Ztratili jsme Stalina, BlacKkKlansman, Psí ostrov, Tři billboardy kousek za Ebbingem, Čtverec, Úžasňákovi 2, Oni a Silvio, Já, Simon, Pěkně blbě. Třetí letošní výběr se nese v uvolněném duchu silvestrovské zábavy.
V předchozích dvou ohlédnutích za nejzajímavějšími tituly letošního roku, ať už se objevily v kinech nebo na DVD a Blu-ray nosičích, jsme vás upozornili na kvalitní žánrové zahraniční snímky, i to nejlepší z domácí produkce. A protože se blíží závěr roku, poslední rekapitulace bude věnovaná komediím, jež nejlépe odpovídají uvolněné náladě silvestrovského veselí.
Povedených komedií ale nevzniká zas tolik, ostatně sami tvůrci říkají, že napsat dobrou komedii je těžší než napsat dobré drama a proto jsme do tohoto výběru zařadili i snímky, které nejsou čistými komediemi, ale spíš takovým žánrovým mixem, který obsahuje i komediální prvky. Vedle komedií černohumorných nebo romantických zde tak najdete politické a společenské satiry, které s ironií reflektují stav dnešního světa.
Ztratili jsme Stalina
r. Armando Iannucci, Velká Británie / Francie, 2017
Před pětašedesáti lety zemřel Josif Vissarionovič Stalin. Sovětský vládce a krvavý diktátor, jenž má na svědomí miliony lidských životů. A právě k okolnostem jeho smrti a hlavně boji o nástupnictví ve věrchušce jeho nejbližších spolupracovníků se vrací mrazivě vtipná satira, již natočil skotský tvůrce s italskými kořeny Armando Iannucci (Politické kruhy, seriál Je to soda).
V nadsázce a s uměleckou licencí se tu pracuje se vším, co k tehdejšímu represivnímu režimu patřilo. Výslechy, popravy, čistky, gulagy, poslední Stalinovy zásahy do mocenského postavení jeho nejbližších soudruhů v podobě seznamů, kdo má být z vedení odstraněn, zatýkání a věznění lékařů pod záminkou jejich údajného spiknutí, ve skutečnosti se sionistickým podtextem. To vše patřilo ke krutovládě čím dál paranoidnějšího vůdce.
Velkou předností filmu je, že si tvůrci nemusí nic domýšlet, jen v satirické hyperbole ukazují, co se tehdy dělo. Takových detailů je ve filmu mnoho a myslím, že zvlášť historiky bude bavit uvádět je do patřičného kontextu. Patří k nim havárie letadla se sovětským hokejovým týmem, vymazávání zavržených soudruhů z dobových fotografií, společné sledování westernů Johna Forda členy ústředního výboru a zábava, které se oddávali v rámci jejich alkoholových dýchánků. Rajčata, dávaná pod zadek kolegy, medvědí tanec kolem stolu, přetlačování se pupky, Stalinovo žertovné vyhrožování pěstí.
Takových historek, vážících se k realitě, je ve filmu plno a definují charakter postav, o nichž vypovídají. Oportunisticky pružným jednáním jsou vybaveni všichni členové politbyra, z čehož v rozehrané hře o získání moci těží humor snímku.
Jako největší hráč se ale nakonec ukáže ten zdánlivě nejméně nápadný Nikita Chruščov (Steve Buscemi). Ono stoupání si soudruhů vzájemně po zádech pak skvěle zrcadlí epilog filmu, umístěný na koncert vážné hudby. A za Chruščovem, těšícím se pověsti reformátora, sedí v druhé řadě muž s hustým obočím.
Tvůrci dávají vyprávění charakter absurdního divadla v paranoidní době, v níž vysocí straničtí pohlaváři nevědí, zda na druhý den budou zemi Sovětů vládnout nebo se ocitnou na seznamech těch zavržených. Opírají se přitom o historická fakta, která nezjednodušují, ale upravují pro potřeby umělecké licence. Režisér z represivní tragické doby těží smích způsobem, z něhož vám bude mrazit. Zvlášť, když si uvědomíte, že co se týče typu vládců, Rusko se od dob Sovětského svazu zas tolik neposunulo.
BlacKkKlansman
r. Spike Lee, USA, 2018
Velkou cenu poroty z festivalu v Cannes a čtyřmi nominacemi na Zlaté glóby se aktuálně pyšní film, pro nějž se věhlasný afroamerický režisér Spike Lee inspiroval skutečným příběhem černošského policisty, jenž se v roce 1979 infiltroval do prostředí místní buňky Ku-klux-klanu ve městě Colorado Springs.
Ron Stallworth (John David Washington) byl první Afroameričan v tomhle sboru. Na podzim roku 1978 si všiml v místních novinách, že zdejší buňka Ku-Klux-klanu hledá prostřednictvím reklamního inzerátu nové členy. Nelenil a po telefonu se na něj přihlásil. Naprosto přesvědčivým způsobem se pak v hovoru s místním šéfem této rasistické organizace prezentoval jako fanatický vyznavač bílé rasy, který upřímně nenávidí černochy, Židy, Asijce, Mexičany, Iry, Italy a vůbec všechny ty, kterým v žilách nekoluje árijská krev.
