12 nejlepších dramat roku 2019, která musíte vidět

12 nejlepších dramat roku 2019, která musíte vidět

Nikdy neodvracej zrak, Irčan, Joker, Sbohem, synu, Poslední večery na Zemi, Le Mans '66, Bolest a sláva, Narušitel systému. Čtvrté ohlédnutí za nejlepšími snímky, které se letos objevily v našich kinech nebo na streamovacích platformách.

Po českých a slovenských filmech,  připomenutí toho nejlepšího, co se v letošním roce objevilo v kinech v žánrových vodách akčních snímků, sci-fi, komiksových adaptací, hororů a thrillerů a dílu, věnovanému komediím, se v tomto čtvrtém přehledu zaměříme na filmová dramata, které by určitě neměly uniknout vaší pozornosti. Mnoho z nich má ocenění z nejvýznamnějších světových festivalů a nominace na Zlaté glóby, k nimž se určitě přidají i ty oscarové.


Nikdy neodvracej zrak

r. Florian Henckel von Donnersmarck, Německo / Itálie, 2018

Režisér oscarového dramatu Životy těch druhých se ve svém třetím celovečerním filmu inspiroval životem německého malíře a vizuálního umělce Gerharda Richtera (1932) a jeho rodiny a vypravěčsky podmanivým způsobem se rozhodl natočit snímek o kostlivcích ve skříni nacistické éry a očistné síle umění.

Kariéru výtvarníka Kurta Barnerta (Tom Schilling) sleduje v průběhu třiceti let jeho života. Kurt v pěti letech se svou senzitivní tetou Elisabeth (Saskia Rosendahl) navštíví výstavu „zvrhlého umění“, která v něm probudí zájem o malířství. Po válce pak prokáže svůj talent a studuje výtvarnou akademii ve východoněmeckých Drážďanech.

Zde potkává Ellie (Paula Beer), která studuje módní a textilní design a Kurt v ní nachází lásku svého života. Aby jí mohl být blíž, nastěhuje se do domu jejích rodičů jako nový nájemník. Zde také poprvé potkává jejího otce. Prominentní lékař Carl Seeband s jejich vztahem zásadně nesouhlasí a snaží se jej jakýmikoliv prostředky zničit. To, co zatím nikdo z nich netuší, je skutečnost, že jejich životy jsou již dávno propojeny hrozným zločinem, do něhož byl Seeband za války zapleten.

Sám Richter se o tomto rodinném tajemství dozvěděl až ve věku sedmdesáti let díky bádání novináře Jürgena Schreibera. Minimálně na úrovni podvědomí ale o těchto temných stínech v tchánově minulosti tušil mnohem dřív. Filmový Kurt se o tom dozví z novin a vytvoří na základě fotografií koláž, v níž je vedle něho jako malého chlapce a jeho tety také otec jeho manželky. Právě tato koláž doktora Seebanda tak vyděsila.

V době, kdy své koláže Kurt tvořil, si nebyl vědom všech souvislostí, které v sobě zahrnovaly a které intuitivně přesto vyjevil. Dílo bez autora z originálního názvu filmu odhalilo tajemství a přineslo výpověď o věcech, kterých si jeho rozumové poznání dosud nebylo vědomo.

Tato obrovská moc umění, které nám přináší jinou úroveň vnímání než tu čistě rozumovou, spolu s jeho katarzní rolí, je ale jen jednou rovinou vyprávění. Otázky po smyslu, poznání a poslání umění se tu prolínají s úvahami o individualismu a pragmatickému konformismu, ať už v umění nebo lidském jednání a chování.

Velké dějiny se tu tak prolínají s těmi malými, osobními, rodinnými. A to bravurním způsobem na tříhodinové ploše, kterou ale díky vtažení do příběhu přestanete po čase vnímat. Je to snímek, v němž režisér dokázal s lehkostí odvyprávět velký epický příběh a nezbavil ho přitom jeho intimity.

Pokračování 2 / 12

Irčan

r. Martin Scorsese, USA, 2019

V roce 2004 vyšla kniha Irčan aneb „Tak vy malujete kvartýry“, která líčí osudy Franka Sheerana (1920-2003), muže, jenž pracoval pro mafii i odborového předáka Jimmyho Hoffu. Sepsal ji Charles Brandt, který Sheerana jako jeho právní zástupce zastupoval před soudem.

