Kapitoly článku:
- Komedie: Jonesovi, Půlnoc v Paříži, Báječný hotel Marigold, 21 Jump street
- Nekorektní komedie: Přizdis*áči, Prci, prci, prcičky, Diktátor, Projekt X, Méďa
- (Anti)romantické komedie: Kamarád taky rád, Hlavně nezávazně, Znovu a jinak
- Indie romance: Pan Nikdo, Jmenuji se Oliver Tate, Blue Valentine
- České filmy: Alois Nebel, Probudím se včera, Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka, Svatá čtveřice
Přizdis*áči
(r. Ben Palmer, VB 2011)
Britský sitcom The Inbetweeners (2008 - 2010) obdržel cenu British Comedy Award pro nejlepší nový komediální seriál a byl nominován i v několika kategoriích na ceny BAFTA.Tři série po šesti dílech si získaly takovou oblibu, že není divu, že danou látku vytěžil seriálový režisér Ben Palmer i pro svůj celovečerní debut.
Benu Palmerovi se podařilo bez úhony převést hrdiny ze stejnojmenného seriálu na filmové plátno a zpracovat jejich další osudy tak šikovně, že baví jak ty, kteří už s nimi byli obeznámeni, tak ty, neznalé jejich televizní minulosti. Obhájil přitom životnost žánru, u něhož se zdálo, že už má svá nejlepší léta za sebou.
Ústřední partičku čtveřice středoškoláků zastihujeme na začátku filmu ve chvíli, kdy složili maturitní zkoušku. A před nástupem na vysokou si chtějí užít poslední bezstarostné prázdniny, plné koupání v moři, alkoholu, drog, sexu a zase sexu. Poprvé bez rodičů a na vlastní pěst. A jakou k tomuto záměru vybrat vhodnější lokalitu než slunné Řecko, plné diskoték, klubů a žhavých dívek, které nečekají na nic jiného, než až se jim do kalhotek vloudí tito nadržení zoufalci.
Teenageři se rozloučí se svými rodiči, z nichž každý z nich by vydal na samotnou studii, jak svým chováním zapříčinit, že z jejich syna vyroste jednou citový deprivant a vyráží směr ostrov Kréta. Prvotní zádrhel se objeví hned v lokaci, kde jsou ubytováni. Na místo hotelu s bazénem jsou vysazeni u nedostavěné ubytovny, připomínající svým vzhledem nejkritičtější místa působení obyvatel, jež si někteří naši politici zvykli označovat termínem nepřizpůsobiví.
Ale ani to je neodradí od toho, aby se po hlavě vrhli do víru zábavy, jež ostrov nabízí. Hned první večer se seznámí se čtveřicí britských děvčat, které si léto chtějí užít v podobném duchu jako oni. Konverzace se ale neukáže být silnou stránkou chlapců a navazování sexuální družby tak skončí trochu jinak, než si představovali. Jeden se ráno probouzí s příšernou kocovinou v mraveništi u studny před ubytovnou, druhý s postarší turistkou se silnými stehny v posteli. A v dalších dnech nebude líp.
Film baví postavami, jež soutěží v tom, kdo z nich je větší zoufalec. Will, který je z party nejbystřejší a vypadá jak mladší kopie Michala Viewegha, se zvláštně obléká a svou panickou nejistotu z dívek skrývá za ironickými glosami. Ty slouží ve vyprávění zároveň jako vtipný a duchaplný voice-over. Se Simonem, připomínajícím Adama Nováka ze seriálu Bylo nás pět, se rozešla před prázdninami jeho přítelkyně Carli a on se každému na potkání svěřuje, jak ji stále miluje a co musí udělat, aby ji získal zpět.
Jay se tváří jako světák, i když tomu tak není. V pravé chvíli ale ukáže své dobré srdce, skrývající se pod vulgární skořápkou. A Neil s vizáží mladého Johna Turturra, kterému někdo nanesl na obličej samoopalovací krém, svými osobitými kreacemi nejlepšího tanečníka disca na ostrově (aspoň on si to ve své prostoduchosti určitě myslí) přivádí do varu hlavně tělnaté ženy nad padesát let.
