16 vánočních filmových tipů: Sci-fi, akční, thrillery, gangsterky a kriminální

Pokračování 2 / 16

Marťan

r. Ridley Scott, USA, 2015

Britský režisér Ridley Scott si pro návrat k žánru sci-fi vybral adaptaci stejnojmenného bestselleru amerického spisovatele a programátora Andy Weira (1972). Autor se v něm snažil, aby poznatky z oblasti astronomie, orbitální mechaniky, historie pilotovaných vesmírných letů a relativistické fyziky působily z hlediska momentálně existujících technologií co nejrealističtěji.

Ona uvěřitelnost je i jednou z největších předností tohoto vyprávění. Marťan se obejde bez mimozemšťanů, mezihvězdných válek i přetechnizovaných výdobytků. Stačí mu silný příběh člověka, odkázaného jen sám na sebe, který využívá technologie, jež má lidstvo opravdu k dispozici. Jen je ještě nevyužilo k cestě na Mars.

Mark Watney (Matt Damon) je po písečné bouři zanechán posádkou, která se domnívá, že ji nepřežil, na Marsu. Vrací se do obytné stanice Hab, kde se snaží vymyslet plán, jak přežít. Zásoby má tak na měsíc, dva a nejbližší marsovská expedice má přiletět za čtyři roky.

Marťan je robinsonáda, která se odehrává ve vesmíru. Mark se čtvrt miliardy kilometrů daleko od domova snaží se svízelnou situací vyrovnat nejen díky technickému umu a vědeckým znalostem z oblasti botaniky, ale především za pomocí své optimistické povahy, která mu zabraňuje v tom, aby se z celé situace nezbláznil.

Protože jeho největším nepřítelem se ukáže být doba, kterou zde má strávit. Tedy ne nebezpečí vnější, ale to vnitřní. Mark je ale mimořádně odolný nejen fyzicky, ale i psychicky. A prokazuje vlastnosti, které by měl každý astronaut NASA mít. Samostatnost, vynalézavost, houževnatost, vytrvalost, odvaha, umanutost, důvtip, schopnost poradit si s nečekanými problémy.

O Marka se zkrátka nebojíme, že by to s ním dopadlo špatně. Jeho povaha i schopnosti ho předurčují k tomu, aby přežil. A právě o inspirativní vůli k životu je vyprávění nejvíc. Až se zdá, že sledujeme jakousi odlehčeně pojatou příručku NASA pro přežití ve zdánlivě beznadějné situaci. Ridley Scott jí dal velmi přitažlivou formu, která má šanci oslovit široké rodinné publikum. Milník žánru sci-fi nevznikl, ale nejlepší režisérův film za posledních několik let určitě ano.

Pokračování 3 / 16

Den nezávislosti: Nový útok

r. Roland Emmerich, USA, 2016

Snímek Rolanda Emmericha Den nezávislosti se před dvaceti lety stal hitem sezóny a jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů všech dob. Nyní se mimozemšťané vrací znovu, s ještě s větší vesmírnou flotilou, která věští globální katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Jak ostatně u Emmericha jinak.

Emmerich megalomanské popcornové destrukce umí a tak byla spíš otázka, kteří z původních herců se do pokračování vrátí. Jsou to Jeff Goldblum, Bill Pullman, Vivica A. Fox, Judd Hirsch a Brent Spiner. Novou krev zastupuje Maika Monroe, Liam Hemsworth, Joey King, William Fichtner, Travis Tope, Angelababy a Charlotte Gainsbourg.

V první bitvě s vetřelci zahynulo mnoho lidí a mezi nimi byli i rodiče Jakea Morrisona (Liam Hemsworth), jenž se přidal k armádě a stal se jedním z nejlepších stíhačů. Ve stínu svého hrdinného otce žije i Dylan Hiller (Jessie Usher), který je kapitánem ESD (mezinárodní úřad, střežící bezpečnost planety) a schopným pilotem.

Rodinných, pracovních nebo milostných vazeb je ve filmu opravdu hodně, stejně jako hlavních a vedlejších jednajících postav, jejichž počet se blíží dvacítce. Každá z nich si nese svou linii, což má za následek, že dochází k jejich přehlcení a k nedostatečnému propracování těch klíčových.

Postavy známé z jedničky odhalují pozadí probíhajících událostí, jež mají souvislost s těmi dvacet lety starými, na nováčcích pak v druhé půli vyprávění závisí záchrana našeho světa. V duchu hesla nikoliv Zpívá celá rodina, ale Bojuje celá rodina. Bývalý prezident s dcerou (Maika Monroe), čínský strýc a velitel Jiang Lao s neteří Rain (Angelababy), africký diktátor a jeho syn atd. V prvním díle zachraňovali rodiče svět pro své děti v útlém věku, nyní je řada na nich.

Konstrukce velikosti Atlantského oceánu pokryje oblohu jak zlověstný mrak a rozpoutá své destruktivní dílo zkázy. Nejslavnější stavby světa se bortí, statisíce a miliony lidí umírají. Genderově, rasově i politicky vyvážená směsice starých a nových postav se této pohromě postaví na odpor.

Jde o stejný vyprávěcí model jako v jedničce, jen posunutý za pomocí lepší trikové výbavy o dvacet let dál. Postavy staré, nové i ty vedlejší mají své trajektorie, které se v uzlových i dílčích bodech střetávají. K žánrové kombinaci sci-fi, válečného a katastrofického filmu, známé z minula, přidává Emmerich tentokrát i prvky monster movie, když v závěru vytahuje mimozemskou královnu, jež nezapře inspiraci v té vetřelčí.

