John Wick 3, Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw, Ad Astra, Terminátor: Temný osud, Avengers: Endgame, Captain Marvel, Slunovrat, Krvavá nevěsta, Složka 64. Druhý výběr toho nejlepšího, co se letos objevilo v našich kinech.
V minulém přehledu jsme vás seznámili s českými a slovenskými filmy, které nás v odcházejícím roce 2019 nejvíce zaujaly. V tomto vám připomeneme tituly žánrové, akční, sci-fi, komiksové adaptace, horory a thrillery, jež vždy patří v nabídce kin k těm divácky nejatraktivnějším a nejnavštěvovanějším.
Akční filmy
John Wick 3
r. Chad Stahelski, USA, 2019
Předchozí dva díly Johna Wicka ukázaly, že zabijácký polosvět je něčím jako státem ve státě, nebo spíš ve světě. A právě ony pravidla fungování zločineckého světa minule John Wick (Keanu Reeves) porušil, Nejvyšší rada zločineckého syndikátu nad ním za to zrušila ochranu a on byl exkomunikován z hotelu Continental, poskytujícího asasínům zázemí a servis. Na hlavu Johna Wicka je vypsána odměna 14 milionů dolarů a od té doby se stává lovnou zvěří pro gangstery a zločinecké organizace z celého světa.
John Wick se tak vydává na cestu, na níž hledá nejen pomoc u těch, kteří by mu ji mohli poskytnout, ale současně i způsob, jak se dostat k osobě, která Nejvyšší radě poroučí. Tato cesta slouží nejen jemu, ale i divákům k dalšímu rozšíření znalostí o mytologii a osobách, jež tvoří tento zabijácký polosvět.
Celý ten jeho postup připomíná počítačovou videohru, kdy v atraktivních lokacích získává poznatky, které mu umožňují zdolat různé levely obtížnosti této hry, při likvidaci těch, kteří se mu během ní postaví do cesty. Tato videoherní struktura vyprávění se propojuje s poctou akčnímu žánru. A to nejen špionážním agentským sériím o Jamesi Bondovi a Ethanu Huntovi, ale především jeho asijským kořenům ve filmech Bruce Leeho, Jackieho Chana a krvavém baletu režiséra Johna Woo.
Celé to působí velmi ladně a vizuálně opojně, choreograficky nápaditě v tom, jak se mění způsoby boje podle toho, odkud zabijáci, kteří jdou Johnovi po krku, pocházejí. A přitom to díky kaskadérským scénám zůstává stále ještě při zemi, na rozdíl třeba od série Rychle a zběsile. Závěr s vůdcem podzemního hnutí Bowery Kingem (Laurence Fishburne) ostatně dává najevo, že John Wick se v další takovou sérii proměňuje.
Její třetí část je z dosavadních dílů nejlepší a rozhodně nepůsobí jako nastavovaná kaše. Zachovává přednosti předchozích dílů a snaží se je posunout zas na o něco vyšší úroveň. Jak co do nápaditosti nových prostředí, tak co do kreativnosti provedení akčních scén. Jestliže dvojka převyšovala jedničku ve skóre počtu mrtvých v poměru asi 140 ku 80, tak trojka ještě dvojku překonává a je ze všech dílů nejbrutálnější. Ale současně také nejzábavnější, když celému tomu krvavému řádění nechybí nadsázka a černý či absurdní humor. Tady rčení, že v nejlepším se má přestat, rozhodně neplatí.
Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw
r. David Leitch, USA, 2019
Tak jak se v průběhu let měnila hlavní série Rychle a zběsile, která se z prostředí pouličních závodů posunula někam k špionážním bondovským vyprávěcím schématům, plným nadsázky, tak se změnil i charakter akčních scén v ní.
Ve spin-offu Hobbs a Shaw tak současně s automobilovými honičkami dostávají mnohem větší prostor futuristické zbraně a různá udělátka, jako jsou inteligentní motorky, které se samy řídí, zbraně na čip a podobně. A jaké zbraně, takový i záporák Brixton (Idris Elba) kterého scenárista Chris Morgan vybavil vlastnostmi málomluvného a prakticky nezničitelného terminátora, či chcete-li Thanose. Protože i on slouží stínové organizaci Eteon, která chce zachránit lidskou rasu tím, že část lidstva kvůli přelidnění planety vyhladí.
Plány jí v tomto ohledu zkříží mladší sestra zběhlého agenta britské tajné služby Deckarda Shawa Hattie (Vanessa Kirby), která je agentkou MI6. Brixton ale její akci chytře zaonačí tak, že právě ona je označena za teroristku, která přešla na stranu nepřátelského tábora. A na jejím dopadení mají, přes vzájemnou silnou averzi, spolupracovat Luke Hobbs (Dwayne Johnson) a Deckard Shaw (Jason Statham).
Jejich špičkování, vzájemné urážky a narážky, hlášky i nevraživé pohledy se stávají zdrojem humoru, dlužno dodat, že občas trochu mechanického. Zkrátka až příliš naplňují vzorec, že akce má být vyplněna jejich slovními přestřelkami, při kterých si honí triko.
Z Deadpoola si pak režisér vypůjčil charakter popkulturních narážek na filmy, knihy a seriály typu Hra o trůny. Stejně jako ironické vztahování se k akčnímu žánru, jehož schémata David Leitch opulentně naplňuje a zároveň si z nich lehce parodickým způsobem utahuje.
Zápletkou i laděním se spin-off Rychle a zběsile přibližuje jiným zavedeným špionážním sériím a to Mission: Impossible a bondovkám. Z prve jmenované, konkrétně z její dvojky v režii Johna Woo si vypůjčuje motiv ústřední zápletky, z posledního dílu této série Fallout pak herečku Vanessu Kirby.
