Kapitoly článku:
- Komedie: Jonesovi, Půlnoc v Paříži, Báječný hotel Marigold, 21 Jump street
- Nekorektní komedie: Přizdis*áči, Prci, prci, prcičky, Diktátor, Projekt X, Méďa
- (Anti)romantické komedie: Kamarád taky rád, Hlavně nezávazně, Znovu a jinak
- Indie romance: Pan Nikdo, Jmenuji se Oliver Tate, Blue Valentine
- České filmy: Alois Nebel, Probudím se včera, Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka, Svatá čtveřice
S rozpočtem více jak 37 milionů eur získal třetí celovečerní počin pětapadesátiletého belgického režiséra nálepku nejdražšího projektu v dějinách této národní kinematografie. Jaco van Dormael, tvůrce ceněných snímků Toto hrdina a Osmý den, v něm v paralelních dimenzích hledá odpovědi na otázky, spojené s (ne)vratností rozhodnutí, jež činíme.
Scénárista a režisér přichází se svou úvahou o lásce, subjektivitě času, alternativních realitách, proudu vědomí i fungování lidské mysli a paměti, jenž má dar selektivního vytěsnění negativních vzpomínek a naopak barvitého připomenutí těch hřejivých.
Takto nespolehlivě funguje i paměť ústředního hrdiny vyprávění. Nemo Nikdo (Jared Leto) se narodil v roce 1975 a byla mu dána do vínku schopnost participovat budoucnost. Jeho život sledujeme od doby před početím až po jeho poslední dny.
O více jak století později se planeta Mars stala oblíbenou rekreační destinací. V roce 2092 se pokrok ve vývoji nejen lékařské vědy dostal do fáze, která umožnila lidstvu stát se nesmrtelným. Čestnou výjimku tvoří sto sedmnáctiletý muž, upoutaný na nemocniční lůžko. Jeho pozvolné odcházení ze světa, jehož pravidlům už nerozumí, sledují lidé jako zábavnou reality show na obřích obrazovkách.
Co se ale skrývá za zvrásněnou tváří muže, jehož fyzická schránka vykazuje příbuznost se vzhledem výběrovského Tanga Ropotáma. Ve snaze zjistit více o jedinci, jenž se tolik vymyká z okolní společnosti, užívá ošetřující lékař metody hypnózy. K jeho úsilí se přidává i zvídavý mladý novinář, který začne naslouchat výplodům chatrné paměti jednoho neobyčejného senilního staříka.
Zestárlý Nemo teprve na smrtelné posteli s poťouchlým potěšením zjišťuje, že vše, co mu svazovalo ruce při volbě jeho zásadních rozhodnutí, se v oblasti reference o těchto událostech proměňuje v absolutní svobodu nakládání s realitou. Nyní se konečně může stát tím, kým chtěl vždy být. Vším, ale zároveň Nikým. Svobodným zhmotněním svých snů a nadějí, jehož už nebrzdí strachy z jejich vykonání. Objevuje v sobě imaginativního ducha, prostřednictvím nějž je přítomnost nejen vnímána a zaznamenávána, ale i přímo vytvářena.
A vzpomíná na své lásky. Do Nemova osudu zasáhly tři odlišné archetypy ženství. Maniodepresivní blondýna Elise (Sarah Polley), nezvládající chod domácnosti, poslušná Asiatka Jean (Linh Dan Pham) a do třetice krásná volnomyšlenkářská hnědovláska Anna (Diane Kruger).
Pouto k posledně jmenované vyrostlo z pubescentních kořenů, takřka sourozenecky spřízněných a prokazuje už kvůli její dívčí představitelce (Juno Templeová) největší míru milostného jiskření. Všechny tři ženy pak tvoří projekční plátna, na jejichž pozadí si Nemo uvědomuje, jak důležitá je správná volba partnera a jak moc v budoucnu ovlivňuje chod vztahu souhrn okolností, za nichž se ti dva seznámili.
