáze skoupit a zlikvidovat. Naštěstí se mu to nepodařilo. V nacistickém Německu byla Extáze zakázána a to ani ne tak kvůli nahotě, jako kvůli židovskému původu Lamarrové.

O hlavní roli ve filmu stála i mladinká Adina Mandlová. Její tehdejší milenec Hugo Haas jí to však rozmluvil s tím, že by nebylo dobré začínat kariéru jako nahá. Když poté Mandlová s odstupem let viděla úspěch Hedy Lamarrové v Hollywoodu, tak ji mrzelo, že Haase poslechla.

Mlčení

(Švédsko 1963) - r. Ingmar Bergman

Sesterské psychodrama v režii švédského mistra Ingmara Bergmana přitáhlo v jeho rodné zemi do kin více jak milion diváků. Ti všichni nemířili do kina ani tak kvůli působivému vyobrazení odcizenosti mezilidských vztahů, ale hledali v něm mnohem zážitek spíš voyeurský.

Bergman se rozhodl poskytnout intimní vhled do napjatého vztahu dvou sester. Idealistické intelektuálky Ester (Ingrid Thulinová) a živočišné realistky Anny (Gunnel Lindblomová). Annina náruživost a Esteřina potlačovaná sexualita jsou v obou případech projevy tíživé osamělosti. K umocnění pesimistického vyznění a pocitů zoufalosti a klaustrofobie obou hrdinek je děj zasazen do podivného hotelu, obývaného skupinkou liliputánů a jediným číšníkem.

Dusná a svírající atmosféra vyprávění se promítla i do tří proslavených erotických scén, které tehdy vyvolaly skandální reakci a vedly dokonce k obvinění režiséra z pornografie a obscénnosti. Cenzoři je ale nemohli dost dobře vystřihnout, aby tím nenarušili významotvornou rovinu tohoto psychologicko-filosofického dramatu.

Ač se Bergman při natáčení inspiroval svými autentickými dětskými pornografickými představami a vzpomínkami, dnešní diváky sekvence vášnivé soulože neznámé milenecké dvojice ve varieté, masturbace starší ze sester či Annina soulož s barmanem na hotelovém pokoji už asi šokovat nebude. Zůstává ale stále silné podobenství o fenoménu komunikace a neporozumění mezi lidmi, jež by si měli být nejbližší.

Jsem zvědavá žlutě/modře

(Švédsko 1967, 1968) - r. Vilgot Sjöman

Dvoudílný film, pojmenovaný podle barev švédské národní vlajky. Tehdy dvaačtyřicetiletý švédský spisovatel, divadelní a filmový scenárista a režisér Vilgot Sjöman obsadil do hlavní role představitelku jeho psychologického dramatu 491 (1964) Lenu Nymanovou.

Tato blondýnka se stala rebelskou protagonistkou dvoudílného „sexuálně-publicistického traktátu“ Jsem zvědavá, který získal pověst nejdiskutovanějšího snímku s tématikou sexuální revoluce šedesátých let.

Bezprostředně po své premiéře se směl film promítat jen ve Švédsku a Dánsku, zakázán byl např. ve Finsku a Norsku. V USA ho cenzoři povolili po vleklých soudních sporech teprve v roce 1969.

Lena Nymanová vystupuje ve filmu pod svým jménem a ztělesňuje typickou reprezentantku mládeže šedesátých let. Svých exhibicionistickým chováním a frivolním přístupem k životu narušuje rozličné společensko-politické konvence a sexuální tabu. Proti koženému establishmentu se bouří svou sexualitou, kterou neváhá demonstrovat i na místech nejméně k tomu vhodných. Například před očima hradní stráže Královského paláce ve Stockholmu.

Poslední tango v Paříži

 (Itálie/Francie 1972) - r. Bernardo Bertolucci

Paul (Marlon Brando) je Američan ve středním věku, jehož manželka spáchala sebevraždu. Jeanne (Maria Schneiderová) je mladá Francouzka, která se má brzy provdat za začínajícího filmového režiséra Toma (Jean-Pierre Léaud). Při hledání bydlení se oba střetnou v opuštěném bytě a jejich náhodné setkání vyústí do anonymního sexu.