Spíš než do budoucnosti míří ale Emmmerich do minulosti. Konkrétně do oněch devadesátých let, kdy se podobný typ zábavy nestyděl za svou jednoduchost. Režisér pokračování pojímá jako film, střižený na přání fanoušků.

Pokračování 4 / 16

Star Trek: Do neznáma

r. Justin Lin, USA, 2016

V čase padesátého výročí série přichází rychlý a zběsilý režisér Justin Lin a scenárista Simon Pegg s futuretro dílem, v němž sází na zábavnou interakci postav a seriálovou strukturu vyprávění. Posádka je za polovinou své pětileté mise a je v dobrém slova smyslu usazená a soudržná. Nejlépe je to znát na vztahu Kirka a Spocka, který už scenáristé netlačí do konfrontační roviny.

Členové posádky řeší problémy, které vyplývají z charakteru mise, na níž se ocitli a jež přináší svá nebezpečí. Ve trojce tak už nejde o vnitřní vývoj postav, ale o jejich reakci na události vnější v mimozemské divočině. V tom Do neznáma připomíná běžný díl seriálu z původní originální série, do nějž jen studio napumpoval 190 milionů a je to na něm samozřejmě vidět.

Ač film v podtitulu slibuje cestu do neznáma, ocitáme se na důvěrně známém dějovém hřišti. Posádka si vybírá dovolenou, ale její odpočinek nemá dlouhého trvání, neboť se rozhodne vyslyšet prosbu o záchranu mimozemšťanky Kalary (Lydia Wilson).

Enterprise vyrazí její posádce na pomoc, ale ukáže se, že šlo o past ze strany zmutovaného samovládce planety Altamid Kralla (Idris Elba), který má s Federací své nevyřízené účty. Enterprise je zničena, její členové jsou zajati nebo rozprášeni do jedno nebo vícečlenných skupin.

Rozdělením týmu dochází k nové dynamice vzájemných vztahů, která se nejlépe projevuje sarkastickým špičkováním dvojice Spock-Kostra nebo akčním tahem na bránu dvojice Kirk-Chekov. Ukazuje zároveň, jak jsou jeden pro druhého nepostradatelní a že tvoří skutečně soudržnou jednotku, v níž má každý své místo.

Důraz na verbální humor kooperující, ale hašteřivé posádky odsouvá do pozadí temný podtón předchozího dílu. Justin Lin se Simonem Peggem dávají najevo, že tentokrát to má být především zábava. Jednoduchá, srozumitelná, plná efektní akce, špičkových triků a designově vypiplaných lokací a vesmírných plavidel. Toto vše se jim daří naplnit.

Je to sériový produkt na zakázku, jeden příběh z nekončící ságy. Což se projevuje předvídatelnou zápletkou, epizodickou strukturou jejího rozvíjení a generickým záporákem. Fanouškovská nostalgie po starých seriálech se tu propojuje s moderním pojetím sci-fi velkofilmu.

Pokračování 5 / 16

Akční

13 hodin: Tajní vojáci z Benghází

r. Michael Bay, USA, 2016

Michael Bay se ve své posledním filmu inspiroval skutečnými událostmi, kdy americká administrativa podcenila hrozbu teroristického útoku. Stalo se tak po pádu Kadd

áfího, kdy se ukázalo, že představy o demokratickém Arabském jaru se v Libyi naplnit nepodaří. V noci 11. na 12. září 2012 zaútočila teroristická bojůvka ze severu Afriky na diplomatické zastoupení Spojených států. V symbolický den jedenáctého výročí 11. září.

Zaměstnanci ambasády tušili, že se něco chystá, ale tajné služby jejich obavy relativizovaly. Koordinovanému útoku mnohonásobné přesily by se stěží ubránili, kdyby jim na pomoc nepřišla šestice bývalých mariňáků, která v Benghází sloužila jako jištění agentů CIA v terénu.

Politicko-bezpečnostní konotace celého případu režiséra ale až tolik nezajímají nebo je možná záměrně odsouvá do pozadí. To, na co se soustředí, je onen semknutý odpor několika jedinců, kteří se postavili obrovské přesile.

V úvodu se snaží být zdrženlivější, realističtější a emotivnější, než jsme u něj zvyklí. Seznamuje nás s postavami, s jejich rodinným zázemím, konflikty s byrokratickými nadřízenými i situací ve městě. Sentimentální vzpomínky na domov se mísí s napjatou atmosférou v Benghází, připomínající tikající bombu.

Tato expozice zabere asi třetinu stopáže. S plamenným útokem na ambasádu pak Bay realistický modus vyprávění opouští a rozehrává videoherní army orgie, které stupňuje a hrotí do extrémů. Útočníci jsou dehumanizovaní a připomínají zombíky, kterým je po přelezení zdi třeba useknout hlavu. Mariňáci jsou oproti anonymním teroristům vylíčeni jako heroičtí nadlidé. Zakrváceni a popáleni, odrážejí s nabitými zásobníky další vlny útočníků. Jsou nezničitelní a snad ani necítí bolest.

Rozklepaná kamera, imitující dokumentární snímání, noktovizory, nezaujatý pohled dronu z výšky, opakované kruhové přelety. Exploze, nekončící rozbřesk, rozstřílená americká vlajka, vlající ve větru. Bayovy vizuální trademarky jsou známé a záleží jen na vás, zda se jimi necháte unést nebo už jsou pro vás spíš předmětem parodie.