Sheeran se v knize přiznává k třem desítkám nájemných vražd, včetně té Jimmyho Hoffy, přičemž zůstává otázkou, nakolik je toto jeho svědectví věrohodné. Tvůrci filmu tato jeho tvrzení nepotvrzují, ale ani nerozporují, protože jsou si vědomi, jak skvělý materiál jim tato jeho výpověď skýtá pro vytvoření epické mafiánské fresky, klenoucí se napříč desetiletími. Důležitá přitom pro ně není otázka absolutní věrnosti realitě, ale spíš postižení mechanismů, jak svět organizovaného zločinu funguje.

Z hlediska stavby vyprávění je možné film rozdělit do tří částí. Ta úvodní se odehrává v padesátých letech a ukazuje nám přerod kšeftaře Franka (Robert De Niro) v zabijáka, pracujícího pro gangsterskou rodinu Bufalinových. V druhé části Russell Bufalino (Joe Pesci) představuje Franka Hoffovi (Al Pacino), v té době šéfovi nejmocnějšího odborového svazu, kterému začne Frank dělat bodyguarda.

Rozehrává se tu příběh přátelství a loajality k mafii, v němž Frank funguje jako jakýsi sluha dvou pánů, který mezi těmi pány působí jako poslíček, který tomu vzpurnému předává vzkazy a naznačuje mu, že by s tím měl přestat.

Třetí třetina je nejemotivnější. Vypravěč celého příběhu, zestárlý Frank, který nás jím provází, v pečovatelském domě bilancuje svůj život a pokouší se o smíření s vlastní minulostí. Proces sebereflexe a hledání odpovědnosti za vlastní činy je v případě Franka velmi hořký a tato část díky tomu získává silné moralistní vyznění, které celé vyprávění skvěle uzavírá.

Scorseseho film je ale nejen ukázkou brilantního vypravěčství po obsahové stránce, kdy vám ty tři a půl hodiny přes trochu nataženější střední část hladce uběhnou, ale i toho formálního. Režisér se ohlíží za dějinami žánru gangsterského filmu posledního půl století a s hereckými hvězdami, které ho pomohly definovat, ukazuje, jaké to je, když ho umíte i těsně před osmdesátkou naplnit stále živým obsahem i formou.

Pokračování 3 / 12

Joker

r. Todd Phillips, USA, 2019

Režisér Todd Phillips se dosud věnoval především komediální tvorbě (Mládí v trapu, Pařba ve Vegas). Ve svém novém filmu se ale rozhodl přijít s temným, realistickým psychologickým dramatem, které je na hony vzdálené ostatním komiksovým adaptacím, i když s komiksovou postavou pracuje.

Joker tak připomíná autorskou vizi toho, jak by mohl komiksový film vypadat, kdyby se tvůrci vzdali všech berliček v podobě výjimečných schopností superhrdinů a udělátek, které jim pomáhají v jejich soubojích s protivníky.

V Jokerovi si je hlavní postava sama sobě protivníkem a my sledujeme její postupný psychický rozpad na pozadí rozpadajícího se města. Gotham je ukázán jako páchnoucí, pochmurné a zločinem prolezlé město, v němž se čím dál víc rozevírají sociální nůžky mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Za městem stojí sídlo rodiny Wayneů, lidé jako hlavní hrdina žijí v dělnických čtvrtích.

Propast mezi bohatými a chudými, krachující sociální systém, netečnost k osudům druhých, pocit beznaděje a nespravedlnosti, že policie a soudy neměří všem rovným dílem. To vše vytváří ve městě podhoubí pro vznik radikalizujícího se protestního hnutí, jehož se Joker se svou klaunskou maskou stane tváří.

Nebyl to jeho původní záměr se jím stát, ale brzy pochopí, že toto hnutí, na jehož vlně se veze, mu dává možnost pomstít se za všechny ústrky, které zažil. A že když si pozornost druhých nezískal dobrovolně, zkusí to v atmosféře soudce lynče za pomoci násilí. Joker tak ukazuje, jak vzniká zlo. Z jakých kořenů vyrůstá a jaké společenské podmínky a vlivy přispívají k jeho růstu.

