Pacific Rim - Útok na Zemi
r. Guillermo del Toro, USA 2013
Studia Warner Bros. se rozhodlo odpovědět na úspěch Bayových Transformerů. Jako odborník na monstra všeho druhu byl proto k tomuto projektu povolán Guillermo del Toro, který měl do té dost smůlu na nerealizované látky (Hobit, V horách šílenství).
Zadání studia znělo jasně - vytvořit roboty a obojživelné příšery ve velikosti, proti níž budou morfující Transformeři vypadat jako igráčci. Mexický režisér se úkolu zhostil více než se ctí. Na filmu se podílel jako spoluscenárista a byl to právě on, kdo do něho vnesl svou lásku k japonským vědeckofantastickým žánrům kaiju a mecha.
Slovo kaiju znamená doslova obří monstra. Ty přicházejí z vody nebo džungle do civilizace, kterou začnou ničit. Destrukční orgie se nejčastěji odehrávají mezi mrakodrapy. Představiteli tohoto žánru jsou filmy jako Godzilla, Gappa nebo King Kong.
Termín mecha se zas používá pro označení člověkem pilotovaných obřích robotů humanoidního tvaru. Tito roboti se nejčastěji objevují v japonských anime seriálech.
Ostatně, inspirace japonským anime seriálem Neon Genesis Evangelion z roku 1995, je v Pacific Rim zcela zjevná. Jen zde místo dětí bojují dospělí, bojové stroje se nenazývají Evangeliony, ale Jaegery a ti, s nimž se tito mnohatunoví roboti utkávají, nejsou Andělé, ale Kaiju. Jinak zůstává zachované mnohonárodnostní složení posádky, pnutí mezi jejími členy, design skafandrů a choreografie soubojů v ulicích měst.
Tím ale výčet inspirací, které del Toro pro svůj film použil, zdaleka nekončí. Nalezneme zde ozvuk amerického seriálu Strážci vesmíru z devadesátých let, stejně jako Emmerichova Dne nezávislosti. A dalších, které se vám jistě hravě vybaví. Propast, Top Gun, Godzilla, Avengers, Monstrum a samozřejmě Transformerů.
Neříkám, že je Del Toro vykrádá, na to je příliš osobitým tvůrcem. Spíš na přání studia vytváří svůj nejakčnější a nejhollywoodštější film, v němž je zkrátka víc bayovské digitální pixeláže než jeho surrealistické hravosti.
O del Torovi je známo, že umí točit filmy, které vypadají mnohem dráž, než kolik ve skutečnosti stojí. S tučným rozpočtem proto rozpoutal destrukční orgie gigantických rozměrů. Režisér s velikášstvím svého projektu zároveň sebereflektivně pracuje. Monstra často snímá z podhledu, z lidské perspektivy, čímž opět vynikne jejich impozantnost.
Kdyby takto postupoval Michael Bay, říkal bych si, že jde o typický znak jeho megalomanie. U del Tora ale v tomto velikášském měřítku spatřuji spíš skrytou ironii. Ve smyslu studio to tak chtělo, tak to opravdu udělám co největší.
Akce, i přesto že se většinou odehrává v dešti, mlze nebo v noci, je dokonale přehledná. Režisér nepoužívá ani těkavou kameru, ani epileptický střih, a dynamické pasáže snímá v přehledně komponovaných záběrech.
Chytrou volbou se ukázalo geografické umístění děje do Hongkongu. Především z hlediska charakteru tohoto moderního velkoměsta, které patří mezi nejhustěji osídlené oblasti světa. Neony zářící město, plné lidí a mrakodrapů, představuje tu nejlepší destinaci pro rozjetí pořádné destrukční show.
Zápletka je zcela šablonovitá a její motivy vám připomenou naivitu blockbusterových sci-fi z osmdesátých a devadesátých let. Je tu vše, co znáte dokonale vydestilované z mnoha variací stále stejného vyprávěcího mustru.
Záchrana světa. Trauma ze smrti bratra. Trauma z dětství, kdy vám příšera zadělala na pěkně těžké sny. Milostná linie zcela asexuálního charakteru. Soutěžení pilotů mezi sebou i jejich poměřování se s velitelem, kdo je větší alfasamec. Patetické proslovy, podbarvené smyčcovým motivem Ramina Djawadiho.
Herci jsou si svého postavení pouhých vyplňovatelů časů mezi opulentními souboji příšer a robotů vědomi a berou proto své party s nadhledem. Na Pacific Rimu je tato jednoduchost vlastně sympatická. Scenárista Travis Beacham, stojící za nepovedeným remakem Souboje Titánů, se nesnaží postavám uměle implantovat nolanovskou psychologickou hloubku, ani předstírat, že film reflektuje nějaký závažný společenský stav nebo událost.
