Oscarová Ona, kontroverzní Nymfomanka, Apokalypsa v Hollywoodu i forrestgumpovský Stoletý stařík. Třetí ochutnávka nejatraktivnějších titulů přichází.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
r. Felix Herngren, Švédsko 2013
Z literární prvotiny švédského novináře Jonase Jonassona se stal bestseller. O to, aby román fungoval i na filmovém plátně, se režisér a scenárista Felix Herngren přičinil už tím, že ke spolupráci na scénáři vyzval samotného autora knihy. Společně vytvořili tvar, který ctí kompoziční strukturu literární předlohy právě v prolínání dějové roviny vzpomínkové a současné.
Paralelně s dějem přítomným, připomínajícím variaci na příběhy coenovských černých komedií, plných packalů a absurdních náhod, totiž sledujeme i ten retrospektivní. V něm se skrze Allanovo (Robert Gustafsson) vyprávění odhalují okolnosti jeho barvité životní poutě, kdy ho jeho záliba v třaskavinách všeho druhu přivedla až k nejdůležitějším milníkům a osobnostem 20. století.
Na tak trochu věčného kluka, který má rád, když to kolem něj bouchá, zažil Allan hodně pohnutý život. Politika mu do něj neustále vstupovala, aniž by o to nějak stál nebo si to významněji připouštěl. A on se bez nějakého výraznějšího pocitu vlastní důležitosti stával hybatelem mnoha významných historických okamžiků. Zkrátka takový Jára Cimrman s výbušninami, které mu otevírají cestu do nejvyšších pater světového dění.
Poznáváme v něm hodně i ze Švejka nebo naivity Jana Dítěte z Hrabalova Anglického krále. Matčino motto připomene to s bonboniérou z Forresta Gumpa, což je film, který bude asi nejčastěji zmiňován jako vzor, jemuž se tvůrci chtěli přiblížit. Není jediný, a kdo bude chtít, nalezne v poetice vyprávění a nastavení hlavní figury příbuzné rysy s Burtonovou Velkou rybou, Fincherovým Benjaminem Buttonem, Ashbyho Byl jsem při tom či Gilliamovým, ale i Zemanovým Baronem Prášilem.
Humanistické poselství vyprávění nedávají tvůrci tak okatě najevo, ale naopak ho ukrývají do krutějšího, černohumornějšího a ironičtějšího obalu, jemuž je vlastní humor, který by v hollywoodských podívaných tohoto typu asi neprošel. Právě onen drsnější a cyničtější severský humor by mohl být blízký i českému divákovi, citlivému na kýčovitou americkou produkci.
Jakoby ale film potřeboval mnohem větší plochu, aby si hlavně s motivy z minulosti hlavního hrdiny lépe vyhrál. A tyto pak nepůsobily jen jako trochu předvídatelné náčrty situací, jež šlo vytěžit mnohem lépe a hlavně kompaktněji s navazujícím děním.
Přesto čekám, že se Stoletého staříka chytne Hollywood. Teprve v této verzi pak najde mainstreamový divák ten svůj ideální „lidičkovský“ film, jemuž se snaží švédští tvůrci tak trochu vzdorovat. Otázkou je, jak moc úspěšně.