Režisér van Dormael hladce klouže po přísně vymezených hranách hned několika žánrů a my jsme svědky přepínání mezi romancí, sci-fi, tragikomedií i poetickým pábením z rodu Amélie z Montmartru. Kamera, střih i hudební doprovod slouží pouze zdánlivě zašmodrchanému celku k navození atmosféry blízké freejazzové improvizaci, v níž se jednotlivé motivy rozvolňují a setkávají s nenucenou lehkostí, jež v druhé půli vyprávění vyjeví svůj smysl.
Pana Nikdo asi ocení všichni, kdo si zamilovali Milence ze severního pólu Julia Medema, Věčný svit neposkvrněné mysli a Nauku o snech Michela Gondryho, Fontánu Darrena Aronofského nebo Osudový dotek Erica Bresse a J. Mackye Grubera. Princip vyprávění, blízký Srdcové sedmě nebo Lole, běžící o život, znepřehledňuje režisér v tom, že tři alternativní verze reality po vzoru svých předchůdců neodděluje, ale tvoří z nich skrumáž, z níž se jednotlivé linie vynořují na povrch jak z rozbouřeného moře neuspořádaných vzpomínek.
Stírá přitom hranici mezi realitou, snem, halucinačním blouzněním a smyšlenou projekcí a vytváří při vykreslení minulosti zdání jakéhosi surrealistického bezčasí, v němž vedle sebe levitují postavy skutečné i ty zcela fiktivní. Vzniká tak zcela nový prostor, který už není definovaný fyzikálními zákony a přísně racionálním uvažováním, ale tím, co se odehrává uvnitř našeho podvědomí.
Britská komediální indie odyssea o dospívání, ztrátě panictví, budování vztahu i záchraně stereotypem skomírajícího manželství. Od tvůrce z partičky sitcomu IT Crowd.
Outsider a zdánlivě nedostupná holka. Oba stejnou měrou výstřední, neuchopitelní a nesourodí. Zakuklení ve svých skořápkách pozérské sebestřednosti. Kolikrát už bylo toto provařené schéma zpracováno? Z posledních let vzpomeňme na 500 dní se Summer, Napoleon Dynamit nebo Jak jsem balil učitelku Wese Andersona.
Humorně laděné filmy o dospívání má rád snad každý, neboť se v nich zrcadlí naše vlastní tápaní a strasti, spojené s pubescentním věkem. Všechny ty trapasy, zklamání a nenaplněné touhy, které jsme jako teenageři brali tak smrtelně vážně.
Nejinak tomu bylo i na velšském pobřeží někdy v druhé půli osmdesátých let, kdy prožívá svou pubertu hlavní hrdina vyprávění Oliver Tate (Craig Roberts). Patnáctiletý, přemýšlivý a do sebe trochu uzavřený chlapec, který se díky své introvertní povaze často stává obětí školní šikany. Zároveň i intelektuálně elitářský a sebestředný jedinec, jak naznačuje jeho posedlost zapisováním si všech svých hnutí mysli.
Objektem jeho milostného zájmu se stává žádaná spolužačka Jordana (Yasmin Paige). Asociální dívka se sklony ke žhářství, která si užívá šikanu ostatních a ráda dohlíží na to, co si Oliver zapisuje do svého deníku. Zvlášť na pasáže, dotýkající se její osoby.
Rozvinutí jejich milostného vztahu brání nejen sebestředná odtažitost, sobeckost a nezralost obou partnerů, ale i starosti s jejich rodiči. Ty je staví do situací, kdy se výchovné role obracejí a oni se paradoxně stávají těmi více dospělými a zodpovědnými. Jordanina matka má nádor na mozku, který může jejímu bytí každým dnem vystavit nemilosrdný účet. Oliverovi rodiče zas procházejí manželskou krizí, zapříčiněnou stereotypem a odcizením jejich vzájemného soužití.