I dívky, s kterými se hoši hned první den seznámí, nejsou zrovna kráskami z Pobřežní hlídky. Jedna (Jane) má hodných pár kilo navíc, které ale umí s noblesou nosit. Druhá (Lisa) vypadá jako lesbická hospodyně Juana z Almodóvarovy Kiky. Třetí (Lucy), nejsympatičtější, vám asi připomene herečku Zooey Deschanelovou. Má ale smůlu, že kluk, o něhož stojí, se chová jako naprostý idiot a ve chvílích, kdy by mohlo dojít k jejich sblížení, jí vykládá o své bejvalce. Čtvrtá (Alison), nejhezčí, zas nevládne zrovna nejlepším odhadem na muže.
Britská odpověď na Prci, prci, prcičky (1999) bratrů Weitzových nebo hrubozrnnější komedie z produkční stáje Judda Apatowa oplývá podobným humorem jako zmíněné počiny. Cílovou skupinou jejího působení se tak stávají především náctiletí, jimž nevadí záliba tvůrců ve fekálním humoru a slovních i situačních vulgaritách a oplzlostech.
Připravte se proto na autofelaci klubového tanečníka na řecké diskotéce, která je pro blízké přihlížející možná až příliš dekadentní. Šňupání drogy skrze trubičku, která byla předtím ukryta v anusu. Nebo masturbaci se šunkou, odkazující přímo ke koláčové zkušenosti Jima z Prciček.
Devět let uběhlo od doby, kdy Jim (Jason Biggs) s Michelle (Alyson Hanniganová) vstoupili do svazku manželského. Za asistence Kevina (Thomas Ian Nicholas), Finche (Eddie Kay Thomas) a Stevea Stiflera (Seann William Scott) tak zpečetili svatbou svůj středoškolský vztah. A ukončili tím zároveň účinkování v teenagerské sérii, jejíž první tři díly vydělaly takřka tři čtvrtě miliardy dolarů.
Celou ságu pak spolu s Jimovým tátou (Eugene Levy) jako jejím poznávacím znamením předali do rukou Stifmeistrových bratrů, bratranců a dalších následovníků jejich odkazu. Po čtyřech nepříliš zdařilých spin-offech, určených pouze pro videotrh, se ale stará parta ze střední po třinácti letech znovu schází. Důvod? Třídní sraz.
Producenti si správně spočetli, že nostalgie a nekorektní humor je kombinace, jež zabírá jak na generaci, která zažila pubertu na přelomu tisíciletí a s Prcičkama dospěla do věku třicátníků, tak na ty, kteří od jejich setkání čekají něco na způsob dospělácké Pařby ve Vegas nebo Bangkoku. Současně si troufli zacílit i na stávající dospívající, strádající tím, že se pro ně moc hormonálních komedií netočí.
Tvůrci si byli potenciálu možného oslovení prcičkovskou látkou vědomi a využili ho velmi odpovědně a ku prospěchu věci. Scénář Jona Hurwitze a Haydena Schlossberga, kteří jsou i režiséry snímku, velmi dobře pracuje s charaktery známých postav a posouvá je směrem o generaci dál. Neboť by bylo opravdu divné, kdyby dnešní třicátníci zkoušeli deflorovat jablečný koláč nebo využívali coby sexuální pomůcku ponožku s lubrikačním gelem. I když i na tu dojde, byť v jiné roli než v prvním díle.
Na Školním srazu je ale nejlepší, že není jen pouhou směsicí podařených gagů a vtipů, ale působí jako koherentní vyprávění, v němž postavy procházejí vývojem, který vtipně reflektují. Humor vyvěrá právě z toho, jak zoufale se snaží na pár dnů zastavit čas a vlastní stárnutí a být zas těmi bezstarostnými středoškoláky jako před léty. Na víkend se vysvobozují ze svých životů a iluzorně se vymezují proti vlastnímu profesnímu i osobnostnímu zařazení. A snaží se napravit vše, co od života po střední čekali a co jim nějak uniklo mezi prsty.
