Kapitoly článku:
Tak máme za sebou dvojí vánoční ohlédnutí za tituly, jež distributoři v tomto roce přinesli na náš trh. V tom prvním jsme se podívali blíže na komiksové adaptace, sci-fi, fantasy a moderní pohádky, v tom druhém na akční a historické filmy, krimi, thrillery nebo horory.
Ve třetím dílu tohoto vánočního speciálu s tipy na filmy, které by mohly posloužit jako dárek pro vaše blízké nebo vás samé, jsme se rozhodli zmapovat žánrovou oblast filmů životopisných, animovaných, sportovních a rodinných. Nezapomněli jsme ani na nestárnoucí klasiku, jejíž součástí je i trojice filmů s božskou Marilyn Monroe. Její křivky dodnes dráždí mužskou fantazii, její předčasný skon zas vyvolává zájem příznivců konspiračních teorií.
Přejeme vám klidné a šťastné prožití svátků vánočních. Třeba ve společnosti filmů, jež by vám pod stromečkem mohly udělat radost.
Životopisné
J. Edgar
(r. Clint Eastwood, USA 2011)
Po filmu Invictus: Neporažený, který na pozadí sportovního dramatu představil osobu jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely, se dvaaosmdesátiletý herec a režisér Clint Eastwood rozhodl popasovat s další skutečnou postavou moderní historie. S podstatně horším renomé, než jaké je přisuzováno bývalému vězni apartheidu.
Protagonistou jeho životopisného dramatu se stává J. Edgar Hoover (Leonardo DiCaprio). Muž, který v roce 1935 založil FBI (Federální úřad pro vyšetřování). A takřka čtyřicet let, až do své smrti v roce 1972, byl jeho ředitelem. Tajnou službu USA dovedl do podoby, již dnes známe.
Říkalo se o něm, že je nejmocnějším mužem Ameriky a že má ve svém trezoru kompromitující materiály na vysoce postavené politiky i hvězdy showbyznysu. Spekulovalo se o jeho nepřiznané homosexuální orientaci i zálibě v nošení spodního prádla opačného pohlaví.
Vztah s jeho blízkým spolupracovníkem Clydem Tolsonem (Armie Hammer) je ve filmu důležitý pro pochopení portrétu muže, který neustále potlačoval své přirozené já. Clint Eastwood se vzhledem k nedostatku historických pramenů, jež by nám ho mohly přiblížit (jde přeci o šéfa tajné služby), uchyluje k metodě nespolehlivého vypravěče.
Ta jeho osobu staví do kontrastu s jeho mediálním obrazem. Vidíme tak cílevědomého a odhodlaného individualistu, který inovoval vyšetřovací metody kriminalistů, stál u zrodu centrálního systému otisků prstů a úspěšně potlačoval zločin. Zároveň ale i arogantního a paranoidního vládce v přítmí, který zneužíval odposlechy a sám se při boji s organizovaným zločinem umazal.
Kvílení
(r. Rob Epstein, Jeffrey Friedman, USA 2010)
Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu…
Kdo by neznal litanickou báseň Allena Ginsberga Kvílení a její skvělý překlad od Jana Zábrany. K stěžejnímu dílu beat generation a jejímu autorovi se vrací film dvojice dokumentaristů, která přichází se sugestivním výkladem významného období moderních dějin americké literatury.
Významného nejen z hlediska uměleckého, ale i politického a občanského, neboť přichází s rekonstrukcí soudního procesu s vydavatelem díla Lawrencem Ferlinghettim, který v roce 1957 čelil kvůli jeho vydání obvinění z obscénnosti a vulgarity. Výsledek soudního procesu se zapsal do dějin USA a významně posunul hranice svobodného uměleckého projevu.
Tato linie je doplněna dalšími třemi. V té barevné Ginsberg, který se sporu osobně neúčastnil, prostřednictvím rozhovoru, který ale nikdy nevyšel, popisuje svůj pohled na tento skandál a zároveň nám přibližuje proces vzniku jeho tvorby. Mluví o svém životě a svých názorech na svět.
Černobílá pasáž nás pak přenáší do roku 1955. V kavárně v Berkeley předčítá autor svou čerstvě napsanou báseň a Rob Epstein s Jeffreym Friedmanem nám přibližují atmosféru poloviny padesátých let, kdy vznikala. Všechen ten kvas a Ginsbergův osobní bouřlivý život, který se do ní vtělil.
Tyto tři linie, které se snaží zachytit proces vzniku básně, její recepci i dobový kontext, do níž přicházela, ještě doplňuje interpretace této básně. O ní se v animované podobě pokusil Ginsbergův spolupracovník a přítel Eric Drooker. Barevné halucinogenní obrazy doplňují recitaci, někdy ale působí až příliš doslovně.
Třešničkou na dortu je pak výkon Jamese Franca (Spider-Man, 127 hodin), který okoukal Ginsbergovu dikci i jeho gesta a v brýlích a s vousy je mu velmi podoben.
Divadelní a operní režisérka Phyllida Lloyd (1957), která před čtyřmi lety celovečerně debutovala filmovou verzí divadelního muzikálu Mamma Mia!, se z roztančeného řeckého ostrova vydala do nejvyšších pater britské politiky. Na cestu si přibrala protagonistku svého letního hitu, která byla takto nucena vyměnit vytahané lacláče za mnohem elegantnější kostýmky.
V biografickém filmu se rozhodla popasovat se životem a názory nenáviděné i obdivované britské premiérky, přezdívané pro tvrdé prosazování svých reforem Železná lady.
