Parazit, Tenkrát v Hollywoodu, Favoritka, Devadesátky, Rocketman, Zelená kniha, Žena na válečné stezce, Výjimeční, Deštivý den v New Yorku, Yesterday, Srážka s láskou, The Beach Bum. Třetí letošní výběr se nese v odlehčenějším duchu.
Závěr roku se blíží a tak třetí rekapitulaci toho nejlepšího, co se letos objevilo v našich kinech, věnujeme komediím, které žánrově asi nejlépe odpovídají uvolněné náladě silvestrovského veselí.
Povedených komedií ale nevzniká zas tolik, ostatně sami tvůrci říkají, že napsat dobrou komedii je těžší než napsat dobré drama a proto jsme do tohoto výběru zařadili i snímky, které nejsou čistými komediemi, ale spíš takovým žánrovým mixem, který obsahuje i komediální prvky.
Parazit
r. Bong Joon-ho, Jižní Korea, 2019
Vítězný film letošního ročníku festivalu v Cannes a kandidát Jižní Koreje na Oscara se od typických festivalových vítězů liší. Má v sobě sice silné sociální téma, na které festivalové poroty slyší, ale podává ho způsobem, který uspokojí jak intelektuální fanoušky, tak ty žánrové.
Režisér ve vyprávění staví do kontrastu dvě čtyřčlenné rodiny z opačných pólů společenského spektra, prostřednictvím nichž se ptá, kdo na kom vlastně parazituje. Chudá rodina Kimova zde využije možnosti infiltrovat bohatou rodinu Parkových na základě falešných doporučení a vysvědčení. Parkovi přitom netuší, že se k nim jako jejich zaměstnanci (osobní řidič, hospodyně, doučující dcery, vychovatelka syna) dostali členové jedné rodiny.
To, co v první půli vyprávění můžeme vnímat jako podvodnickou komedii, kombinovanou s rodinnou tragikomedií, se v té druhé s mnoha překvapivými zvraty vyvine ve směsici thrilleru, hororu a jakéhosi groteskního morytátu s patřičně krvavými a brutálními scénami.
A to zdaleka není všechno, protože snímek můžeme považovat i za společenskou či sociální satiru, stejně jako za sociální drama, které se ptá po příčinách současné rozdělené společnosti a nevraživosti lidí v ní. Vnímáme v této společnosti naučený respekt jednotlivých sociálních tříd vůči sobě, pod nímž ale dříme něco jiného. Odtažitost, projevovaná třeba tak, že se vyjadřujete o těch chudších jako o lidech, jejichž tělesné póry jsou cítit jinak než ty vaše.
Parkovi při přijímání dalších členů svého služebnictva dávají blahosklonně najevo, že je nezajímají nějaká písemná doporučení, ale jen ty ústní. Jsme lidé na úrovni a takto to přece mezi námi chodí. Kimovi toho využijí a sami se ujmou role těch doporučujících, kteří se pak jen obávají toho, aby nebyla jejich identita prozrazena.
Film, vybízející k úvahám o společenském napětí v důsledku sociální stratifikace obyvatelstva, podává režisér vytříbenou formou, v níž dokonale pracuje s náladou snímku. Přesně přitom ví, jak dlouho ji nechat uvolněnou a kdy ji naopak vyhrotit a přidat na její mrazivosti.
Předností snímku je kromě zručně budované zápletky s mnoha překvapivými zvraty, skvělých hereckých výkonů všech zúčastněných a fincherovsky chladné, ale přesto vtahující vizuální stránky, i jeho srozumitelnost, díky níž má šanci oslovit jak festivalové publikum, tak to vyhledávající originální žánrové variace.
Tenkrát v Hollywoodu
r. Quentin Tarantino, USA, 2019
Quentin Tarantino ve svém devátém celovečerním filmu na pozadí případu vraždy herečky Sharon Tate píše milostný dopis klasickému Hollywoodu a jeho hrdinům, žánrům a formátům, které se nestačily přizpůsobit požadavkům nového studiového systému.
