Carlos
r. Olivier Assayas, Francie / Německo, 2010
Radikalismus šedesátých a sedmdesátých let minulého století nebyl jen tématem filmu Baader Meinhof Complex, ale i mnoha dalších (Dobrý den, noci). Jednou z hlavních postav mezinárodního terorismu sedmdesátých a osmdesátých let byl Ilich Ramírez Sánchez (1949). Venezuelský terorista, který se angažoval v extrémních levicových i pravicových organizacích, až vytvořil svou vlastní teroristickou organizaci.
Francouzský scenárista a režisér Olivier Assayas (Irma Vep, Demonlover, Život je peklo) se podle vlastního scénáře rozhodl natočit opulentní kroniku jeho života. Vykreslil ji na ploše pěti a půl hodinové třídílné televizní minisérie, již s velkým rozpočtem připravil pro Canal+. A poté ji v plné i zkrácené verzi vyslal do kin.
Režisér rozvíjí portrét narcistního egomaniaka, jenž od svých věrných vyžaduje absolutní poslušnost. Přestože byl Carlos (Édgar Ramírez) dle svých slov oddán marxistickým myšlenkám a osvobození Palestiny, především se utápěl ve vlastním obrazu.
Snímek sleduje hojně medializovanou „rockenrolovou hvězdu terorismu“ po dvě desetiletí, v nichž stačil spáchat několik atentátů, pracovat pro KGB, východoněmeckou Stasi, Lidovou frontu pro osvobození Palestiny, až byl nakonec zrazen svými nejbližšími.
Mezi lety 1974, kdy se v Londýně pokusil zavraždit britského podnikatele, a 1994, kdy byl zatčen v Chartúmu, prožil několik životů pod mnoha pseudonymy a prošel si všemi spletitostmi mezinárodní politiky té doby. Zpočátku se jeho mise vymezovala jako boj za nezávislost Palestiny, později, se založením vlastní teroristické frakce, se stal spíše nájemným žoldákem, kterého využívaly země Blízkého východu i socialistického bloku. Carlos nebo také Šakal se cítil být velkým manipulátorem, ale sám byl spíš manipulován mocnými tohoto světa.
Za mezní teroristickou operaci, která mu přinesla největší mediální věhlas, bývá považováno Sánchezovo přepadení rady OPEC (předních státníků zemí, obchodujících s ropou) ve Vídni a únos jejích členů. Podařilo se mu do Alžírska unést 11 ministrů zemí OPEC, přičemž tři lidé při této akci zahynuli.
Jelikož velkou většinu zločinů spáchal ve Francii či proti její politice otevřeného imigrantského prostoru (bombové útoky, vraždy dvou francouzských politických představitelů), po mnoha letech skrývání se právě francouzské tajné službě podařilo Carlose zatknout v roce 1994 v súdánském Chartúmu. Za ony dvě vraždy byl odsouzen na doživotí ve francouzské věznici.
Mediální pozornost umí, podobně jako u nás Kajínek, http://avmania.e15.cz/kajinek-recenze-filmu přitahovat i za mřížemi. Což se ukázalo v době přípravy Assayasova filmu, který minulou sobotu uvedla ČT 2. Sánchez měl od prvopočátku snahu vstupovat do natáčení a upravovat scénář, který ho dle něj demytizoval a srážel jeho image.
Carlos vyjadřoval nelibost hlavně nad sekvencemi, které ukazují, že byl loutkou v rukou druhých a navíc loutkou značně psychicky labilní. Kritizoval i to, že série ukazuje jako strůjce útoku na konferenci OPEC Saddáma Husajna namísto lybijského vůdce Muammara Kaddáfího. Celý problém vyvrcholil podáním Sánchezovy soudní stížnosti, ovšem justice přiřkla filmařům autorské právo svobodného projevu.
Scénáři a natáčení předcházela rozsáhlá práce na historických dokumentech a dobových snímcích z médií. Přesto zůstává mnohé z Carlosova života dosud neobjasněno, nebo se informace rozcházejí. Podle slov režiséra Oliviera Assayase je film především fikcí, na což upozorňuje v úvodních titulcích. Toto je ale klasické alibi, zvlášť za situace, kdy do děje vstupují reálné postavy ze světové politiky. I ony se stávají součástí interpretace dvou desetiletí světového terorismu, tak jak ji režisér přes osobu Carlose nabízí.