10× Novináři jako hlídací psi demokracie ve filmu

10× Novináři jako hlídací psi demokracie ve filmu

Kapitoly článku:


Sólokapr

r. Woody Allen, Velká Británie / USA, 2006

Slavný newyorský neurotik a mistr dialogového humoru Woody Allen nás již po druhé za sebou zavádí do prostředí londýnské vyšší třídy. A i tentokrát na ní za vší noblesou a distingovaností vidí něco znepokojivého. Na rozdíl od žánrově vybroušeného, až hitchcockovsky laděného Match Pointu, se ale rozhodl opět k návratu ke komediálně laděným snímkům, které ho nejvíc proslavily.

Mezi britskou smetánku nakoukneme prostřednictvím americké studentky žurnalistiky na prázdninách Sondry Pransky (Scarlett Johansson). Ta dostane při iluzionistické exhibici tip od zemřelého reportéra Joea Strombela (Ian McShane) na parádního novinářského sólokapra v podobě identity masového vraha žen.

Pomocníkem Sondry při pátrání po tajemném „tarotovém“ vrahovi se stane laciný druhořadý kouzelník a Sondřin krajan Sid Waterman (Woody Allen). Honba obou nečekaných spojenců za senzací, spojená se Sondřinou infiltrací do života označeného vraha, se stěžuje ve chvíli, kdy se adeptka žurnalistiky do okouzlujícího gentlemana, lorda Petera Lymana (Hugh Jackman) zamiluje a odmítá uvěřit, že právě on by mohl být oním zločincem.

Woody Allen již podruhé spolupracuje s půvabnou herečkou Scarlett Johansson, již psal roli Sondry přímo na tělo. Její sex- appeal je tentokrát trochu umenšen neforemnými brýlemi a culíkem ve vlasech. Její roztomile zmatkující studentka přebírá Allenův přerývaně kulometný styl mluvy, gesta i pohyby.

Sám Woody se stáhl oproti dřívějším filmům trochu do pozadí a pro sebe si vyhradil v postavě eskamotéra svou typickou postavu glosujícího neurotického mentora, která má k mladé novinářce vztah až otcovsky ochranitelský. Hugh Jackman v roli aristokrata Lymana je šarmantním světákem, přesným ztělesněním elegance a rezervované střídmosti, za níž se skrývá něco záhadně neuchopitelného a nebezpečného.

Allen je Londýnem, podobně jako v Match Pointu, okouzlen a provádí nás po jeho luxusních klubech, romantických zákoutích i aristokratických sídlech. Humor zde těží z konfrontace zdrženlivé britské mentality s přímočarostí dvojice amerických pátračů.

Zaskočí snad jen to, že se Allen při psaní scénáře příliš neobtěžoval se zdůvodňováním pohnutek a logiky jednání svých postav a až příliš spoléhá na náhodu jako hybatele dějů. Zápletka nenabízí mnoho překvapení a neokoukaných momentů, spíše se Allen při svém pohrávání si s detektivními schématy vrací k variacím řady dějových prvků z předchozích filmů, které různě kombinuje.

Dvojice amatérských detektivů na stopě domnělého vraha připomene Tajemnou vraždu na Manhattanu, vstup mezi smetánku Darebáčky, vrah prostitutek Stíny a mlhu, scéna v kouzelníkově skříňce Prokletí žlutozeleného škorpióna. A tak bychom mohli pokračovat a označit Sólokapra za trochu odlehčenější variaci Match Pointu.

Pracovitý režisér a scenárista se ve filmu rovněž vrací ke svému oblíbenému tématu smrti, která se v mnoha jeho filmech táhne jako leitmotiv a jíž je zjevně fascinován. Sólokapr začíná a končí smrtí, přičemž počáteční loď mrtvých, která unáší zemřelé po řece Styx do zásvětí, je obdobou uměleckého ztvárnění pekla z dřívějšího filmu Pozor na Harryho.

Určitě si přečtěte

Články odjinud