Její film ale není nejsilnější v momentech, ukazujících politické působení premiérky Thatcherové v plné síle, kdy se neústupně brala za své přesvědčení, ale v mnohem intimnějších chvílích, kdy je zřejmé, že nejen tělo, ale i mysl této dámy opravdu není z oceli. Tehdy vypovídá velmi naléhavě o povaze stáří a pomíjivosti našich životů.
Všezahrnující biografické ladění snímku vede k přesně opačnému výsledku, než jakého chtěla zřejmě režisérka dosáhnout. Portrét baronky Thatcherové díky němu nezískává na plasticitě, hloubce ani dramatičnosti. Ale spíše na jejich opaku. Sterilitě a povrchnosti.
Na toto vyobrazení veřejného působení Thatcherové částečně doplácí i výkon Meryl Streep v hlavní roli. Pochopitelně je skvělý a je přesně z rodu těch, za něž Akademie uděluje zlaté sošky. Herečka přesně odkoukala gesta, intonaci, britský akcent, držení těla, chůzi a další jemné nuance projevu a vystupování svého předobrazu. Za pomoci svého stálého maskéra J. Roye Hellanda (který si odnesl vedle herečky druhý oscarový vavřín) pak stvořila dokonalou imitaci baronky Thatcherové.
V jejím pojetí ale schází prostor pro interpretaci této postavy, jíž se dopustila třeba Helen Mirren v Královně a jež mi umožnila pochopit hodnotový systém, kterým se dle tvůrců tohoto filmu řídí současná královna Alžběta II. Skrze něj je pak možno s postavou královny když už ne sympatizovat, tak se do ní minimálně alespoň vcítit a snažit se empaticky pochopit její kroky. Toto v Železné lady chybí.
Můj týden s Marilyn
(r. Simon Curtis, USA / VB 2011)
Cenu pro nejlepší herečku v kategorii komedie/muzikál si na Zlatých Glóbech odnesla herečka Michelle Williams (Zkrocená hora, Prokletý ostrov) za ztvárnění sex-symbolu přelomu padesátých a šedesátých let Marilyn Monroe.
A právě za fasádu toho, co obnáší být blonďatým vampem, nahlíží režijní debut Simona Curtise. Vrací se do padesátých let, kdy při natáčení britské romantické komedie Princ a tanečnice (1956) došlo k setkání dvou velkých hvězd stříbrného plátna. Laurence Oliviera (Kenneht Branagh) a MM.
Když z nich si do filmu projektoval jiné ambice. Americká star chtěla evropským divákům dokázat, že je dobrou herečkou, renomovaný shakespearovský herec a režisér Olivier si prostřednictvím této lehké romantické konverzačky chtěl otevřít brány do Hollywoodu.
Střetly se nejen dvě individuality, ale i dva přístupy k herectví. Pečlivé britské divadelní a Stanislavského metoda vciťování, již razilo Strasbergovo Actors' Studio a MM se jí snažila ve svém herectví aplikovat. Film ze vztahu Oiviera k nedochvilné a vrtošivé hvězdě těží své nejzdařilejší momenty.
Marilyn Monroe byla v té době čerstvě provdána za dramatika Arthura Millera a její psychika v důsledku závislosti na prášcích nevykazovala zrovna stabilitu. Možná i proto došlo k jejímu týdennímu útěku z natáčení. Na něm se jí stal společníkem tehdy třiadvacetiletý absolvent Oxfordu Colin Clark (Eddie Redmayne), který na natáčení Prince a tanečnice působil jako Olivierův třetí asistent produkce.
Právě jeho pamětmi, které vyšly až po čtyřiceti letech od těchto událostí, se inspiroval Curtisův film. Tvůrci s nimi zacházejí značně volně a průběh Clarkova okouzlení nebo vzplanutí k nedotknutelné hvězdě fiktivně domýšlí. Skrze tuto krátkou romanci se jim daří přijít s intimním pohledem na vzplanutí dvou osamělých lidí odlišného společenského postavení, který se vyhýbá nádechu bulvárnosti.
Nebezpečná metoda
(r. David Cronenberg, VB / Něm / Kanada / Švýcarsko 2011)
Scénárista Nebezpečných známostí nebo Wrightova Pokání Christopher Hampton se spojil s kanadským mistrem zobrazování různých tělesných metamorfóz Davidem Cronenbergem (Moucha, Crash, Dějiny násilí) a rozhodli se společně adaptovat Hamptonovu divadelní hru The Talking Cure. Ta se opírá o knihu Johna Kerra Nebezpečná metoda (A Most Dangerous Method: The Story of Jung, Freud and Sabina Spielrein) a zápisky Jungovy pacientky Sabiny.
Cronenberg nás přenáší na začátek 20. století do Curychu a pojednává o vztahu dvou velikánů moderní psychoanalýzy. Jejího zakladatele Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen) a jeho odpadlého žáka Carla Gustava Junga (Michael Fassbender). Všímá si také Junga vztahu k jeho ruské pacientce s hystericko-masochistickými sklony Sabině Spielrein (Keira Knightley). Její hysterie je úzce spjatá se sexualitou, kterou se Jung rozhodne léčit psychoanalýzou.
Z pacientky se stává milenka, což ovlivní nejen jeho soukromý život (Jungova manželka je těhotná), ale destruktivně to naruší i jeho profesně-osobní vztah otec-syn nebo mentor-žák s Freudem.
Není divu, že tato látka Cronenberga, který je posedlý zákoutími lidské sexuality, zaujala. Dovedl ji přetavit v dílo, které se nesnaží šokovat nějakými explicitními sexuálními scénami, ale spíše se zaměřuje na postižení vazeb, jež k sobě jednotlivé postavy pojí.