Příklon k bondovským schématům vyprávění byl patrný už v hlavní sérii a spin-off v tomto trendu pokračuje. Není to ale navázání na současné, psychologicky laděné bondovky s Danielem Craigem, ale ty zábavnější s Rogerem Moorem nebo Piercem Brosnanem. Jejich charakter umocněte o mnohem větší porci nadsázky, absurdity a přepálené akce a máte představu, jak vypadá Hobbs a Shaw.
Anna
r. Luc Besson, Francie, 2019
Mezi nejlepší počiny režijní tvorby Luca Bessona určitě patří dvojice akčních thrillerů s ženskými hrdinkami v hlavních rolích - Brutální Nikita a Leon. Brutální Nikita z roku 1990 byla Bessonovým čtvrtým filmem a Anna s ním sdílí hodně společných znaků. Především v základním nastavení hlavní hrdinky.
Tou je v Anně opět mladá žena, která má za sebou drogovou minulost, domácí týrání a kriminální delikt. A i ona dostává šanci vymanit se ze své nuzné minulosti. Šance na nový život přichází od KGB, která jí slíbí, že po roce tréninku pro ni bude pět let pracovat jako zabiják a pak může pokračovat ve svém dosavadním civilním životě.
Nepřekvapí asi, že ten, kdo se jednou zapletl se světem špionážních agentur, tak cesta z něj ven nebude tak snadná, jak mu bylo na začátku slibováno. To je i příklad Anny Poliatove (Sasha Luss), která zjišťuje, že šéf KGB Vassiliev (Eric Godon) odmítá ctít původní dohodu.
Luc Besson, který je i scenáristou Anny, nás tak podobně jako v případě Brutální Nikity vtahuje do chladného a krutého světa, v němž člověk není ničím jiným než pouhou hříčkou v mocenských zájmech tajných služeb, které rozhodují o jeho bytí a nebytí. A podobně jako v Brutální Nikitě nás nechá spolu s hlavní hrdinkou prožívat pocity nejistoty, strachu a ohrožení, vyplývající z této situace.
Annina minulost je nám ozřejmována za pomocí komplikované vyprávěcí struktury s častými skoky v čase dopředu a zpátky, které nám zároveň při přiblížení její činnosti dvojité agentky umožňují stejné scény vnímat v jiném kontextu toho, co se o nich a o ní postupně dozvídáme.
Luc Besson tuto možná překombinovanou narativní strukturu zvolil záměrně, protože si byl vědom, že příběh o soupeření tajných služeb po pádu železné opony je vlastně dost banální a už několikrát použitý a tímto se ho snažil ozvláštnit.
Vzhledem k filmům, jež Besson produkuje, se očekávalo, že velký podíl tu bude mít akční složka a choreografie ve stylu Johna Wicka nebo Atomic Blonde: Bez lítosti. Delší „johnwickovská“ akční sekvence se zapojením zbraní, talířů a vidliček je tu ale přítomná jen jedna, ve scéně v restauraci, kterou profláknul už trailer. Ta druhá se pak nachází na konci filmu.
Akční stránka tak slouží vyprávěnému špionážnímu příběhu, který se rafinovanějším způsobem snaží prodat něco, co působí vlastně velmi banálně a ohraně. Brutální Nikitu Luc Besson nepřekonal, ale natočil docela solidní žánrovku, která má šanci vás zaujmout.
Sci-fi
Ad Astra
r. James Gray, USA, 2019
Major Roy McBride (Brad Pitt) staví svou práci na nejvyšší místo, což odnáší jeho soukromý život. Žene ho touha po poznání a současně snaha vyrovnat se svému otci Cliffordovi (Tommy Lee Jones), jehož odkaz si v sobě nese. Putování za takřka dvacet let pohřešovaným otcem, který byl prohlášen za mrtvého, někam na okraj sluneční soustavy k Neptunu, se pro Roye stává něčím na způsob výpravy džunglí kapitána Willarda za tajemným plukovníkem Kurtzem v Apokalypse. Protože i jeho otec se podle všech indicií postavil proti lidstvu a on ho v tom má zastavit.
Coppolův slavný film ale není jediný, který vás v souvislosti s Ad Astra napadne. Svým meditativním charakterem a častým použitím voiceoverů, které nám zprostředkovávají Royovy myšlenky a komentáře, dotýkající se podstaty bytí, vám určitě připomene filmy Terrence Malicka.
Roy jako muž ve středním věku během své vesmírné cesty bilancuje svůj vztah s chladným otcem i odcizení s bývalou ženou Eve (Liv Tyler), k němuž došlo kvůli jeho ambiciózní a v něčem rovněž chladné povaze. Onen chlad Royovy postavy vychází z toho, že se v důsledku otcovy absence a neschopnosti projevovat city cítil vždy sám, opuštěný, ať už pobýval na Zemi nebo na oběžné dráze.
Průnik do jeho vnitřního světa poskytují Royovy monology, spojené s flahbacky do jeho dětství nebo později manželství. Těch voiceoverů, které nám mají přiblížit jeho vnitřní rozpoložení, je ale až moc a jsou zbytečně doslovné. Brad Pitt je natolik dobrý herec, že všechny ty smutky i obavy umí rozehrát ve svém výrazu a není proto třeba jeho niterné pocity takto objektivizovat.
Akční sekvence, k nimž patří i ta s průletem Neptunovým prstencem, je tedy možné vnímat spíš jako takovou povinnou žánrovou výbavou sci-fi příběhu o záchraně světa. Ten film je ale především charakterovou studií, v níž jde o záchranu vlastní ztrápené duše.
