Chlapectví, Whiplash, Americký sniper, Hon na lišku, Divočina, Teorie všeho, Kód Enigmy, Kouzlo měsíčního svitu, Kobry a užovky a Domácí péče. Oscarové tituly i to nejlepší z domácí produkce.
Pořád jsem to já
r. Richard Glatzer, Wash Westmoreland, USA 2014
Julianne Moore loni získala cenu BAFTA, Zlatý glóbus i Oscara za drama o boji s Alzheimerovou chorobou. Představuje se v něm v úloze vysokoškolské profesorky lingvistiky na Columbijské univerzitě Alice Howland. Alice je padesátiletá atraktivní žena, která žije naplněný profesní i osobní život. U studentů je oblíbená, doma s manželem Johnem (Alec Baldwin) jí to klape. Je matkou tří dětí, z nichž ta nejmladší Lydie (Kristen Stewart) jí dělá trochu starosti v tom, jak zatvrzele odmítá jít na vysokou a radši se věnuje rozvoji své herecké kariéry.
Alice žije s manželem bohatý společenský život, v dobré fyzické a duševní kondici se udržuje nejen zájmem o svůj obor, ale i sportem. Vše se ale změní jednoho odpoledne, kdy při pravidelném běhu v univerzitním kampusu najednou zjišťuje, že neví úplně přesně kde je.
Tento znejišťující moment ji přivede k neurologovi, který ji sdělí, že trpí Alzheimerovou chorobou v jejím raném stádiu. Tedy nemocí v jejím věku dost neobvyklou, předčasnou a vzácnou. Alice jako inteligentní žena ví, co to znamená. A také ví, co ji čeká, až nemoc přejde do její rozvinuté fáze. Nevědí to ale možná všichni diváci, pro něž tento film plní i důležitou funkci osvětovou.
Tvůrci, kteří vychází z bestselleru neuropatoložky Lisy Genovy, chronologicky zachycují celý průběh nemoci. Od prvotních zdánlivě nenápadných příznaků, jejího diagnostikování, vyrovnání se s touto diagnózou, radosti z dnů, které se blíží bývalému způsobu života, nezvládání běžných úkonů, až po ztrátu vědomí svých blízkých i sebe sama.
Průběh choroby si nejbolestivěji uvědomujeme v tom, jak inteligentní žena, která celý život pracovala s jazykem a slovy, najednou tyto slova nenachází. Díky tomu není schopna přednášet, pak číst. Jazykově bohaté vyjadřování se mění v heslovité. Přichází o svou paměť a s ní i o své znalosti a vzpomínky, které ji jako člověka utvářely. Mění i její postavení v rodině. Manželka a matka v jednom je najednou spíš dítětem, o něž se ostatní starají.
Julianne Moore hraje tak, že všechny tyto pocity vyčteme z její tváře. Tváře velmi něžné, mírné a půvabné, ze které v průběhu zhoršující se nemoci můžeme jen odhadovat, jak právě v té chvíli vnímá realitu. Tím, že máme na začátku dostatek prostoru seznámit se s tím, jak mimicky i emotivně reaguje na věci, které se jí bezprostředně dotýkají, to máme o něco usnadněné.
Film, i přes téma o němž pojednává, nevyvolává beznaděj. Spíše nás připravuje na to, že tato nemoc může zasáhnout nás samé nebo naše blízké. Umožňuje nám se k ní přiblížit a její projevy začít vnímat jako něco, k čemu je nutné se postavit. Minimálně tak jako rodina Alice, která ví, že láska a oběť k sobě neodmyslitelně patří.