Jen 17
r. François Ozon, Francie 2013
Francouzský režisér François Ozon ženám a dívkám rozumí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v jeho filmech Pod pískem, 8 žen, Bazén nebo 5x2.
V jeho předposledním díle sledujeme ve čtyřech ročních obdobích sedmnáctiletou studentku Isabelle (Marine Vacth), jejíž Iniciační sexuální epizoda o letních prázdninách stojí na počátku dráždivé a pro mnohé nepochopitelné odyssey této sexuálně zvídavé a probouzející se dívky.
Ta se po návratu do Paříže začne za peníze scházet s nejrůznějšími staršími muži za účelem poskytování sexuálních služeb. Matka a otčím jí nechávají absolutní volnost a netuší nic o jejím dvojím životě. To ale jen do chvíle, než jeden z dívčiných klientů zemře po požití sexuálního stimulantu v posteli.
Tajemství je provaleno a do věci se vloží psycholog, policie, dívčiny rodiče i manželka zemřelého muže (režisérova múza Charlotte Rampling), kteří hledají odpověď na otázku, proč se Isabelle na dráhu prostitutky vlastně vydala.
Režisér se nějakému moralizujícímu náhledu důsledně vyhýbá a nechává na nás, abychom si na tuto otázku odpověděli sami. K pochopení motivací jejího jednání nám neposkytuje takřka žádná vodítka, nebo natolik náznaková a subjektivní, že je odhadujeme v rovině intuitivní a na základě vlastních zkušeností.
Rodiče sedmnáctiletých dívek budou asi znepokojeně přemýšlet, s kým si to jejich dcery píší na internetu a kam tak často odchází. Muži budou možná shovívavější a nechají se unášet krásou tajemné, zmatené, osamělé, náladové, nezralé a unikavé Isabelle v podání dosud neznámé herečky Marine Vacth.
Jejího půvabu a smyslnosti si je François Ozon dobře vědom a zachycuje ho vysoce estetizovaným způsobem snímání jejího sošného těla i tváře. Marine Vacth jako štíhlá, vysoká dlouhovláska s jemnými pihami v obličeji, je onou uhrančivou femme fatale na hranici mezi dětstvím a dospělostí, která si neví rady se svou probuzenou sexualitou a nakládá s ní tím nejméně vhodným způsobem.
V oblasti sexuality je dětsky zvědavá i dospěle pragmatická. Režisér svůdnost jejího zjevu zachycuje v explicitně pojatých erotických scénách, které jsou ale prosty jakékoliv vulgarity. Přesto mu budou asi kritici vyčítat, že byl obnaženou krásou hlavní představitelky unešen natolik, že zapomněl na její hlubší charakterové prokreslení.
François Ozon tápání své hrdinky nezachycuje formou syrového dramatu, které by se možná nabízelo, ale naopak poetickým, melancholickým a mnohdy úsměvným způsobem, který polemizuje s hrdinčiným chováním, ale primárně ho nezavrhuje.
Otázky, které zůstávají nezodpovězené, vás přivedou k hloubání nad motivy nevyzpytatelného chování Isabelle a zasazením takového jednání do širšího rodinného, výchovného a společenského kontextu. Její krása vás pak od těchto úvah bude odvádět k smyslově mnohem víc vzrušujícímu zážitku.