Tempo vyprávění dvouhodinového filmu je proto spíš pomalé, meditativní, ale vždy včas proložené dynamizujícími akčními pasážemi. Kamera přitom umí zprostředkovat jak opojnou rozlehlost a nebezpečí vesmírných dálav, tak pochyby, které zmítají Royem. Film Ad Astra vypráví o vzdálenostech mezi planetami i lidmi a umně přitom spojuje osobní, psychologickou linii vyprávění s tou epickou.
Alita: Bojový Anděl
r. Robert Rodriguez, USA / Kanada, 2019
Původně měl na tuto manga látku zálusk James Cameron, který ale nakonec její režii přenechal Robertu Rodriguuezovi a sám u tohoto projektu zůstal jako spoluautor scénáře a producent. Oba společně pak čekali na to, až vývoj technologie umožní vytvořit fotorealistickou manga postavu, zasazenou do skutečného světa. Podařilo se a vizuální stránka s využitím technologie motion capture smazává rozdíl mezi reálným hercem a CGI postavou.
Alita (Rosa Salazar) je obdařena lidským fotorealistickým obličejem, jehož jedinou zvláštností jsou velké oči. Ty nepůsobí rušivě, naopak pomáhají zvýraznit emoční hnutí, které hlavní postava prožívá. Alita je čtrnáctiletá holka, teenagerka a jako taková prochází velmi bouřlivým emočním vývojem ve vztahu k postavám, které jsou jí blízké. Je to vzdor vůči jejímu „otci“ a stvořiteli, stejně jako až slepá zamilovanost vůči klukovi Hugovi.
Její emoční rozjitřenost vychází i z toho, jak postupně poznává svůj osud a své poslání. Je smrtícím kyborgem, ale s duší zranitelné dívky, která hledá své místo v tomto světě. Zabijácký instinkt se v ní tak pere s dětskou nevinností, hravostí a touhou poznávat svět.
Svět v roce 2563, kdy se děj filmu odehrává, je poznamenaný událostmi před třemi sty lety, kdy došlo k válce pozemšťanů s mimozemšťany na Marsu. Většina lidí po tomto „Pádu“ civilizace žije v Železném městě, které připomíná slum se skládkou robotických odpadků.
Alita je válečnice z časů před Pádem, vybavená mimořádnými schopnostmi. Jaké to jsou, to zjistí při konfrontaci s podsvětím Iron City, kdy se v ní ve chvíli ohrožení probudí znalost bojového umění, zvaného Panzer Kunst. Alita se rozhodne této své schopnosti využít a stává se lovkyní kriminálníků, na něž je vypsána odměna.
Tím k sobě Alita přitáhne pozornost různých zabijáků a členů podsvětí, kteří terorizují město. A ona pak různými konfrontacemi, k nimž patří i motorballové gladiátorské hry, postupně objevuje svůj původ, své poslání i to, kdo řídí hon na ni.
Alita tak funguje jako akční cyberpunková sci-fi nebo jakási futuristická gangsterka, kdy hlavní hrdinka v ulicích metropole budoucnosti pronásleduje členy podsvětí, kteří se ukážou být součástí širšího zločineckého spolčení. Jeho charakter odkazuje k teenagerským dystopiím typu Hunger Games, v nichž se dívčí hrdinky vymezují vůči totalitním praktikám těch vládců „nahoře“.
Terminátor: Temný osud
r. Tim Miller, USA, 2019
James Cameron je autorem námětu a producentem i šestého dílu Terminátora, který z hlediska časové posloupnosti navazuje na děj asi nejslavnějšího dílu Den zúčtování z roku 1991. A ignoruje přitom události, které se staly ve filmech Terminátor 3: Vzpoura strojů, Terminator Salvation a Terminator Genisys.
Jestliže pětka připomínala nostalgický remix prvních dvou dílů, šestka v tomto duchu pokračuje, i když zase jiným způsobem. Mustr vyprávění se drží zavedené šablony. Z postapokalyptické budoucnosti je vyslán robotický zabiják, aby zneškodnil člověka, jenž má mít svou úlohu v oné budoucnosti a současně s ním z ní přicestuje i někdo, kdo toho člověka má chránit. Co se oproti předchozím dílům série mění, že ona hrozba z budoucnosti se nejmenuje Skynet, ale Legion. Jinak se nám opět dostává variace motivů, postav a zápletek z prvních dvou dílů.
Dvaadvacet let po událostech dvojky se ocitáme v Mexiku a jsme svědky příchodu dvou vyslanců z budoucnosti na zemi. Zlého terminátora Rev-9 (Gabriel Luna) a kybernetické vojačky Grace (Mackenzie Davis), která má za úkol ochránit mexickou dívku Daniellu "Dani" Ramos (Natalia Reyes), po které Rev-9 pase. Přežití Dani je klíčové pro budoucí existenci lidské rasy. Na pomoc Rev-9 a Grace se přidává zahořklá Sarah Connor (Linda Hamilton) a později i T-800 (Arnold Schwarzenegger).
Akční střety jsou velmi dobře natočené a choreograficky zvládnuté. Poslední čtvrtina dvouhodinového filmu je jedna dlouhá kontinuální akce, vedená ve vzduchu i pod vodou, při níž přijdou ke slovu vrtulníky, letadla, zbraně, řetězy i osobní souboje. Mezi všemi těmi honičkami, přestřelkami a explozemi dochází k vyjasňování vzájemných pozic nejprve v rámci ženského trojlístku a potom především mezi Sarah a T-800.
