Kapitoly článku:
Preference diváků jsou různé a určitě se mezi nimi najde mnoho těch, kteří v kinech hledají i něco více než zábavu. Hlubší zážitek nebo pocit doteku opravdového umění. Právě pro ně jsme přichystali tento výběr z filmů, jež se letos také objeví v naší distribuci.
Exkluzivita, jíž se není třeba bát
S předpokládanými blockbusterovými událostmi letošního filmového roku jsme vás seznámili v minulém týdnu. Vedle akčních snímků, fantasy, moderních verzí pohádek, komedií, komiksových adaptací nebo sci-fi se ale naštěstí v nabídce kin nacházejí i snímky, které nesázejí tolik na oslnivou trikovou a výpravnou stránku nebo variaci oblíbených žánrových schémat a soustředí se radši na obsah vyprávění.
Nemohou se chlubit masivními reklamními kampaněmi, ale zato nabízejí divákům větší možnost, jak se identifikovat s hrdiny jejich příběhů. Jimi jsou totiž obyčejní lidé z masa a kostí a ne superhrdinové s výjimečnými schopnostmi.
Tyto filmy jsme si zvykli nazývat artové, pro náročnějšího diváka, festivalové, autorské, nemainstreamové, mimo hlavní proud komerční kinematografie, pro cinefily, filmové fajnšmekry i jinak, což jim pro někoho může dávat punc výlučné exkluzivity, která jim brání se k nim přiblížit.
Což je ale škoda, neboť tyto filmy ve vás doznívají dny, měsíce i roky, což se o Pirátech z Karibiku, upírech ze Stmívání nebo Transformerech říci nedá. Ti vás sice možná pobaví, ale zapomenete na ně dřív, než vyjdete ze sálu kina. Zato sílu ztvárnění vize zániku světa, jakou nám prostřednictvím zmechanizovaných úkonů běžné denní potřeby předložil maďarský režisér Béla Tarr v Turínském koni, asi jen tak z podvědomí nevytěsníte.
Autorský pohled
Samozřejmě, nejsou to filmy na sobotní odpoledne či večer na Nově, jimiž si zkrátíte čas při žehlení, ale počiny, jež vyžadují vaši aktivní anticipaci na tom, o čem a jakým způsobem vypovídají. Mají jinou strukturu vyprávění i práce s filmovým časem a narativem a nestříhá se v nich tak často jako v technofetišistických opusech Michaela Baye. Nabízejí ale často velmi cenný autorský pohled, jež se tolik liší od pouhé realizace studiových zakázek.
Nechte se proto pozvat alespoň na některé z nich, o nichž jsme přesvědčeni, že byste je letos neměli minout. Nacházejí se mezi nimi jak novinky renomovaných tvůrců s osobitým autorským pohledem a filmovým jazykem (David Cronenberg, Roman Polanski), tak aktuálně nejrůznější výroční ocenění sbírající žhaví kandidáti oscarové sezóny (The Artist, Můj týden s Marilyn) nebo festivalovými vavříny ověnčené výpovědi o nejpalčivějších bolestech tohoto světa (Rozchod Nadera a Simin, Kluk na kole). Najdeme mezi nimi ale i muzikál, retro gangsterku nebo akční film, které by mohly velmi příjemně překvapit tím, jak s daným žánrem naloží.
Ke každému filmu je opět přirazen index očekávání s ním spjatý, který se v některých případech snímků, jež už jsem měl možnost vidět třeba na karlovarském festivalu nebo jinde, kryje s jeho procentním hodnocením. Porovnejte si jej se svým úsudkem a budeme opět rádi, když vyjádříte svůj názor na vybrané filmy v diskusi pod článkem.
I. čtvrtletí
Nebezpečná metoda
Scénárista Nebezpečných známostí nebo Wrightova Pokání Christopher Hampton se spojil s kanadským mistrem zobrazování různých tělesných metamorfóz Davidem Cronenbergem (Moucha, Crash, Dějiny násilí) a rozhodli se společně adaptovat Hamptonovu divadelní hru. Ta se opírá o knihu Johna Kerra a zápisky Jungovy pacientky Sabiny.
Cronenberg nás přenáší na začátek 20. století do Curychu a pojednává o vztahu dvou velikánů moderní psychoanalýzy. Jejího zakladatele Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen) a jeho odpadlého žáka Carla Gustava Junga (Michael Fassbender). Všímá si také Jungova vztahu k jeho pacientce a milence s hystericko-masochistickými sklony Sabině Spielreinové (Keira Knightleyová), jež mezi muže vstoupí jako destruktivní element, narušující jejich „otcovsko-synovský“ vztah.