Linie se Sharon Tate (Margot Robbie) a následovníky kultu Charlese Mansona (Damon Herriman) má přitom ve vyprávění hned trojí funkci. Jednak slouží ke gradaci 162 minutového, spíše pomalu vyprávěného snímku, jehož tempo se z dosavadních Mistrových filmů nejvíc blíží Jackie Brown. Za druhé v ní Tarantino pracuje s pointou, která svým charakterem navazuje na ladění jeho předchozích snímků Hanebný pancharti a Nespoutaný Django, v nichž si s historickými událostmi pohrával jako s puzzle, které si lze libovolně poskládat tak, aby vyhovovalo našim představám o spravedlnosti. Nebo v případě Tenkrát v Hollywoodu, aby v nich byl přítomný akt milosrdenství.
A za třetí skrze tuto událost z konce šedesátých let vzdává poctu období ve filmové historii, které jí předcházelo. Hollywood se v té době měnil a ne všichni se tomu stačili přizpůsobit, přestože jistě chtěli. Takovými hrdiny jsou i Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), herec z populárního westernového seriálu Bounty Law, a jeho parťák a nejlepší přítel Cliff Booth (Brad Pitt), který mu nejen v tomto seriálu dělal kaskadéra.
Role v tomto seriálu Rickovi získala věhlas, na základě něhož mu byla předvídána i zářná kariéra filmová. Ta se ale nedostavila a Rick se tak nyní v podmínkách měnícího se Hollywoodu pokouší o její znovu nastartování. Zatím se ale Rick musí spokojit s rolemi ve westernových, válečných nebo policejních seriálech, nebo s občasným účinkováním v reklamách. Kariéra Cliffa je na tom ještě hůř, protože je do velké míry odvislá od té jeho. Cliff tak v jejich parťáctví sehrává úlohu řidiče, asistenta i důvěrníka, protože na rozdíl od emočně nestabilního Ricka se s ústupem ze slávy vyrovnává mnohem stoičtěji a bezstarostněji.
Herecká chemie mezi nimi funguje výborně, v duchu nejlepších buddy movie filmů. Režisér tu přitom kombinuje skutečné osobnosti s těmi fiktivní, ale i reálné události s těmi vymyšlenými nebo takovými, u nichž realita režisérovi posloužila k jejímu posunu k variaci na skutečné události. To je i případ vraždy Sharon Tate. Způsob, jakým se s ní Tarantino vyrovnal, bude pro mnohé šokující, překvapivý, neotřelý, ale pořád pojatý v intencích jeho předchozí tvorby a jeho revizionistického pohledu na dějiny.
Favoritka
r. Yorgos Lanthimos, Irsko / Velká Británie / USA, 2018
Yorgos Lanthimos je nejvýznamnějším představitelem řecké divné vlny. Svůj třetí anglicky mluvený film zasadil do prostředí anglického dvora na počátku 18. století. Scenáristé se pro něj inspirovali postavou Anny Stuartovny, poslední královny z tohoto rodu.
Anna Stuartovna (Olivia Colman) je ve filmu vylíčená jako tragická, či chcete-li tragikomická, postava. Nemocná, náladová, nejistá, zlomená, maniodepresivní díky ranám osudu, které utržila. A také ne moc bystrá ani přitažlivá, dětinská, ztrácející kontakt s realitou. Obklopená jídlem nebo králíky, z nichž každý jeden z nich jí slouží jako náhrada za její zemřelé děti.
Její fyzický i duševní stav se odráží na jejím stylu vládnutí, čehož zručně využívají různí manipulátoři, kteří prosazují své zájmy v době války s Francií. Nejvýrazněji z nich Sarah Churchill, vévodkyně z Marlborough (Rachel Weisz), která díky tomu, že ji zná už od mládí, umí velmi dobře využívat jejího rozpoložení k tomu, aby ji ponoukala k tomu, jak zvyšovat daně nebo pokračovat v bojích.
Situaci u dvora a mocenskou přetahovanou na něm změní příjezd Abigail Hill (Emma Stone), sestřenice Sarah. Začne na pozici služebné a postupně stoupá vzhůru směrem ke královně, čímž se rozhoří mezi oběma jejími dvorními dámami nelítostný boj.
Vůči královně přitom každá z nich uplatňuje jinou taktiku, jak se v její přízni udržet nebo se do ní dostat. Sex se tu přitom stává prostředkem, jak si k sobě toho druhého připoutat a udržet si jeho přízeň. To ze strany obou rivalek, ale i královna hraje svou hru a proto začne tuto jejich rivalitu přiživovat.