Při útěku zároveň jak Sarah, tak Grace přibližují své pohnuté osudy a tím i fungování světa, odkud přicházejí nebo jehož jsou součástí. Toto zpomalení v akčním toku odhaluje i některé subtilnější podtóny vyprávění, které souvisí s tím, že tři z pěti hlavních postav jsou ženského pohlaví. Otevírá se tu téma mateřství biologického i náhradního, ženského přátelství i vzájemné oddanosti.
Temný osud je možné považovat za zdařilé pokračování a určitě lepší než předchozí dvě. Na druhé straně kromě ženského ladění nedovede nabídnout něco nového, čím by se odlišilo od svých slavnějších předchůdců v režii Jamese Camerona.
Komiksové adaptace
Captain Marvel
r. Anna Boden, Ryan Fleck, USA, 2019
První samostatná ženská sólovka v rámci MCU se stává nejen předělem mezi třetím a čtvrtým dílem Avengers, ale i prequelem celého tohoto universa. Děj je zasazený do roku 1995, tedy před všechny dosavadní filmy s výjimkou Captain America: První Avenger.
Nick Fury (Samuel L. Jackson) tady má ještě vlasy, obě oči a v tajné vládní organizaci S.H.I.E.L.D. nezastává pozice jejího ředitele, ale řadového agenta. Ze všech marvelovských filmů dostává v tomto nejvíce prostoru a představuje se v něm v mnohem uvolněnější poloze, než z jaké ho známe z pozdějších filmů.
Projekt Avengers ještě neexistuje, ale právě poznání schopností pozemské i vesmírné pilotky Carol Danvers (Brie Larson) nebo Vers, jak jí říkají členové mimozemské rasy Kree, Furyho přivede k založení tohoto superhrdinského spolku.
Konverzační humor, blízký americkým nezávislým tvůrcům jako je Kevin Smith, se tu protíná s akční sci-fi. Ta má rutinní, generický ráz, poskládaný z vyprávěcích schémat a prvků, použitých už v jiných filmech. Mimozemšťany, beroucí na sebe podobu pozemšťanů, už jsme viděli v Mužích v černém. Mimozemské války, přenesené na Zem, už asi také nepřekvapí, stejně jako odhalování hrdinčiny identity, s níž si pohrál tajný armádní experiment. Nepřekvapí ani akční scény a to jak z hlediska choreografie, tak jejich vizuálního provedení. Chybí jim epičnost a to i závěru, kdy se kontaktní souboje promění v mnohem rozmáchlejší vesmírnou střílečku.
To, kým Vers je, nám odhaluje lineární vyprávění, do něhož vstupují její sny a vzpomínky na předchozí události z jejího života, které nám dávají postupnou odpověď na to, který z těch dvou světů, mezi nimiž se pohybuje, je ten její původní.
Oproti jiným superhrdinským originům je tu onen klasický model vyprávění převrácený v tom, že hrdinka už na začátku vládne výjimečnými schopnostmi a až postupně zjišťuje, jak k nim vlastně přišla. Je to tedy především film o hledání vlastní identity na cestě od Vers, ke Carol Danvers a na konci ke Captain Marvel.
Režijní dvojice sází na komornější ráz vyprávění a vzdává přitom hold akčním sci-fi z osmdesátých a především devadesátých let, na nichž vyrůstala a do jejichž schémat vnáší něco, co bych nazval feministickou ironií. Konverzační ladění tak stojí nad tím akčním, což vůbec nevadí, naopak, filmu to dodává, spolu s výkonem hlavní hrdinky, sympatický ráz.
Shazam!
r. David F. Sandberg, USA, 2019
U DC Comics si zjevně řekli, že toho temného, snyderovského ladění jejich předchozích počinů už bylo dost a že to pro změnu zkusí jako jejich konkurenti od Marvelu. V čem se Warneři u konkurence také poučili, je zaměření na rodinné publikum. Shazam! připomíná vánoční rodinnou podívanou, která má oslovit děti, teenagery i jejich rodiče.
Vánoční proto, že se film během svátečního období odehrává, rodinný proto, že v něm scenárista Henry Gayden pracuje s modelem vyprávěním, jež známe z rodinné komedie Velký (1988), s Tomem Hanksem v hlavní roli. V ní bylo klukovi, který si přál, aby se probudil jako dospělý, třináct, zde je o rok starší.
Jmenuje se Billy Batson (Asher Angel), žije ve Philadelphii a už si prošel spoustou pěstounských rodin, ze kterých dříve či později utekl. V současné době ho sociální pracovník umístí do pěstounské rodiny Vasquezových, která má v péči dalších pět etnicky různorodých dětí, z nichž se nejvíce sblíží s nadšeným fanouškem komiksů Freddym (Jack Dylan Grazer).
Billyho si jako svého nástupce vybere pradávný čaroděj (Djimon Hounsou) a po vyřknutí zaklínadla se promění v dospělého superhrdinu Shazama (Zachary Levi), který vládne hned několika výjimečnými schopnostmi. Které to jsou, v tom mu pomáhá zorientovat se právě Freddy, jenž se dokonale orientuje v superhrdinském světě.
Proti Billymu v dospělém těle stojí záporák v podobě šíleného vědce Dr. Thaddeuse Sivany (Mark Strong). Jde o zavrženého žáka mocného čaroděje, který mu odmítl předat své magické schopnosti. A protože jde o záporáka zákeřného, použije ke konfrontaci s Billym jako rukojmí členy jeho adoptivní rodiny, což ve výsledku přispěje k tomu, aby se tato rodina mnohem víc semkla.
Z rodinných podívaných je převzat model vyprávění ve stylu Velkého, tedy dospívajícího v dospělém těle. Stylem humoru, sebereferenčním popkulturním pomrkáváním a utahováním si z pravidel žánru a jeho klišé by se pak Shazam! rád přiblížil Deadpoolovi.
