Úsvit planety opic
r. Matt Reeves, USA 2014
Na konci Zrození Planety opic se inteligentní primát Caesar postavil do čela utlačovaných opů, jež se rozhodl vyvést z otroctví lidí. Tím na sebe vzal velký závazek v podobě tíhy odpovědnosti za ně.
Caesar nechtěl lidstvu, které mu dalo výchovu, vyhlásit válku, ale toužil po prostoru, kde by mohl v harmonii a v souladu se svým svědomím svobodně žít. To se mu povedlo, když v lesnatých kopcích okolo San Francisca vybudoval opičí společenství, postavené na respektu a vzájemné spolupráci jeho členů.
Lidstvu se za těch deset let, které dělí děj jedničky a dvojky, vedlo o poznání hůř. Většina lidí na agresivní virus, který se vyvinul z původního léku na Alzheimerovu chorobu, zemřela nebo se v nastalém chaosu, vyvolaném smrtící epidemii a souvisejícími sociálními nepokoji, povraždila mezi sebou navzájem.
Ti, kteří přežili a jsou proti viru imunní, budují v San Franciscu novou společnost. Proto se vydávají do oblasti, již lidoopi vnímají jako své teritorium. Nachází se zde totiž stará vodní elektrárna, již chtějí zprovoznit, aby mohli město zásobovat elektřinou. Caesar je spolupráci s lidmi, již navrhuje bývalý architekt Malcolm (Jason Clarke), nakloněn. Jenže v obou táborech jsou militantní odnože, které chtějí situaci řešit silou.
Na té lidské je jejím mluvčím a vůdcem bývalý policista Dreyfus (Gary Oldman), který vinou nákazy přišel o své dvě děti. Jestřáby, pokud použijeme politickou terminologii, na opičí straně reprezentuje Caesarův mocichtivý protivník Koba (Toby Kebbell).
Zápletka je poměrně přehledně rozehrána. Lidstvo je takřka na vymření a geneticky pozměnění lidoopi přebírají vládu nad jejich územím. Touto civilizační proměnou dochází k zásadní revizi pohledu na to, kdo je skutečným pánem tvorstva. Lidé, kteří přežili, se snaží narůstající opičí dominanci narušit a vrátit se na vrchol evolučního žebříčku.
Tohle napětí může vyřešit jen fatální střet. Když převládne pomstychtivost, xenofobie, netolerance a prosazování vlastních zájmů a obě strany dostanou do rukou samopaly, idea spolupráce začne tonout v krvi. Jak tento střet dopadne, víme ze slavného filmu Franklina J. Schaffnera z roku 1968.
Pokud by vám dilemata, jež musí postavy řešit, připomínaly svět reálné politiky a mechanismy, které se uvnitř ní dějí, nebudete daleko od pravdy. Figury humanizovaných opic přebírají nad vyprávěním plně vládu a jejich optikou ho vnímáme. Lidské charaktery jsou záměrně upozaděny, ty opičí naopak hlouběji prokresleny. Což je změna oproti jedničce, kdy jsme děj vnímali očima sympatického vědce v podání Jamese Franca.
Režisér Matt Reeves (Monstrum, Ať vejde ten pravý) sliboval příklon vyprávění k postapokalyptickému žánru a ten se opravdu děje. Je patrný nejen z kulis, v nichž se děj odehrává, ale i z toho, že víme, jak souboj o dominanci na planetě Zemi dopadne.
Režisér nás se světem nehostinné budoucnosti seznamuje pozvolna, aby nám umožnil nasát jeho atmosféru. Na blockbuster netypické pomalé tempo si díky podmanivé kameře Michaela Seresina užijete. Reevesův film totiž umí být stejně přitažlivý v akčních scénách, jako v těch, které nám detailně přibližují fungování opičí společnosti, která přejímá modely chování té lidské. I když se tomu brání. Kdyby tomu tak nebylo, nevynikl by režisérův záměr pojmout Úsvit planety opic jako moralitu, reflektující spoustu nejen politických a rasových problémů dnešní společnosti.