Dialogy mezi postavami tuto vztahovou vyšinutost podporují. Jsou neemociální, neupřímné, často sexuálně zabarvené způsobem, z něhož to černohumorné odosobnění jen prýští. Peprné sexuální narážky i dekadentní hrátky na královském dvoře jsou součástí tohoto groteskního historického dramatu, plného zlomyslných intrik. Z hlediska výpravy přitom Favoritka v ničem nezaostává za běžnými kostýmními dramaty, hlavně co se týče výzdoby interiérů.
Režisér se díky tomuto historickému příběhu, opřenému o skutečné postavy a události, otevírá mnohem širšímu publiku než dosud, aniž by přitom ztratil to, které mělo rádo jeho předchozí, možná více provokativní či bizarní, tituly.
Devadesátky
r. Jonah Hill, USA, 2018
Šestatřicetiletý herec Jonah Hill nás ve svém režijním debutu bere na nostalgický výlet do devadesátých let, jež velmi autenticky evokuje. A to jak z hlediska formy, tak prožitku, který se k nim váže. Jonah Hill je ročník 1983, pochází z L.A. a do autorského vyprávění otiskuje kus sebe sama a svého dospívání.
Hlavní hrdina Stevie (Sunny Suljic) je přesně v tom věku, kdy končí dětství a začíná puberta. Volný čas tráví tak většina jeho vrstevníků hraním videoher, posloucháním hudby a poflakováním se po ulici. Chce ale zažít něco víc, někam patřit, zažít v těch rozpálených ulicích během léta roku 1996 nějaké dobrodružství. A cítí, že všechno toto by mu mohla nabídnout parta starších skejťáků, kolem níž se motá a do níž by tak rád patřil.
Stevieho starší bratr Ian (Lucas Hedges) tráví většinu času v posilovně a doma se k Steviemu chová dost hrubiánsky, v tom jak mu ukazuje svou převahu. Matka samoživitelka Dabney (Katherine Waterston) se snaží konflikty mezi bratry mírnit, současně ale chce žít i svůj život a tak se u nich doma občas objevují její nové známosti.
Atmosféra místa v podobě ulic Los Angeles a prostředí komunity skateboardistů, obojí velmi věrně zpřítomněné, tu slouží jako pozadí a současně v případě party skejťáků jako katalyzátor příběhu dospívání třináctiletého kluka, který hledá sebe sama, identifikační vzory i náhradní rodinu, když tu svou neúplnou bez otce vnímá jako problematickou.
Jonah Hill iniciační momenty Stevieho dospívání zachycuje za pomocí epizodické struktury vyprávění, v níž klade důraz na všechna poprvé, která může kluk ve třinácti letech zažít. Vedle alkoholu, cigaret a trávy je to i sexuální zkušenost na večírku, jejíž povahu ale nechává režisér otevřenou.
Jonah Hill na tuto dobu vzpomíná s odstupem dospělých let, který mu umožňuje nahlížet na počínání Stevieho a kluků ze skejťácké party s ironickým nadhledem. Třeba v tom, jak přibližuje jejich „cool“ mluvu, která se snaží působit dospěle a drsňácky, ale prozrazuje spíš jejich nejistotu. Činí tak způsobem, který okouzluje věrností, s níž vykreslil svět devadesátek, prací s ansámblem vesměs neherců a humorem a nostalgií, kterými prodchnul tento iniciační příběh o dospívání.
Rocketman
r. Dexter Fletcher, Velká Británie / USA, 2019
Film Bohemian Rhapsody o skupině Queen a jejím zpěvákovi Freddiem Mercurym zaznamenal ohromný divácký i kasovní úspěch. Po odvolaném Bryanu Singerovi ho dokončoval Dexter Fletcher, který se stal režisérem biografického filmu o Eltonu Johnovi.
Ten u něj působil jako výkonný producent, který se ale nesnažil, na rozdíl od členů skupiny Queen, z něj eliminovat věci kontroverzní, týkající se jeho osoby. Vznikl tak mnohem upřímnější a na dřeň jdoucí portrét slavného zpěváka a klavíristy.
Film končí někdy na konci osmdesátých let, kdy ho jeho životní styl, k němuž patřil alkohol a kokain ve velkém množství, dovedl za brány rehabilitační léčebny pro závislé. A právě k těmto jeho divokým rokům, stejně jako k těm formujícím v dětství jeho osobnost, i těm pozdějším, kdy začala na konci na konci šedesátých let stoupat jeho hudební hvězda, se film vrací.