Index očekávání 80%
Bůh masakru
Divadelní hry francouzské dramatičky Yasminy Rezy, která se zabydlela i na českých jevištích (například v Činoherním klubu v režii Ondřeje Sokola), se ujal jednaosmdesátiletý režisér Roman Polanski. A dokazuje, že neztratil nic ze své kruté ironičnosti a že i divadelní látku lze podat přitažlivou filmovou formou.
Stačí vsadit na ty správné herce a nechat je na uměřené ploše hodiny a čtvrt času odhazovat civilizační a společenské masky. Trocha alkoholu a kultivovaná diskuse, týkající se vyřešení následků rvačky mezi dětmi dvou manželských párů, se mění v groteskně nelítostnou demonstraci toho, jaké problémy schovávají za blazeovanou přetvářkou svých existencí.
Jodie Fosterová a John C. Reilly jako rodiče oběti napadení a proti nim stojící Kate Winsletová a Christoph Waltz jako rodiče útočníka. Rozhodnout, kdo z nich v tomto skvělém hereckém konverzačním a emočním koncertu exceluje je opravdu nesnadné nebo spíš nemožné.
Index očekávání 80%
Jeden musí z kola ven
Švédský režisér Tomas Alfredson, od něhož před čtyřmi lety zaujal sídlištní upírský horor Ať vejde ten pravý, citlivě reflektující téma dospívání, v evropské koprodukci brilantně zadaptoval špionážní román Johna Le Carrého. Autor předlohy v letech 1950 až 1964 pracoval v britských tajných službách MI5 a MI6 a své zkušenosti z toho působení vtělil do svých knih.
Režiséru Alfredsonovi se v jeho anglicky mluveném debutu podařilo dát dohromady opravdu hvězdnou sestavu převážně anglických herců (Gary Oldman, Colin Firth, Tom Hardy, Mark Strong, John Hurt), s nimiž se vrací do roku 1973. Britská tajná služba MI6 se snaží ve svých řadách odhalit sovětského špióna a povolává k tomuto úkolu ze svých řad předčasně penzionovaného agenta Smileyho v podání Garyho Oldmana. Ten má se ze zúženého seznamu čtyř podezřelých označit toho, kdo kompromituje tajnou službu. A nemůže to být nakonec on sám? Kdo stojí na čí straně a komu je možno věřit?
Minimalisticky budované špionážní drama, které nesází na thrillerový spád, ale na paranoidní atmosféru postupně odhalovaných střípků případu, vychází z nejlepších tradic žánrově spřízněných filmů ze sedmdesátých let.
Index očekávání 90%
Rozchod Nadera a Simin
Zlatý glóbus pro nejlepší cizojazyčný film čerstvě získalo íránské psychologické drama, jež už předtím posbíralo množství festivalových cen, včetně loňského vítězného Zlatého medvěda z berlínského filmového festivalu.
Manželé Nader a Simin stojí před rozvodem i osudovým rozhodnutím. Zatímco Simin chce s dcerou opustit opustit Írán, její druh nechce a ani nemůže přistoupit k tomuto kroku. Stará se totiž o nemohoucího senilního otce. K tomu je jako pečovatelka během jeho nepřítomnosti povolána Razieh, švagrová jedné Siminy známé.
Po několika dnech se Nader vrací odpoledne z práce domů a nachází v bytě potlučeného otce, za ruku přivázaného k posteli. Razieh, která není schopna vysvětlit, jak k tomu došlo, ve vzteku napadne a způsobí ji daleko horší újmu, než by kdokoliv čekal. A začíná se roztáčet rodinné drama o vině a trestu, plné lží, křivd, osočování a polopravd.
Íránský režisér Asghar Farhadi (O Elly) tuto „kriminální“ podzápletku, v níž dlouho není jasné, která z postav mluví pravdu, podává civilním způsobem a s citem pro drobnokresbu postav, typickým pro snímky této kinematografie.
Index očekávání 90%
Den zrady
Herecká star George Clooney se ve svém čtvrtém režijním počinu po retro snímcích Dobrou noc a hodně štěstí a Tvrdé palice vrhá do žhavé současnosti.