Bez znalosti svých jmen a bez ohledu na jazykovou bariéru se začnou scházet mezi čtyřmi prázdnými stěnami, kde se oddávají nespoutané touze, jíž jsou vzájemně přitahováni. U něj se sváří pocit zrady ze strany manželky s pocitem viny za její smrt. Je totálně duševně vyprahlý a jen skrze animální sex probouzí své smysly k nějakému vnímání. Ona je přitahována jeho komplikovanou a tajemnou osobností a neuvědomuje si, že se řítí do sebedestruktivní náhražky vztahu, v níž je jen prostor pro realizaci Paulových obsesí.

Italský filmař Bernardo Bertolucci natočil film v 31 letech. Hlavní roli Paula svěřil tehdy sedmačtyřicetiletému Marlonu Brandovi, který do něj autobiograficky otiskl část své vlastní složité osobnosti. V duchu herectví, pěstovaného v Actor´s studiu vytvořil vzrušující, ale pro její chování zároveň odmítanou postavu, která je rebelem i loserem, citovým deprivantem i hrdým nositelem vnitřní síly, bouřící se proti společenským konvencím.

Brando umí být stejně důvěryhodný jako sebelítostivá a trpitelská troska, jako manipulátor, který při praktikování análního sexu pronáší co nejobscénnější výrazy. Rouhá se Bohu i institutu rodiny „Svoboda je vražděna egotismem rodiny“ a burákové máslo přitom rozhodně nepoužívá na přípravu snídaně. Možná právě kvůli dvěma inkriminovaným scénám análního sexu (druhá je ta s nehty) byl snímek v USA uváděn v kinech ve stejné kategorii jako pornofilmy.

Skandál ale opět vyprchal a nám zůstává dílo, které dodnes vábí všemi svými složkami. A je jedno jestli začneme Brandovým herectvím, Bertolucciho citlivou režií, jazzovým soundtrackem Gata Barbieriho nebo kamerou „malíře filmového plátna“ Vittoria Storara, který zalévá obraz oranžovou barvou vášně.

Hluboké hrdlo

(USA 1972), r. Gerard Damiano

Pokud bychom hledali nejvýdělečnější film historie z hlediska poměrů nákladů a tržeb, nebyl by to žádný hollywoodský blockbuster, ale právě tento první legálně distribuovaný pornografický snímek z počátku sedmdesátých let. S rozpočtem 22 tisíc dolarů vydělal celosvětově 600 milionů dolarů.

Bizarní je už jeho námět. Mladá žena, která není spokojena se svým sexuálním životem (přeloženo nezažívá orgasmus) navštíví svého lékaře, který odhalí, že trpí anatomickou zvláštností. Má totiž klitoris v hrdle. Díky více než názorné praktické léčbě nakonec dojde okamžiku, kdy zažívá vyvrcholení při orálním sexu.

Nejslavnější americký pornofilm vznikl v New Yorku a učinil pornostar z Lindy Boremanové, vystupující na filmovém plátně pod pseudonymem Linda Lovelaceové (1949–2002). Jeho velkou předností je sympatický nadhled a humor, s nímž je ústřední téma pojednáno. Technická kvalita filmu je vzhledem k žánru překvapivě dobrá, včetně působivé barevné obrazové složky a satirického hudebního doprovodu, který zahrnuje mimo jiné též parodii reklamního songu na Coca-Colu.

Americká cenzura ho prve zakázala, ale na nátlak veřejnosti ho musela uvolnit, protože v Americe té doby by se našel asi jen málokdo, kdo by ho nechtěl vidět.

Saló aneb 120 dnů Sodomy

(Itálie/Francie 1975) - r. Pier Paolo Pasolini

Umělecká alegorie, prostřednictvím níž se silně levicově orientovaný italský filmař Pier Paolo Pasolini vyrovnává s fašistickou minulostí vlastní země i její konzumní kapitalistickou přítomností.

Již název Saló odkazuje k názvu italského lázeňského městečka Lago di Garda na břehu Gardského jezera, jež se stalo v letech 1943 až 1945 hlavním městem Italské sociální republiky. Toto loutkové zřízení bylo vytvořené s podporou nacistického Německa a jeho hlavním úkolem bylo zastřít skutečný stav věcí ve fašistické Itálii po invazi spojeneckých vojsk na Sicílii.

Situace na severu země byla ale jiná a Němci zde po svrhnutí Mussoliniho nastolili krutý teror, na jehož základě mučili, týrali, popravovali i brutálně zabíjeli nejen partyzány, ale i nevinné lidi z řad civilního obyvatelstva. Pro Italy proto zůstává toto město mementem hrůz páchaných nacistickým režimem.