Děje se tak formou terapie, v níž se Elton John (Taron Egerton) zpovídá ze svých závislostí, které ho po kolapsu dostaly na hranici života a smrti. Z těch spíše neškodných je to závislost na sexu a nakupování, z těch ohrožujících pak závislost na kokainu, alkoholu a lécích.
Film je vyprávěn retrospektivním způsobem, kdy Elton John upřímně, ale současně s jistým ironickým nadhledem odkrývá a komentuje všechny své slabiny, propady a trápení, které ho přivedly až sem. Elton John se trápí kvůli samotě, nedostatku lásky ze strany rodičů i vypočítavého partnera, své vizáži i sexuální orientaci. Režisér Dexter Fletcher tak za maskou klauna extrovertního hledá i toho smutného a ptá se, jaké já se schovává za všemi těmi jeho bizarními pódiovými převleky.
Jeho hlubší poznání ale trochu znesnadňuje zvolená forma vyprávění, kdy dramatické scény, přibližující nám zpěvákův život, se všemi jeho traumaty, plynule přecházejí do muzikálových čísel, které oslabují jejich působivost.
Muzikálová čísla tak na jedné straně rozmělňují dramatičnost biografického příběhu, na tu druhou je zas třeba ocenit, že ho současně ozvláštňují. Elton John si tuto formu prý přál a režisér Fletcher s ní zachází dobře. Muzikálová čísla reagují na příběh a stávají se vyústěním nebo zobrazením jeho jednotlivých motivů, včetně vnitřního prožívání ústřední postavy.
Produkční dohled Matthewa Vaughna se pozitivně podepsal na tom, že oproti Bohemian Rhapsody působí Rocketman mnohem dravěji, stylizovaněji a také vynalézavěji co do formy, již bychom mohli označit za muzikálovou biografií s fantaskními prvky.
Zelená kniha
r. Peter Farrelly, USA, 2018
Vítězný film posledního ročníku předávání Oscarů pracuje s modelem vyprávění, jež dobře známe například z oscarového snímku Řidič slečny Daisy, nebo z francouzského komediálního hitu Nedotknutelní. I tady jde o střet dvou naprosto odlišných světů a povah, které zjistí, že se mohou navzájem obohatit.
Don Shirley (Mahershala Ali) je klavírní virtuóz v oblasti klasické i jazzové hudby. Člověk vybrané mluvy a způsobů, ale současně i tak trochu povýšený snob, zvyklý na to, že mu nahrávací studio nebo jeho komorník zajišťují servis okolo něho, aby se mohlo věnovat svého umění.
Tony "Lip" Vallelonga (Viggo Mortensen) je oproti němu nekomplikovaný chlápek od rány, který svou přezdívku Pysk získal už v dětství kvůli tomu, že ze všeho lišácky vykroutí, lidově vykecá. Tony zároveň, jako každý Ital, miluje svou rodinu a také jídlo, což se podepisuje na jeho figuře.
Práci od Dona přijme v momentě, kdy se podnik Copacabana, v němž dělá vyhazovače, chystá na svou rekonstrukci. Rozhodne se mu dělat řidiče a současně bodyguarda na turné po Americe. Ochránce proto, že se píše rok 1962 a Don se rozhodne během osmitýdenního turné navštívit nejen středozápad USA, ale i rasově segregovaný jih.
Tony proto od lidí z Donovy nahrávací společnosti obdrží zelenou příručku, od níž se odvíjí název filmu. Každý ze států Ameriky měl jiné zákony, upravující pohyb černochů po svém území a tato příručka měla zejména motoristům sloužit jako jakýsi cestovatelský průvodce, který jim radil, kde se najíst nebo ubytovat, aby se vyhnuli rasové diskriminaci nebo segregaci.
A to jak se vůči vnějšímu rasismu vymezují, je jedním ze způsobu jejich vzájemné konfrontace, která se nakonec ukáže být prospěšná pro obohacení jejich vzájemných světů. Don na Tonym aplikuje jakousi obdobu pygmalionské výchovy, kdy ho učí vybranějším způsobům a Tony zas nastavuje zrcadlo jeho odtrženosti od vlastních lidí a kultury.
V žánru road movie se tak střídají vážnější pasáže s těmi humornými ve vyváženém poměru, který slouží hlavním postavám k otevření jejích srdcí a myslí. Ty dvě hodiny ve společnosti Viggo Mortensena a Mahershaly Aliho vám příjemně utečou. Díky dobře vystavěnému scénáři, hladké a elegantní režii, humoru, který funguje, a především hereckým výkonům obou protagonistů budete ujištěni, že má smysl sobě naslouchat a zbavovat se předsudků, protože na tom můžete vždy jenom vydělat.