Žánrová klišé sice Deadpool a Shazam! ironicky zvýrazňují, ale současně se bez nich neobejdou, což je vidět nejen při rozkrytí rodinného zázemí obou rivalů, ale třeba i v závěrečném střetu, který je stejně digitálně generický jako u jiných superhrdinských filmů.
Ve filmu se tak spojují prvky komiksové podívané, fantazijní čarodějné pohádky, rodinného filmu a teenagerské komedie, přičemž ten rodinný, barvitý a vtipný ráz tomu dává režisér, který se dosud specializoval především na hororové filmy.
Avengers: Endgame
r. Anthony Russo, Joe Russo, USA, 2019
Přeživší Avengeři se snaží v různých obdobích minulosti sehnat Kameny nekonečna, aby se jim za pomocí nich podařilo změnit minulost, která vedla k depresivní přítomnosti. Při tomto cestování v čase se potkávají s jejich blízkými rodinnými příslušníky nebo partnery, což umožňuje tvůrcům nejen opět blíž představit jejich zázemí, ale i oživit klíčové momenty z jedenáctileté historie universa MCU v novém kontextu. Scény, jež známe z předchozích jednadvaceti filmů, tu dostávají širší rozměr, stejně jako se tu prostřednictvím zápletky s cestováním v čase dotahují linie z minulosti, které mnohdy nabývají netušených rozměrů.
Čtvrtí Avengers završují události a osudy hrdinů z filmu Infinity War a stávají se jeho jakýmsi dlouhým epilogem. Zároveň se v Endgame připravuje půda pro další pokračování této série, v nichž přeberou otěže jiní superhrdinové, než ti, kteří stáli na jejím začátku. Nepřekvapí proto, že když dochází k loučení s jednou érou a začátku té nové, že vyprávění, které tu předchozí éru uzavírá, je postavené právě na jejich hrdinech. V popředí tak stojí zakládající šestice z první fáze série
Následky Thanova lusknutí prsty řeší první třetina vyprávění. Po minulém vyhlazení poloviny lidstva svět zachvátil smutek, beznaděj, melancholie. Stejně tak superhrdiny, kteří se, podobně jako lidé, obtížně vyrovnávají s tím, že přišli o své blízké. Na konci tohoto tunelu ale musí být světlo, které Avengeři najdou v plánu, jak Thanovo vítězství zvrátit.
Od toho se odvíjí druhá třetina vyprávění, která má mnohem uvolněnější a humornější ráz než ta první. Není divu, superhrdinové zkouší fungování stroje času, ne hned to vyjde, což se stává zdrojem vtipných narážek právě na tento fenomén.
Ve třetí části se pak od rezignace první části a odhodlání té druhé přenášíme do fáze bojové. Ty tři části se do sebe přirozeně přelévají, každá z nich má jiný žánrový charakter a jejich vyvrcholením se stává monumentální akční finále, které slouží jako reparát za předchozí díl Avengers. Bohužel ale ne takový, který by se obešel bez ztrát na straně těch, kteří se do něho pustili, což dodává této bitevní vřavě na velké emotivní působivosti.
Superhrdinská série tak s dvaadvacátým filmem v řadě došla ke svému emocionálně vypjatému zakončení, které nejen uspokojivě uzavírá dosavadní linie, rozehrané v předchozích filmech, ale ustavuje i nové, které se budou odvíjet v dalších fázích této série.
Horory
Slunovrat
r. Ari Aster, USA, 2019
Talentovaný americký scenárista a režisér Ari Aster ve svém druhém celovečerním filmu ukazuje, že ty nejtemnější věci se mohou odehrávat i za bílého dne. Už tato převrácená perspektiva naznačuje, že Slunovrat není tradičním hororovým filmem, postaveným na lekačkách, ale něčím mnohem osobitějším a osobnějším.
Když se Aster pokoušel překonat emocionální trauma z rozchodu s jeho přítelkyní, rozhodl se své bolestné pocity vtělit do postavy Dani (Florence Pugh), mladé ženy, jejíž vztah s přítelem Christianem (Jack Reynor) se ocitá v troskách. Vidíme před sebou vztah, který přežívá ze zdvořilosti, soucitu, snahy ještě více neublížit tomu druhému rozchodem s ním. Oba si to uvědomují, ale neví, jak z něho ven. Změna prostředí v podobě cesty na unikátní letní folklórní festival v malebné švédské vesnici Hårga by jim tak mohla nabídnout jisté vodítko jak dál.
V odlehlé vesničce, odstřihnuté od okolního světa, se tu jednou za 90 let, na letní slunovrat, koná speciální slavnost. Mladí Američané si tak na místě, kde nikdy nezapadá slunce, užívají letních dnů, dokud události zde nenaberou poněkud zlověstný směr.
Ti zprvu milí, usměvaví, vtipkující a pohostinní vesničané ve folklórních krojích totiž svoje americké hosty přizvou k devítidenním slavnostním pohanským rituálům, které místní pastýřský ráj na zemi začnou proměňovat v čím dál znepokojivější místo a časem v peklo na zemi.
Řadit žánrově Slunovrat k hororu ale není úplně nepřesné. Jde spíš o kombinaci psychologické studie, thrilleru, hororu a černé komedie. V poloze psychologické zde září představitelka Dani Florence Pugh, která nás v průběhu vyprávění provede celou paletou emocí, od do sebe uzavřené deprese a smutku až po znovupřijetí sebe sama.
Její skvělý herecký výkon jde ruku v ruce s precizní vizuální podobou snímku. Režisér v dvou a půl hodinovém filmu nespěchá a za pomocí dlouhých záběrů a plíživého, znepokojivého tempa vyprávění nám nechává důkladně nahlédnout do prostředí venkovské komunity a jejich pohanských rituálů.