Pětici středoškolských přátel se priority a hodnoty přeci jenom posunuly k větší odpovědnosti za jejich životy a „zasunutí“ už není jedinou metou jejich usilovaní. Až na Stiflera, ten zůstal stále stejný. Mentálně zamrznutý okolo věkové hranice maximálně osmnácti let, kdy byl považován za krále večírků a organizátora všech zvrácených vylomenin. Není divu, že v povolání, kde si připadá jako kancelářská děvka pro všechno idiotského šéfa, rád vzpomíná na dobu, kdy mělo ještě jeho jméno svou váhu a důstojnost.
Právě Stifmeister se stává katalyzátorem a hnacím motorem celého vyprávění. Kulometná palba nekorektní legrace je neustále přiživována situačními gagy a peprnými špílcy, jimiž se postavy navzájem častují.
Dobře gradované tempo zpomalí až v momentě, kdy postavy dorazí na v podtitulu avizovaný třídní sraz. Poslední půlhodina nabere romantičtější, melancholičtější a nostalgičtější ráz oproti předchozímu dění. Dohrávají se zde načrtnuté vztahové linie dávných setkání, lásek, vzplanutí a křivd, které koření camea postav, jejichž nepřipomenutí by fandové série oplakali.
Ano, objeví se jak česká studentka Nadia (Shannon Elizabeth), tak zrzavý Sherminátor (Chris Owen), který se pomočoval, když mu bylo trapně. A nechybí ani již zmiňovaný Jimův táta, s obočím hustějším než měl Leonid Brežněv a Stiflerova máma (Jennifer Coolidgeová), která je jakousi ordinérnější variací na Mrs. Robinsonovou ze slavného Absolventa s Dustinem Hoffmanem.
Chybí snad jen Stiflerův mladší brácha a Michellina sestra Cadence, o níž sváděli ve trojce boj Finch se Stiflerem. Utkají se znovu, na jiném hřišti (doslova) a s výsledkem, který u jednoho z nich zapříčiní silný pocit zadostiučinění.
Tvůrci nepříliš povedeného pokračování komedie Zahulíme, uvidíme pod producentským dohledem bratří Weitzových (režiséři jedničky) složili komediální maturitu a nechali si v závěru otevřená dvířka pro případné(á) pokračování svých humorných studií. Po zkušenosti s Třídním srazem mohu říci, že bych se dalšímu rozvinutí univerzálně platného příběhu o dospívání v hrubozrnnějším kabátku rozhodně za pár let nebránil.
Ali G, Borat, Brüno a teď Aladin. Britský komik a mystifikátor Sacha Baron Cohen exceluje v politicky nekorektním filmu, který stihne urazit nejen světové vládce, ale každého, kdo se nechá.
V Diktátorovi už Cohen, spolu s tradičním režisérem a realizátorem jeho nápadů Larrym Charlesem, rozumně hodil mystifikace za hlavu a rozhodl se jít cestou přiznané fikce a ryzí hrané komedie. Správně usoudil, že metoda partyzánsky se tvářícího záznamu skryté kamery se již vyčerpala a okoukala a je třeba přijít s něčím novým a v tomto případě k dobru věci ozkoušeným.
A přichází s postavou generála Aladeena, česky Aladina. Na strážci Kim Čong-ilova odkazu a obdobě plukovníka Kaddáfího může dobře demonstrovat, jak jsou postoje západních velmocí vrtkavé, co se týče přijímání nebo naopak odsuzování vládců tohoto typu. Vystavuje jim ironický účet a zesměšňuje nejen jejich patetické proslovy o stavu demokracie, ale i to, jak v obavě z hrozby terorismu překračují tenkou hranici mezi demokracií a totalitou.
Cohen se projevuje jako bystrý pozorovatel politického dění a veřejného prostoru obecně, z čehož umí vytěžit kulometnou kanonádu bonmotů, fórů, gagů a situačních scének na téma USA a jejich nekonzistentní postoj ke změnám despotických režimů v politicky nestabilních oblastech. Vtipkuje se zde o terorismu, absolutistických diktaturách, osách dobra a zla, jaderném ozbrojování i odzbrojování i úrovni mezinárodních vztahů dneška.
