Úspěšné filmy, přepisující historické žebříčky návštěvnosti v kinech, asi všichni znáte. Jsme uprostřed léta a to je období, kdy bývají vedle zimních měsíců nejčastěji nasazovány. Protože ale ani ve filmovém průmyslu není pokaždé posvícení, rozhodli jsme se posvítit na ty snímky, které z různých důvodů nezaujaly nebo rovnou katastrofálně propadly.
Připravili jsme pro vás desítku těch, jež se staly pro producenty a mnohdy i studia nočními můrami, jež je doteď straší.
Druhý digitální život
Propadák! Katastrofa! Hlásají občas titulky nejen bulvárních médií v souvislosti s nelichotivými čísly, s nimiž se potýká některý z předpokládaných hitů sezóny. Naposledy se to asi stalo disneyovskému Johnu Carterovi, i když i ten má naději na svůj druhý a lepší život, realizovaný v prostředí domácího kina.
Finanční neúspěch filmů dnes už totiž nepokládá studia, tak jako se to stalo United Artists s Nebeskou bránou nebo Carolco Pictures s Ostrovem hrdlořezů. Právě díky druhému životu, k němuž se snímky nadechují při představení na DVD nebo Blu-ray nosičích. A to nesmíme zapomenout na jejich uvádění na nejdříve kabelových a potom i ostatních televizích. Televizní práva, zisk z prodeje nosičů i z jejich půjčovného, to vše dnes navyšuje nebo v případě propadáků dorovnává zisky producentů. Stačí zmínit pro příklad Verhoevenův erotický biják Showgirls (1995), který na videu zaujal mnohem víc diváků než v kinech.
Ani pravidlo, že z filmu, který propadl při premiéře v kině, už se asi velký hit potom nestane, dnes neplatí. Stačí zmínit dodnes nepřekonanou noirovou sci-fi od Blade Runner (1982) od Ridleyho Scotta, která si vydobyla kultovní status až po premiéře, kdy se k divákům film dostávala v obnovené premiéře a režisérském sestřihu.
U Ridleyho Scotta se až v souvislosti s jeho snímky (naposledy Prometheus) nabízí kacířská myšlenka, zda jeho producenti nepracují s chytrou marketingovou strategií, kdy do kin pouští evidentně sestříhaný tvar z nějakého rozsáhlejšího celku, který potom uvedou v režisérské nebo prodloužené verzi v DVD distribuci celý nebo bližší původní režisérově představě o délce a struktuře díla. Mistrovi fanoušci na něho netrpělivě čekají a kola showbyznysu, přiživená reklamou, že tohle je konečně ten tvar, který si nesmíte nechat ujít, generují další zisk.
Jak s druhým životem filmů a nejen těch, které se zdály být v čase premiéry propadáky, zamává internet a sdílení snímků na něm, je otázkou, na kterou nejlépe odpoví čas. Ale sami distributoři už dnes moc dobře vědí, že právě internetové komunity, které jsou zvyklé si mezi sebou aktivně vyměňovat informace, jim poměrně masově ušetří část nákladů na propagaci jejich produktů.
Ale od internetu zpět k tématu. Exkurze do produkčních smrtonosných pastí začíná…
Nebeská brána (USA 1980) - r. Michael Cimino
Hollywood od konce šedesátých let do počátku let osmdesátých je z hlediska tvůrčí svobody filmařů vnímán asi jako nejpřívětivější období. Éru takzvaného Nového Hollywoodu, kdy studia nechávala tvůrcům volnou ruku a neškrtila jim rozpočty, ale ukončil katastrofální neúspěch hvězdně obsazeného westernu Nebeská brána. Jeho propad vedl dokonce k zániku studia United Artists.
Přitom zezačátku vypadalo vše tak nadějně. Režie svého autorského projektu se ujal Michael Cimino, který v roce 1978 proměnil s osobitým válečným dramatem Lovec jelenů pět oscarových nominací z devíti, včetně té hlavní pro nejlepší film roku. Film s rozpočtem 15 milionů vydělal trojnásobek a Cimino mohl hrdě nakráčet do studia s námětem, který se zde snažil uplatnit už v roce 1971. Tentokrát dostal zelenou bez otálení.
Rozpočet byl stanoven na 7, 5 milionů dolarů a natáčení filmu o konfliktu imigrantů a dobytkářů ohledně vlastnictví půdy mohlo začít. Obsazení bylo skvostné (Kris Kristofferson, Christopher Walken, John Hurt, Isabelle Huppertová, Mickey Rourke) a nikdo neočekával problémy. Ty ale přišly díky režisérově až extrémní puntičkářské pečlivosti při přípravě záběrů velmi záhy. Jeden nechal opakovat třeba padesátkrát, v důsledku čehož se termín natáčení protáhl o několik měsíců a rozpočet nabobtnal na 44 milionů dolarů.