Pacific Rim si zkrátka na nic nehraje a chce opravdu jen dobře bavit. Nechce být formálně, stylisticky ani obsahově inovativní a klidně se spokojí s tím, že na místo neotřelého příběhu nám nabízí něco, co zavání milým osmdesátkovým déjà vu, zkombinovaným s japonskými anime a Bayovými Transformery.
Fantasy
Hobit: Neočekávaná cesta
r. Peter Jackson, USA / Nový Zéland 2012
Cesta ke zfilmování Hobita, který vyšel v roce 1937 a stal se jakýmsi prologem k mnohem ambicióznějšímu a komplexnějšímu Pánovi prstenů (jenž vycházel v letech 1954-55) byla poměrně složitá.
Po soudních přích, finančních problémech studia MGM, odstoupení Guillerma del Tora z režijního postu, personálních rošádách na postech scenáristů a producentů a nejasnostech okolo financování celého projektu a počtu dílů, do nichž bude děj Hobit vtělen, bylo nakonec rozhodnuto. Režisérem bude opět Peter Jackson a Hobit se představí jako trilogie.
Hobita, v podstatě naivní dobrodružnou pohádku pro děti, se rozhodl Peter Jackson a spol. (Fran Walsh, Philippa Boyens, Guillermo del Toro) přetavit v osudovou hrdinskou fantasy, která by působila jako opravdu plnohodnotný prequel Pána prstenů.
Do Středozemě nás tak opět zavádí ten, kdo ji s takovou láskou vybudoval. Jen Hobit oproti Pánovi prstenů vznikal už s větším rozmyslem, jak ho co nejlépe prodat. Proto ty tři díly, které natahují řidší děj do až příliš velkorysé stopáže.
K Pánovi prstenů přistoupil Jackson jako uctivý, ale přemýšlivý adaptátor, který literární základ bere jako výzvu, s níž je nutno se poprat. Hobita už bez nějakého výraznějšího osobnějšího klíče jen věrně ilustruje a především protahuje.
Sází přitom na jistotu jeho provázání s LOTRovskou ságou, kterou je třeba brát jako úlitbu fanouškům. Chronologicky se posunujeme těsně před začátek Společenstva prstenu. Starý Bilbo Pytlík (Ian Holm) posílá svého synovce Froda naproti Gandalfovi a sám začíná sepisovat svůj životní příběh, v němž hrála stěžejní roli jedna cesta.
Tuto expedici absolvoval jako mladý hobit (Martin Freeman). Spolu s trpaslíky, kteří se prostřednictvím ní pokusili o znovudobytí ztraceného trpasličího území a získání pokladu, jenž se zde ukrývá a který okupuje drak Šmak. Vyzval ho k ní čaroděj Gandalf (Ian McKellen), který se k dobrodružné a pořádně nebezpečné výpravě také připojil.
Děj první části Hobita končí v momentě, kdy se hrdinové ocitnou na dohled Osamělé hory. Problém této dlouhé, více jak dvě a půl hodiny trvající expozice, je, že se Jacksonovi nedaří trpaslíky dobře představit a odlišit jejich charaktery.
Místo aby se scenáristé věnovali postupnému sbližování Bilba s trpaslíky, jež jsou k němu přezíraví, vrhají skupinku, která ani neměla pořádně šanci se poznat, do soubojů s různými nepříliš vábně vypadajícími obyvateli Středozemě.
Bilbo se s trpaslíky sbližuje spíš vnitřně, pocitově, když se při vzpomínkách na své útulné bydlo, po němž se mu stýská, vžívá do svých spolubojovníků, kteří žádný domov nemají a žijí jak vykořenění vyhnanci.
S tím, jak Bilbo Pytlík získává na sebedůvěře a mění se z malého hobita v právoplatnou součást družiny, temní i celé vyprávění. Jackson zatím víc střádá motivy, postavy a otázky, jež budou v dalších dílech rozvedeny. Snaží se vytvořit zdání, že nás čeká něco velkého a osudového a dějově přitom pomrkává na Společenstvo prstenu.
Když pak přijde první oblet kolem majestátních hor a rozevře se velkolepé panoráma Středozemě, víme, že jsme doma. Jackson neponechává nic náhodě a hraje na jistotu.
Velkorysá výprava. Povedené masky roztodivných obyvatel Středozemě, na nichž se trikaři opět vyřádili. Kamera, která neustále krouží nad scenériemi Nového Zélandu. Howard Shore do toho variuje lotrovský hudební motiv.
Jacksonův Hobit začíná jako dobrodružná pohádka, plná humorných situací. Přibylo písniček a digitálních potvůrek (zlobři), které vás ale nepřinutí, abyste se o hrdiny příliš báli. Když se ale modře rozsvítí Bilbův meč a on v hádankové hře přelstí Gluma, rozjede se hrdinský fantasy nářez, který přispěje nejen ke stmelení celé výpravy, ale i ke zvýšení vaší divácké spokojenosti. A když se na obzoru objeví Osamělá hora a v ní zlatem přikrytý drak, víte, že příště by to mohlo být mnohem epičtější a monumentálnější.