Cohen netepe ale jen do vrcholných politiků, z jejichž řad zaznívají hlasy, zda je ještě potřeba ostrakizovat Čínu nebo Severní Koreu, ale doslova do všech stran. Schytávají to etnické menšiny, hlásící se o svá práva, muslimové, černoši a nejvíc snad židi, v jejichž víře je sám Cohen vychován. Nezapomíná ani na feministky, homosexuály, ekologická hnutí, aktivistické bojovníky za demokracii z řad hollywoodských hvězd (George Clooney), chovatele koz, kojící matky nebo různé humanistické organizace.
Rozehrává přitom všechny kategorie humoru, jež má ve svém arzenálu. Humor buranský, prvosignální, vyměšovací, fyzický a předvídatelný střídá ten sofistikovaně hravý, dadaistický a originální. Nechutnosti se ocitají v těsné blízkosti jazykových hrátek a vypointovaných situačních gagů, jak vystřižených z grotesek bratří Marxů.
Cohen nabízí svůj vlastní sžíravý politický komentář ke stavu mezinárodní politiky, který se neliší až tolik od kritických novinových sloupků, s nimiž se můžeme běžně seznámit. Jeho velkou předností ale je, že umí tyto názory převést do tvaru, který je možné označit za komikův dosud nejlepší samostatný snímek.
Projekt X
(r. Nima Nourizadeh, USA 2012)
Subžánr found-footage filmů zatím s úspěchem vléval novou krev do žil hororovému a duchařskému žánru. Po Kronice ozvláštňuje i ten komediální. Nejnovějším přírůstkem je debutový film Nimaa Nourizadeha, nad nímž vzal produkční patronát Todd Phillips. Pokud od něj znáte Mládí v trapu nebo Pařby ve Vegas a v Bangkoku, tak asi víte, na co se připravit.
Každý z vás asi zažil mejdan, po němž zůstala rozbitá maminčina váza, politý koberec od červeného vína nebo vysklené okno či dveře. V Americe se ale dělají párty s mnohem apokalyptičtějším výčtem ztrát. A na jednu z nich nás tvůrci právě zvou.
Narozeninová středoškolská oslava ve škole nepříliš oblíbeného a spíše zakřiknutého Thomase (Thomas Mann) má přispět ke zvýšení jeho popularity mezi spolužáky. S přispěním sociálních sítí a Thomasova kamaráda Costy (Oliver Cooper) se ale zvrhne v obdobu tanečních párty z doby, kdy byl Carl Cox na vrcholu slávy.
Všechno přitom začíná tak nevinně. Rodiče odjíždí na víkend pryč a svěřují dům synovi s tím, že mu povolují večírek pro pět nejbližších přátel. On si limit pro sebe vynásobí desíti. Costův organizační um způsobí, že i tento počet se ještě minimálně desetkrát zvýší.
A rozjede se párty, na níž nechybí dvě DJ stage, polonahé dívky, vytočení sousedé, policejní komando a nakonec i oheň. Od jistého krizového momentu dění snímá a přenáší z vrtulníku televizní stanice. Tátovo auto končí v bazénu a na dvorku i v domě jsou stovky lidí.
Vše zaznamenává na kameru také jeden z oslavenců. Dax (Dax Flame), kluk s gotickou vizáží. Jeho všetečné záběry pařících, fetujících a souložících teenagerů ukazují, jak se vše vymyká Thomasovi z ruky a on upadá do deprese, že vypustil Krakena, jehož nelze zastavit.
Daxova kamera nás vtahuje do víru dění a stává se němým svědkem i účastníkem zábavy, která je ad absurdum naddimenzovaná ve své velkoleposti.
Mark Wahlberg stojí před osudovou volbou mezi obhroublým plyšákem a Milou Kunis, která mu v obscénně nekorektní komedii pomůže snad konečně dospět.
Osamělému Johnovi koupili rodiče k Vánocům plyšového medvídka. Pojmenoval ho Ted a pln dojmů si ještě tu noc, kdy s ním poprvé usínal, pošetile přál, aby obživl. A magická noc, náklonná plnění dětských přání, vykonala své. Po probuzení se stal zázrak. Z Johna a Teda se stali přátelé na život a na smrt, nerozlučná „hromová dvojka“.