Nevraživost mezi režisérem a studiem dospěla do bodu, kdy Cimino vyměnil zámek u střižny, jíž nechal hlídat ochrankou, aby se k natočenému materiálu nikdo ze studia nedostal. Toho materiálu bylo celkově 220 hodin. Z něho vznikla první verze filmu, která měla 5, 5 hodiny, přičemž jen finální bitva trvala tak dlouho jako běžný celovečerní film. U studia ale s tímto sestřihem neuspěl a tak byla pro kina použita verze o dvě hodiny kratší. Po zdrcujících kritikách diváků i recenzentů byla ale i tato varianta stažena z kin a zkrácena na 150 minut. Dlužno dodat že na žádost samotného Cimina, který už si kajícněji uvědomoval, že jeho hypertrofované ego možná v případě tohoto projektu trochu přestřelilo.
Ani tato konečná verze ale nevzbudila pozornost obecenstva a kiny prošuměla. Film nevydělal ani desetinu svých nákladů a studio United Artists muselo vyhlásit bankrot. Ciminova další filmografie (Rok Draka, „puzovský“ Sicilián, Hodiny zoufalství) už je jen matným odleskem té předchozí a sny tvůrců o vzkříšení populárního hollywoodského žánru - westernu vzaly na dlouhá léta za své.
Navíc se s Nebeskou bránou táhne v mnoha ohledech špatná pověst způsobená zprávami o tom, že se během natáčení špatně zacházelo se zvířaty a že čtyři koně během něho zemřeli. Od té doby se ve filmech objevuje ujišťující oznámení „Během natáčení nebylo zraněno žádné zvíře.“ A na šestinásobném navýšení rozpočtu se prý významnou měrou podílela i záliba herců a štábu ve šňupání kokainu, díky níž se natáčení proměnilo v opravdu nebeskou jízdu.
Hudson Hawk (USA 1991) - r. Michael Lehmann
Bruce Willise zastihl začátek devadesátých let ve výborné kondici. Televizní diváky okouzloval svým suše ironickým humorem v Měsíčním svitu a ti filmoví se zas ve dvojici Smrtonosných pastí mohli seznámit s tím, jak tráví vánoční svátky newyorský polda John McClane. Se skupinou The Accelerators zároveň rozjížděl svou hudební kariéru.
To ale Bruceovi nestačilo a on se rozhodl rozšířit své pole působnosti a představit se i jako autor námětu a scenárista. Jako látku vhodnou k tomuto entrée zvolil akční lupičskou komedii Hudson Hawk, v níž chtěl skloubit eleganci filmů s Carym Grantem nebo Jamesem Stewartem s nápaditostí starých bondovek.
Nápad na ni údajně nosil v hlavě dvanáct let a když nazrál čas, rozhodl se o něj podělit s kamarádem Robertem Kraftem. Ten jej doplnil o motiv zpěvu, jímž si lupič při svých akcích vypomáhá. S námětem pak pracovali profesionální scenáristé Steven E. de Souza (Smrtonosná past 2, Soudce Dredd) a Daniel Waters (Batman se vrací), kteří ho rozvedli do celovečerní podoby.
Režie se ujal Michael Lehman (Rockeři, Proč kočka není pes?), který s produkcí filmu za 65 milionů dolarů neměl do té doby žádné praktické zkušenosti. Hlavní hvězda mu proto do natáčení neustále mluvila a jak zmiňují zákulisní drby i občas přebírala režijní otěže.
Willis si zároveň chtěl v jednom filmu ozkoušet všechny žánry, které ho baví a v jejich kombinování se utrhl doslova ze řetězu. Rok 1991 ale ještě nebyl ve filmu tolik nakloněn postmodernímu eklektismu. Oscilování snímku mezi akční komedií, parodií na bondovky, groteskními gagy a hudebním filmem se dočkalo jen malého pochopení jak ze strany studia, které nevědělo jak snímek propagovat, tak ze strany diváků.
Ti nechali v pokladnách kin jen 17 milionů dolarů, z nichž se nákladné natáčení v Evropě nezaplatilo. Studio TriStar, jež Hudson Hawka produkovalo, se sice nepoložilo, ale muselo se přesunout pod křídla Columbia Pictures.
Až později na DVD chytil film svůj druhý dech a historka o zloději, který po propuštění ze Sing Singu krade Da Vinciho díla a pendluje mezi mafiány, CIA, bohatými manželi Mayflowerovými, toužícími ovládnout svět a agentkou Vatikánu Annou Baragliovou (Andie MacDowellová), byla vzata zpětně diváky na milost. Ti na filmu najednou začali najednou oceňovat přesně to, proč byl před lety zatracován. Tedy zběsilé žánrové těkání, hláškování a dějovou překombinovanost. V roce 1991 známý kritik Peter Travers po premiéře napsal, že se při sledování filmu „chce divákovi křičet na herce a prosit je, aby přestali”.
Snímek byl nominován na celkem šest Zlatých malin a odnesl si ceny pro nejhorší režii, scénář a kameru.