Nymfomanka, část I., II.
r. Lars von Trier, Dánsko / Německo / Francie / Belgie / Velká Británie 2013
Starý mládenec Seligman (Stellan Skarsgård) najde během jednoho deštivého podvečera ležet v zapadlé špinavé uličce zmlácenou ženu. Ošetří ji a nechá ji u sebe trošku zotavit. Ona mu na oplátku začne vyprávět příběh svého pohnutého života, který ji dovedl až do jeho pokoje. Od útlých dětských let až po věk, v němž se právě nachází.
Joe (Charlotte Gainsbourg), jak se žena jmenuje, začne samotářskému intelektuálovi barvitě líčit své sexuální prožitky, které ji vedly k tomu, že sama sobě diagnostikovala nymfomanii. Seligman se snaží jejímu chování porozumět, ale jeho racionálně estetické myšlení se tomu vzpírá. Joeiny skutky intelektualizuje a vyhodnocuje do podoby příměrů, metafor a archetypů. Tím je zároveň před sebou samým i ženou, která má sama o sobě velmi nízké mínění, omlouvá.
Tyto obrazové metafory, plné prostřihů, montáží, vsuvek, nákresů a fotek, se pro režiséra stávají prostředkem k odlehčení děje, který se od komedie posouvá k čím dál tragičtějšímu a drásavějšímu vykreslení Joeiny sebedestruktivní osobnosti.
Režijní hravost, která celým filmem prostupuje, se promítá i do Trierovy neochoty spoutat se nějakými žánrovými pravidly, což je typický rys jeho tvorby. Epizodická struktura a dělení na kapitoly mu umožňuje pohybovat se v rámci hned několika žánrů. Iniciační příběh, psychologická studie, komedie, melodrama, drásavé drama. Všechny tyto žánry se zde potkávají a kongeniálním způsobem se propojují.
V závěru prvního dílu ztratí mladá sexuchtivá nešťastnice Joe (Stacy Martin) schopnost prožívat orgasmus. Dívka, jíž ničí život její sexuální závislost, spjatá s absencí jakýchkoliv citů, se tím dostává do mezního bodu. Pokud bychom první část ze sexuologicko-vývojového hlediska chápali jako edukativní vyprávění o objevování rozkoše a možnostech, jak s ní nakládat, tak tu druhou je s odkazem k názvu románového cyklu Marcela Prousta možno pojímat jako bolestné hledání ztracené rozkoše.
Rozmarné erotické hrátky z jedničky ve vlaku se v druhé části proměňují ve skutečnou a bolestnou závislost, která je té drogové podobná tím, že ničí duši i tělo jedince a dovádí ho až na samou hranici mezi životem a smrtí.
Larsi von Trierovi a studiu Zentropa se povedlo film opravdu skvěle zpropagovat a prodat. Reklamní kampaň, ohánějící se cenzurou, nahnala do kin i diváky, kteří by běžně na novinku dánského citového vyděrače asi nezavítali. Očekávání jakéhosi artového porna se ale nedostavilo. Erotika a nahota, byť explicitní, nepůsobí nijak skandálně a organicky slouží scénám, v nichž je užita.
Nymfomanka totiž nemá být dílem vzrušujícím z hlediska nějaké prvoplánové stimulující dráždivosti. Provokujícím ano, ale spíše intelektuálně nebo pocitově. Je počinem na jedné straně tíživým a autoterapeutickým, na té druhé rozverným v tom, jak si Lars von Trier prostřednictvím něj pohrává s očekáváními diváků. Uzavírá se jím „trilogie deprese“ a režisér ho částečně pojímá jako své opus magnum, o čemž svědčí množství odkazů k jeho předchozím dílům.
Co si z pohnutého příběhu jedné ženy, jejíž neštěstí tkví v tom, že ať už přitaká, nebo se nechá omezovat ve svých touhách, vždy to bude pro ni špatně, odnesete, pak už závisí nejvíc na vašem vlastním nastavení.