Mnichov, Let číslo 93, Smrt čeká všude, Baader Meinhof Komplex, Carlos, 30 minut po půlnoci. Činnost RAF, 11. září i hon na Šakala a Usámu bin Ládina ožívají ve filmech, inspirovaných akty světového terorismu.
30 minut po půlnoci
r. Kathryn Bigelow, USA 2012
Po Smrt čeká všude oscarová režisérka Kathryn Bigelow opět nahlíží za oponu americké války proti terorismu. V sugestivním snímku, který vyvolává otázky o eticky sporných metodách jejího prosazování.
Mark Boal vycházel při tvorbě scénáře ze soukromých rozhovorů s agenty zpravodajské služby CIA, členy americké armády i diplomaty Bílého domu v zahraničí. Přitom původně mělo jít o úplně jiný film. O hořký, deziluzivní pohled na práci několika profesionálů z prostředí CIA a armády, kterým se nedaří deset let dopadnout Usámu bin Ládina. Pak ale přišlo v květnu 2011 jeho odhalení a zneškodnění a scénář musel být přepracován.
Objevila se postava agentky CIA Mayi (Jessica Chastain) jako někoho, kdo byl přítomen všem klíčovým momentům tohoto pátrání a jenž zasvětil honu na bin Ládina deset let života. Ponechme stranou, zda ve skutečnosti tato agentka existovala, nebo jde spíš o fiktivní postavu, složenou z několika agentů, kteří bin Ládina skutečně hledali a přispěli k jeho dopadení. Přikláněl bych se spíš k druhé variantě, neboť půvabná rusovláska Maya je až příliš typická bigelowovská ženská postava. Navenek křehká, uvnitř ale silná, neústupná a ambiciózní.
Maya je svou prací posedlá a je na ni zcela závislá. Režisérka ji představuje jako postavu bez osobního života, jíž nedopřává žádné pozadí, které by „odlehčovalo“ její urputnost. Ukazuje ji jako kolečko i oběť mechanismu honu na bin Ládina. Což potvrzuje i závěrečná scéna, v níž po dosažení svého cíle sedí osamoceně v letadle, které ji převáží zpět do vlasti. Pří vší triumfálnosti svého vítězství je v ní velký smutek a s ním spojená otázka, jaký svému životu teď dá smysl.
Zároveň se v postavě Mayi skvěle odráží vývoj a s ním spjaté pocity nejen členů tajných služeb, ale celé americké společnosti v otázce přístupu ke kontroverzním metodám prosazování boje proti terorismu. Je ukázáno, že vězni jsou vystavováni waterboardingu, je jim odpírán spánek, jídlo a voda a jsou ponižováni i sexuálně. Maya je zprvu vůči těmto metodám zdrženlivá, ale potom na ně i ona přistupuje.
Režisérka metody mučení, vedoucí k získávání informací, neobhajuje ani nelegitimizuje. Spíše se nestranně a bez nějakých hodnotících znamének ptá na otázky, jež by měly trápit a podle ohlasů i trápí americkou vládní administrativu.
Kdo mučení schvaloval? Jak to, že za to nebyl obviněn nebo potrestán? Mohli vyšetřovatelé získat informace i bez těchto metod a byly tedy obhajitelnou podmínkou k dopadení bin Ládina? Jaká byla informační vytěženost mučených osob? Jak velké bylo množství osob mučených úplně neoprávněně, kteří do styku s al-Káidou vůbec nepřišli?
Kathryn Bigelow mohla natočit strhující akční thriller, nasáklý propagandou, patosem a glorifikací činnosti agentů CIA při honu na bin Ládina. Místo toho se rozhodla ale přijít s thrillerem vleklým, který podobně jako Fincherův Zodiac přináší pohled na zdlouhavé procedurální pátrání po unikavém fantómovi někde v poušti, které ve výsledku ničí především duši jeho pronásledovatelů.
Jakoby se křehká, ale uvnitř silná a odhodlaná Maya stala ztělesněním teze, že tento boj nemá vítěze a ušpiní se v něm všichni, kdo se do něj aktivně zapojí. Přešlapy americké zahraniční politiky a jejího „vývozu demokracie“ tak na sebe vzala symbolicky mladá žena z prostředí tajné služby, která prochází, stejně jako celá americká společnost, přerodem. Jakým směrem, to naznačí řešení příštích konfliktů na mezinárodním poli.