U členů klanu tím vzbudil takovou důvěru, že jej pozvali mezi sebe. To logicky nešlo a tak za sebe poslal svého židovského kolegu Flipa Zimmermana (Adam Driver), který se schůzek účastnil místo něj. S nadšením docházel na tajná i veřejná setkání členů klanu s cílem získat co nejvíc informací a překazit plánované násilné operace.
Režisér kauzu, jíž se inspiroval, pojal jako směsici zábavné parťacké komedie, blaxploitation a ostré satiry na přetrvávající rasismus v americké společnosti. Krimi komedie pak končí emotivním epilogem, který na doklad rozmáhajících se rasistických tendencí v americké společnosti předkládá divákům dokumentární záběry z událostí v Charlottesvillu, kde se loni konaly demonstrace proti odstraňování jižanských symbolů. Během nich dvacetiletý mladík autem najel do davu a usmrtil mladou ženu, protestující proti rasismu.
Spike Lee se v této souvislosti navezl do amerického prezidenta Donalda Trumpa kvůli jeho neochotě jasně odsoudit původce této tragédie. Jeho politiku a hesla jeho kampaně (America First) zesměšňuje ve filmovém vyprávění prostřednictvím narážek uvnitř dialogů nebo za pomocí gagů, aby dal najevo, že i když se děj odehrává v sedmdesátých letech, vyjadřuje se prostřednictvím něj i k dnešní Americe.
Režisér natočil chytrý a zábavný film, v němž se budete dobře bavit hloupostí jižanských rasistů, tarantinovskými dialogy, kombinací absurdního, černého a satirického humoru, vypointovanými gagy a skvělými hereckými výkony.
Jde o dílo politicky uvědomělé, angažované a naléhavé, ale současně velmi zábavné v tom, jak si pohrává s filmovými žánry a jejich postupy. A je to nejlepší a současně nejdiváčtější film Spikea Leeho minimálně za poslední dekádu.
Psí ostrov
r. Wes Anderson, USA / Německo, 2018
Málokterý současný filmový tvůrce má tak jasně rozeznatelný styl jako americký režisér Wes Anderson (Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Až vyjde měsíc). I ve své animované novince zůstává věrný své hravé, groteskní poetice, za pomocí níž vypráví příběh, který spíše než k dětskému divákovi promlouvá k tomu dospělejšímu.
Děj se odehrává v Japonsku za dvacet let od dnešních dnů. Město Megasaki se připravuje na volbu starosty, v níž by rád tento post obhájil současný starosta Kobayashi (Kunichi Nomura). Přichází proto s populistickým řešením krize, v níž se město zmítá a která ho sužuje.
Psí chřipka už totiž dosáhla takových epidemických rozměrů, že hrozí, že se tento virus ze psů přenese na jejich pány. Starosta proto oficiální vyhláškou vyzve k okamžité karanténě, tedy k vyhoštění a izolaci všech toulavých i domácích psů. Exilovou kolonií se jim stane nedaleký ostrov, sloužící dosud jako skládka odpadů.
Po šesti měsících se na Psí ostrov vydá hledat svého věrného psího kamaráda Spotse, česky Flíčka (Liev Schreiber), dvanáctiletý sirotek Atari (Koyu Rankin). Pomáhat mu v tom bude pětice „strašných neporazitelných psích alfa-samců“, která byla svědkem jeho nouzového přistání. Vede ji Šéf (Bryan Cranston) a dalšími členy jsou psi Rex (Edward Norton), Král (Bob Balaban), Vévoda (Jeff Goldblum) a Boss (Bill Murray).
Režisér ve filmu vytváří jakési alternativní Japonsko pohledem cizince, Američana, který vnímá tradice, zvyky, historii, ikonografii a kulturu této země, ale posouvá je do roviny vlastní umělecké nadsázky. Hraje si tak s názvy měst, postav, grafikou i samotným jazykem. Ale i exotickými rituály a proprietami, jež k Japonsku neodmyslitelně patří jako je sushi, sumo, divadlo Kabuki nebo bubeníci taiko, jejichž rytmus bubnů se otiskuje do skvělého soundtracku režisérova stálého spolupracovníka Alexandra Desplata.
Režisér paralelně sleduje dění v Megasaki i na Psím ostrově a za pomocí retrospektivního přibližování minulosti postav směřuje k odhalení velkého spiknutí starosty Kobayashiho, v němž hraje roli jedna prastará organizace, milující kočky.
V jednání starosty města přitom poukazuje na obecný jev populismu a manipulování veřejnosti ve jménu prosazování vlastních zájmů. Pod vlivem masivní propagandy se lidé velmi rychle obrací proti svým čtyřnohým společníkům.
Proti tomuto fašizujícímu světu staví svět občanské i psí solidarity a odpovědnosti, jež se zastává těch slabších a ostrakizovaných. Dýchá z něho hořkosladká melancholie vyděděnců, kteří když spojí své síly, dokážou změnit některé neblahé tendence vývoje dnešního světa.
Tři billboardy kousek za Ebbingem
r. Martin McDonagh, USA / Velká Británie, 2017
Dva Oscary a čtyři Zlaté glóby získala černohumorná komedie, v níž Martin McDonagh rozehrává příběh, plný překvapivých zvratů a nejednoznačných charakterů, které se díky ironicky pojatým zásahům nevyhnutelného osudu doberou něčeho, co bychom mohli nazvat křesťanské odpuštění.