Jokerova postava v tomto chaosu získává mnohem komplexnější charakteristiku, než tomu bylo u předešlých představitelů této role. Joaquin Phoenix progresivní průběh jeho psychické nemoci, vedoucí k rozpadu osobnosti, zachytil způsobem, za nějž ho po třech nominacích na Oscara určitě nemine ta čtvrtá.

Jak režisér, tak kameraman hodně překvapili, když Jokerovi vtiskli vizuální tvář nejlepších dramat Martina Scorseseho ze sedmdesátých let. Plně realistickou, která z psychologických hlubin Arthurova šílenství vyrůstá do znepokojivého podobenství o společnosti, která v atmosféře všeobecného rozpadu morálních hodnot staví lidi jeho typu na piedestal. S tímto pojetím jde ruku v ruce i herecký výkon Joaquina Phoenixa, který v titulní roli předvádí natolik intenzivní výkon, že vám z něho nebude dobře po těle, stejně jako z násilných činů, jichž se dopouští.

Pokračování 4 / 12

Sbohem, synu

r. Wang Xiaoshuai, Čína, 2019

Wang Xiaoshuai svůj nejnovější snímek představil na začátku roku na festivalu Berlinale, odkud si představitelé hlavních rolí rodičů, kteří přišli o syna, Wang Jingchun a Yong Mei, odnesli Stříbrné lvy za nejlepší mužský a ženský herecký výkon. Oprávněně, jejich navenek střídmý projev v sobě ukrývá obrovskou hloubku a činí z této kombinace rodinného a společenského dramatu velmi dojemnou záležitost.

Snímek, který je stejně tak emotivním melodramatem, jako pronikavou studií kulturních a politických proměn čínské společnosti, sleduje své hrdiny v průběhu tří dekád. Od otřesů čínské kulturní revoluce osmdesátých let minulého století až po problematickou prosperitu současného čínského turbokapitalismu.

Film je příběhem dvou rodin, jejichž životy ovlivňuje velká politika. V tomto případě demografická politika jednoho dítěte, zavedená v Číně v roce 1979, která měla zabránit nekontrolovanému růstu populace. Ta má vliv na prohlubující se utrpení ústředního páru, který přišel o dítě a přispívá k rozkolu s druhou rodinou, jejichž syn se stává postupně úspěšným lékařem.

Co se ve skutečnosti mezi oběma rodinami stalo, odhaluje během tříhodinového vyprávění nechronologická struktura podání tohoto příběhu. Ta prostřednictvím časových a prostorových skoků mezi různými dekádami skládá střípky mozaiky událostí nejen ohledně utonutí Sing-singa při dětské hře, ale i kolem vynuceného potratu jeho matky v důsledku politiky jednoho dítěte.

S těmito útržky informací zachází režisér a scenárista v jedné osobě velmi promyšleně a sofistikovaně. Vždy nám ukáže skrze hledání příčin a následků jen část mozaiky tohoto příběhu a následné scény ho pak doplňují a vytváří další paralely, které pak dohromady skládají jeden komplexní a mnohovrstevnatý příběh o vině, smíření a odpuštění.

Čína pak ve filmu vystupuje jako mocnost, v níž se tato její minulost ztrácí v rychle rostoucím ekonomickém rozvoji země, který má dát zapomenout na její restriktivní minulost i přítomnost. Malé dějiny manželského páru, postiženého osudovou tragédií, se tu přitom propojují s těmi velkými v podobě čínské kulturní revoluce a politiky jednoho dítěte způsobem, který je velmi intimní v zobrazovaných emocích a epický ve svém dějinném záběru.

Pokračování 5 / 12

Poslední večery na Zemi

r. Gan Bi, Čína, 2018

Čínský básník a filmař Gan Bi (Kaili Blues) je patrně největší nadějí současného asijského uměleckého filmu. Tématem jeho druhého filmu je hledání ztracené lásky a minulosti, přičemž básnická nejednoznačnost nebo metaforičnost se tu potkává se způsobem, jakým jsou divákovi dávkovány informace o tomto pátrání po dávné lásce.

Poslední večery na Zemi jsou tak vizuální básní nejen lyrickou, ale i noirovou, která pracuje se všemi proprietami tohoto žánru. Ať už jde o typické figury noirových příběhů, způsob vyprávění, kulisy, tak i estetické či vizuální ztvárnění tohoto žánru.