Žena na válečné stezce
r. Benedikt Erlingsson, Island / Francie / Ukrajina, 2018
Učitelce a sbormistryni pěveckého souboru Halle (Halldóra Geirharðóttir) se bohužel nepodařilo stát se matkou. A tak se lásku a péči, kterou by určitě věnovala svému dítěti, ať už vlastnímu nebo adoptovanému, rozhodla věnovat ochraně krajiny, která ji obklopuje.
Navenek žije tato padesátnice úplně běžný život. V souladu se svým k přírodě šetrným přesvědčením jezdí po městě na kole, cvičí taj-či, k sousedům je velmi přívětivá a i jimi oblíbená. Nikdo by tudíž do ní neřekl, že za tím veřejným, spořádaným životem se skrývá ještě jeden utajený, v němž je pro záchranu milované neposkvrněné islandské vysočiny ochotná hodně riskovat.
Po nocích, ale i za denního světla, se s lukem, šípy, lanem a pilou na kov vydává do přírody za městem, aby zde sabotovala dodávky energie do místního závodu na výrobu hliníku, jemuž vyhlásí soukromou válku. Není proto divu, že si její činnost vyslouží pozornost nejen vedení této manufaktury, ale i policejních složek a médií.
Ve chvíli, kdy chystá svou největší a nejodvážnější sabotážní operaci, ale přichází zpráva o schválení žádosti na adopci dítěte, kterou před lety podala. Na Ukrajině, v donbaské oblasti, na ni čeká osiřelá čtyřletá holčička Nika (Margaryta Hilska).
Halla tak stojí před dilematem, zda pokračovat ve svých aktivitách a bojovat za spásu islandské přírody, nebo se jich vzdát v touze po naplnění své role mateřské. S řešením tohoto jejího dilematu jí pomůže její sestra, jednovaječné dvojče Ása (Halldóra Geirharðsdóttir v dvojroli), která si také požádala o adopci dítěte. O aktivitách své sestry nic neví, ale jejich plány se zajímavě promíchají.
Islandský režisér Benedikt Erlingsson o vážném tématu, které se dotýká mnoha palčivých problémů západní civilizace, dokáže vypovídat múzicky, srozumitelně a hlavně s nadhledem. Sklouznutí k agitce se brání hraničním severským humorem, který je velkou předností tohoto ironického snímku.
Pro odlehčení atmosféry vyprávění tu používá opakovaně se objevující zcizující prvek v podobě přítomnosti trojíce islandských hudebníků a tří ukrajinských zpěvaček. Členové kapely ironickým způsobem po vzoru antického chóru komentují hrdinčin svéhlavý boj.
Film tak můžeme vnímat jako absurdní černou komedii, stejně jako napínavý ekologický thriller, příběh o sesterské sounáležitosti nebo apelativní drama, které vyjadřuje úzkost ze stavu světa, v němž se průmysloví a političtí giganti s podporou národních vlád chovají expanzivně a bez ohledů na stav životního prostředí.
Výjimeční
r. Olivier Nakache, Éric Toledano, Francie, 2019
Scenáristická a režijní dvojice, stojící za celosvětovým hitem Nedotknutelní, nám ve svém novém filmu přibližuje běžný denní provoz lidí, postižených autismem i těch, kteří o ně pečují. Výhodou, podobně jako v případě filmu Nedotknutelní, je, že se mohou opřít o skutečné postavy a jejich zkušenost s provozem těchto komunitních center.
V případě Výjimečných jsou to Stéphane Benhamou a Daoud Tatou, kteří přes dvacet let stojí v čele sdružení, jež pomáhají lidem s poruchou autistického spektra. Stéphane je Žid a Daoud muslim, čehož tvůrci využili k demonstraci toho, jak dobře může fungovat společenství lidí bez ohledu na náboženskou, rasovou, sociální nebo kulturní odlišnost jeho členů.
Pestrá je v tomto ohledu nejen skladba pečovatelů, ale i jejich klientů, přičemž film říká, že lidská spoluúčast nevytváří bariéry nebo předsudky náboženského či jiného rázu. Konflikt tu tak nastává spíš s institucemi státu, které těmto sociálním komunitám svazují ruce zbytečnými byrokratickými předpisy.