Na začátku to tak ale nevypadá. Mildred Haynes (Frances McDormand) je naštvaná a to hodně. Někdo zavraždil, znásilnil a poté ještě zapálil tělo její dcery Angely (Kathryn Newton). Místní policie vyšetřování případu odložila k ledu kvůli nedostatku důkazů, jež by vedly k identifikaci pachatele.
Mildred se domnívá, že udělala pro objasnění málo a proto si na rok pronajme u málo frekventované cesty do města léta nepoužívané tři billboardy. A na nich na červeném pozadí výraznými černými písmeny nechá vytisknout apelativní vzkaz místnímu šerifovi Billu Willoughbymu (Woody Harrelson).
Nevyprovokuje ale jen policii, ale i obyvatele v městečku, kteří s ní dosud soucítili. Šerif Willoughby je totiž všeobecně považován za správného chlapa na svém místě a obvinění vůči němu v momentu, kdy je známé, že jeho dny se díky smrtelné rakovině krátí, je považováno za minimálně neetické.
Toto je výchozí situace, prostřednictvím níž začne McDonagh osudově proplétat příběh tří lidí. Mildred, šerifa Willoughbyho a řadového policisty Jasona Dixona (Sam Rockwell). Šerif má pro Mildred pochopení, pro její bolest, zármutek i vztek, ale už nemá tolik času, aby jí přesvědčil, že za nevyřešením vraždy její dcery nestojí jeho liknavost.
Okolnosti šerifova odchodu z tohoto světa, k němuž Mildred dle obyvatel městečka přispěla, pak atmosféru vzájemného napadání ještě víc vygradují. Výrazně se na tom podílí Dixon, rasistický policista, který bydlí u maminky, čte komiksy a agresí a pitím si řeší svá soukromá traumata.
Přelévání sympatií k postavám, vnímání jejích světlých i temnějších stránek i to, že figura, která vzbuzovala naše opovržení, najednou vzbuzuje lítost, je součástí McDonaghovy snahy poukázat na platnost známé teze, že násilí plodí vždy jen ještě větší násilí.
Jako lék na tento začarovaný kruh vzájemných odplat se logicky nabízí solidarita druhých, naslouchání jim, třeba prostřednictvím dopisů, jež po sobě zanechají, pokora, prozření, velkorysost a odpuštění. Od černohumorné komedie, která poukazuje na problémy americké společnosti jako je rasismus, homofobie nebo policejní a domácí násilí, se tu režisér posouvá přirozeným vývojem k moralitě o vykoupení se ze msty a nenávisti.
Čtverec
r. Ruben Östlund, Švédsko / Dánsko, 2017
Hlavní cenu, Zlatou palmu, si z loňského ročníku festivalu Cannes odnesla černá absurdní komedie švédského režiséra Rubena Östlunda. Tvůrce filmů Incident v bance, Hra a Vyšší moc v ní přichází se satirou na současné umění a prostředí uměleckých kruhů.
Christian (Claes Bang) je kurátor, který pracuje v Muzeu moderního umění, které sídlí v sousedství švédského královského paláce. Úspěšný, atraktivní, rozvedený otec dvou dcer naplňuje ideál vzdělaného městského liberála, který se snaží citlivě vnímat aktuální společenské problémy.
S nimi souzní i chystaná prestižní výstava konceptuálního umění, které vévodí instalace čtverce 4 x 4 metry ve veřejném prostoru. Čtverce, v němž platí pravidla absolutní rovnosti, solidarity a tolerance. Jak ale takovou myšlenku prodat v mediálně přehlceném a roztěkaném prostředí, které žije především virálními událostmi?
Zatímco marketingoví experti vymýšlejí různé strategie, Christianovi kdosi ukradne mobilní telefon. A on ve snaze získat ho zpět vymyslí s kolegou odvetnou akci, díky níž se ocitá v čím dál bizarnějších situacích. Roztočí tak nevědomky spirálu událostí, které zpochybní nejen jeho osobní kvality a výstavu, ale i postavení instituce, kterou reprezentuje.
Östlund v své „konceptuální tragikomedii“ s mnoha významy a podněty k zamyšlení rozvíjí situaci, jak katastrofálně může skončit reklamní kampaň na výstavu, jež měla jejím divákům poskytnout symbolický prostor, aby se mohli svobodně vyjádřit k jakémukoliv tématu, jež hýbe současnou společností. Příkladem budiž uprchlická krize.
Skrze postavu narcistního a egoistického kurátora, který se prezentuje jako sociálně cítící liberál, ale jeho chování a jednání ho usvědčuje z povýšeného pokrytectví, režisér s potměšilostí sobě vlastní konfrontuje liberální hodnoty s nedostatkem lidské empatie. Od umění a možnosti jeho zneužití k mediálnímu cirkusu se tak dostává k široké metafoře společnosti, zmítané mezi sobectvím a altruismem.
Zkoumá hranice společenské tolerance, politické korektnosti i umělecké svobody v ní a upozorňuje na problematiku následování společných hodnot, nad nimiž panuje jen zdánlivá všeobecná shoda. Östlund na filmu spolupracoval s muzeem designu ve švédském Värnamu, jež podobný prostor k diskusi svým návštěvníkům skutečně v roce 2015 poskytlo.