Máme tu mlčenlivého detektiva samotáře, hledajícího tajuplnou, ztracenou femme fatale, která byla milenkou nelítostného mafiánského bosse. V kulisách nevěstinců, kasin a rozvalin starých domů se vynořují další postavy z podsvětí, ale častý déšť při pátrání symbolicky smývá stopy minulosti. Kameramani noirový charakter vyprávění podtrhují promyšlenou prací s obrazem, kdy v odrazech a stínech nechávají zrcadlit další dějové plány.

Příběhem lásky, vášně a zločinu nás provází voiceover hlavního hrdiny a také vtahující hudební motiv Gionga Lima, který svým cyklickým opakováním dodává tomuto vyprávění silně fatalistický nádech. Záběry plynou pomalu a vyžadují naši velkou pozornost, protože jak se v nich prolíná minulost s přítomností, tak je divák neustále nucen k tomu, aby vyhodnocoval, která informace z které časové roviny se stává vodítkem k té další.

Pocit dezorientace při smazávání hranic toho, co je minulost a přítomnost, co skutečnost, sen či fiktivní projekce, je postupně vystřídán vaším vplutím nebo ponořením se do této magické meditace o prostoru a času. Obraz se tu přitom stává nejsilnějším filmovým prostředkem, který režisér naplno využívá. Nejen ve hře s barvami a kompozicemi, ale především v proměně dvojrozměrného formátu filmu v ten 3D v závěrečné hodině. Nenarativní vyprávění, pracující s abstraktními pojmy jako prostor a čas, nespolehlivostí naší paměti a vzpomínkami, ve finále splyne v jeden dlouhý záběr, natočený bez jediného střihu, ve 3D.

Důležitější než zápletka, která umně pracuje s noirovými žánrovými proprietami, je zde tak nálada, která z filmu vane. Je omamná ve své melancholii, poetická, hypnotická, kontemplativní. Režisér esteticky uhrančivým způsobem buduje svou lyrickou neo-noirovou love story, stojící na prolínání reality a snové fantazie, minulosti a přítomnosti. A demonstruje její sílu a podmanivost skrze krásu obrazu, impozantní technické zpracování a kafkovsky tajuplný a éterický příběh o hledání ztracené lásky.

Pokračování 6 / 12

Le Mans '66

r. James Mangold, USA, 2019

Proslulý vytrvalostní závod sportovních prototypů a GT vozů 24 hodin Le Mans se koná poblíž francouzského města Le Mans již od roku 1923. V roce 1966 zde došlo k souboji mezi favoritem těchto automobilových závodů, vozy značky Ferrari, které vyhrály předchozích šest ročníků, a nováčkem na trati v podobě vozů americké značky Ford.

Do světa sportovních automobilů a vytrvalostních závodů nás nyní vtahuje režisér James Mangold, když rozehrává vyprávění o přátelství dvou mužů a o jejich společné vášni k autům a závodění. Právě ona je svedla dohromady, kvůli ní se byli schopni pohádat nebo se i mezi sebou porvat, ale také díky ní stát za sebou proti firemním manažérům, kteří by závodníky na trati nejradši vybírali podle marketingových hledisek.

Americký konstruktér a bývalý závodník Carroll Shelby (Matt Damon) v roce 1959 tento závod vyhrál. Právě jeho osloví společnost Ford poté, co selže v roce 1963 návrh na fúzi značek Ford a Ferrari. Henry Ford II (Tracy Letts) se cítí jednáním Enza Ferrariho (Remo Girone) ponížený a chce jemu i celému světu dokázat, že automobilka Ford umí vyrobit vozy nejen pro běžné užívání, ale i ty, co uspějí na závodních okruzích. Proto povolá Shelbyho, který má sestavit závodní auto, které ukončí dominanci značky Ferrari na závodištích.

Shelby se toho ujme, ale ono nejde jen o to, takový vůz zkonstruovat, ale i posadit do něj někoho, kdo by takový náročný závod s ním vyhrál. A jako jediný možný ho napadne britský závodník a konstruktér Ken Miles (Christian Bale). Skvělý jezdec, ale také prchlivý a nevypočitatelný člověk, o němž je známo, že není příliš ochotný ke kompromisům.

Film tak na rozdíl od Rivalů není postaven na souboji dvou konkurentů, ale značek. Střet tam ale probíhá na několika úrovních. Jednak mezi Shelbym a Milesem, kteří jsou povahově jako oheň a voda, ale ve vztahu k těm, co jsou nad nimi, tedy k manažérům Fordu, drží za jeden provaz.

