Vall-I
r. Andrew Stanton, USA 2008
Vall-I (Víceúčelově Automatický Likvidační Lisovač - Imunizátor) je posledním robotem ze série stejnojmenných automatů, jež měly dát zemi do pořádku poté, co ji po kontaminaci ovzduší opustili lidé. Lidstvo se uchýlilo před důsledky toho, co vyprodukovalo na kosmický koráb, kde se jejich dočasný pětiletý pobyt protáhl již na sedm století.
Wall-I je naprogramován na úklid odpadu. Smetí lisuje do malých kostek, z nichž tvoří všudypřítomné pyramidy a jeho dny plynou s monotónní samozřejmostí posledního přeživšího druhu. Žije osaměle a společnost mu dělá odolný šváb Hal, jediný blízký tvor široko daleko.
Jeho poklidný život, tvořený neměnnými rituály, mezi něž patří i večerní sledování videokazety s muzikálem Hello, Dolly!, naruší přistání sondy, která má zjistit, zda už se příroda zregenerovala natolik, že je planeta opět obyvatelná.
Průzkum má provést sonda něžného pohlaví i vzhledu Eva (Environmentálně Vyhledávací Autosonda), která robůtka okamžitě okouzlí. Ještě netuší, jak se projevuje to, co cítí, ale ze sledování romantických pasáží oblíbeného muzikálu pochopí, že se blízkost vyjadřuje dotyky a držením se za ruce.
Unikátní úvodní část, věnovaná rozvíjení robotích emocí a vykreslení neutěšeného stavu planety končí putováním skrze hlubiny vesmíru, kam se Vall-I vydává hledat svou zmizelou lásku. V druhé polovině příběh ztrácí svůj němě výmluvný a poetický tón a mění se v mnohem klasičtější a konvenčnější vyprávění, které potěší zejména dětské publikum množstvím honiček, odehrávajících se na obří kosmické lodi Axiom.
Vizuální zpracování oproti předchozím pixarovským počinům pokročilo zase o kus dál v posouvání možností animace. Na pásovém robotovi Vall-Im je vidět, že už několik staletí denně pracuje, je opotřebovaný, zrezivělý a oprýskaný.
Jeho hranatý design a oddaný pohled velkých kukadel nám připomene titulního hrdinu „osmdesátkového“ hitu Číslo 5 žije. Naopak modrooká, bílá a ladně oblá Eva je supermoderní futuristický výrobek nové generace, který vypadá jako elegantní produkt společnosti Apple.
Minimalismus v detailní animaci robotů se odráží na pozadí rozmáchle výpravného prostředí, do něhož je příběh zasazen. Rekonstrukce planety země, kde se pod hromadami slisované sutě a smogem krčí polorozbořené monumenty minulosti, je jak vystřižené z postapokalyptických podívaných typu Den poté nebo Já, legenda.
Depresivní atmosféra ponurého stavu planety, kde přestalo svítit slunce a růst zeleň na nás útočí v širokých panoramatických záběrech, podtrhnutých zvukovou a hudební složkou. Beznaděj doprovází hluboké ticho pusté planety, jež výmluvně nahrává všem „zeleným“ kritikům současných společenských trendů.
Společenskokritická satira si tak podává ruku s environmentální úvahou o stavu civilizace a něžnou love story, jež překonává v této oblasti většinu prefabrikované hrané produkce. Animátorům z Pixaru se podařilo rozhýbat rozvíjející se milostný příběh dvou robotů tak, že úplně zapomenete na to, že na místo herců sledujete dva plecháče a přejete jim, aby se počáteční doutnající jiskřičky sympatií proměnily v lásku. Láska překonává osamělost a nakonec svým příkladem nabídne spásu i zdegenerovanému lidstvu, jež už tolik potřebovalo probudit z letargie.