Úžasňákovi 2
r. Brad Bird, USA, 2018
První Úžasňákovi z roku 2004 jsou stále považováni za jeden z nejlepších počinů animovaného studia Pixar. Ve dvojce režisér obou dílů Brad Bird laťku jedničky nepřekonal, ale ani nepodlezl. Na výsledném tvaru je znát jeho láska k téhle superhrdinské rodince i retro stylizaci špionážních bondovských, komiksových a superhrdinských příběhů.
Co pokročilo, je technologická stránka věci. Díky vyšší úrovni počítačové animace působí akční scény ještě spektakulárněji než v jedničce. Dobře je to vidět na Elastičiných scénách na motorce. Co zůstalo trochu za očekáváním, je samotný příběh s motivem zavržených superhrdinů v důsledku neúspěšné akce, po níž zůstalo až příliš mnoho materiální škody.
Úžasňákovi se opět ocitají v ilegalitě. Jako na zavolanou v této situaci přichází nabídka od společnosti DevTech a sourozenců Deavorových. Telekomunikační magnát Winston chce změnit jejich současný status a ukázat jejich prospěšnost pro společnost.
Z rodiny Parrových si k tomuto úkolu ale překvapivě nevybere Boba alias Pana Úžasňáka (Craig T. Nelson), ale jeho ženu Helen neboli Elastičku (Holly Hunter). A Bob na sebe vezme úlohu muže v domácnosti, aby jeho žena mohla zachraňovat svět.
I pro Boba se ale jeho domácí mise stává misí opravdu hrdinnou. Musí si poradit nejen s uspáváním „výbušného“ miminka, ale především s dospíváním svých třech potomků. Violet (Sarah Vowell), Dashe (Huck Milner) a malého Jack-Jacka (Eli Fucile), který si osvojuje hned celou škálu svých výjimečných schopností, které ale zatím neumí zvládat. Jack-Jack si díky nim pro sebe krade většinu humorných situací, jež mají v jeho podání hodně třaskavý charakter.
Odehrává se tu tedy podobný model vyprávění jako v jedničce, jen v genderově převráceném gardu. Ten nás má opět přesvědčit o tom, že každé rozdělení v rodině je dobré především k tomu, aby se tato jednotka stala ještě pevnější, semknutější, ochotná táhnout za jeden provaz.
Toto jednoduché poselství se Bradu Birdovi daří zprostředkovat za pomocí dobře napsaných postav a akčních sekvencí, v nichž mohou postavy ono rodinné semknutí demonstrovat. Jack-Jack se v tomto ohledu ukazuje být už teď platnou jednotkou rodinného týmu. Zatímco ale jeho kousky jsou spíše zábavné, ty Elastičiny si v ničem nezadají s výpravnými akčními scénami z těch nejdražších superhrdinských a špionážních blockbusterů.
Já, Simon
r. Greg Berlanti, USA, 2018
Na předměstí Atlanty ve státě Georgie navštěvuje střední školu sedmnáctiletý student Simon Spier (Nick Robinson). Každé ráno při cestě do školy autem nabírá Simon své spolužáky a nejlepší kamarády Nicka (Jorge Lendeborg Jr.) a Leah (Katherine Langford), které zná celý život, a Abby (Alexandra Shipp), která k nim přišla do školy asi před půl rokem.
Leah jednoho dne Simona upozorní na to, že někdo ze studentů dal anonymně na školní web informaci, že je gay. Simona toto přiznání zaujme, už proto, že i on minimálně čtyři roky cítí, že jeho sexuální orientace není většinová.
Simon neznámého s přezdívkou Modrý (Blue) osloví prostřednictvím e-mailové komunikace a pod přezdívkou si s ním začne dopisovat. Tato jejich elektronická komunikace se ale bohužel dostane do rukou Simonova excentrického spolužáka Martina (Logan Miller), který začne Simona vydírat. Má kopii všech jeho mailů s Modrým a chce po něm, aby mu pomohl seznámit se blíže s Abby, po níž prahne. Její odmítnutí ho pak vede k tomu, že zveřejní to, co ví o Simonovi. A ten tak musí během vánočních prázdnin s pravdou ven před svými rodiči.
Já, Simon připomíná idealistickou pohádku ze světa, jemuž vládne velmi tolerantní a liberální duch. Takoví jsou rodiče Simona, jeho sestra, představitelé školy, spolužáci. Se zástupcem ředitele zde můžete pokecat o tom, jak balí holky na Tinderu, se spolužačkami zas můžete vést sofistikované debaty o vnitřní osamělosti.
K tomu hraje hudba nikoliv z cédéček, ale pěkně retro z gramofonových desek. Film se tak stává dokonalým skloubením indie komedií ze střední školy a feel-good movie s pozitivní energií. Oproti teenagerským komediím pro široké publikum typu Prciček nesází na vulgarity, fekální humor ani žádné prvoplánové prvky, ale na inteligentní dialogy a monology, přibližující vnitřní svět hlavního hrdiny.
V tomto všeobecně chápajícím, tolerantním světě, kde partičku kamarádů tvoří rasově vyváženě namíchaná směsice, pak ani coming out nepředstavuje zas takovou výzvu. Film k tématu coming outu přistupuje citlivě a s nadhledem, který tvůrcům umožňuje strefovat se do některých stereotypů a klišé, spojených s gay dramaty. A nejen s nimi, ale i s romantickými komediemi, jak o tom svědčí nejen scéna na stadionu, kde Martin vyznává svou lásku Abby, ale především ta závěrečná v lunaparku, odehrávající se za všeobecného fandění spolužáků.