Bruno (Vincent Cassel) vede již přes dvacet let spolek pro děti a dospívající s těžkým autismem, které v jiných zařízeních odmítají přijmout. Jeho věrný kamarád Malik (Reda Kateb) zase učí mladistvé ze sociálně slabých rodin, jak se o tyto děti starat.
Bruno při své práci používá neotřelé metody, personál jeho centra, který mu sem přivádí Malik, není dostatečně odborně kvalifikovaný, a jak se ukáže, přes jeho dvacetileté provozování nemá pro něj všechna potřebná úřední oprávnění. Kvůli tomu mu hrozí, že bude muset toto centrum zavřít.
Na centrum je poslána nejvyšší kontrola z Generální inspekce sociálních věcí, která se seznamuje se stavem věcí. V případě jeho zavření pak vyvstává otázka, kam umístit děti a dospívající, s nimiž si ostatní zařízení neví rady.
Seznamujeme se přitom s různými druhy poruch autistického spektra, které jsou pro speciální zdravotnická zařízení náročné na zvládnutí a tyto je pak řeší tím, že tyto autisty utlumují léky nebo přivazují k nemocničním postelím. Bruno se jim snaží nabídnout jiný druh pomoci, spojený s aktivitami, které jsou pro ně sice stresující, ale jejichž postupné zvládnutí obohacují jejich životy.
Výjimeční tak s nadsázkou a humorem (opakované zastavování metra ve špičce, rande Bruna) vypovídají o vážném tématu a hlavně nám přibližují běžný denní provoz lidí, postižených autismem i těch, kteří o ně pečují. Jde o film divácký, o čemž svědčí jak návštěvnost 400 tisíc diváků během prvního promítacího víkendu ve Francii, tak Cena diváků na festivalu v San Sebastiánu.
Deštivý den v New Yorku
r. Woody Allen, USA, 2019
Jak již název napovídá, film se odehrává v New Yorku. Právě sem se na víkend vydává pár zamilovaných vysokoškoláků z jedné provinční školy. Ashleigh (Elle Fanning) chce na Manhattanu udělat pro školní časopis rozhovor se slavným filmovým režisérem Rolandem Pollardem (Liev Schreiber). Její romanticky založený přítel Gatsby (Timothée Chalamet) jí zase chce ukázat různá oblíbená zákoutí svého rodného města.
Oba počítali, že v New Yorku bude slunečno, ale jejich pobyt provází většinou déšť, který působí z pohledu Gatsbyho tak romanticky. Ale aby na romantiku mohlo dojít, k tomu jsou potřeba dva. A mladý pár je sérií náhod a změn plánu od sebe neustále oddalován.
Vyprávění tak probíhá ve dvou liniích, které střídavě sledují pohyb obou partnerů v New Yorku. Studentka žurnalistiky Ashleigh doufá, že díky rozhovoru s režisérem filmu, který se zmítá v depresích a tvůrčích pochybnostech ohledně smyslu jeho posledního natáčeného filmu, získá výbušného novinářského sólokapra.
Režisér ji vezme na soukromé promítání své novinky, kde ji seznamuje se scenáristou filmu Tedem Davidoffem (Jude Law) a jeho hlavní hvězdou Franciscem Vegou (Diego Luna). Ted se oproti vyhořelému režisérovi zas zmítá v krizi manželské po odhalení manželčiny nevěry a Francisco vládne svůdnickým hispánským šarmem, který zabírá nejen na mladé dívky.
Gatsby se mezitím potuluje deštivým městem, potkává své staré přátel a je sužován obavami ohledně věrnosti své dívky, která neustále posouvá termíny jejich schůzek. I on si ale nakonec najde program a společnost mu při něm dělá jízlivá mladší sestra jeho bývalé přítelkyně Chan (Selena Gomez).
Postavy jsou ryze allenovské, peroucí se s vlastními nejistotami. Gatsby se potýká se snobismem svých rodičů, Ashleigh se svým sebevědomím, Chan s tím, že ji Gatsby přehlížel, když chodil s její okouzlující sestrou. Francisco se pere s tím, že je zaškatulkován do stále stejného typu rolí, scenárista Ted s tím, že je věčně ve stínu režiséra a narcistní Roland Pollard vnímá, že točí věci, za nimiž si nestojí a v nichž sám sebe ztrácí jako umělce.
