Horory
Sinister
r. Scott Derrickson, USA 2012
Ellison Oswalt (Ethan Hawke) je renomovaný autor detektivních knih. V nich se inspiruje skutečnými případy kriminální povahy z nedávné minulosti, jež nebyly objasněny. A on se je snaží ozřejmit. Je sice autorem bestselleru, ale jeho poslední kniha nebyla dobře přijata.
Kvůli finanční situaci, tvůrčí krizi i hledání námětu, který by ho vrátil zpět na výsluní, se rozhodne k přestěhování své rodiny do domu, kde za podivných okolností zahynuli jeho předchozí nájemníci. Na zahradě osamělého domu se totiž nedávno oběsila čtyřčlenná rodina. Rodiče a dvě děti. Pátý člen rodiny, malá dcerka, záhadně zmizela a dosud se nenašla.
Zpočátku vypadá vše idylicky, až do chvíle nálezu zaprášené krabice s promítačkou a filmovými páskami. Ellison na půdě objeví 8mm filmové kotouče, na nichž je nejen záznam onoho inkriminovaného věšení, ale i mnoho dalšího materiálu podobného charakteru.
Společným znakem všech těchto záznamů hrůzných skutků z různých míst a let je to, že se při nich ztratilo vždy jedno z dětí, které je od té doby pohřešováno. A nejen to. Ve všech scénách se vyskytují zvláštní symboly a v pozadí sotva postřehnutelný výjev podivného mrtvolného obličeje.
Oním stínem v pozadí nikdo jiný než tajemný Bughuul. Starobabylonský pohanský démon, známý dle legend jako pojídač dětských duší. Žije v obrazech, z nichž vystupuje a unáší děti. A protože se i démoni přizpůsobují vývoji techniky, je Bughuul schopen přebývat v mnoha obrazových formátech. Ať už jde o políčko 8mm filmu nebo displej počítače.
Jeho přítomnost děj filmu koření a zároveň ho vyhrocuje do krajních situací. Příběh sám o sobě není nijak komplikovaný a mytologie okolo krvavého démona je do něj dobře zakomponovaná. Americký scenárista a režisér Scott Derrickson, ve spolupráci se scenáristou C. Robertem Cargillem, neboduje ani tak originalitou námětovou, jako spíš řemeslnou zručností a stylem, jež dovedl této látce vtisknout.
Hororový žánr si ostatně vyzkoušel už v debutovém video sequelu Hellraisera, nazvaném Inferno či následném „vymítačském“ soudním dramatu V moci ďábla. Po odbočce v podobě remaku sci-fi filmu Den, kdy se zastavila Země, se k němu vrací potřetí.
V Sinister se spoléhá na to, co už léta v tomto žánru výborně funguje. Do strašidelného domu se přistěhuje nová rodina, s jejímž příchodem se probudí k životu zlo, jež v něm přebývá. Hlavní hrdina mu jde naproti, i když tím ohrožuje bezpečnost své rodiny.
Ústřední postava je podobně jako v Osvícení spisovatel, který prochází tvůrčí krizí. Kubrickově mistrovskému opusu se snaží film přiblížit pozvolným budováním hrůzné atmosféry, ale oproti němu velmi brzy odhaluje, jak je to s propojením reálného a nadpřirozeného světa. Nedochází tak k zpochybnění psychické příčetnosti hlavního hrdiny fabulační hrou na to, co je sen a co skutečnost.
Když je vyloučena možnost, že duchařské výjevy jsou jen projekcí spisovatelovy deprimované duše, překlápí se vyprávění do atmosférického hororu s množstvím efektních lekaček. Režisérovi se podobně jako v případě V moci ďábla (2005) daří navodit komorní, tísnivou atmosféru, plnou napětí a strachu za pomocí těch nejjednodušších filmařských nástrojů.
Mama
r. Andres Muschietti, Španělsko / Kanada 2013
Na duchařské snímky španělské provenience jako Sirotčinec, Juliiny oči nebo Zatímco spíš, jež produkoval Guillermo del Toro, navazuje film Mama.