Tedova výjimečnost nemohla uniknout pozornosti nejen okolí, ale i mediálního světa. Stala se z něj chlupatá celebrita, která v televizních show uváděla do rozpaků jejich ostřílené moderátory. Časem se ale z výjimečného úkazu stal ten zcela běžný a nad Tedem se zavřel zvířený bulvární prach.
Ted je nyní dospělý, stejně jako jeho kamarád John (Mark Wahlberg). Jakoby ale jejich přirozený vývoj zamrzl někde v bodě, kdy byli oba ještě teenageři. Společně dál hulí trávu, chlastají, koukají na Flash Gordona a hodnotí úroveň bostonských děvčat.
John ale zároveň už čtyři roky chodí s krásnou a tolerantní Lori (Mila Kunis), která přes všechny sympatie k partnerově hravosti přeci jen už od života očekává něco víc než povalování na gauči před televizí a potahování z vodní dýmky. Když si nevinně vyhlížející medvídek, který mluví sprostěji než protagonisté komedií Judda Apatowa, jednoho dne přitáhne právě na tento gauč skupinku prostitutek, dojde i jí trpělivost. A postaví Johna před jasnou volbu: buď ona nebo Ted! Bizarnímu soužití ve třech je konec.
Zápletka jasně naznačuje, že jde o klasický příběh o post-třicátníkovi, od něhož se očekává, že se stane konečně dospělým a přijme odpovědnost za svůj život. Slovo ambice vyřadí se seznamu těch zapovězených a bude orientovat své konání směr přístav manželský a rodinný.
Scenárista a režisér Seth MacFarlane se proti všem očekáváním, přiživených jeho pověstí, ani nesnaží tento model nějak podvratně nahlodat nebo převrátit naruby. Bohatě mu stačí, že si ho upravuje k obrazu svému. A předkládá nám v podstatě běžnou romantickou komedii se všemi očekávanými peripetiemi, jež známe z žánrově spřízněných počinů. Aby to ale nepůsobilo tak předvídatelně, tak ji překrývá nátěrem hrubozrnné parťácké komedie, za niž by se určitě nestyděl i již zmíněný Judd Apatow či členové tzv. Frat Packu.
Její jedinou zvláštností a výjimečností je právě to, že věčně zhuleného a nadrženého kámoše Marka Wahlberga nehraje Jonah Hill, Seth Rogen nebo Jason Segel, ale plyšový medvěd. Ten si sice při sexu musí vypomáhat různými pomůckami, neboť u koncernu Hasbro nedbají na realistickou anatomii jejich výrobků, ale jinak méďa Ted své lidské kolegy co do míry nekompromisnosti vulgárních vtípků přehrává na body.
Humor, který je nám zde prezentován, nebude pro ty, kteří znají tvorbu strůjce tohoto počinu Setha MacFarlaneho, žádným překvapením. Seth MacFarlane je po podepsání smlouvy s 20th Century Fox TV ve výši 100 milionů dolarů nejlépe placeným televizním scenáristou. Právě on stojí za úspěchy animovaných seriálů Family Guy (u nás vysílaného pod názvem Griffinovi), American Dad! nebo Cleveland show, jenž je spin-offem Griffinových. MacFarlane se na těchto sitcomech podílí jako scenárista, režisér a dabér většiny postav.
A stejnou praxi si přenáší i na pole svého celovečerního hraného debutu Ted, který je jeho autorským projektem, který si nejen napsal a zrežíroval, ale propůjčil v něm i hlas, pohyb a mimiku ústřední postavě fuckujícího medvídka.
Humor, kterým film vládne, vyvěrá už z rozporu samotného faktu, že sledujeme na první pohled roztomilou hračku, kterou by chtělo mít každé dítě doma a ta hračka pronáší dospělým hlasem ty největší obhroublosti, na něž si lze vzpomenout.
Bizarní situace, obhroublé hlášky a politicky nekorektní humor. To je esenciální tvůrčí princip, na nějž MacFarlane sází. Že scénář není nijak originální a variuje ohrané téma nutného dospění požitkářských flákačů bez plánů a ctižádosti (jaké v americkém filmu výborně zpracoval Kevin Smith ve svých Clerks) nevadí. I to že přichází s jednoduchým poselstvím, že mužské přátelství je stejně důležité jako láska partnerská. Nebo že štěstí je třeba jít naproti.