Díky podmanivé kameře Vittoria Storara, hrající si s barvami i svícením, pak film vypadá jako romance ze zašlých časů. Woody Allen ji ale pořád dokáže naplnit jiskřivým vtipem a postavami, s nimiž dojdeme poučení o záležitostech vztahových, ať už se týkají partnerů nebo rodičů. Není to určitě vrcholný Allen z období Annie Hall nebo Manhattanu, ale je to Allen, s nímž vám bude příjemně i v dešti.
Yesterday
r. Richard Curtis, Velká Británie, 2019
Scenárista Lásky nebeské Richard Curtis a režisér Trainspottingu Danny Boyle a jejich hudební romantická komedie ze světa, který zapomněl na The Beatles a jejich písně. Curtis v ní pracuje s motivem přelomové hudební revolty v podobě písní Beatles a současně s alternativní realitou v důsledku nadpřirozeného prvku. Vyprávění je zasazeno do současnosti, kde se odehrává neuvěřitelný příběh mladého, neúspěšného muzikanta, který ne a ne prorazit.
Brit indického původu Jack Malik (Himesh Patel) se rozhodne, že už s muzikou sekne. Uvědomí si totiž, že jeho hudba, ať se snaží sebevíc, zajímá především jednoho člověka. Jeho kamarádku z dětství a neprofesionální manažerku Ellie Appleton (Lily James), která mu domlouvá aspoň druhořadé kšefty.
Jack se tedy rozhodne vzdát se svého hudebního snu a záhy poté se odehraje zvláštní věc. Na celém světě dojde k dvanácti sekundovému blackoutu, během něhož vypadne proud. Jack v té chvíli jede na kole a srazí ho autobus. Když se probudí v nemocnici, zjišťuje, že mu nejen chybí dva zuby a plnovous, ale především to, že se ocitl ve světě, který zapomněl na Beatles. Na rozdíl od něj.
To mu dává jako neúspěšnému skladateli, kytaristovi a zpěvákovi obrovskou příležitost, jak stvořit hromadu hitů, na něž lidé od prvního momentu s nadšením reagují. A to včetně těch ze showbyznysu. Jack má do Los Angeles odjet natočit debutovou desku, jež mu zajistí celosvětový úspěch. Lily mu ještě před odjezdem vyjeví své city, a on tak stojí před volbou, zda dát přednost lásce nebo kariéře.
Hudební linie s přivlastněnými písněmi, odvíjející se od fantaskní premisy, ústí do morality, která je přítomná i v linii romantické. Láska ze strany Ellie je dlouho jednostranná, což si Jack uvědomí ale až v momentu, kdy tuto lásku ztrácí a musí o ni zabojovat.
Romantická linie mezi Jackem a Ellie tak není poháněna vášní, ale spíš sympatiemi a přátelskou důvěrností. Ale i v tom je příběh vlastně pohádkový, tedy pokud bereme v potaz pohádky, kde se hlavní hrdina vydává do světa s utkvělou představou, že získá marnivou princeznu, když doma na něj čeká husopaska s dobrým srdcem.
Tou marnivou princeznou je zde přitom svět showbyznysu. V narážkách na dnešní podobu hudebního průmyslu dobře poznáváme Curtisův scenáristický rukopis. Ironický, sarkastický, třeba v tom, když si politicky nekorektně utahuje z toho, že název řadového dvojalba Beatles z roku 1968, kterému se říká Bílé album, by dnes nebyl možný. Nebo když se hraje o to, zda by text píseň Hey Jude neměl změnit na univerzálnější název Hey Dude.
Srážka s láskou
r. Jonathan Levine, USA, 2019
Charlotte Field (Charlize Theron) je jednou z nejvlivnějších žen na světě. Chytrá, rafinovaná a všestranně schopná vůdčí osobnost s obrovským nadáním, která má ve svém životě všechno pod kontrolou. Fred Flarsky (Seth Rogen) je talentovaný novinář z New Yorku, hipster a potížista, který se nejlépe cítí ve své šusťákovce, kapsáčích a teniskách. Nemají nic společného, kromě toho, že ona mu kdysi dělala „chůvu“ a byla jeho první platonickou láskou.
Když na sebe Fred a Charlotte jako dospělí nečekaně narazí na charitativní akci, Charlotte se právě jako ministryně zahraničních věcí USA připravuje na kandidaturu na prezidentský úřad a ke zděšení svých poradců si jako autora svých budoucích projevů impulzivně najímá právě Freda.