Ten námětově vychází z pět let starého tříminutového krátkometrážního snímku Mamá argentinského režiséra Andrése Muschiettiho. Dvě sestry, Victoria a Lily, v něm utíkaly před duchem své zemřelé matky.
Celovečerní verze se tímto krátkým filmem v mnohém inspiruje. To, co v kraťasu působilo jako črta nebo nástin situace, se rozhodl scenárista Neil Cross rozvést do tvaru celovečerního filmu. Dvě malé sestry a bytost, kterou nazývají máma, zůstávají, nový je rámec vyprávění, do něhož je jejich příběh zasazen.
Sestry Victoria (Megan Charpentier) a Lilly (Isabelle Nélisse) před pěti lety zmizely neznámo kam. Jejich strýc Lucas (Nikolaj Coster-Waldau) po nich celou tu dobu bezvýsledně pátral, což ho stálo mnoho finančních prostředků a částečně to narušovalo i jeho vztah s přítelkyní Annabel (Jessica Chastain).
Pátrání, hraničící s posedlostí, ale přineslo Lucasovi satisfakci. Dívky jsou nalezeny v opuštěné chatě uprostřed hlubokých lesů. Hladové, vystrašené, divoké a agresivní. Zubožené fyzicky i sociálně, ale živé, což si nikdo neumí vysvětlit.
Jejich svěření do své péče Lucase a Annabel, kteří jim chtějí vytvořit náhradní harmonickou rodinu, proběhne celkem hladce. Horší už je to s jejich resocializací.
Všichni se nastěhují do nového domu, který jim poskytl sociální úřad. Už od počátku se ale zdá, jakoby sem spolu s Lucasem, Annabel a holčičkami přišel i někdo další. Někdo, kdo dívky v chatě celou dobu opatroval a pomáhal jim zde přežít. Někdo, jemuž bezmezně věří, s nímž za zády adoptivních rodičů tajně komunikují a jehož oslovují máma. Někdo, jenž se jich nechce vzdát, ani se o ně s nikým dělit.
Scenárista Neil Cross se stavebními motivy duchařského hororu zachází celkem předvídatelně, takže není těžké odhadnout, kdo bude zabit a kdo přežije. Pokud máte v tomto hororovém žánru tzv. nakoukáno, budete snímek možná vnímat jen jako další cviční na zadané téma s předem jasným vývojem i zakončením.
Toto cvičení se ale daří režisérovi Muschiettimu podat natolik poučenou formou, že se nechce věřit, že jde o jeho celovečerní debut. Pro horor je vždy důležitá práce s atmosférou, stupňovaným napětím a momentem překvapení, který nás má vyděsit.
Napětí zde graduje kontinuálně, což přispívá k tísnivé atmosféře celého vyprávění. Mama je typický bubák z našich dětských snů, kdy jsme se báli podívat do skříně nebo pod postel, protože jsme se děsili nebezpečí, jež by tam mohlo být skryto. Přesně v těchto místech domu se i nejčastěji ve filmu ukrývá.
Největší boj s Mamou svádí Annabel, jež prochází něčím, co bychom mohli při dobré vůli nazvat psychologickým vývojem. V něm se zračí především její objevení schopnosti mateřského citu a odpovědnosti i za někoho jiného než sebe sama.
Mama vychází ze znalostí hororových konvencí a nesnaží se je nijak ozvláštňovat. Možná proto, že prioritní snahou tvůrců není děsit, ale říct spíš něco o problematice tzv. vlčích dětí a hlavně tématu mateřství. Pro pravověrné hororové fanoušky bude vyprávění asi až příliš předvídatelné, bez nějakého zásadnějšího zvratu i pořádných lekacích scén. Ti ostatní by mohli ocenit znepokojující atmosférickou duchařinu, precizní technické zpracování a zajímavou hlavní hrdinkou, nesoucí hlavní téma příběhu.