Chlapácké macho pohledy a zpocené bicepsy i hra na ty nejsprávnější taťky od rodin. Patetické řeči o Bohu, rodině a míru, vystřídané adrenalinovou reklamou na zbraně. Přátelské špičkování a pošťuchování mariňáků i jejich přehlíživý postoj k operativcům od stolu a váhavým nadřízeným autoritám vůbec. Bay se snaží své videoherní titány polidštit, ale neumí to jinak než oním povrchním videoklipovým cool způsobem.

Režisér měl v ruce látku, která by v podání třeba Paula Greengrasse mohla dopadnout opravdu realisticky a ne takto akčně naddimenzovaně a ve výsledku nepříliš věrohodně. Pokud vám ale Bayův styl konvenuje a ještě se vám neokoukal, 13 hodin z Benghází přijmete s větším nadšením.

Pokračování 6 / 16

Hardcore Henry

r. Ilja Najšuller, USA / Rusko, 2015

Ruský režisér Ilja Najšuller pod producentským dohledem Timura Bekmambetova je prvním tvůrcem, který videoherní koncept FPS (First-person shooter), neboli subjektivní simulaci vlastního pohledu herní postavy, přenesl do akčního filmového žánru.

Hlavní hrdina Henry, z něhož vidíme jen části těla (ruce, nohy, krátce v odrazu tvář) postupuje z bodu A do bodu B a dále a zdolává přitom jednotlivé překážky. V každém bodě dostane nějaké instrukce, kam se má posunout, ale hlavní záporák s telekinetickými schopnostmi je vždy krok před ním.

Jeho situace je navíc ztížená tím, že neví, kým je a jaký je smysl jeho mise. To poznává až za pochodu. Tento ruský Jason Bourne, zkřížený s kyborgickým Robocopem, prochází specificky ruským prostředím jako levely počítačové hry, které musí zdolat.

Rvačky, automobilové honičky a bouračky, pouliční parkour, výbuchy, přeskakování mezi auty, šplh po domě a skákání po střechách, přestřelky, kosení desítek protivníků při pohybu v opuštěném objektu. Zapojení helikoptér i tanků, zbraně všech ráží a rozměrů.

Režisér dává najevo, že nenechává svou fantazii spoutat nějakou logikou a dovoluje si výstřelky, které by v běžném akčním filmu asi neprošly. Hardcore Henry těží ale právě z toho, že jde o jakýsi hybrid mezi akčním filmem a videoherní střílečkou. Je to film odrostlého kluka YouTube generace, který dostal možnost dotáhnout svou vizi adrenalinového a freneticky rychlého akčňáku do eRkové nepřístupnosti.

Hardcore Henry je titulem, u něhož si asi nejlépe uvědomíte, kolik je vám let. Je pro generaci počítačových pařanů, kteří mají zkušenost s hraním akčních FPS her a kteří už dlouhé roky čekají na povedený film s videoherní estetikou snímání obrazu. Jim zřejmě nebude vadit ani zběsilý střih ani rozkmitaný obraz, který slabším povahám nebo epileptikům nebude dělat dobře.

Přemíra brutálního násilí a vulgarit, stejně jako všudypřítomná ironická nadsázka, dělá z Hardcore Henryho počin, který vezmou za svůj a jemuž odpustí i absenci smysluplného děje nebo aspoň náznaku charakterového prokreslení postav.

Jde o experiment, který zřejmě budou následovat i nákladnější hollywoodské snímky. Ty by si ale měly uvědomit, že v tomto vizuálním módu není moc kam jít dál, protože by to zavánělo stereotypem. Ostatně tak jako u Hardcore Henryho s přibývajícím časem.

Pokračování 7 / 16

Bod zlomu

r. Ericson Core, Německo / USA, 2015

Mladý agent FBI v utajení Johnny Utah (Luke Bracey) infiltruje zlodějský gang, jehož členové si libují v extrémních sportech. Postupně si získává důvěru a sympatie vůdce Bodh47iho (Édgar Ramírez) i celého gangu. Opojným a nespoutaným životním stylem lidí, kteří respektují jediný zákon a to zemskou gravitaci, začíná být čím dál víc pohlcován. Má shromažďovat informace o jejich velice propracovaných zločinech, ale oficiální povinnosti jdou ve víru adrenalinu a svobody bez limitu stranou.

Zárukou nadupané akční podívané se stává kameraman (187 - Kód pro vraždu, Daredevil) a režisér (Nepřemožitelný) Ericson Core, který jako kameraman natočil první, zakládající díl série Rychle a zběsile nebo Odplatu s Melem Gibsonem.

Akce ve filmu je autentická, tvůrci se totiž co nejvíce snažili dát přednost skutečným lidem před počítačovými triky. Adrenalinové výkony a kousky ve filmu předvádějí opravdové hvězdy extrémního sportu, často za velmi nebezpečných okolností.

Film je poctou kultovnímu thrilleru Bod zlomu z roku 1991, který udělal hvězdy z Keanu Reevese a Patricka Swayzeho. Remake nabízí stejný scenáristický půdorys. Policajt v utajení pronikne do gangu extrémních sportovců, kteří za pomoci svých schopností vykrádají banky a snaží se destabilizovat mezinárodní finanční trhy.

Hrají si na novodobé Robiny Hoody, život pojímají jako jednu nekončící party a je jim jedno, kdo v průběhu jejich akcí zemře. Potíž je v tom, že se agent FBI Johnny Utah začne až příliš sbližovat s Bodhim, charismatickým leaderem gangu. Jednoho dne si ale bude muset vybrat, na čí straně vlastně stojí.