V politickém dramatu ze zákulisí americké politiky si pro sebe schoval úlohu nadějného prezidentského kandidáta Mikea Morrise, kolem něhož stojí volební tým, potýkající se při prosazování jeho osoby do úřadu s množstvím morálních dilemat. Zvlášť, když se začíná vyjevovat jeho pravá tvář. Jedním z nich je i jeho idealistický mluvčí v podání Ryana Goslinga, který musí čelit dilematu, zda zradit přítele a pustit se cestou realizace vlastních ambicí bez ohledu na následky nebo zůstat loajální.
Již v Syrianě, Dobrou noc a hodně štěstí nebo Michaelu Claytonovi se odrazilo kritické smýšlení George Clooneyho o americké politice a aktuální nahlédnutí pod pokličku hlásaných vznešených ideálů jistě bude na tento trend navazovat. Navíc ve společnosti výborných herců Paula Giamattiho, Philipa Seymoura Hoffmana nebo jakoby nestárnoucí Marisy Tomeiové.
Index očekávání 80%
The Artist
Snad nejčastěji zmiňovaný favorit letošní oscarové sezóny, který si aktuálně odnesl tři vítězné Zlaté glóby, včetně toho pro nejlepší film roku v kategorii komedie/muzikál.
Zahraniční i američtí kritici na něj pějí ódy a nechávají se unášet francouzsko-belgickým výletem do časů zlatého věku němé kinematografie, který k divákům promlouvá beze slov a v černobílém provedení.
Nepříliš známý režisér Michel Hazanavicius skládá, podobně jako Scorseseho Hugo a jeho velký objev, poctu kinematografii jako fenoménu a ve vizuálním pojetí propojuje moderní prvky s tradičními konvencemi filmů z dvacátých až třicátých let minulého století. Proto, aby nám mohl představit půvabný melodramatický příběh lásky velké hvězdy němého filmu George Valentina (Jean Dujardin) a vycházející hvězdičky toho zvukového Peppy Millerové (Bérénice Bejová).
A my se můžeme jako diváci zamyslet nad tím, proč v éře čím dál nákladnějších 3D filmů slaví úspěch naivní a cudná romance z časů, kdy němý film přicházel o svou nevinnost.
Index očekávání 90%
Stud
Ceněný britský videoartista Steve McQueen se ve světě filmu uvedl celovečerním debutem Hlad. V něm velmi syrovou formou zachytil průběh sedmitýdenní hladovky jednoho z vůdců IRA Bobbyho Sandse. Toho si zahrál německý rodák, vyrůstající v Irsku Michael Fassbender (Hanebný pancharti, Fish Tank, X-Men: První třída, Jana Eyrová), který se stává jedním z nejzajímavějších a neobsazovanějších herců současnosti.
Objevuje se i v titulní roli McQueenova druhého režijního počinu coby třicátník Brandon, neschopný zvládat svůj sexuální život. Poté, co se do jeho newyorského bytu nastěhuje jeho mladší sestra Sissy (Carey Mulliganová), vymkne se jeho chování kontrole.
Fassbender si za vizuálně i tematicky podmanivou studii o lidech, kteří k sexu přistupují nezávazně a bez lásky odnesl již ocenění za nejlepší mužský výkon na loňském benátském festivalu a já jsem zvědavý, jak se tomuto odvážnému a upřímnému dramatu o odcizenosti mezilidských vztahů v moderním velkoměstě povede u nás.
Index očekávání 90%
Můj týden s Marilyn
Cenu pro nejlepší herečku v kategorii komedie/muzikál si na Zlatých Glóbech odnesla herečka Michelle Williamsová (Zkrocená hora, Prokletý ostrov) za ztvárnění sex-symbolu přelomu padesátých a šedesátých let Marilyn Monroe.
A právě za fasádu toho, co obnáší být blonďatým vampem, nahlíží film Simona Curtise v neobvykle intimním pohledu na legendární MM. Vypráví o jejím krátkém románku s mladým asistentem produkce Colinem Clarkem (Eddie Redmayne), který vznikl během natáčení filmu Princ a tanečnice.
Bez bulvárního nádechu sleduje vzplanutí dvou osamělých lidí odlišného společenského postavení. Jedním z nich byla Marilyn Monroe, která se na britské půdě setkává při natáčení s hereckým velikánem Laurencem Olivierem, jehož se dokonale zmocnil Kenneth Branagh. Druhým z nich byl třiadvacetiletý Clark, okouzlený fluidem svůdné ženy, o němž se rozhodl po čtyřiceti letech vydat svědectví ve dvou knihách, jež inspirovaly vznik tohoto snímku.
Index očekávání 70%