Scenárista a režisér Richard Ayoade film stylisticky konstruuje jako nostalgický výlet do časů filmů 60. a 70. let, kdy na plátnech kin běžel Absolvent, Harold a Maude nebo filmy francouzské nové vlny. Nejde ale o nějaké konkrétní dobové zakotvení, jako spíše o vizuální se přiblížení náladě těchto let.
Scénář vychází z úspěšné, ale u nás takřka neznámé knižní předlohy Joea Dunthornea Submarine, která dala stejnojmenný název i filmu. Pro svůj celovečerní debut si ji vybral scenárista, herec a televizní režisér Richard Ayoade, kterého budete nejspíše znát jako protagonistu Mosse ze seriálu Ajťáci nebo z roadmovie od tvůrců kultovního britského seriálu Mighty Boosh Bunny a býk.
Oliver Tate díky šťavnatým hereckým výkonům a zvolené formální retro stylizaci nabízí svižnou a chytlavou britskou nezávislou komedii, která na rozdíl od zámořského „prcičkovského“ dovádění s koláčem nachází inspiraci spíš v prchavých impresích Erica Rohmera.
Blue Valentine
(r. Derek Cianfrance, USA 2010)
Má člověk šanci udržet si partnerskou lásku po celý život? Ve svém druhém celovečerním filmu, vycházejícím námětově z jeho vlastních životních zkušeností, se na tuto otázku snaží odpovědět režisér a scenárista Derek Cianfrance.
On hledá lásku na první pohled, ona touží po lásce na celý život. Jejich sny a přání najdou společný průsečík, který ale po čase neví, kudy se dál ubírat. Manželský pár se začíná rozcházet ve svých životních prioritách i hodnotách a prochází velkou krizí.
Třicátník Dean (Ryan Gosling) miluje svou ženu Cindy (Michelle Williams) a nevlastní dcerku Frankie (Faith Wladyka). Jeho ženu ale štve, že nevyužívá potenciál, který v něm dřímá, je nezaměstnaný a živí se podřadnými brigádními pracemi.
Cindy, která pracuje jako sestřička v nemocnici, se kdysi sama vzdala vysněného studia medicíny. Nyní se při pohledu na zpustlého Deana, který se povaluje na gauči nebo ubíjí svůj život v nadměrném pití, těžce vyrovnává s tím, jak vyprchávají její city k němu a mění se v odpor a pohrdání.
Přitom se kdysi tak vášnivě a vroucně milovali, jak nám ukazují vizuálně odlišené flashbacky do minulosti. Mrtvolný bod jejich soužití nebo spíš soužení je tak konfrontován se momenty vzájemného vzplanutí, kdy si přísahali, že nebudou chovat jako jejich rodiče. Ukáže se ale, že jen pokračují v jejich stopách. Cindy, která se v dospívání těžce smiřovala s hádkami svých rodičů, je má nyní na denním pořádku. Deanův osud se v mnohém podobá zmarněným snům jeho otce.
Derek Cianfrance ukazuje vztah jako proces, na němž je třeba neustále pracovat. Říká, že mnohem těžší než si lásku získat, je ji udržet. Že velká láska vyžaduje velké oběti, aby neskončila v kolotoči omílajících se hádek. Dean a Cindy se pokusí překonat dobré i zlé a otevřený konec filmu dává jejich snažení příslib možného sblížení v budoucnosti.
V hlavních snímku, jehož název je režisérovu poctou oblíbenému hudebníkovi Tomu Waitsovi, excelují Ryan Gosling (Drive, Den zrady) a na Oscara za tuto roli nominovaná Michelle Williams (Zkrocená hora, Můj týden s Marilyn). Podmanivý soundtrack k němu vytvořila skupina Grizzly Bear. A je určen pro všechny, kteří ve vztahových filmech rádi hledají spíše otázky, proč se něco pokazilo, než jasné odpovědi.