Před námi tak vyrůstá znepokojivý, pohlcující film, u něhož fascinovaně zíráte, kam se tyto pohanské slavnosti vyvinou a do jakých extrémů mohou vyrůst. Na pozadí folklórních slavností tu režisér Ari Aster hororovými prostředky vytváří metaforu rozpadu partnerských vztahů a vyrovnání se s traumaty, které nás sužují.
Krvavá nevěsta
r. Matt Bettinelli-Olpin, Tyler Gillett, USA, 2019
Režijní duo nám ve svém druhém celovečerním filmu představuje jednu bohatou, excentrickou rodinu a prazvláštní rituál, který se v ní pravidelně koná během svatební noci jejích nových členů. Tím se stává krásná nevěsta Grace (Samara Weaving), která si bere za manžela pohledného Alexe Le Domase (Mark O'Brien). Grace je sirotek, žijící donedávna u pěstounů, který chtěl vždy někam patřit a tak svatbu s Alexem vnímá i jako příležitost, jak konečně mít svou rodinu. Ta Le Domasova, jež pohádkově zbohatla vymýšlením a prodejem deskových her, je ale hodně netradiční, stejně jako její zvyky.
Grace se o tom přesvědčí během svatební noci, kdy je členy rodiny vyzvána, aby si vysolovala kartu, která určí, kterou hru si s nimi zahraje. Ona si vytáhne hru na schovávanou, tedy tu, jíž se Alex nejvíc obával. Hra v podání této rodiny má totiž trochu jiná pravidla než ty ostatní. Zatímco se nic netušíc Grace pídí po skrýši, v domnění, že jde o nevinnou dětskou hru, tak členové rodiny sundávají ze stěn to, co je součástí zdejší sbírky starobylých zbraní. Grace tak záhy pochopí, že hra na schovávanou se změnila v hru o přežití.
Členové rodiny jsou něčím na způsob Addamsovy rodiny, přičemž jejich aristokratické vystupování kontrastuje s jejich činy. Ke Grace přistupují velmi zdrženlivě, někteří i s opovržením, což režijní duo využije k tematizaci nevěstiných obav z přijetí partnerovou rodinou i strachu ze vstupu do manželského svazku, který se od začátku nejeví jako rovnoměrný.
V tom, jak se k ní rodina chová, je přítomna i kritika zbohatlických rodin a jejich výstřelků. Celé to má ráz hodně černé komedie, v níž se scény groteskní prolínají s těmi krvavě brutálními. Ty v sobě obsahují velkou míru nadsázky, která pro útlocitnější diváky zmírňuje jejich dopad.
Výkon představitelky hlavní role Samary Weaving pak působí velmi energicky v tom, jak směle čelí všem nástrahám, ale i humorně, když tyto situace s jadrným sarkasmem komentuje. Film je tak především zábava, silnější přesah neočekávejte.
Takové krásné šaty
r. Peter Strickland, Velká Británie, 2018
Britský scenárista a režisér Peter Strickland (1973) je osobitý tvůrce a cinefil, který vytváří filmy, v nichž kreativním způsobem pracuje s žánrovými variacemi a odkazy, nejčastěji ke kinematografii sedmdesátých let. A to převážně té brakové.
I v jeho čtvrtém celovečerním filmu Takové krásné šaty zůstává věrný své tvůrčí metodě, kdy si zvolí nějaký žánr a s jeho stylistickými a vyprávěcími prvky pak inovativně pracuje. Nejde zde ale o žánr jeden, nýbrž o koláž, v níž najdeme komponenty italských giallo krváků ze sedmdesátých let, béčkových hororů o vraždících předmětech z desetiletí nadcházejícího, černých a absurdních komedií i mysteriózních příběhů.
Ve vyprávění se prolínají, nebo plynule do sebe přecházejí, dva příběhy. Protagonistkou toho prvního je rozvedená bankovní úřednice Sheila (Marianne Jean-Baptiste). V rámci povánočních slev zavítá do obchodního domu, kde jí upoutají krásné červené šaty. Jsou na ni možná trochu odvážné, ale prodavačka, slečna Luckmoore (Fatma Mohamed), ji sugestivním způsobem přesvědčí, že jsou pro ni ty pravé. Že by právě ony pomohly prolomit smolnou řadu nepoužitelných nápadníků?
Výchozí situace je tedy realistická a blízká v obdobné zkušenosti mnoha ženám Sheilina věku. To, co se kolem oněch šatů odehrává, je ale už čistá absurdita. Zatímco Sheila je postava, která je zakotvená v tomto světě, slečna Luckmoore a ostatní pracovníci tohoto obchodu s módou jsou jak vystřižení z nějakého viktoriánského hororu.
Zvláštní jsou i jejich záliby, když se dveře obchodu zavřou a v jeho prostorách se začnou odehrávat podivné sexuální rituály. Režisér svět obchodu s módou ukazuje jako místo plné perverze a současně prázdnoty, v němž se vám prodavačky nebo podprahově působící reklamy snaží nabídnout něco, co vám dodá jen iluzorní pocit větší atraktivity.
Druhý příběh s opravářem praček Regem Speaksem (Leo Bill) a jeho snoubenkou Babs (Hayley Squires) není tak výrazný jako ten první se Sheilou, který do jisté míry variuje. A to v tom, že ukazuje, jak se znovu stupňují útoky plápolajících krvavě rudých šatů a jak se jich jejich majitel nemůže zbavit při pocitu ohrožení.
