Brutálnější, pestřejší. Dvojka překonává svého předchůdce v mnoha ohledech a skrývá trumf v podání démonické sexy admirálky Evy Green, která všem těm namakaným svalovcům pořádně zatápí.
Kapitoly článku:
Před osmi lety Zack Snyder nově přistoupil k dlouho opomíjenému žánru sandálových historických eposů. Na místo realisticky se tvářících velkofilmů typu Tróji nebo Alexandera Velikého, jež jeho pokusu předcházely, nabídl hyperstylizovaný testosteronový nářez podle grafické novely Franka Millera.
Film se pyšnil vizuálem, který už rok předtím zaujal v jiné adaptaci Millerovy komiksové předlohy Sin City. V souladu s předlohou byl důraz položen na výtvarnou stránku vyprávění, plnou zpomalených záběrů, výstřiků krve a brutální akce.
Psychologicky propracované postavy nahradily symbolické obrazy nadživotního hrdinství, proklamující poselství o svobodě, sebeobětování se ve prospěch celku a nezbytnosti vést válku proti cizokrajně vypadajícím barbarů, jež tyto ideály svobody nesdílí.
Král Leonidas (Gerard Butler) v této přehlídce spoře oděných mužských těl v pohybu, brodících se krvavou lázní, čelil perské přesile božského Xerxese (Rodrigo Santoro) a hrdinně padl. Film při rozpočtu 65 milionů dolarů vydělal půl miliardy dolarů a o jeho pokračování bylo rozhodnuto takřka záhy.
Sidequel
Trvalo to nakonec osm let, částečně i proto, že se hledala cesta, jak na původní Třístovku navázat. Scenáristé tento problém vyřešili v dvojce poměrně šalamounsky tím, že nepřichází se sequelem vyprávění, ale s jeho sidequelem.
Děj se tak neodehrává po bitvě u Thermopylské soutězky (i když částečně také), ale paralelně s ní a na jiném místě. Tvůrci se rozhodli legendární bitvu u Horkých bran zasadit do širšího historického kontextu a zápletku, jež byla předmětem prvního filmu, oboustranně rozšířit.
Jsme tak svědky nejen zrodu Xerxova impéria a ponoukání admirálky perského loďstva Artemisie (Eva Green) k tomu, aby vytáhl proti Řekům, ale i událostí, jež následovaly po obětování se krále Leonida a jeho věrných v srpnu roku 480 před naším letopočtem.
Širší souvislosti
Dvojka začíná zmínkou o marathonské bitvě v roce 490 př.n.l. a končí zhruba měsíc po událostech jedničky zářijovou námořní bitvou u Salamíny, kde spojené řecké loďstvo pod Themistokleovým (Sullivan Stapleton) vedením dosáhlo rozhodného vítězství nad početně silnější perskou flotilou.
Vzestup říše oproti jedničce, která se zabývala jednou bitvou, rozšiřuje pohled na řecko-perské války a věnuje se více osobním příběhům jednotlivých postav. Ty jsou představeny za pomocí ne jednoho vypravěče (Dilia) jako v jedničce, ale opět vícero. Leonidova manželka Gorgó (Lena Headey) začne a ostatní od ní přebírají štafetu.
Působí to monumentálněji a historicky plastičtěji, ale opět jen tolik, kolik můžeme očekávat od komiksově zjednodušujícího a rozvolňujícího pohledu na tyto události. Gorgó ve skutečnosti nevedla spartskou flotilu a Xerxa na trůn nedosadila Artemisia. Pro potřeby stylizované řeže je toto pojetí v pořádku, kdo bude chtít hledat hlubší souvislosti, jistě si je najde v odbornějších materiálech.
Z pevniny na vodu
Charismatický Leonidas a jeho věrní se ve vyprávění neobjeví, pouze budou zmiňováni v liniích, dotvářejících nový příběh. Zásadní změna je v přenesení těžiště bojových scén z pevniny do nové lokality, jímž se stává moře. Trikovým specialistům se tím otevírá prostor pro rozehrání mnohem nápaditějších střetů, což se opravdu děje.
Ale opět jen do času, neboť i námořní bitvy začnou s přibývající stopáží vykazovat rysy monotónnosti. Jsou čtyři a odehrávají se většinou v dešti nebo v mlze. Zastřený či mlžný je i jejich digitální charakter, kdy je znát, že mořské scenérie postrádají hloubku obrazu.
Krvavější a brutálnější
Nepříliš ostřílený, ale jak se ukazuje při realizaci akčních scén velice nadějný izraelský tvůrce Noam Murro ve dvojce ctí zlaté pravidlo všech pokračování nabídnout všeho minimálně dvakrát víc. Čeká nás tak nejen více bitev a akčních scén, ale snaží se i o prohloubení známé mytologie.
Na výsledku je znát štědřejší rozpočet než v případě jedničky, který umožnil režisérovi dát vyprávění mnohem opulentnější, dynamičtější a epičtější ráz než minule. Děj je pestřejší a souboje na pevnině (pustošení Athén) i na moři jsou brutálnější a krvavější.
Hlavy a údy jsou oddělovány od rozpáraných těl a krev přitom cáká na všechny strany. Kdo nemá rád pohled na krev, měl by se tomuto filmu vyhnout, protože režisér rozjíždí opravdové orgie, umocněné použitým 3D formátem.
Ale opět. Jde o krev nereálnou, stylizovanou a okatě digitální. Tedy takovou, jakou známe z první Bitvy u Thermopyl nebo seriálu Spartakus: Krev a písek, jenž se vizuálním pojetím Třístovky inspiroval.
Bojové scény jsou vyšperkovány podobnými vizuálními efekty jako minule. Tedy efektními zpomalovačkami, které jsou na mnoha místech rozfázované až skoro do zamrznutí obrazu. Nebo homoerotickými záběry na zpocené mužské svaly. Jen mají mnohem sadističtější a šílenější ráz.