Vánoce se blíží a s nimi přichází i naše tradiční ochutnávka nejatraktivnějších novinek na DVD a Blu-Ray nosičích, které mohou posloužit jako vhodný dárek pro vaše blízké či vás samé.
Godzilla
r. Gareth Edwards, USA / Japonsko 2014
Před šedesáti lety vypustilo japonské studio Toho do světa Gojiru. Ikonické monstrum, jež se v následných letech let dočkalo v japonských nebo amerických produkcích dalších takřka tří desítek reinkarnací.
Katastrofický film japonského režiséra Iširó Hondy z roku 1954 neměl ale za cíl ukazovat Gojiru tak, jak ji známe z pozdějších akčnějších verzí jejího příběhu. Tedy jako monstrum, které k potěše diváků ničí mrakodrapy, pustoší města a svým zlověstným rykem nahání strach jejich prchajícím obyvatelům.
Hondova idea byla zcela jiná. Jeho film nebyl akční, ale umělecký a režisér se prostřednictvím něj vyrovnával s národním traumatem v podobě svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Původní Gojira chtěla upozornit nejen na nástrahy a nebezpečí atomového věku, ale obecně i jakékoliv nevyzpytatelné přírodní síly.
Jaderné vyhrožování, typické pro studenoválečnickou rétoriku, už dnes není tak silně akcentované jako dřív, ale objevují se nové hrozby a výzvy, jež režisér do nové Godzilly funkčně zapracovává. Cítíme z ní tak jak reflexi atmosféry po teroristických útocích z 11. září a amerického vnímání sebe sama jako světového četníka č. 1, tak i odezvu na kolaps jaderné elektrárny v japonské Fukušimě. A přítomná je zde i ekologická linie, kdy je zrod vyhynulého pravěkého ještěra ukázán jako důsledek drancování přírody západními investory.
Nová verze režiséra Garetha Edwardse Hondův originál ctí. Jak co do původní myšlenky, o čem by měl film vypovídat, tak i tvarem monstra. Podobou původní Godzilly se inspiruje tvar těla té nové i její řev, který je díky zvukové složce filmu natolik intenzivní a plastický, že vám zůstane ještě dlouho v paměti.
Režisér k Hondově verzi a vůbec japonskému vnímání tohoto fenoménu a přesahu, který s sebou nese, přistupuje velmi citlivě. Modernizuje ho pro dnešního blockbusterového diváka, ale způsobem, který má blíž k Nolanově vážnému a realistickému uchopení batmanovského univerza, než k třeba právě k emmerichovské dětinské zábavnosti.
Ti, kdo očekávali nadupaný blockbuster, kde se to bude destruktivním řáděním obří přerostlé ještěrky jen hemžit, tak budou logicky zklamáni. Protože ta se objeví až tak v polovině stopáže a ke slovu, ve smyslu oné přímočaré akce, se dostane až v posledních dvaceti minutách.
Režisér s napětím pracuje velmi promyšleně a plné odhalení příšery nechává až na finále. Epický monster střet oddaluje s ním. Do té doby pracuje s náznaky a zprostředkování soubojů či řádění příšer zabírá z pozice té postavy na plátně, která je právě v nastalém chaosu vnímá. Nebo je vidíme jako letmé zpravodajské záběry v televizi, průhledy přes skla aut a vrtulníků, ve tmě, dýmu či jen na krátký okamžik.
Slibně načrtnutou lidskou rovinu vyprávění, která si hodně bere ze Spielbergových vztahových souřadnic otec-syn, ve finále odsunuje trochu na druhou kolej, ale jen proto, aby dal i divákovi, lačnému akce, to co čeká.
Cesta, kterou si k očekávané monster rubanici, zvolil, je více než sympatická. Protože je autorsky osobitá a nesnaží se tolik zavděčit většinovému divákovi. Režisér ve vyprávění nespěchá, nesází na prvoplánový efekt, ale radši pozvolna buduje atmosféru a napětí, aby v těch správných okamžicích ono epické měřítko, dané majestátností monstra, vyniklo. Díky těmto vlastnostem můžeme novou Godzillu vnímat jako počin, u něhož se jako v případě Emmerichova spektáklu nedostaví tak brzy pocit, že už má vlastně po záruce.