Film má ale vtahující, uhrančivou atmosférou, na jejímž budování se podílí kontrastní barevná stylizace s dominantní červenou a černou barvou, kamera, pracující s prolínáním více vrstev obrazu nebo významotvorné zvukové efekty, jež tématizují fetišistické či voyeurské zalíbení postav.
Doktor Spánek od Stephena Kinga
r. Mike Flanagan, USA, 2019
Před režisérem Mikem Flanaganem, který se ujal adaptace románu Stephena Kinga Doktor Spánek, stál poměrně nelehký úkol, jak navázat jak na románovou, tak filmovou verzi Osvícení. Musel se přitom vyrovnat hlavně s odlišným závěrem v knize a ve filmu, což nakonec obrátil ve výhodu ve finále v hotelu Overlook.
Do něho se v závěru vrací Dan Torrance (Ewan McGregor), syn Jacka Torrance. V Osvícení mu bylo pět let, projížděl se po hotelu na tříkolce, viděl jeho bývalé mrtvé obyvatele a jeho otec ho snažil zabít sekerou. Teď je to dospělý muž, čtyřicátník, který se vyrovnává nejen se svými telepatickými schopnostmi, díky nimž je schopen vidět do budoucnosti i vyvolávat si události z minulosti, ale především s traumatickými vzpomínkami na události z jeho dětství, jež se odráží v jeho nespavosti a nočních můrách.
Danovi k utlumení jeho mimosmyslových schopností, označovaných jako „osvícení“ pomáhal alkohol, díky němuž se ale ocitl na úplném morálním dně. Když se od něho rozhodl odrazit, přestěhoval se kvůli tomu do jiného města a přijal místo v hospicu.
Tady se s ním za pomocí telepatické komunikace spojí třináctiletá dívka Abra Stone (Kyliegh Curran), která je nadána mnohem větší schopností „záření“ než on. Díky tomu k sobě Abra zároveň přitáhne pozornost Rose (Rebecca Ferguson) a jejího kmene Pravý úhel, který se živí energií lidí, nadaných výjimečnými schopnostmi. Zejména těch mladých, kteří jí mají v sobě nejvíc.
Podoba "upírských" bytostí, jimž svítí oči, odkazuje k žánru teenagerských upírských fantasy typu Twilight ságy, souboje pak někam k X-Men sérii. Tady se Mike Flanagan od Kubrickova Osvícení hodně vzdaluje a žánrově posouvá film Doktor Spánek do jiných vod.
V dvou a půl hodinovém filmu se tak protínají dvě linie. Jedna je psychologicky laděná a pojednává o boji s vlastními traumaty, ta druhá je žánrová a nabízí poměrně přímočarou upírskou historku, snažící se rozvíjet mytologii z předchozího filmu ohledně telepatických schopností postav.
Tyto dva světy pak režisér propojuje s prostředím hotelu Overlook, což mu umožňuje nejen dohrát téma vyrovnání se s démonem alkoholu, který postihl jak Dana, tak jeho otce, ale i citovat nebo replikovat některé ikonické scény z Kubrickova filmu.
Thrillery
Složka 64
r. Christoffer Boe, Dánsko, 2018
Oddělení Q kodaňské policie, jež se zabývá odloženými nebo nevyřešenými případy, čtenáři znají z populární knižní série z pera dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena. Ten dosud napsal sedm dílů této kriminální série z plánovaných deseti. Složka 64 je čtvrtým z nich a její filmová adaptace se stala nejnavštěvovanějším dánským snímkem všech dob, když ji za dva měsíce od promítání vidělo více jak milionů diváků.
Assad (Fares Fares) a jeho nadřízený a parťák v jedné osobě, komisař Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas), v ní řeší případ, který začíná objevením tří naaranžovaných mumifikovaných mrtvol za falešnou stěnou v bytě. Aranžmá těchto mrtvol u jídelního stolu, kde vedle tří židlí s nimi je přítomná i čtvrtá neobsazená židle, napovídá, že na ní měl někdo sedět, že byla pro někoho připravená.
Pátrání detektivů po ženě, která si tento byt pronajímala a která záhadně zmizela, je přivede k znovuoživení nevábné kapitoly novodobých dánských dějin, kdy probíhala státem posvěcená převýchova nezdárných dívek. Na ostrov Sprogø byly internovány mladé dívky, které byly údajně obtížně přizpůsobivé.
Tato převýchova pro „padlé dívky“ totiž ve skutečnosti skrývala mnohem ďábelštější plán, inspirovaný nacistickými ideály rasové čistoty. A jak se ukáže, v této praxi pokračovali její vykonavatelé i po zavření tohoto ústavu na dánských klinikách. A to za tichého přihlížení státních institucí, včetně policie.
Scenáristé jednotlivé linie vyprávění, včetně těch časových, velmi zručně proplétají a od detektivního pátrání, dotýkajícího se skutečných událostí z nedávných dánských dějin, se dostávají do žhavé současnosti, v níž dochází k reminiscenci této odpudivé minulosti.
Prostřednictvím odhalení činnosti tajného spolku se tak tvůrci vyjadřují hned k několika tématům, jež hýbou nejen dánskou společností, ale celou Evropou. Násilí na ženách, integrace uprchlíků ve společnosti a s tím související přistěhovalecká politika, vzestup extremistických stran, které se zaštiťují národovectvím a přitom se opírají se o myšlenky rasové čistoty ideologů Třetí říše, postavení žen ve společnosti, to všechno jsou témata, s nimiž tato krimi uvědoměle pracuje.
I předchozí díly měly společenský a politický přesah, ale v tomto je formulován nejvýrazněji nebo nejostřeji právě v tom, jak se děj dotýká reflexe neblahých tendencí v minulosti i přítomnosti Dánska. Kriminální zápletka tak rezonuje se současnými problémy na evropském kontinentu a působí velmi aktuálně.