Scénář je dobře vystavěný a má spád. Nezávodní scény jsou okořeněny humorem, ty závodní jsou šikovně rozestavěné v celé délce stopáže. Mají testovací, tréninkový i závodní ráz a hlavně jsou řemeslně velmi dobře zvládnuté. To znamená přehledně, s velkou dynamikou a vtahujícím efektem.

Závěrečný závod Le Mans zabírá asi půl hodinu a je dech beroucí. Zvraty a napínavé momenty při jízdě na hraně se v něm vrší a vy máte pocit, že jste se ocitli uprostřed pohlcujícího adrenalinového závodu. Film Le Mans '66 je tak možno přeneseně označit za dobře sestavený závodní vůz, který uhání vpřed a nepolevuje v tempu.

Pokračování 7 / 12

Bolest a sláva

r. Pedro Almodóvar, Španělsko, 2019

Pedro Almodóvar v září oslavil sedmdesáté narozeniny. A právě věk, stárnutí, úbytek sil, se stává jedním z hlavních motivů jeho nového filmu. Kdybych si měl vypůjčit název režisérova slavného filmu z konce osmdesátých let, tak je to snímek o muži na pokraji nervového zhroucení.

Hlavní postavu sužují bolesti fyzické i psychické. Salvador Mallo (Antonio Banderas) je slavný filmový režisér. Za svou kariéru natočil množství filmů a posbíral za ně celou řadu cenu. Nyní ale cítí, že se jeho svět hroutí a nic z toho mu nepřináší radost. Je málomluvný, zasmušilý, obrácený do sebe. Má v sobě prázdnotu a pocit, že není schopen tvořit. Jeho osobní krize se odráží i v tom, že se nestýká s přáteli a odmítá vystupovat na veřejnosti.

Když má pak dojít k znovuuvedení restaurované verze jeho třicet starého filmu, přiměje ho to k tomu, aby se pokusil z tohoto stavu najít cestu ven. Jestli chce dál tvořit a žít, musí najít příčinu toho, co ho sužuje. Navštíví proto herce tohoto jeho třicet let starého filmu Alberta Crespa (Asier Etxeandia), s nímž celé ty dlouhé roky nemluvil kvůli tomu, jak v něm tuto hlavní postavu ztvárnil.

Alberto tehdy bral drogy, což se na tom pojetí role odrazilo, a bere je i dnes. Kouření heroinu se po jejich setkání začne oddávat i Salvador, který v něm nachází úlevu od svých tělesných bolestí. A vlastně i těch psychických, protože droga mu začne meditativním či introspektivním způsobem otevírat cestu k jeho minulosti a vyrovnání se s ní.

Bolest a sláva má tak narativní strukturu, v níž se vybavování vzpomínek stává autoterapeutickým prostředkem, jak v sobě tyto vzpomínky zpracovat a pokusit se o uzavření bolavých míst, které vyvolávají. Díky tomu působí Almodóvarův nový film velmi osobně, křehce, intimně.

Salvador zde ale nezrcadlí jen vlastní vnitřní vyhoření, kdy se stává vyhaslým stínem své předchozí osobnosti, k níž se snaží prostřednictvím vzpomínkové terapie navrátit. V jeho strádání a hledání cesty, jak z krize osobní i umělecké ven, cítíme i ozvuk slavného Felliniho filmu 8½ (1963), který tématizoval také režisérovu osobní a profesní krizi při hledání příběhu, který by chtěl vyprávět.

Antonio Banderas se tu stává Almodóvarovým Mastroiannim, který na sebe vzal tuto dušezpytnou úlohu a uzpůsobil tomu své herectví, které působí velmi tlumeně a empaticky, což ocenila i porota letošního festivalu v Cannes, která ho vyhlásila nejlepším hercem. Hereckou nominaci má snímek i na Zlatých glóbech, vedle té pro nejlepší zahraniční film.

Pokračování 8 / 12

Narušitel systému

r. Nora Fingscheidt, Německo, 2019

Německá režisérka Nora Fingscheidt na letošním Berlinale uvedla svůj debut, za který dostala Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevřel filmové tvorbě nové perspektivy. Její energií nabitý a zároveň hluboce dojemný snímek Německo nominovalo i na prestižního Oscara.