To je ale jen jedna rovina tohoto podobenství. Pasolini v trilogii života, sestávající se z adaptací slavných předloh Dekameron (1971), Canterburské povídky (1972) a Kytice z tisíce a jedné noci (1974), oslavil víru v radostnou a spontánní erotiku, která se stává požitkem. V Saló ale navazuje spíš na svůj Vepřinec (1969), metaforicky ukazující proměnu těla lidského ve zvířecí. A jde ještě dál, když sex prezentuje jako něco vynuceného, co slouží k despotickému uspokojování společenských závazků. Jeho dílo proto nevyznívá eroticky ani pornograficky, ale vzbuzuje v divákovi pocity značně nelibé.

Pasolini se inspiroval nezfilmovatelným románem markýze de Sade, jenž se sestává z detailního popisu čtyřměsíčních sadistických orgií na zámku finančníka Durceta. Zaktualizoval jeho přesah a ukázal, jak daleko může dojít zneužití moci v rukou úzké skupiny lidí.

Čtveřice vysoce postavených hodnostářů fašistického zřízení si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim mají po následujících několik měsíců sloužit jako prostředníci k naplnění všech jejích rozkoší. Včetně těch nejzvrácenějších. Absolutní moc, již nad svými obětmi mají, zneužijí k jednání, ponižujícímu veškerou lidskou důstojnost. Nutí je k perverzním hrátkám a nakonec je umučí k smrti.

Pasolini v duchu Sadeho předlohy stupňuje kruhy pekla, jimiž jsou oběti nuceny projít. A vy se připravte na to, že se sadistické nechutnosti budou stupňovat. I na to, že pojídání exkrementů je jen začátek. Upalováním bradavek, řezáním genitálií a skalpováním vše vrcholí ve slavné „kukátkové“ scéně s hudbou Ennia Morriconeho.

Přiznám se, že film jsem poprvé viděl v roce 1998 v rámci Projektu 100 a ač ho mám doma na DVD, neodvážil jsem se dosud k druhému zhlédnutí. Natolik je jeho vyznění patologické, surové a otřesné.

Pasolini tento film zamýšlel jako první ze zamýšlené trilogie o smrti. Ta měla navázat na trilogii života. Natočení dalších snímků a ani premiéry Saló se ale režisér nedožil. V noci z 1. na 2. listopadu 1975 byl v Ostii za dosud nevyjasněných okolností brutálně ubit baseballovou holí. V třiapadesáti letech. Za tento čin byl odsouzen jakýsi mladý prostitut Pelosi, který strávil osm let ve vězení.

Korida lásky

(Japonsko/Francie 1976) - Nagisa Ôshima

Další z řady uměleckých snímků, neprávem označovaných za pornografii. A zároveň jeden z nejodvážnějších filmů o erotické posedlosti, natočený podle skutečné tragické události z roku 1936. Majitel nevěstince Kišico se zamiluje do mladé gejši Sady a dají prostor své vášni.

Dívka postupně úplně ovládne milencovu mysl, což oba dohání ke stále mimořádnějším sadomasochistickým excesům. Oba ale vědí, že jejich láska může dojít naplnění pouze smrtí. Proto se domluví na tom, že Sada Kišicu ve chvíli vyvrcholení při sexuálního aktu uškrtí a poté mu uřízne genitálie. Uschovává je až do doby, než ji za několik dní přijde zatknout policie.

Pro Ôshimu, který rád ve svých filmech nacházel analogie mezi represemi osobními, intimními a společenskými či politickými, se stala látka prostředkem, jak se opět vyslovit proti patriarchální, aristokratické společnosti Japonska třicátých let a tím potažmo i k přetrvávajícímu pokryteckému a puritánskému charakteru establishmentu současného. V Koridě lásky ukazuje oba milence i přes rozdílnost jejich postavení jako rovnocenné bytosti, dokonce natolik, že muž se stává dívčinou obětí.

Vznik filmu inicioval francouzský producent Anatol Dauman a při jeho vzniku dal režisérovi volnou ruku. Nagisa Ôshima ji využil k esteticky vytříbené a realisticky detailní analýze pudového chování, která je ale zbavena vší lascivní efektnosti.