Svým pozitivním laděním má tak film šanci oslovit nejen teenagery, ale obecně mnohem širší mainstreamové publikum než to, které přijde na festivalové snímky s touto tématikou. Téma dospívání, přátelství, prvních lásek a hledání spřízněné duše je natolik vděčné a univerzální, že vás zaujme bez ohledu na sexuální orientaci.
Oni a Silvio
r. Paolo Sorrentino, Itálie / Francie, 2018
Nejúspěšnější italský režisér současnosti Paolo Sorrentino se ve své novince inspiroval postavou Silvia Berlusconiho. Tento miliardář, podnikatel, mediální magnát a trojnásobný, nejdéle v poválečné éře vládnoucí italský premiér, proslul nejen pompézním způsobem života, zálibou v mladých dívkách a mnoha skandály, ale také tím, že svou politickou a mediální moc velmi účinně využíval k prosazení vlastní beztrestnosti.
Berlusconiho jméno ve filmu ani jednou přímo nezazní, ale je zcela jasné, o koho se jedná. Režisérův dvorní herec Toni Servillo si osvojil jeho typická gesta a výrazy, která podává v karikaturní nadsázce jakéhosi až groteskního šklebu, jímž bývalý předseda vlády Itálie proslul.
Berlusconiho přehnaně opálený vzhled, nastřelené vlasy, vybělené zuby, výřečný slovní projev, to vše Servillo skvěle využil, aby této postavě, jež vzhledem připomíná vlastní voskovou figurínu, vdechl život. A ukázal ji v satirické nadnesenosti toho, jak se ona sama ráda prezentuje.
Tedy jako onoho věčného mladíka a playboye, který má všechno, ale přesto mu to stále nestačí. Je to prodavač iluzí a snů, obchodník s deštěm, bavič, nabubřelý klaun i blazeovaný hráč, mistr velkých a okázalých gest, který vzápětí nasadí masku pokorného dobrodince. Důležité pro něj není to, co říká, ale jak to působí navenek.
Tento člověk přímo trpí, že se ocitl dočasně v politickém důchodu a dělá všechno pro to, aby se vrátil zpět na výsluní. Chce zpátky moc, s níž uměl díky svému názorovému oportunismu a manipulování s veřejností tak skvěle zacházet.
Snímek si nenárokuje být klasickou biografii, shrnující Berlusconiho život. Vybírá si z něj krátké období let 2006 - 2009, kdy se ocitl po svém nejdelším, druhém premiérském období, dočasně mimo politiku. Silvio se ve vile cítí opuštěný. To je pravý čas pro mladého kuplíře Sergia Morru (Riccardo Scamarcio), který se mu vnutil do jeho vily se svými „bunga bunga“ večírky.
Scény s polonahými nebo nahými společnicemi, vlnícími se v rytmu hudby, režisér inscenuje v duchu úvodní scény z Velké nádhery. Jsou to dekadentní orgie prázdné hýřivosti, které se snaží zrcadlit životní styl Silvia a lidí, kteří by se mu chtěli přiblížit.
Obscénnost, poživačnost a plytkost se tu stává vyjádřením společenského či politického statusu lidí, kteří navenek žijí svůj „sladký život“, uvnitř něhož ale i oni skrývají své strachy. Třeba ze stáří, osamělosti nebo toho, že skončí ve vězení. Politický a podnikatelský predátor Silvio se těmto strachům postavil tím, že se rozhodl co nejdéle udržet na čele mocenského systému, který by mu mohl po jeho odchodu vystavit účet za jeho konání.
Já, Tonya
r. Craig Gillespie, USA, 2017
Ženské krasobruslení v USA se na počátku devadesátých let neslo v duchu soupeření mezi Tonyou Harding (Margot Robbie) a Nancy Kerrigan (Caitlin Carver). Nancy byla oceňována za eleganci jejich vystoupení, Tonya jako vynikající skokanka, která jako první Američanka skočila trojitého axela. Rivalita mezi nimi se vyhrotila měsíc před napjatě očekávaným soubojem v Lillehammeru napadením teleskopickým obuškem v zázemí stadionu v Detroitu.
O tom, že za útokem stála Tonya se svým ex-manželem Jeffem (Sebastian Stan), se začalo okamžitě spekulovat a i FBI při vyšetřování s touto verzí pracovala. Ve vypjaté atmosféře vyšetřování případu a mediálního honu na její osobu, kdy se reportérské štáby usídlily na několik týdnů přímo před jejím domem v Portlandu, se Tonya připravovala na olympiádu, jíž se nakonec zúčastnila i její konkurentka Nancy.
Po ní za neutuchajícího mediálního zájmu následoval Tonyin trest. Za osnování těžkého ublížení na zdraví byla odsouzena k tříleté podmínce, 500 hodinám veřejně prospěšných prací, pokutě 100 tisíc dolarů a doživotnímu zákazu soutěžení. Její údajní komplicové se pak dočkali trestů nepodmínečných.
Organizovala ale útok opravdu sama, věděla o něm, udál se bez jejího vědomí nebo se jen stala obětí následné štvanice? Existuje mnoho verzí tohoto příběhu, s nimiž scenárista Steven Rogers ve vyprávění pracuje. Pohledy zúčastněných osob se dostávají do kontrastu, který ukazuje, jak náročné a někdy až nemožné je hledání a dobrání se objektivní pravdy.