Devítiletá Bernardette (Helena Zengel), která si ráda nechává říkat Benni, je ve spisech vedena jako „narušitel systému“, což je termín pro děti, jež svým problematickým chováním nezapadají do struktury německých sociálních služeb.

Křehké děvčátko je plné nezvladatelné zloby, namířené proti všem institucím, které jsou v jejím světě překážkou návratu zpět domů k mamince Biance (Lisa Hagmeister) a dvěma mladším sourozencům. Ta ji však bohužel nezvládá ani v Benniiných dobrých obdobích a bojí se, že by mohla být ohrožením pro své sourozence.

Nechtějí ji ani dětské domovy pro žáky s poruchami chování a nemůže být umístěna ani do pěstounských rodin. Benni je považována za agresivní a nezvladatelnou. Neustále jí cloumá hněv, je náladová, nevypočitatelná, prudce hyperaktivní. Německý sociální systém, který je na vysoké úrovni, se jí i její rodině snaží pomoci, ale protože si s ní neví rady, jednotlivé úřady si ji předávají jako horký brambor.

Film se tak skládá z dívčiných neustálých excesů, náznaků zlepšení jejího chování a dalších krizí, jí vyvolaných. Napětí je budováno z očekávání dalších jích záchvatů a toho, jaký budou mít průběh. Tato metoda zároveň poukazuje na neřešitelnost její situace a bezvýchodnost všech lidí okolo ní, kteří se o to pokoušejí.

Emočně je vyprávění napjaté až k prasknutí, plné křiku a násilí a obsahu odpovídá i forma. Obraz se s dívčinými výbuchy vzteku třese a naklání, zvuková složka je exponovaná do nepříjemných tónů. Tempo filmu, podporované hudebním soundtrackem, je podobně intenzivní jako hrdinčiny měnící se emoce.

Helena Zengel v hlavní roli se ukazuje být velkým talentem a své nesnadné role se zhostila s velkou působivostí. Především v tom, jak přechází z polohy agresivní do té křehké a zranitelné. Její příběh je o hledání bezpodmínečné lásky, o touze po přijetí i o limitech systému péče o dítě a hranicích osobní svobody.

Pokračování 9 / 12

Tranzit

r. Christian Petzold, Německo / Francie, 2018

Režisér Christian Petzold si ve svých filmech rád pohrává s ozvěnami žánrů a klíčových děl z filmové historie. V tom jeho posledním se rozhodl variovat známý příběh, který jen přenesl z časů okupace Paříže (1940) do jakési posunuté nebo alternativní vize současnosti.

Ten příběh vychází ze stejnojmenného románu německé komunistické spisovatelky Anny Seghersové, která v románu Transit (1943) zachytila osudy německých emigrantů před nacismem, kteří se snaží dostat z okupované Francie ven ze země.

Jejich postavení migrantů, kterým scházelo povolení k pobytu a tak se ocitali ve sběrných táborech, nebo byli policií pronásledováni, režisér za pomocí metaforického podobenství přirovnává k situaci dnešních uprchlíků, kteří se opět v zemích, kam odcházejí, potýkají s byrokratickou mašinérií a ostrakizací.

U hlavního hrdiny, který je sám migrantem, skutečnost, že se druzí lidé ocitají v postavení jakýchsi občanů druhé kategorie, vede k tomu, že se jim snaží ze všech sil pomáhat. A to i za cenu, že on sám tím tratí, což se týká především milostné linie, jež odkazuje na slavnou Curtizovu Casablancu (1942).

Tím hlavním hrdinou je Georg (Franz Rogowski), rozhlasový a televizní technik, který je díky úřednické chybě považován za spisovatele Weidela. Jeho nová identita mu tak umožňuje dostat víza do Mexika a odplout jednou z posledních lodí z přístavního města Marseille, kam se přesunuje a kde se také odehrává většina vyprávění. Zde po čase potká i krásnou Weidelovu ženu Marii (Paula Beer), čekající na svého nezvěstného manžela, o jehož osudu nic neví. Ti, kdo viděli Casablancu, mohou z takto naznačené zápletky odhadnout, kam se bude vyvíjet.

