Isabelle Adjaniová, Monica Bellucciová, Emmanuelle Béartová, Emmanuelle Seignerová, Paz Vega nebo Eva Greenová. Smyslnost našla svou tvář.
V minulém speciálu, nazvaném 10 nejskandálnějších erotických filmů, jsme vám v historickém exkurzu přiblížili desítku kontroverzních filmů, které se ve své době potýkaly s cenzurou nebo zákazy kvůli vyobrazení nahoty na plátně. Některá zmíněná díla se pohybovala na hraně pornografie, což se některým čtenářům nelíbilo. Nabízíme tedy další filmový speciál, ovšem s trochu jiným pohledem.
Podíváme se na desítku snímků, u nichž už nejde o prolamování tabu v této oblasti, ale o rafinované nakládaní s možnostmi ztvárnění touhy, vášně či obecně projevů sexuality v kinematografii, která nese přívlastek umělecká a ne pornografická. Nejde o díla prvoplánově erotická, ale taková, jež dráždivou smyslnost používají jako koření silných výpovědí o vztahu On a Ona.
Vražedné léto
(Francie 1983) - r. Jean Becker
Píše se rok 1976 a do malého francouzského městečka přijíždí vyzývavá, provokující a záhadná tmavovláska Eliane (Isabelle Adjaniová) se svými rodiči. Ve městě okamžitě začne poutat pozornost místních obyvatel, zejména mladých mužů. Jedním z nich je i automechanik a dobrovolný hasič Florimondo (Alain Souchon), přezdívaný Pin-Pon, který s Eliane naváže vážný vztah.
Její zájem o jeho osobu se ale není náhodný, jak se zdá. Eliane u něj ve stodole nachází starý orchestrion, který kdysi patřil její matce a který je pozůstatkem záhadné minulosti její rodiny i jí samotné. Tato minulost začne postupně vyplouvat na povrch a měnit běh doposud slibně se vyvíjejících událostí.
Mechanické piano měli totiž v zimě roku 1955 na korbě svého náklaďáku tři muži, kteří omylem zabloudili na samotu, kde přebývala její matka. Brutálně ji znásilnili a z tohoto ponižujícího aktu se následujícího léta narodila právě Eliane.
Dívka o matčině zážitku z minulosti ví a rozhodne se po letech tento zločin potrestat. A cesta k pomstě vede právě přes toto pianino. S vědomím toho, že jeden z násilníků byl Ital, stejně jako Florimondův otec.
Francouzský režisér Jean Becker (Elisa) se nechal inspirovat kriminálním románem Sébastiena Japrisota (Příliš dlouhé zásnuby) a spolu s ním jako se scenáristou filmu skládá kus po kusu indicie k odhalení tohoto případu.
Představitelce hlavní role Isabelle Adjaniové bylo přesně tolik jako její hrdince a snad v žádném dalším filmu nevypadala tak smyslně jako v tomto. Své ženské půvaby odhaluje zcela bezostyšně, tak jak jí to předepisuje její role lehkomyslné frivolní dívky. Tělo používá jako zbraň pomsty, které neváhá použít ke svádění starších ženatých mužů nebo svojí bývalé lesbické učitelky. V jejím nitru se přitom odehrává svár, jehož vyústění budeme svědky v závěrečné dramatické dvacetiminutovce, mající rozměr antické tragédie.
Film získal celkem 4 francouzské Césary a to v kategoriích Nejlepší herečka, střih, ženský herecký výkon ve vedlejší roli a nejlepší knižní adaptace.
Krásná hašteřilka
(Francie/Švýcarsko 1991) - r. Jacques Rivette
Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje jejich soukromé životy. Jacques Rivette zobrazuje fiktivního malíře Frenhofera, jehož tvorbu představuje skutečná práce francouzského modernisty Bernarda Dufoura.
Stárnoucí malíř Edouard Frenhofer (Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka, inspirovaného postavou kurtizány ze sedmnáctého století i jeho tehdejší modelkou a nyní manželkou Liz (Jane Birkinová). Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem (David Bursztein) a především s jeho přítelkyní Marianne (Emmanuelle Béartová), dostane chuť dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí s tím, že bude mistrovi mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy obraz vzniká.
Marianne se malířovi stává modelem, kusem hlíny, který si přetváří k obrazu svému. Při skicování ji nutí setrvávat v nepřirozených polohách a nedbá jejích stížností na to, že jsou tyto pozice pro její tělo bolestné. Odteď musí přeci sloužit vzniku Díla. Vysvětluje modelce, že obraz musí představovat více než jen její portrét. A že on se pokusí zachytit, co se skrývá uvnitř jejího těla.
Marianne s ním vede tichý boj, ale zároveň fascinována jeho oddaností tvorbě a ponouká ho k další práci. Frenhoferova manželka Liz začíná žárlit a varuje Marianne, aby nedovolila malíři kreslit její tvář. Ví, že ji její manžel může psychicky zničit.
Při další práci vytahuje malíř nedokončený obraz Krásná hašteřilka s postavou Liz a začne jej přemalovávat. Jeho žena toto přetvořené dílo spatří, když vejde ráno do manželova ateliéru. Zlobí se na něj, že ji „nahradil“ a vzpomíná na dobu, kdy na něm společně pracovali. To on tehdy dostal strach, že dílo zničí je i jejich vztah. Podle ní je tento obraz nikoliv začátkem nové etapy, nýbrž koncem Edouardovy tvorby. A malíř to ví.
Malíř dovolí Marianne podívat se na hotové dílo. V noci ale zazdí obraz do výklenku a pak rychle namaluje na připravené plátno jiný. Manželé se usmíří, neboť vědí, že už jsou oba vyhaslí, "mrtví". Druhý den ukazuje Frenhofer všem obraz. Marianne pomlčí o záměně, Nicolas je dílem zklamaný. Jen Liz je spokojená. Marianne se rozloučí se svým „stvořitelem“, díky němuž pochopila mnohé o sobě i o umění.
V dlouhých statických záběrech sledujeme tvůrčí akt vzniku díla. Krásná francouzská herečka Emmanuele Béartová je v nich po většinu času zcela nahá, ale její pózování nepůsobí nijak lascivně. Naopak velice cudně. Neboť ateliér je mikrokosmos, v němž platí zcela jiná pravidla a nahota je přirozenou součástí jeho chodu.
Béartová hraje pohledem, výrazem, kterým dokáže vyjádřit odstup, odpor, bolest, přemáhaní, radost i štěstí. Do psychologicko-erotického pnutí, vznikajícího při samotné práci v ateliéru, se promítají osobní vazby i osudy jednotlivých postav.
Čtyřhodinový mistrovský opus francouzského režiséra Jacquese Rivettea získal Hlavní cenu poroty na MFF v Cannes, Cenu francouzské filmové kritiky pro nejlepší film roku a Cenu Asociace losangeleských filmových kritiků pro nejlepší cizojazyčný film.