Film za pomocí žánrového přepínání mezi komedií a dramatem, ironické rekonstrukce autentických rozhovorů se skutečnými předobrazy postav, prolamování čtvrté stěny mezi postavami a divákem a dobové stylizace od sedmdesátých let do těch devadesátých vytváří velmi živý filmový organismus, který vás především díky výkonům Margot Robbie a Allison Janney v roli její matky bude bavit, dojímat i udržovat v napětí.
Témata, jež ke světu vrcholového sportu patří, jako enormní tlak okolí nebo touha po výhře za každou cenu, tu režisér používá k zábavné dekonstrukci příběhu amerického snu o cestě vzhůru u celebrit, jež má Amerika tendenci stejnou měrou milovat jako zatracovat. Tonya je ten druhý případ a její nekonvenční příběh dostal odpovídající nekonvenční zpracování, které sympaticky oživuje žánr biografických filmů v duchu černohumorných komedií bratří Coenů nebo Martina McDonagha.
Pěkně blbě
r. Michael Showalter, USA, 2017
Kumail (Kumail Nanjiani) je stand-up komik, příležitostný řidič Uberu a největší fanoušek Akt X. Stejně jako mnoho jiných komiků, i on se snaží opustit malé pódium zapadlého klubu v Chicagu a vystoupit před velkým publikem.
Muže, který má v rukávu atraktivní angažmá, se však Kumailovi nedaří zaujmout, jeho nová show o pákistánském původu navíc sklouzává do nezábavného monologu. Šťastným Kumaila nečiní ani rodiče, kteří by syna raději viděli jako právníka po boku některé z pákistánských dívek, které synovi vytrvale dohazují.
Vše se zamotá v momentě, kdy se seznámí s Emily (Zoe Kazan). Ta studuje psychologii, má skvělý smysl pro humor a rozhodně se teď nechce vázat. Alespoň do chvíle, než vyrazí na večer stand-up komiků. Duchapřítomný Kumail jí okamžitě padne do oka, a i když oba tvrdí opak, brzy je jasné, že nepůjde jen o záležitost na jednu noc.
Nadějně se rozvíjející vztah ale naruší záhadná nemoc, která Emily uvrhne do umělého spánku. Teprve v nemocnici se potkává Kumail s jejími svéráznými rodiči, matkou Beth (Holly Hunter) a otcem Terrym (Ray Romano), kteří se s ním přes počáteční nedůvěru postupně sbližují, což generuje řadu zábavných situací. O ty nebude nouze ani u něj doma, kde stojí při dilematem, zda říct rodičům o přítelkyni, která není pákistánského původu.
Chytrá romantická komedie z produkce Judda Apatowa (40 let panic, Zbouchnutá, Superbad ) se stala diváckým hitem loňského ročníku festivalu Sundance. Vypráví skutečný příběh populárního amerického komika, který ve filmu hraje sám sebe a obstaral k němu i scénář. Spolu s jeho manželkou Emily V. Gordon (předobraz Emily) do něj přenesli zkušenosti z reálného partnerského i profesního života, což mu dodalo na autenticitě.
Obávaný
r. Michel Hazanavicius, Francie, 2017
Jean-Luc Godard (1930), tvůrce Ikonických filmů U konce s dechem nebo Bláznivý Petříček, patří k jedněm z nejuznávanějších režisérů francouzské nové vlny a nejdiskutovanějším osobnostem světové kinematografie druhé poloviny dvacátého století.
Jeho osobní a profesní život se rozhodl odlehčenou formou přiblížit francouzský režisér Michel Hazanavicius, jehož nostalgická pocta období němé kinematografie The Artist byla oceněna pěti Oscary, včetně těch za nejlepší film a režii.
Film je založený na autobiografii Anne Wiazemsky (1947), kterou ve filmu hraje Stacy Martin, známá z von Trierovy Nymfomanky. Anne stala Godardovou múzou a kmenovou herečkou v neklidném období okolo roku 1968. A na dvanáct let i jeho druhou ženou. Jejich soukromý život se ve vyprávění odehrává na pozadí významných společenských a politických událostí té doby.
Film je zasazen do roku 1968, kdy Paříží hýbou studentské protesty. Godard (Louis Garell) se zříká své dosavadní tvorby i východisek svých současníků a prohlašuje, že nadále bude spolupracovat jen s maoisty. Od sporů okolo pařížské Kinematéky a pařížských barikád se pak vyprávění přesouvá k plážím v Cannes. Godard zde dosáhl toho, že tehdejší ročník byl zrušen s ohledem na vážnost politické situace. Na podporu stávkujících studentů a dělníků se věšel na oponu a vyzýval k uzavření přehlídky. Čehož i dosáhl.
Režisér a scenárista v jedné osobě zvolil velmi zasvěcený a přitom svěží přístup, jak popsat zásadní obrat v kariéře výjimečného, dodnes činného umělce. Film několikrát odzbrojujícím způsobem nahlédne za Godardovu neprostupnou masku.
Godardova povaha, kariéra i život v sobě mají vděčný dramatický i zábavný potenciál a režisér takto jeho soukromý i veřejný portrét i modeluje. Bez příkras a předsudků odhaluje jeho asociální, sadomasochistickou, sebestřednou, nevyzpytatelnou i nestálou povahu, která se podepíše i na jeho vztahu k Anne, jíž se postupně odcizuje, když na ni dopadne únava z věčné revoluce.
