Thrillery
Argo
r. Ben Affleck, USA 2012
Herecké výrazivo Bena Afflecka je všeobecně považované spíše za průměrné, jeho režijní počiny jsou naopak velmi chváleny. Po kriminálních dramatech z bostonského předměstí Gone, Baby, Gone a Město přichází ve svém třetím režijním počinu s ambiciózním dílem, které získalo tři Oscary, včetně toho pro nejlepší film roku 2012.
Inspiruje se pro něj skutečným případem z přelomu 70. a 80. let minulého století, který ležel takřka dvacet let v análech CIA, než ho v roce 1997 odtajnil prezident Bill Clinton. Pokud se s ním chcete blíže seznámit, hledejte v encyklopediích heslo Canadian Caper.
Argo nás přenáší přímo do víru islámské revoluce a líčí konspirativní pozadí jedné z nejnebezpečnějších akcí CIA. Šíitští radikálové napadli 4. listopadu 1979 americkou ambasádu v Teheránu a zajali 52 rukojmí. Šesti Američanům se v nastalém zmatku podařilo uprchnout. Azyl nalezli v rezidenci kanadského velvyslance.
Více jak dva měsíce trvá, než CIA vymyslí způsob, jak šestici diplomatů z Íránu dostat. Operativci tajné služby Tonymu Mendesovi (Ben Affleck) vnukne sledování Planety opic v televizi nápad. Záchrana uprchlíků z kanadského velvyslanectví by se mohla vydávat za natáčení fiktivního filmu.
Specialista na exfiltraci, tedy utajený přesun osob, Tony přednese ministerstvu zahraničních věcí plán operace. Ta by měla být maskována jako hledání lokací pro natáčení space opery, vypadající jako béčková až céčková variace Hvězdných válek nebo Flash Gordona.
I když se zpočátku zdá odpovědným osobám tento plán směšný nebo bizarní, nakonec se ukáže, že nikdo z operativců s žádným lepším nepřišel. Tonymu je dána zelená a on ho rozjede. V té chvíli do hry vstupuje Hollywood. Dva cynické světy, které se chovají jako obchodníci s deštěm, jež iluzi a lež vydávají za realitu a pravdu, se propojují. Politika a filmový byznys.
Průběh záchranné mise pak tvoří hlavní těžiště filmového vyprávění. Benu Affleckovi se podařilo v Argu skvěle vybalancovat dvě roviny vyprávění, z nichž každá z nich se odehrává v jiné žánrové tónině.
Ta úvodní, lehce komediální, ironicky reaguje na stav filmového průmyslu v Americe na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Úspěch Star Wars dal totiž vzniknout množství napodobenin tohoto fenoménu, takže nikomu nepřišlo zvláštní, že vzniká i film jako Argo.
Po Tonyho odletu do Íránu se ocitáme už na půdě čistě thrillerové. Postupně budované napětí graduje v závěrečné půlhodině na letišti.
V atmosféře permanentních demonstrací, odehrávajících se na íránských ulicích s oběšenci na kandelábrech, stačí malé zaváhání a inkognito může být vyzrazeno. Affleck s citem pro míru přidává na otáčkách tísnivosti situace, v níž se Američané nacházejí. Víme, jak to dopadne, ale přesto napětím takřka nedýcháme.
Affleck si kvůli větší působivosti upravuje skutečné události po svém. Takže se všechny zlomové okamžiky odehrávají v poslední chvíli. Rozhodnutí Tonyho, zda nenechá své svěřence ve štychu, odjezd z domu velvyslance, vyřízení letenek, odvoz z letištní haly k přistavenému letadlu. Režisér zde ani nijak nezastírá, že hraje na žánrovou a diváckou jistotu dynamické podívané, již přeci nesváže přísným faktografickým hnidopišstvím.
Affleck v Argu dokazuje, že umí pracovat s napětím a stupňuje jeho gradaci až do velkého finále. Největší plus ale získává za čich na výběr látky, neboť už samotný charakter zápletky je natolik bizarní, že si říkáme, že ji nemohli vymyslet nikde jinde než v Hollywoodu. A ono jde o příběh skutečný. Zde realita opravdu předhonila fikci.