Duncan Jones se snaží videoherním předlohám sjednat stejný respekt, jaký náleží ve filmovém světě těm komiksovým. Podaří se mu to, když oslovuje především ty zasvěcené?
Kapitoly článku:
Filmové adaptace počítačových her se čas od času objevují, jejich výsledek je ale většinou neuspokojivý nebo rovnou tristní. Čestnou výjimku tvoří hororový Silent Hill. Může za to ne úplná slučitelnost estetik médií staršího (film) a mladšího (videohry) typu.
V letošním roce se ale zdá, že se blýská na lepší časy. Na konci roku přijde do kin Assassin’s Creed režiséra Justina Kurzela, ale ještě předtím zde máme filmové převedení nejznámější strategické počítačové hry společnosti Blizzard Entertainment.
Slitina mytologických příběhů
Její adaptace se chopil syn nedávno zesnulého Davida Bowieho Duncan Jones, který zaujal inteligentními a spíše komorně laděnými sci-fi Moon a Zdrojový kód. Spolu se scenáristou Charlesem Leavittem (Krvavý diamant, V srdci moře) se při výstavbě dějové zápletky inspiroval hrou Warcraft: Orcs & Humans (Orkové a lidé) z roku 1994.
S rozpočtem 160 milionů dolarů pak vytvořil výpravnou a trikově vypiplanou epickou fantasy, která se snaží podívané, vycházející z videoherního základu, etablovat na podobné pozici jako se dnes nacházejí komiksové adaptace. Tedy coby součást blockbusterového mainstreamu.
Režisér měl k tomu celkem ideální podmínky. O videoherních adaptacích se všeobecně traduje, že jsou snad prokleté, takže mohl jen překvapit. Harrypotterovská série o mladých kouzelnících už před časem skončila, stejně jako dvojí trilogie o hobitech z dílny Petera Jacksona.
Hlad po archetypálních příbězích dobra a zla, plných magie, soubojů a roztodivných obyvatel barvitých fantasy světů ale zůstává. Duncan Jones, jištěn studiem Legendary Pictures, vyšel této poptávce vstříc a vytvořil ve Warcraftu: Prvním střetu jakousi slitinu všech různých mytologických vyprávění, jež nachází svůj odraz v dnešní popkultuře.
Bere si prvky z antických bájí, středověkých legend, romancí i indiánek a propojuje je s moderní filmovou podobou fantasy žánru, tak jak jej známe z Pána prstenů, Harryho Pottera, Avataru, nových dílů Planety opic nebo seriálových dynastických válek ve Hře o trůny.
Spíše pro zasvěcené fanoušky herní předlohy
Film se připravoval deset let a je plánován jako trilogie. Zda tomu tak ale opravdu bude, záleží na přijetí diváků. A to není jednoznačné. Vstřícnější jsou fanoušci, rekrutující se z hráčské komunity. Některou z verzí Warcraftu si zahrálo více než sto milionů lidí, takže je zřejmé, jak ohromný divácký potenciál se v nich skrývá.
Režisér, který je sám velkým fanouškem hry, si je toho vědom a jde těm, co vědí a znají na ruku. Každou chvíli na ně pomrkává, dává jim, co mají rádi a na co dlouho čekali. Jones se během dvouhodinové stopáže, která svižně ubíhá, snaží představit svět, známý ze hry, ve vší jeho plasticitě, bohatosti a šířce.
Nezapomíná ale ani detaily, při nichž mohou osvědčit své znalosti ti, co jsou s tímto světem opravdu důkladně seznámeni. Jako když předestře kouzlo, které promění vojáka na stráži v ovci nebo připomene murločí pokřik při průjezdu královské výprava do vesnice Goldshire.
Zkratkovitý přístup k ději i postavám
Těch míst, postav a dějů, prostřednictvím nichž vzdává Jones úctu tomuto fikčnímu světu, je ale pro člověka, neznalého herní předlohy, až příliš mnoho a po čase se v nich začne ztrácet. Přispívá k tomu i to, že režisér toho sice ukazuje hodně, ale nejde v tom příliš do hloubky.
V úvodu krátce nahlédneme do říše orků Draenor a dozvíme se něco z její historie, abychom pochopili, co ji sužuje a proč hledá magický portál do jiných světů. Jde ale jen o nezbytné minimum a pak už se chvátá od situace k situaci v rozehrané bitvě mezi orky a lidmi. Fanoušci herní předlohy budou potěšeni, kolik jim toho režisér stihne z důvěrně známého světa ukázat, hrou nepolíbeným bude chybět, že jim neumožnuje se do tohoto světa dostat a hlavně ho vstřebat.
A to se týká jak děje a lokací, tak postav. Města vnímáme jako v rychlíku, dějové linie jsou uspěchané nebo zkratkovité a motivace postav mnohdy nepříliš zřejmé, díky čemuž pak působí tyto postavy šablonovitě nebo ploše.