Petzold přenáší realitu z knižní předlohy z roku 1940 do současnosti, s tím, že nastiňuje, jak by vypadala dnes, kdyby se odehrál jiný konec druhé světové války, než tomu bylo ve skutečnosti. Režisér tak metaforicky vykresluje současnost jako jisté paralelní bezčasí, do něhož pronikají některé negativní tendence minulosti. V nadčasové symbolice přitom spojuje téma okupace a války, migrační krize a osobní identity do těžko uchopitelného tvaru, který je současně politicky a společensky velmi aktuální a zároveň žánrově aluzivní.

To když prostřednictvím něj sebereflexivně pracuje s prvky žánrů filmu noir, paranoidních thrillerů a melodramatických příběhů. Režisér jím potvrzuje svou pozici autorského tvůrce inteligentních, postmoderních, metaforických počinů, pracujících s diváckými očekáváními.

Pokračování 10 / 12

Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

r. Radu Jude, Rumunsko / Česká republika / Francie, 2018

Vítězný Křišťálový glóbus si z loňského ročníku MFF Karlovy Vary odvezl rumunský režisér Radu Jude. Jeho vítězství v hlavní soutěži bylo očekáváno, nejen proto, že šlo o největší režisérskou hvězdu v ní, ale protože téma jeho filmu na festivalu opravdu rezonovalo.

Je to téma vyrovnávání se s traumatickou minulostí vlastního národa, konkrétně zde s rumunským antisemitismem během druhé světové války. „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři” je věta, která zazněla na radě ministrů v roce 1941. Film je komentářem k tomuto výroku i skutečnosti, že se rumunská vláda prostřednictvím armády rozhodla dopustit hrůzného etnického masakru na východní frontě.

Mladá aktivistická režisérka Marianna (Ioana Iacob) se rozhodne zinscenovat rekonstrukci jednoho z nejtemnějších okamžiků novodobých rumunských dějin, který by národ nejraději ze svých dějin vymazal. Jde o masakr Židů, spáchaný rumunskou armádou v Oděse na podzim roku 1941. Tehdy bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno na 25 000 Židů.

Film pozvolným tempem sleduje přípravy představení, složitý průzkum historických pramenů a hledání správného přístupu k tématu, které je v rumunské společnosti tabu. Součástí těchto příprav jsou i komplikované debaty s vedením města, na jehož hlavním náměstí se představení má odehrát.

Ideologický spor se tu vede o národní mýty i o to, jak pojmenovat národní vinu. Když pak Marianna spíše umělecké představení, než rekonstrukci, přes všechny problémy uskuteční, setká se její ironické představení s nepochopením diváků.

Režisér na její počínání nahlíží se sžíravou ironií, za pomoci níž důmyslně aktualizuje palčivé dílo Hannah Arendtové o banalitě zla a godardovsky nekompromisní vyprávěcí formou ukazuje, že barbarství nemusí spočívat pouze v páchání surových činů, ale člověka k němu může dovést i pouhá zakrnělost svědomí.

Radu Jude tak nechce diváka konfrontovat jen s temnou kapitolou novodobých rumunských dějin, ale hledá i obecnější přesah k dnešku, kdy se z reakcí lidí na události, jako jsou etnické masakry, snaží zjistit, zda je antisemitismus v rumunské společnosti opravdu minulostí.

Pokračování 11 / 12

Šťastný Lazzaro

r. Alice Rohrwacher, Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo, 2018

Alice Rohrwacher si z loňského ročníku festivalu v Cannes odnesla cenu za scénář k autorskému filmu, pro nějž se inspirovala skutečnou událostí, která se stala v Itálii někdy zkraje 80. let. Ve vyprávění nás zavádí do odlehlé a nedostupné italské vesnice Inviolata, kde žije několik chudých farmářských rodin, jimž vládne markýza Alfonsina de Luna (Nicoletta Braschi). Bohatá podnikatelka žije v luxusu v kamenné vile na útesu, vysoko nad tabákovými poli, kde pro ni osadníci vesnice sbírají a suší tabákové listy.

Jedním z nich je i mladý naivní farmář Lazzaro (Adriano Tardiolo), který se na nic neptá, na nic si nestěžuje a dělá, co se od něj žádá. Právě jej využije pro svůj plán nudící se markýzin syn Tancredi (Tommaso Ragno), který vymyslí plán vlastního únosu, do něhož zapojí Lazzara, jemuž tvrdí, že by mohli být příbuzní.