Při premiérovém uvedení na Berlinale v roce 1977 bylo jeho dílo zabaveno jakožto pornografické a k promítání uvolněno až po roce a půl na základě soudního rozhodnutí. V řadě zemí se potýká s cenzurou dosud. Různé scény bývají buď vystřihovány nebo "zamlžovány". V Japonsku byl film okamžitě zakázán jako tzv. obscénní a Ôshima byl zatčen a postaven před soud.

A já přidávám opět drobnou vzpomínku na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti v roce 2001, kde se Korida lásky stala vůbec nejúspěšnějším snímkem. „Filmovku“ ovládlo téma Film a erotika, v parku před kinem Hvězda posedávala Catherine Breillatová a já dodnes nezapomenu na úplně narvaný a vydýchaný sál, kde byla Korida lásky promítaná a na zkoprnělou reakci publika na závěrečné uříznutí milencova penisu.

Caligula

(Itálie/USA 1979) - r. Tinto Brass

Italský softerotický chlívák s obsesí na ženské pozadí Tinto Brass se pokusil o spojení historického dramatu s erotikou ve filmu Caligula. Ke spolupráci byl vyzván vydavatelem časopisu Penthouse, který do projektu investoval 15 milionů dolarů. I díky tomu si vymohl, že do něj byly dodatečně zařazené názorné pornografické scény a dialogy, s nimiž původní koncepce nepočítala.

Respektovaný scenárista Gore Vidal (na konci července letošního roku zemřel) tento producentův záměr odmítl a později na něj podal žalobu, v níž požadoval, aby se jeho jméno neobjevilo v titulcích. Od konečné verze se distancovali a stažení svého jména z titulků požadovali i herci Sir John Gielgud, Malcom McDowell a Peter O'Toole. Neúspěšně.

Kontroverznost tohoto snímku pramení už ze samotného faktu, že na historický film je příliš sexuálně otevřený a nic neskrývající a na výpravnější porno zas moc filmový a dějový. Scény hromadných orgií a vražd jsou vyobrazeny s naturalistickou syrovostí, již ocení především milovníci perverznějších filmů

Občas působí erotické scény značně samoúčelně, to když ve 156 minut dlouhé verzi nastoupí ansámbl pornoherců z Penthousu, jindy se režisérovi daří výstižně a bez cenzury zachytit dekadentní charakter doby, v níž si nemohl být jistý životem opravdu nikdo. A je jedno, jestli šlo o rodinné příslušníky mocných, jejich přátelé, senátory nebo prostý lid. Jistý si životem nakonec nebyl i Caligula a z toho pramenilo jeho chování.

Malcolm McDowell v titulní úloze římského tyranského vladaře Caliguly navazuje na svůj strhující výkon v Mechanickém pomeranči a představuje další ďábelskou postavu na hranici šílenství.

Kdo četl Gravesův román Já, Claudius nebo Suetoniusův Život dvanácti císařů, jistě lépe docení, jak tvůrci postihují náladu neustálého strachu, neomezené krutosti, incestního a jiného sexu, bezprecedentního násilí, která v té době panovala na Caligulově panovnickém dvoře a obnažují ji v celé její zvrácenosti.

Intimita

(Francie/Velká Británie 2001) - r. Patrice Chéreau

Příběh začíná tam, kde obvykle romance končí. V posteli, respektive na podlaze Jayova vypůjčeného neútulného bytu. Claire (Kerry Foxová) přichází za osamělým Jayem (Mark Rylance), který nedávno opustil manželku i dva malé syny, aby se s ním bez jediného slova milovala.

Za týden ve středu se znovu potkávají, svlékají a milují. Beze slova. Nepřipomíná vám to něco? Poslední tango v Paříži? Pornografický vztah?

Filmy, v nichž je sex bez závazků a pravidel jen začátkem, který vzbuzuje otázku, co bude dál. Kam se může posunout vztah, založený jen na vzájemné přitažlivosti? Je cit opravdu takový luxus? A nestává se sex jedním ze způsobů mezilidské komunikace a setkávání?

Právě tyto otázky nastoluje literární předloha britského autora indického původu Hanifa Kureishiho, jíž se zmocnil francouzský divadelní a filmový režisér Patrice Chéreau. Ten se od divadelní stylizovanosti svých předchozích filmových počinů Královna Margot (1994) a Všichni, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem (1998) posunul k současnému trendu realistického a nepřikrášleného vyobrazení sexuality. Její charakter má zároveň co dočinění s tématem civilizační osamělosti a citového vyprázdnění, jaké nabízí filmy jako Pianistka nebo z poslední doby Stud.