Talentovaný filmový revolucionář uměl být stejně šarmantní, vtipný a okouzlující, jako dětinský a záštiplný. A také obávaný, jak napovídá název filmu. Režisér tohoto vypjatého auteura, na nějž se dnes pohlíží jako na filmové božstvo, neglorifikuje, ale naopak polidšťuje. A to způsobem, který má šanci oslovit jak poučené cinefily, tak běžné diváky.
Tina a Vore
r. Ali Abbasi, Švédsko / Dánsko, 2018
V sekci Un Certain Regard na letošním festivalu v Cannes zvítězila bizarní romance dvou společenských vyděděnců. Režisér se pro ni inspiroval krátkou povídkou Johna Ajvida Lindqvista, který ho zaujal jako autor předlohy k filmu Ať vejde ten pravý.
Ve svém vyprávění o lásce, lidech a jiných bytostech přichází s originální podívanou, v níž spojuje prvky temné severské detektivky, thrilleru, filmu noir, romance, komedie, psychologického dramatu, pohádky a fantasy, pramenící ze severské mytologie.
Hlavní hrdinkou je samotářská celní úřednice Tina (Eva Melander), která má zvláštní dar neobvyklých čichových schopností. Díky jejím vyvinutým smyslům dokáže u cestujících odhalit kontraband tím, že z nich vycítí strach, úzkost, provinění, hanbu či jiné negativní pocity. V práci je pro tyto své schopnosti velmi ceněná a policie s ní spolupracuje například na odhalení organizované skupiny pedofilů.
Zato v soukromí to kvůli svému nepříliš přívětivému vzhledu, připomínajícímu kromaňonce, nemá vůbec jednoduché. Zdá se, že mnohem víc než s lidmi, si rozumí se zvířaty v přírodě, kam ráda utíká. Jednoho dne kolem ní u letištní celní kontroly na švédské hranici s Dánskem projde podezřele vyhlížející Vore (Eero Milonoff). Podobný podivín jako ona, který jakoby byl její mužským vizuálním protějškem. A vše je najedou jinak. Oba znetvoření společenští outsideři se začnou od první chvíle velmi přitahovat, nejprve skrze čich.
Začíná se schylovat k velké a živočišné romanci, kterou ale režisér v duchu předlohy ozvláštňuje mytologickými prvky, které nám vyjeví, jaký je ve skutečně Tinin původ. Ten odkazuje k severským pověstem o trollech a my najednou chápeme její náchylnost k přírodě i splynutí s místní faunou v lesích. Tina poznává svůj původ, minulost, svou pravou identitu, včetně té sexuální a musí se s tím nějak vyrovnat.
Hranice z originálního názvu filmu (Gräns) ve švédštině je tu vedena nejen mezi dvěma zeměmi, Švédskem a Dánskem, ale symbolicky i mezi lidmi a bytostmi, jež lidi připomínají, mezi realitou a fantaskní mytologií, mezi sexuálními identitami i tím, co divákovi bude připadat bizarní nebo až nechutné, ale co ho přesto ponouká k zamyšlení.
Vražda v Orient expresu
r. Kenneth Branagh, USA / Malta, 2017
Slavný román Agathy Christie z roku 1934 se dočkal tří televizních a dvou filmových adaptací. Ta první z roku 1974 byla nominovaná na šest Oscarů, tu druhou natočil herec a režisér Kenneth Branagh, který ztvárňuje i hlavní roli detektiva Poirota. A to způsobem, který činí tuto postavu oproti jeho filmovým a televizním předchůdcům mnohem šarmantnější, energičtější, akčnější a vtipnější.
Kenneh Branagh přízvukem, připomínajícím belgickou francouzštinu, a majestátním knírem zdůrazňuje komické rysy detektivovy osobnosti. Ukáže, že umí nasadit laškovný tón a sem tam i nějakou hlášku, ale rozhodně ne způsobem, který by jeho figuru zbavoval důstojnosti. Způsob, jakým případ vyřeší a hlavně závěrem, který z něj učiní, posouvá detektivní žánr zpět k jeho vážnosti a otázkám viny, svědomí a spravedlnosti jiné než té pozemské.
Cesta, která k tomuto rozhřešení vede, je oproti Lumetově verzi osekaná o některé detektivovy dedukce, které při odhalování spojitostí případu používal. Mnohem víc se jako režisér zaměřuje na vizuální stránku, jíž dává opulentní tvář.
Kostýmy, honosné interiéry vlaku, velkolepě nasnímané záběry zimní horské krajiny, s nimiž se pak pracuje v počítači jako s pozadím jedoucího vlaku, který byl ve skutečnosti vytvořen ve studiu. Působí to draze, velkoryse, majestátně, krajina až pohádkově, ale zároveň s přiznanou ironickou falší, že je to vše umělé.
Takový je i Poirotův knír. Přehnaný, exhibující a kašírovaný jako vizuální stránka a ve své velikosti záměrně směšný a ironický. Provokaci, teatrálnost, poťouchlost, kašírovanost Branagh používá jako způsob, jak tuto látku velkofilmově oživit a přiblížit ji mladším divákům. Nikdy ale přitom nepřekročí hranice záměrné směšnosti tak, aby tím trpěla ona vážná linka, prostřednictvím níž chce něco sdělit a jež má silné katarzní jádro.