Jiné jsou dnes motivace zlodějů a také to, jak své lupy provádí. Současný gang se baví surfováním v obřích vlnách, v plánech jejich troufalých loupeží a hladkých úniků nechybí volné lezení, extrémní snowboarding, skoky na motorkách, střemhlavá jízda, volné pády nebo využití wingsuite obleků pro létání. Pokud máte rádi sérii Rychle a zběsile nebo filmy jako Zločin je extrémní sport, Bod zlomu by vás neměl zklamat.

Pokračování 8 / 16

Thrillery

Jason Bourne

r. Paul Greengrass, USA, 2016

Paul Greengrass v bourneovské sérii přišel s originálním „reportážním“ snímáním choreograficky propracované akce. Režisér opravdu impozantně aranžuje davové akční scény se stovkami komparzistů a naháněčkami na veřejných prostranstvích. Při jejich orchestraci si počíná jako zkušený dirigent, který přesně ví, jak pracovat s tempem a gradací skladby.

Nejlepší akční sekvence přichází hned na začátku filmu, kdy se Bourne prodírá davem na noční demonstraci v řeckých Athénách. Jeho pronásledování se odehrává na pozadí pouličních nepokojů, plných Molotovových koktejlů, vodních děl a policejních zásahů.

Film rozvíjí téma práce tajných služeb a nástrojů, jež používají. Bourne oproti nevyzpytatelné hackerské agentce Heather Lee (Alicia Vikander) představuje úplně jinou generaci stínových agentů, jejichž síla se neodvozuje od vylepšených tělesných schopností, ale od znalosti technologií a chytrých platforem. V této nové informační aréně nejsou nejnebezpečnější cizí světové mocnosti nebo teroristé, ale hackeři typu Edwarda Snowden a Juliana Assange.

Scenáristé nepřináší novou zápletkou, ale spíš dovětek nebo rozšíření té již známé. Vrací se hodně do Bourneovy minulosti a vytahují postavu jeho otce (Gregg Henry), s jehož smrtí to asi nebylo tak, jak se dosud Jason domníval. Otec pracoval také v prostředí vládních služeb a odtud se odvíjí motiv Bourneovy osobní mise, plné pomsty a vyřizování soukromých účtů.

Rozjíždí se dobře známá hra na kočku a myš, v níž tajná služba nahání Bournea po světových metropolích (Reykjavík, Athény, Berlín, Londýn, centrála CIA v Langley a Las Vegas). On jí při svém ofenzivním úprku sofistikovaně uniká a získává při tom informace, které jsou klíčové pro rozkrytí dalšího úseku jeho minulosti. Jedna postava z prostředí CIA mu přitom pomáhá (chytrá analytička Heather Lee), další (čistič s krycím jménem Spojka) mu chce být vyrovnaným soupeřem.

Není v tom nic nového ani z hlediska příběhu, ani z hlediska stylu, který jen v honbě za dynamikou přidal ještě o něco víc na otáčkách. A záleží pak jen na vás, zda vám Greengrassův hektický režijní rukopis sedí a zda mu kvůli němu odpustíte, že se v konceptu vyprávění za těch devět let vlastně nikam neposunul.

Pokračování 9 / 16

Sicario: Nájemný vrah

r. Denis Villeneuve, USA, 2015

Kanadský režisér v letošním roce představil inteligentní lingvistickou sci-fi Příchozí a na příští rok chystá pokračování kultovní noirové sci-fi Blade Runner. Loni přišel s policejním thrillerem Sicario, v němž rozehrál potemnělou story o boji americké a mexické policie proti příhraničnímu drogovému kartelu. Pod ní se line konspirační teorie o kontrole CIA nad celou drogovou operací.

V příběhu, plném intrik, korupce a pokřivené morálky, si režisér pokládá otázku, zda může jedna relativně nezkažená duše prosadit pravidla tam, kde se jimi nikdo neřídí. Onou čistou duší se stává rozvedená a bezdětná agentka FBI Kate Macer (Emily Blunt).

Ta je důstojníkem CIA Mattem Graverem (Josh Brolin) naverbována do operace, o jejíž povaze jí nikdo nechce moc co říct. Její součástí jsou i členové elitní vojenské jednotky Delta Force a záhadný a málomluvný Mexičan Alejandro (Benicio Del Toro), který o sobě prozradí, že býval státní žalobcem.

Kate je frustrována z toho, že má nedostatek informací o pozadí celé akci a zaostává tak za vývojem událostí. V důsledku toho se cítí svými kolegy zneužitá, protože je nucena se podílet na něčem, co odporuje jejím mravním principům.

Oba její parťáci s ní komunikují velmi stroze a zacházejí s ní střídavě jako s volavkou, nebo když se to hodí, jako s někým, kdo jejich ilegální akci poskytne oficiální krytí. Vláčejí ji od jednoho místa k druhému a ona zjišťuje, že oficiálně posvěcené operace zase tak oficiální nejsou, respektive, že ústřední duo sleduje vlastní plán, který „není podle pravidel“.

A právě na konfrontaci tří ústředních charakterů je film nejvíce postaven. Morálním arbitrem vyprávění se stává postava Kate a nehraje se v něm o nic míň než o duši člověka, který je vystaven sérii dobrých a špatných rozhodnutí, jež prověří jeho charakter.

Sicario je film o nikdy nekončící válce se zlem, které je obtížné vymýtit. O překračování hranic i ideálů, jimž jste dosud věřili. O hře velkých kluků, strachu i neprůhledných tajných operacích. O tom, že pokud chcete konat dobro, musíte se občas chovat hůř nebo minimálně stejně jako ti, proti kterým bojujete. O tom, že účel opravdu světí prostředky.