Plán ale nevyjde, ve vesnici se objeví policie, která odhalí, že negramotní, zotročení lidé zde žijí v takřka středověkých podmínkách, kdy nedostávají za práci plat, nechodí do školy a živoří pro vychytralou markýzu. Ta je zatčena, přičemž se ukáže, že jde o podvodnici.

Rolníci zjišťují, v jaké lži léta žili a s vidinou splněných snů se vydávají do města. Městské prostředí jim ale lepší práci nebo bydlení nenabídne a uvrhne je do ještě větší bídy, v níž žijí jako squatteři nebo větší či drobnější zlodějíčci.

Dobrosrdečný a upřímný Lazzaro zůstává přitom i uprostřed moderního světa takový, jako byl už předtím. Dojemně bezelstný a přirozený, působící jako střípek ztracené minulosti. V ní rolníci, bez možnosti srovnání s okolním světem, se kterým ztratili kontakt už před desítkami let, žili svým způsobem vlastně šťastně.

Režisérka se prostřednictvím tohoto metaforického podobenství, plného náboženských, sociálních a společenských symbolů, vyjadřuje k vykořeněnosti lidí v moderních aglomeracích a naopak poutu vesnického člověka k rodné hroudě.

Vynalézavě přitom mapuje bolavá místa moderního života a působivě zobrazuje absurditu a někdy až krutost tohoto světa se všemi jeho bezprávími. Půjčuje si u toho témata a motivy od takových režisérských velikánů jako byli Visconti nebo Pasolini a hlásí se za pomocí nich k italské tradici sociálních dramat i magického realismu.

Pokračování 12 / 12

Brankář

r. Marcus H. Rosenmüller, Německo / Velká Británie, 2018

Fotbal, nebo sport obecně, mnohokrát v dějinách plnil i funkci politickou, společenskou. Sport přispíval a přispívá i k sbližování národů, byť to tak při vyhrocených mezistátních duelech nevypadá. Jedním z těch, kdo se významnou měrou zasloužili o sbližování Angličanů a Němců po druhé světové válce, byl i brankář Manchesteru City Bert Trautmann (1923-2013).

Trautmannovy vzpomínky, doplněné o archivní reálie, se pak staly základem scénáře, u něhož si slavný brankář vymínil, že se má zabývat jeho životem v celé jeho komplexnosti. Za 12 milionů eur tak vznikl biografický film, který v sobě propojuje rovinu historickou, sportovní i milostnou brankářova příběhu.

Režisér se v něm snaží Trautmannovi nenadržovat, nebo jen mírně, při posuzování jeho válečné viny, a vyprávění pojímá jako příběh o muži, který dostal druhou šanci právě díky fotbalu. Šanci vyrovnat se s vlastním svědomím i reakcemi lidí na fakt, že jako voják sloužil nacistickému režimu. Vinu osobní tu staví proti uplatňované vině kolektivní, s jejímiž projevy vede prostřednictvím filmu polemiku.

Jeho sportovní život byl naplněn úspěchem, ale ten osobní provázela tragédie v podobě synovy smrti. Srazilo ho auto právě v době, kdy se Bert zotavoval z následků zranění při finálovém zápasu FA Cupu. Silně si jeho smrt vyčítal a viděl v ní jistou karmickou odplatu za jeho válečné působení v nacistických oddílech, kdy svou nečinností přihlížel vraždění židů na Ukrajině. Celý život si v sobě pak nesl vinu za to, že nezasáhl.

Voják nacistického Wehrmachtu se tak navzdory těžkým začátkům a odmítání ze strany spoluhráčů i fanoušků stal fotbalovou legendou i člověkem, který pomáhal zmírňovat nenávist mezi národy, zasaženými válkou a přispíval k jejich sbližování.

Režisér Marcus H. Rosenmüller jeho příběh vypráví empaticky a s citem pro fakta. Atraktivitu a strhující ráz fotbalových zápasů doplňují emotivní scény z brankářova soukromí, které se mohou opřít o velmi sympatickou ústřední dvojici milenců a posléze manželů, kde Trautmannovu rusovlasou ženu hraje britská herečka Freya Mavor. Po filmu Nikdy neodvracej zrak tak jde o další příjemné překvapení z Německa v rámci žánru životopisných filmů.

Speciál: Filmy, které musíte vidět

Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách

Určitě si přečtěte

Články odjinud