Bez romantizujícího nádechu či snahy o zatraktivnění děje pozorujeme ústřední pár, jak se v prostředí britské metropole oddává milostným úkonům. A dostavuje se pocit, že se díváme sami na sebe, k čemuž přispívá jak civilní projev ústředních protagonistů, tak „nevyretušovaná“ podoba jejich těl, kde kamera úmyslně snímá i drobné nedostatky jejich tělesných schránek.

Co nastane v momentě, kdy se Jay k nelibosti své partnerky k nezávaznému sexu chce dozvědět víc o jejím soukromí? A jak zareaguje na nevěru Claire její manžel Andy (Timothy Spall)?

Film, který si odnesl z berlínského festivalu hlavní cenu Zlatého medvěda, se nebojí otevřeného zobrazení jak nahoty, tak sexuálních aktů (felace), ale podává tyto scény zbavené vší povrchní atraktivity. Neosobní sex se v pojetí tvůrců stává projevem odcizenosti mezilidských vztahů a neschopnosti navázat plnohodnotný citový a sexuální vztah. Což je téma, jak se ukazuje, stále živé.

Zvrácený

(Francie 2002) - r. Gaspar Noé

Již při uvedení v canneské soutěži vyvolal tak rozporuplné názory jako málokterý jiný film. I když mu asi nikdo neupíral jeho mimořádnou působivost, souběžně s tím zaznívaly hlasy, že jde o nechutné dílo, těžící atraktivitu z brutálních scén násilných projevů. Ty zastánci filmu interpretovali jako projevy mezilidského odcizení a temných stínů lidské povahy, zatímco jejich odpůrci v nich viděli jen samoúčelnou snahu šokovat diváky.

Argentinský rodák, domestikovaný ve Francii Gaspar Noé, neusnadňuje divácké přijetí svého filmu už zvolenou formou podání příběhu. Podobně jako Christopher Nolan v Mementu vypráví děj pozpátku. Ne snad z důvodu nějakého stylistického ozvláštnění, ale právě proto, aby přinutil sledující k zamyšlení nad důležitostí správného rozhodování, zvlášť když vede k nezvratným následkům.

Noé exponuje klíčové okamžiky brutálního znásilnění krásné Alex (Monica Bellucciová) a následné odplaty za něj, při němž dojde k ubití pasáka La Ténia (Jo Prestia) a používá je jako nástroj k rozbouření našich emocí. Jak by také ne, když chronologicky převrací sled příčin a následků a my se postupně dozvídáme, že Alex byla těhotná se svým přítelem Marcusem (Vincent Cassel). Ten se spolu se svým kamarádem a někdejším Alexiným milencem Pierrem (Albert Dupontel) vydává po stopách toho, kdo tak hrůzným způsobem v podchodu trýznil jeho partnerku.

Rozkomíhaná, jakoby rozběsněná kamera, v níž záběry vypadají jako odlesky neónů nočních podniků, kde probíhají homosexuální orgie, nás vtahuje do dění a my se stáváme aktivními účastníky dění. Nebývalá drastičnost dvou násilných scén, jejichž účinek umocňuje jejich délka (v případě znásilnění snad 10 minut) a převrácený sled událostí trýznivě útočí na naše vjemy.

Teprve později se kamera zklidňuje a hrozivé noční stíny se mění na neutrálnější umělé osvětlení bytových interiérů. To na konci vystřídá přirozený přírodní svit. V něm je zalit poslední záběr, v němž z výšky sledujeme bezstarostnou Alex, ležící s knihou na louce. Kamera se roztáčí a s ní i kolo jejího osudu…

Obviňovat film z laciné snahy šokovat je nepochopením Noého tvůrčího záměru. Znásilnění Alex, doprovázené jejím hrubým urážením, ukazuje na jeden z problémů současné společnosti. Rozevírání sociálních nůžek mezi různými vrstvami společnosti vede k pocitu frustrace, jež se může ve své nejprimitivnější rovině projevit i zdánlivě nemotivovaným násilím proti těm, jež jsou z pohledu těch více strádajících na tom lépe než oni.

Tak vidí homosexuální pasák Alex, jejíž představitelka Monica Bellucciová zde podává natolik odvážný výkon, že hodně přemýšlím o tom, zda by některá z českých hereček její úlohu přijala.