Mrazivá pomsta
r. Hans Petter Moland, USA / Velká Británie / Norsko, 2019
Norský režisér Hans Petter Moland před pěti lety natočil zdařilý černohumorný thriller Boj sněžného pluhu s mafií a ujal se i jeho remaku, což nebývá u předělávek běžné. V případě Mrazivé pomsty se to ale ukazuje být výhodou, protože se Molandovi podařilo do amerických reálií přenést ducha originálu a jeho specifický severský humor.
Ve filmu dochází k mísení hned několika žánrů, mezi nimiž režisér přepíná a mění tím pozvolna a přirozeně tón vyprávění. Úvod vypadá jak z vážného rodinného dramatu, v němž smrt syna vede k odcizení manželů. S prvním úmrtím jednoho z těch, kdo stáli za synovou smrtí, pak máme pocit, že sledujeme revenge thriller typu Přání smrti. A jak se začne roztáčet celý ten kolotoč odplaty, který na sebe nabaluje následné konsekvence událostí, ocitáme se uprostřed hodně černé komedie coenovského ražení.
Řidič sněžného pluhu v luxusním lyžařském středisku nedaleko Denveru Nelson „Nels“ Coxman (Liam Neeson) s informací, že se jeho syn nikoliv předávkoval, ale byl záměrně předávkován, nejde za policisty, ale přímo za těmi, kdo za jeho smrtí stojí. Se střelnou zbraní, pěstmi i s využitím těžké techniky, jež je jeho pracovním nástrojem, začne po jednom systematicky likvidovat členy drogového kartelu. Od jednoho dealera postupuje k dalšímu a vždy z nich před smrtí vytáhne informace, které ho posouvají na samotný vrcholek této zločinecké pyramidy.
Vedlejším efektem této jeho trestné výpravy je, že rozpoutá válku mezi konkurenčními gangy, které měly dosud rozparcelované sféry svého zájmu a léta udržovaly příměří. Tato základní výchozí situace věrně kopíruje originál, stejně jako vývoj vedlejších linií. Z originálu je převzat i nápad s pomníčky mrtvých, na nichž jsou jejich jména nebo přezdívky.
To, že je film takřka navlas stejný jako originál, budou asi jeho fanoušci brát jako mínus. Režisér prostě zopakoval to, co v něm zafungovalo a přenesl to jen do amerických reálií. I tito diváci by ale mohli ocenit, že to i na podruhé funguje. A ti, co norský film neviděli, naopak budou příjemně překvapeni černohumorným laděním tohoto thrilleru s mnoha jeho absurditami a bizarnostmi, které obsahuje a které běžně v hollywoodských filmech o cestě za pomstou neuvidíte.
Všichni to vědí
r. Asghar Farhadi, Španělsko / Francie / Itálie, 2018
Íránský režisér Asghar Farhadi je držitelem dvou Oscarů za filmy Rozchod Nadera a Simin a Klient. V tom svém posledním ukazuje složitost mezilidských vztahů a jejich proměny. Laura (Penélope Cruz) přijíždí z argentinského Buenos Aires, kde žije s manželem Alejandrem (Ricardo Darín) a dvěma dětmi, na svatbu své mladší sestry Any (Inma Cuesta) do rodného Španělska.
Do vesnického vinařského kraje s ní přijíždí i její malý syn a dospívající dcera Irene (Carla Campra), která během svatební noci zmizí z pokoje, kam si šla lehnout. Prvotní nadšení se shledání s rodinou tak vystřídá šok. Matka později dostane vzkaz od únosců, že jí dceru vrátí jen za výkupné ve výši 300 tisíc eur.
Hrdinka ze strachu odmítá zavolat policii a propadá zoufalství, zatímco její manžel se modlí k Bohu, aby vše dobře dopadlo. Do pátrání se tak pouští ženatý vinař Paco (Javier Bardem), jehož s Laurou pojí romantická minulost.
Asghar Farhadi točil film ve Španělsku, ve španělštině, se španělskými herci a se španělským tvůrčím štábem, který z velké části tvořili stálí spolupracovníci režiséra Pedro Almodóvara jako kameraman José Luis Alcaine nebo hudební skladatel Alberto Iglesias. Do hlavních rolí obsadil hvězdný španělský a mezinárodní herecký pár Javier Bardem a Penélope Cruz.
Íránskému režisérovi se v jeho druhém evropském projektu (film Minulost byl první) podařilo vstřebat španělskou mentalitu a životní styl, aby ve vesnickém prostředí rozehrál psychologický thriller, kombinovaný s rodinným dramatem a melodramatem.
Únos a následné pátrání odkryje mnoho bolesti, jež měla zůstat zapomenuta a také jedno tajemství z minulosti, které poznamená budoucí život zúčastněných. Divák vnímá rozpad Lauřiny rodiny, obecné napětí ve vsi, vztah matky a dcery. Emoce jako láska, zlost a žárlivost.
Zdrojem veškerého napětí ve filmu jsou peníze. Městečko je deprivované, trpí vysokou nezaměstnaností a místní pohrdají těmi, kterým se podařilo odjet a uspět jinde. Film se spoléhá na množství zvratů a motivů z minulosti, jež do sebe postupně zapadají.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Vyzkoušet za 1 Kč
Nebo samostatné Živě Premium
Vybíráme nejlepší filmy nebo seriály, které má smysl si pustit. Od thrillerů po romantiku, od válečných filmů přes sci-fi až třeba k nejlepším českým komediím. Nepřehlédněte ani Filmy na víkend, kde každý pátek doporučujeme zajímavé novinky na Netflixu, HBO a dalších streamovacích službách