Investigativního novináře, zabývajícího se problémy vládní administrativy. Fred zrovna přišel o práci, když noviny, v nichž pracoval, koupil mediální magnát, představující všechno, proti čemuž jako novinář vždy vystupoval.
Fred tak do Charlottina oslnivého světa společenské smetánky vtrhne jako uragán a o skandály rázem není nouze. Když zprvu nenápadné jiskření mezi nimi přeroste v milostný poměr, Charlotte stojí před volbou, zda se ke své lásce v kampani přihlásit, protože spojení s někým, jako je Fred, by mohlo její šance na zvolení zhatit. Její PR Maggie (June Diane Raphael) jí říká, že jejich spojení je, jako kdyby si Kate Middleton našla Dannyho DeVita. Nebo že připomíná film Pretty Woman, kde ale ona je Richard Gere a on Julie Roberts.
Režisérem romantické komedie o tom, že protiklady se přitahují, je americký scenárista a režisér Jonathan Levine, tvůrce životopisné dramedie 50/50 nebo romantické komedie se zombie tématikou Mrtví a neklidní. Ten svou novinku vybavil velkou dávkou nekorektního humoru a funkční chemií mezi ústřední dvojicí.
The Beach Bum
r. Harmony Korine, USA / Francie / Velká Británie, 2019
Hollywoodský enfant terrible Harmony Korine patří už více jak dvacet let k jedněm z nejzajímavějších osobností amerického nezávislého filmu. Ten jeho nejnovější připomíná jeden velký trip nebo zhulenou odysseu postavy, která si říká Moondog (Matthew McConaughey). Jde o plážového povaleče a bohémského vagabunda, který je věčně pod vlivem něčeho omamného, ať už jsou to drogy nebo alkohol. Moondog žije ve velkém stylu, mimo jakákoliv pravidla, nebo přesněji řečeno, žije podle pravidel, která si vytvořil sobě na míru.
Je to bezstarostný požitkář, ale také básník, který před časem vydal básnickou sbírku, která mu vydobyla jméno, na jehož potvrzení na literárním nebi už se delší dobu čeká. Moondog má něco rozpracovaného, ale mnohem radši se oddává hédonistickému způsobu života na plážích v okolí Floridy.
Úsměv neustále od ucha k uchu, pohyb, který připomíná spíš tanec než běžný krok, nepřipouštění se žádných problémů. To je Moondog. Divoké eskapády, které vyvádí na ulici s bezdomovci, stejně jako v restauracích, na motorových člunech nebo na luxusních večírcích, mu přitom financuje jeho bohatá manželka Minnie (Isla Fisher), k nevůli jejich dvaadvacetileté dcery Heather (Stefania LaVie Owen) i jeho literárního agenta Lewise (Jonah Hill), kteří by byli radši, kdyby se víc věnoval literární tvorbě.
Povahu jeho tvorby film příliš neřeší, takže se nedozvíme, proč je považován za skvělého básníka. Ale možná je to záměrně, protože on sám se stává vlastní poezií, jakýmsi volným, nespoutaným veršem bez konce. Jeho poezie je vlastně to, jak žije. Sobecky, bez ohledu na pravidla, ale tak svobodně, jak si to jen dovedete představit.
Svou svobodomyslností druhé a i nás samé provokuje a dráždí a zároveň nás ponouká k úvahám, jestli bychom opravdu takto chtěli žít, kdyby to bylo možné. Odpověď na tuto otázku jakoby režisér vetknul už do stavby tohoto prakticky bezdějového vyprávění, z něhož po čase vymizí ono opojné a euforické kouzlo ze sladkého nicnedělání a zůstává jen mechanické udržování tohoto stavu, které vás bude bavit především díky výkonu hlavního představitele Matthewa McConaugheyho.
Harmony Korine oproti svým dřívějším filmům není vůči tomuto stavu uměle udržované hédonistické blaženosti tak kritický nebo sžíravý, jak bychom možná očekávali. Přesto i zde lze postřehnout lehce ironický odstup od všeho toho Moondogova bujarého dovádění, které v drogové euforii provádí. Tím, že mu dává jistý melancholický nádech, za nímž cítíme smutnější podtóny takového způsobu života.
Vybíráme ty nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu a HBO.