Režisér všechny etické otazníky a přesahy destiluje do dvouhodinového pomalého, kontemplativního, atmosférického vyprávění, z něhož vám nebude dobře na těle ani na duši. Stejně jako z těch nařezaných těl, visících z mexických mostů.

Pokračování 10 / 16

Spectre

r. Sam Mendes, Velká Británie / USA, 2015

Čtyřiadvacátá oficiální bondovka a čtvrtá s Danielem Craigem v pořadí se snaží o jakousi sumarizaci předchozích filmů s tímto britským hercem. Do Spectre jsou proto zapracovány odkazy k těmto třem filmům, ale i těm mnohem starším s Bondovým ikonickým protivníkem.

Ernst Stavro Blofeld je postava z románů autora bondovských příběhů Iana Fleminga, která šéfovala mezinárodní teroristické organizaci číslo jedna Spectre, tedy té stejné jako Franz Oberhauser (Christoph Waltz). Ve filmu se ukazuje, že právě Oberhauser byl vědomým strůjcem všech bolestných ran v Bondově životě. To on nechal likvidovat jeho milované ženy a kladl mu v životě do cesty nástrahy, které z něj udělaly to, čím je.

Návrat ke kořenům, flemingovským postavám (Moneypenny, mužský M) i Flemingově představě o tom, jak by měl působit hlavní hrdina James Bond, se odehrává ve více rovinách. Jestliže jsme v prvních dvou bondovkách s Craigem cítili, že tvůrci Jamese modelují trochu po vzoru Jasona Bournea, a v té třetí byl zas patrný vliv Nolanova psychologizování. Spectre se vrací k nadsázce a stylizaci, jak vypadlé ze starých bondovek se Seanem Connerym a Rogerem Moorem, v romantické linii i k té s Georgem Lazenbym (V tajné službě Jejího veličenstva).

Co můžeme v bondovském universu vnímat jako novinku je skutečnost, že se James při závěrečném akčním účtování neobejde bez pomoci M (Ralph Fiennes), Q (Ben Whishaw), Billa Tannera (Rory Kinnear) a Moneypenny (Naomie Harris), kteří mu vytváří podobné zázemí jako parta kolem Ethana Hunta v sérii Mission: Impossible.

Daniel Craig si ponechává svou impulsivnost a rozháranost z předchozích dílů, ale zároveň se mu vrací dřívější jistota, díky níž se prezentuje tak, jak ho máme rádi. Jako elegantního lva salónů, který si libuje ve značkových oblecích, rychlých autech, správně protřepaném nemíchaném drinku i ženách, stejně krásných jako nebezpečných.

Ve své roli je dobře zabydlený a stárnutí jeho postavy je dáváno do relace se změnami, jež probíhají uvnitř tajných služeb. Jde o psychologicky nejpropracovanějšího Bonda, který hledá rovnováhu mezi introspektivním a zábavným pojetím své figury. Série se točí v kruhu, ale lze to brát jako její mínus? Nechceme Bonda právě takového? Uvězněného v jeho vlastním světě, pomocí něhož poskytuje ochranu tomu našemu.

Pokračování 11 / 16

Most špiónů

r. Steven Spielberg, USA, 2015

Píše se rok 1957 a elitní pojišťovací právník James B. Donovan (Tom Hanks) dostává nelehký úkol. V New Yorku je zadržen sovětský špion Rudolf Abel (Mark Rylance) a on je pověřen jeho obhajobou. V atmosféře studenoválečnického přetahování mu u soudu zajistí „jen“ třicetiletý trest.

Donovan už v té době jeho případ vnímá mnohem komplexněji, neboť si uvědomuje, že jeho uvěznění dává americké straně možnost vyjednávat do budoucna. To se opravdu v případu, natočeném podle skutečných událostí a reálných osob, stane. V roce 1960 je nad územím Sovětského svazu sestřelen americký průzkumný letoun U-2 a jeho pilot Francis Gary Powers (Austin Stowell) se dostane do zajetí.

A tehdy nastává opět čas pro Jamese Donovana, který je pověřen vyjednáním výměny obou zajatců. Něco takového nemůžou vlády obou velmocí řešit oficiální diplomatickou cestou a tak se brooklynský právník tajně vydává v roce 1961 do východního Berlína, kde byla právě dokončena nechvalně proslulá Berlínská zeď.

Před jeho příjezdem je nešťastnou shodou okolností uvězněn i americký student ekonomie Frederic Pryor (Will Rogers), za něhož se po seznámení s jeho případem rozhodne převzít při výměně také odpovědnost. V mrazivém Berlíně tak rozehrává svou vabank hru s vyslanci sovětské a východoněmecké vlády.

V první polovině vyprávění sledujeme soudní drama toho nejlepšího amerického střihu, při němž narůstá respekt, důvěra a úcta mezi advokátem a jeho mandantem. I když oba stojí na opačných stranách politické barikády, spojuje je smysl pro stavovskou čest a to, že se nechtějí zpronevěření se svým ideálům.

Pokud první část vyprávění můžeme vnímat jako poctu idealistickým hrdinům z klasických filmů Franka Capry (Pan Smith přichází), tak v té druhé se Spielberg hlásí k odkazu paranoidních a špionážních thrillerů a filmů noir. Ze špionského subžánru si nebere jeho moderní akční složku, ale po vzoru románů Johna le Carrého vykreslení onoho lidského soukolí, které z pozadí tahá za nitky mocenských her.

Donovan ke své misi přistupuje z humanistického hlediska člověka, kterému záleží na každém jednotlivém lidském jedinci, ale jak se ukazuje, zájem mocností je jiný. Americká strana by klidně obětovala onoho studenta, když se ukáže, že by to mohlo zkomplikovat původní výměnu.

Než k tomu dojde, prochází Donovan Berlínem jako paranoidním světem, plným strachu a nejistoty. Lidské životy, města a státy se v této atmosféře dělí na dvě nesmiřitelné části. To je zvýrazněno i symbolikou zdi. Symbolika je to možná příliš okatá, ale zapadá do dojemného rámce závěru filmu, oslavujícího Donovanovo neformální individuální hrdinství.

Steven Spielberg ho dává do protikladu k vrůstající paranoie na obou stranách rozděleného světa, která se projevuje válečnými instinkty. Podobně jako v Schindlerově seznamu nebo v Zachraňte vojína Ryana říká, že na každém životě záleží a že je třeba mít v úctě ty, kteří k záchraně těchto životů přispěli.

Pokračování 12 / 16

Hra peněz

r. Jodie Foster, USA, 2016

Hra peněz je název stejnojmenné televizní show, v níž její moderátor Lee Gates (George Clooney) seznamuje diváky s novinkami na finančních trzích. Pořad o akciích, financích a investicích se tváří jako odborně vzdělávací, ale je spíš zábavný nebo až estrádní.

Lee je ostřílený profesionál s přesně vyváženou dávkou sebevědomí, cynismu, samolibosti a vtipu. Má dobře placenou práci, která ho snad ještě baví, ale v níž nepřemýšlí nad jejími dopady. Třeba nad tím, že lidé mají tendenci věřit tomu, co se v televizi vydává za seriózní fakta. K nimž patří i vývoj akcií na finančním trhu.

A to se mu jednoho dne vymstí. Běží přímý přenos pořadu Money Monster a do studia se dostane neznámý muž se zbraní v ruce, který Leeho viní, že na základě jeho rad investoval veškeré své peníze do výhodných akcií společnosti IBIS Clear Capital's, které padly. A s tím i jeho úspory.

Leeho považuje za prostředníka svého neštěstí, na něhož může dosáhnout snáze než na skutečného viníka. Kdo jím je, to se pod tlakem událostí rozhodne vypátrat tým pořadu Money Monster, který už dávno zapomněl, že poctivá novinařina je o něčem jiném, než předvádí ve své výstřední show.

Hra peněz vám tématem vysokého světa financí a pohybu několika šíbrů v něm připomene Margin Call nebo Sázku na nejistotu. Mluví se tu o algoritmech, měnících se cenách akcií i rychlých kalkulacích a vy nemusíte být zrovna Karel Janeček, abyste pochopili, jaká nebezpečí v sobě skrývají machinace na akciovém trhu.

Jodie Foster si vedle světa financí bere na paškál i mediální realitu. Televizní pořad Money Monster je inspirován pořadem stanice CNBC Mad Money, který moderuje Jim Cramer. Nejde jí ale jen o kritiku charakteru podobných zábavně vzdělávacích pořadů, jako spíš o lidskou netečnost, s níž diváci sledují i nejdrastičtější dění jakoby to byla nějaká reality show.

Lee Gates si je toho vědom a tak se rozhodne ve stavu ohrožení zariskovat. Vyzve diváky k solidární akci, aby nákupem akcií společnosti IBIS zvrátili její nepříznivý stav. Čímž by rozhodli i o jeho osudu. Reakcí je mu ale spíš lhostejnost. Ta ho přivede k morální katarzi, od níž se odvíjí i finále filmu.

Jodie Foster se rozhodla zpracovat ambiciózní látku, v níž se dotýká finanční i mediální reality současnosti. Z jejího provedení žánru thrilleru, odehrávajícího se v reálném čase, čiší režijní zručnost. Méně už ta scenáristická, která způsobuje, že množství situací nepůsobí věrohodně. Její svižně podaná směsice napětí, humoru a katarzní morality se ale může opřít o herecké představitele (George Clooney, Julia Roberts, Jack O'Connell), kteří film vytahují do nadprůměrného hodnocení.

Pokračování 13 / 16

Gangsterky a kriminální

Legendy zločinu

r. Brian Helgeland, Velká Británie, 2015

V padesátých letech minulého století začali ve východní části Londýna budovat říši organizovaného zločinu. Na počátku šedesátých let ji zcela ovládli a na jejich konci na ně s konečnou platností dopadla ruka zákona. O kom je řeč? O bratrech Krayových.

Americký režisér a držitel Oscara za adaptovaný scénář k L. A. - Přísně tajné Brian Helgeland ale trochu překvapivě nevyužil možnosti proměnit jejich bohatou biografii v opulentní gangsterský opus ve stylu Martina Scorseseho a zaměřil se spíš na vztahovou rovinu jednajících postav.

A to jednak na vzájemnou interakci a pokrevní svázanost obou bratrů, a pak také na vztah Reggieho ke krásné Frances Shea. Postava Frances (Emily Browning) se stává vypravěčkou příběhu a film jakoby přejímá optiku jejího pohledu na tehdejší události. Díky této optice působí gangsterka mnohem romantičtěji, než možná čekáváte.

Reggie je představen jako inteligentní a galantní švihák, typ moderního, uhlazeného mafiána, co si nerad maže ruce cizí krví. Manažersky řídí rodinné podniky a spíše než konkurence mu přidělává starosti jeho nevypočitatelný bratr. Ron oproti němu je ukázán jako násilnický psychopat, trpící pravděpodobně paranoidní schizofrenií. Chová se jako neřízená střela, zlobivé dítě, jež neumí krotit své sobecké já.

Na jejich charakterové odlišnosti postavil režisér své vyprávění. A aby ho odlišil od ostatních žánrových soukmenovců, rozhodl se, že do hlavních rolí obou bratrů obsadí jednoho herce, který zde ztvární dvojroli. Vybral si Toma Hardyho a tento risk mu stoprocentně vyšel. I když hraje jednovaječná dvojčata, bratry v jeho podání si určitě nespletete. Odstínil je jak vnějškově, tak především vnitřně.

Režisér ale sourozeneckou ságu neumí prodat tak, aby vznikl opravdu živoucí a tepající organismus, jaký známe ze Scorseseho gangsterských opusů. Přitom čas na to má, film trvá dvě a čtvrt hodiny. Je to i proto, že se Helgeland neumí rozhodnout, v jaké žánrové a stylové tónině chce vlastně vyprávět.

Chvíli se snaží být temný, pak zas rozverný, žánrově lavíruje mezi biografickou gangsterkou, romancí, dramatem a absurdní komedií. Jednotlivé scény připomínají tu Scoseseho nebo Coppolu, jinde zas Ritchieho nebo Coeny. Film působí z hlediska dějové výstavby nekonzistentně, střípkovitě a režisérovi se nedaří vyklenout silný dramatický oblouk v příběhu obou bratrů.

Stylovost vizuálního podání nechybí, stejně jako patřičná retro atmosféra, ale přesto se režisérovi film rozpadá pod rukama. Kdyby nebylo Toma Hardyho v ústřední dvojroli, bylo by ještě markantnější, že potenciál této silné biografické látky byl při převedení hodně rozmělněn. Kvůli Hardymu snímek za vidění stojí, žánrovou stálicí se ale určitě nestane.

Pokračování 14 / 16

Black Mass: Špinavá hra 

Scott Cooper, USA, 2015

James neboli Jimmy „Whitey“ Bulger (Johnny Depp) spolu se svým Winter Hill gangem ovládal v sedmdesátých letech jižní část Bostonu, zvanou Southie, kde žili převážně americko-irští osadníci. A chtěl víc. V tom mu ale bránil vliv mocného italského klanu, jenž měl pod palcem sever města.

V té době přichází do Bostonu agent FBI John Connolly (Joel Edgerton), který Jimmyho i jeho bratra, demokratického senátora za Massachusetts Williama (Benedict Cumberbatch), zná z dětství. Když se dozví, že federálové po Jimmym jdou, rozhodne se ho varovat. A nejen to. Přiměje ho ke spolupráci a uzavře s ním oboustranně výhodnou dohodou. Bulger bude FBI dodávat informace, vedoucí k likvidaci italské mafie a ta na oplátku nechá na pokoji jeho kalné kšefty.

I přes nedůvěru nadřízených (Kevin Bacon) tato dohoda časem přinese své ovoce. Italská mafie je rozprášena, Connolly povýšen, jen Jimmy se nějak vymkne kontrole. Mrtvoly začnou přibývat a Connollymu dělá čím dál větší problém zamést pod koberec stopy všech Jimmyho zločineckých aktivit. S příchodem nového státního zástupce Freda Wyshaka (Corey Stoll) se začnou odhalovat následky této zvrácené dohody, když začnou mluvit Jimmyho spolupracovníci výměnou za nižší trest.

Výpovědi několika členů jeho gangu před vyšetřovateli tvoří i kompoziční rámec vyprávění. To se opírá o tradiční prvky, jež má každá správná gangsterka mít. Tedy o pečlivě vyvedenou dobovou atmosféru, napětí, plynoucí z charakteru zločinné činnosti a charismatického gangstera. Co chybí, je mafiánův protějšek na straně zákona, který by mu šel důsledně po krk.

Johnny Depp se v Black Mass vrací zpět k civilnímu herectví, což je třeba kvitovat, ale jakoby se ani tady neuměl zbavit nánosu masky, která ho provází po valnou část jeho kariéry. Díky práci maskérů se změnil v postavu odpudivou i navenek.

Pleš a větší obvod pasu, to už jsme u něj viděli ve Strach a hnus v Las Vegas. Tady se k tomu přidává tvarohovitá nezdravá pleť, odulý obličej s ulíznutými řídkými vlasy, sčesanými dozadu, zkažený chrup a modré kontaktní čočky, které jeho zjevu dodávají vodnatý, průhledný ráz.

Obličejová maska démonického umrlce v kombinaci s jeho pomalou, mrazivou dikcí působí opravdu děsivě. Škoda jen, že se režisérovi kolem jeho figury nepodařilo vytvořit víc vzrušujících, vypointovaných nebo nervy drásajících momentů, které by narušily onu poklidnou řemeslnou rutinu, jež na nás z filmu sálá.

Pokračování 15 / 16

Suburra

r. Stefano Sollima, Itálie / Francie, 2015

Režisér seriálové Gomory nás seznamuje s podobou italské mafie 21. století. Mafiánské rodiny z jihu, oligarchové, Vatikán i politici jako jejich převodní páky, ti všichni mají zájem na prosazení obří stavební zakázky za miliardy eur a nemůžou si dovolit, aby ji narušila nějaká válka gangů.

I když si bossové myslí, že mají vše pod kontrolou, jsou to právě lidé na okraji mocenských her, kteří ukazují, jak snadno se může mechanismus prosazování určitých zájmů zadrhnout. Onen nezadržitelný dominový efekt je spravedlivý v tom, že se mu neubrání vůbec nikdo.

Suburra se odehrává ve velmi krátkém časovém úseku sedmi dní v listopadu roku 2011. Během nich se každá zúčastněná postava pokusí předvídat tahy toho druhého a při tom se rozpoutá nemilosrdná válka, která nakonec zahrne vinné i nevinné, mocné i bezmocné. Mafiánské bossy, kuplíře, vymahače, feťácké smažky, slušné občany, politiky, jejich děti, oligarchy, finančníky i kardinály z Vatikánu.

Režisér tyto dny traktuje jako sedm dní apokalypsy. Sedm dní předtím, než padne vláda a spolu s ní i Suburra. Jde o mimořádně komplexní dílo, které ukazuje provázanost organizovaného zločinu na všech jeho stupních. Na ploše 135 minut Sollima rozehrává několik zprvu zdánlivě nesouvisejících epizod, které do sebe nikoliv v závěru, ale už v průběhu vyprávění začnou perfektně zapadat. Celé dění ústí do osudového finále, v němž se nejen vy, ale především postavy přesvědčí o tom, že zlo se vrací svému strůjci jako bumerang.

Suburra nestaví ale jen na prokomponovaném scénáři. Stejně důležitá je vizuální stránka a režijní suverenita, s níž režisér příběh předvádí. Podobně jako u filmů Sollimova krajana Paola Sorrentina máte pocit, že kamera majestátně a přitom velmi lehce pluje po širokoúhlých filmových obrazech, které působí velmi atmosféricky.

K neonoirové atmosféře blížícího se zmaru přispívá takřka permanentní déšť během oněch sedmi dní, který smývá krvavé stopy války gangů. Soundtrack francouzské elektronické skupiny M83 (Nevědomí) umocňuje hypnotický a mrazivý ráz celého vyprávění a přispívá k emočnímu vyznění jednotlivých scén.

Režisér se nebojí explicitních erotických scén ani naturalistického násilí. Jeho kriminální freska vypráví o reálném světě a jeho problémech, i když to není historická rekonstrukce nebo kronika. Odehrává se ale na pozadí justiční bouře, jež před pár lety v Itálii proběhla. Režisér tématem navazuje na domácí tradici seriálu Chobotnice od Damiana Damianiho, stylem pak na moderní atmosférické žánrové lahůdky typu Nelítostného souboje Michaela Manna nebo Drive od Nicolase Windinga Refna. Takhle kvalitní ukázka moderního mafiánského žánrového filmu už tu dlouho nebyla.

Pokračování 16 / 16

Vzkaz v láhvi

r. Hans Petter Moland, Dánsko / Norsko, 2016

Třetí díl ze série kriminálních případů oddělení Q, které se zabývá odloženými nebo nevyřešenými případy. Kodaňský komisař Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas) a jeho asistent Assad (Fares Fares) se dostávají na stopu sériového vraha, který si vybírá své oběti z řad dětí ze sektářských rodin.

Scénář je vždy totožný. Více dětí, únos dvou z nich, zaplacení výkupného, návrat jednoho potomka. Kde je ale to druhé dítě? Kam zmizelo? A proč to rodina nikdy neohlásila? Neprostupná hradba mlčení a strachu ze strany rodin, jež přišly o dítě, pátrání neulehčuje. Jakmile ale začnou detektivové případy znovu rozplétat, věci se dají do pohybu v ďábelském tempu.

Vedle vyšetřování kriminalistů paralelně sledujeme příběh ženy, jejíž výrazně starší muž odjíždí z domova pravidelně na delší čas v rámci „pracovních“ povinností. Žena netuší, jakou povahu tyto pracovní povinnosti mají, hlavou se jí honí myšlenky na nevěru a možný vlastní odchod i se synem z domova. Žena ale především netuší, že ten, koho si vzala, vymění o dvacet kilometrů dál auto, převlékne se a dokonce si i obarví vlasy. Zkrátka změní identitu a rozjede se za potencionálními obětmi.

Vzkaz v láhvi je třetím románem z dosud šestidílné krimi série případů oddělení Q. Jejich autor, dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen (1950) plánuje napsat deset knih této série. Tři díly (Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi) už byly zfilmovány, další tři (Složka 64, Marco, Nesmírný) vzhledem k úspěchům těch předešlých budou jistě následovat.

Od ostatních autorů detektivních románů se Olsen odlišuje svou tvůrčí metodou, kdy je podobně jako u seriálu Columbo pachatel znám víceméně od začátku, ale na napětí to vyšetřování neubírá. Naopak. Můžete se mnohem víc soustředit na psychologii postav. A zabývat se tím, proč jednají tak jak jednají. Všechny jejich činy a motivy jednání se totiž odkrývají postupně. Autor mistrně střídá perspektivy. Vypráví z pohledu obětí, pachatele i vyšetřovatelů. A mění je dynamicky zrovna v tom nejnapínavějším.

Vzkaz v láhvi má z dosavadní trojice filmových adaptací největší spád a je nejnapínavější. Obsahuje i zběsilou automobilovou honičku, jak vystřiženou z akčního filmu. Zapojena jsou do ní dvě auta a jedoucí rychlík. Je také nejvtipnější, což obstarává interakce mezi trojicí postav z oddělení Q, k nimž patří ještě věčně nabroušená asistentka Rose (Johanne Louise Schmidt). Tematicky pak obstarává komentář k otázce víry a její absence.