Kapitoly článku:
Hřebejkův odklon od tragikomických, ale smířlivých ohlédnutí do naší nedávné minulosti (Pelíšky, Pupendo) i problematičtějších látek ze současnosti (Medvídek, Nestyda) do vod těch čistě dramatických po Kawasakiho růži stvrzuje jeho poslední snímek o tenké hranici mezi vinou prokázanou a tou skrývanou.
V centru dění stojí třígenerační model vážené lékařské rodiny, jejíž chod je paralyzován osočením jednoho z jeho klíčových členů. Tím je rehabilitační lékař Tomáš (Ondřej Vetchý), jenž je obviněn z udržování intimního styku s nezletilou pacientkou (Anna Linhartová). Pod tíhou zdánlivě nesmyslného obvinění fyzioterapeutovy pubescentní ctitelky s bujnou erotickou fantazií začnou na povrch vyplouvat desítky let skrývané a zamlčované staré křivdy, nejistoty, zklamání a lži, kterými se blízcí lidé často vzájemně citově zraňují. Ukazuje se, že v domě, kde je spousta lásky, se schovává i spousta pokrytectví a sobectví.
A Jan Hřebejk v duchu skandinávských dramat typu Vinterberovy Rodinné oslavy tyto traumata obnažuje a ukazuje jejich rozkladný dopad na chování jednotlivých členů rodiny.
Lidice
Scénář Zdeňka Mahlera, ověnčený v roce 2007 cenou Sazky pro nejlepší scénář, z neobvyklé perspektivy odsouzeného synovraha (Karel Roden) přibližuje osudy obyvatel známé vesnice, srovnané za druhé světové války se zemí.
Režisér Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, …a bude hůř), který látku převzal po nemocné Alici Nellis, historické téma nacistické odplaty za atentát na Heydricha propojuje s komorní tragédií rodiny kováře Šímy a osudy lidí, jež doplatili na klukovské machrování mladíka, jenž se chtěl rozejít se zamilovanou dívkou.
Malé dějiny se střetávají s těmi velkými a vzájemně se ovlivňují. A snímek klade otázky, dotýkající se povahy zločinu, míry kolaborace i možností, jak začít žít nový život v místě, připomínajícím bolestné osobní selhání.
Jako připomínka člověka, státníka, dramatika a v případě filmového Odcházení i debutujícího režiséra, jemuž v tomto smutném adventním týdnu po právu a s plnou úctou vzdává hold široká domácí i mezinárodní veřejnost, která ho s důstojnou pietou vyprovází na jeho poslední cestě.
Až se bude po opadnutí zjitřených emocí střízlivě hodnotit dílo Václava Havla, možná dojde i nové posouzení dle mne až příliš odsuzujícího kritického pohledu na celovečerní převedení jeho poslední divadelní hry. S jejím filmovým tvarem jakoby si nevěděli kritici rady a proto ho raději strhali než aby se ho pokusili poctivě pochopit a zanalyzovat.