Oklamaný
r. Sofia Coppola, USA, 2017
Ač se Sofia Coppola (Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta) vždy zdráhala točit remaky, v případě adaptace stejnojmenného románu Thomase Cullinana ji lákala možnost nahlédnout na klasické jižanské drama jinou optikou než původní film (1971) Dona Siegela s Clintem Eastwoodem a Geraldine Page v hlavních rolích. A to výrazně ženskou.
Děj se odehrává v roce 1864, během války Severu proti Jihu v jižanské Virginii. Zraněného vojáka Unie Johna McBurneyho (Colin Farrell) nalezne jedenáctiletá dívka Amy (Oona Laurence) z nedaleké internátní školy, kam jej i přivede. Místní osazenstvo se mu zprvu zdráhá jako nepříteli pomoci, ale pak se jej v aktu křesťanského milosrdenství ujme. S tím, že až se postaví na nohy, tak jej vydají „svým“ vojákům jako válečného zajatce.
Jak se John postupně zotavuje, jeho kouzlu postupně propadají učitelky a studentky tří generací. Probouzí v nich emoce, které ještě nebo už dlouho nezažily. Imunní k němu není jak ředitelka školy Martha Farnsworth (Nicole Kidman), tak její introvertní zástupkyně Edwina Dabney (Kirsten Dunst), i devatenáctiletá studentka Alicia (Elle Fanning) jako nejstarší ze studentek. Každá k němu ale přistupuje jinak. Martha z pozice moci, staropanenská Edwina jako důvěrnice a rozkvétající Alicia ho otevřeně svádí.
John se snaží mezi ženským osazenstvem lavírovat, vycházet s ním, jak nejlépe umí, protože dobře ví, že stačí jediné špatné slovo a bude vydán jižanským vojákům. Neuvědomuje si ale přitom, že už jeho pouhá přítomnost se stala spouštěčem privátní bitvy, která je strašlivější než všechny boje probíhající války.
Přítomnost jediného a navíc šarmantního muže široko daleko dívčí a ženskou společnost elektrizuje a pobízí k významným pohledům, ženským flirtovacím hrám a žárlivostem. Pak stačí jeden nešťastný incident a slušně vychované upjaté dámy dají dosud hýčkanému hostu najevo, jak chladnokrevného jednání jsou schopny, když se spojí. Ke slovu se dostává pila a zlověstné řeči o amputaci.
Oklamaný si rafinovaně hraje nejen s barevnou náladou filmu, ale i s různými žánry. Kostýmní drama s erotickým nádechem se v dívčím penzionátu mění ve směsici feministického psychodramatu, melodramatu černé komedie, thrilleru a hororu, což byl režisérčin záměr.
Muž, který zabil Dona Quijota
r. Terry Gilliam, Španělsko / Belgie / Portugalsko / Velká Británie, 2018
Terry Gilliam po třicetiletých přípravách představil svůj „prokletý“ donkichotský projekt, do něhož imaginativní formou vnáší téma odpovědnosti umělce za své dílo a lidi, zapojené do jeho přípravy. Filmový režisér Toby Grisconi (Adam Driver) se v něm potýká s následky toho, jak změnil jednu španělskou vesnickou komunitu při realizaci svého studentského filmu o Donu Quijotovi.
Vrací se do ní po deseti letech a potkává zde starého pomateného výrobce obuvi Javiera (Jonathan Pryce), který se domnívá, že je Don Quijote a Toby jeho dlouho ztracený panoš Sancho Panza. Právě Javier v jeho studentském filmu hrál Dona Quijota a od té doby začal věřit tomu, že se jím opravdu stal. Přejal jeho slovník, výstroj i vnímání okolního světa.
Vzpomínkový návrat do míst, kde bilancuje vlastní filmařskou dráhu, se tak pro Tobyho stává noční můrou, když si uvědomuje, kolika lidem obrátil život vzhůru nohama nebo ho rovnou zničil, byť nepřímo. A přestože se z něj stal pokrytecký a vyhořelý cynik, uvnitř něj zůstala nějaká slušnost, která mu velí, že by měl tento stav napravit.
Vývojem okolností a proti své vůli se Toby postupně ocitá uvězněný v bizarních fantaziích starého pána, s nímž se jako jeho pobočník Sancho Panza na oslíkovi vydává na absurdní cestu španělskou krajinou. Rozlišit realitu od fikce je přitom pro něj stále těžší. Jeho mysl se ocitá ve vleku bláznivých, komických a stále více surrealistických dobrodružství, při nichž je nucen čelit tragickým důsledkům filmu, který navždy změnil naděje a sny malé vesničky.
Režisér se promítá do obou postav, Dona Quijota i Tobyho. S tím prvním sdílí jeho představivost, která je jeho uměleckou značkou. U toho druhého, který je režisérovou mladší, alternativní verzí, vidí příbuznost v tom, jak ho jeho kreativní touha postupně zbavuje rozumu, až se sám stává Donem Quijotem.
Terry Gilliam prostřednictvím donquijotovských motivů reflektuje vlastní kariéru i své postavení v současném Hollywoodu a přináší výpověď o uměleckém boji s větrnými mlýny, o neochotě se zaprodat a snaze jít si za naplněním vlastních snů v oblasti vlastní kreativní tvorby.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách