Fotogalerie

Národní třída: portrét sídlištního rváče, frustrovaného polistopadovými poměry [recenze filmu]

Marek Čech

29. září 2019

Portrét sídlištního rváče, který nezvládl adaptaci na polistopadovou svobodnou společnost a cítí z ní jen frustraci. Hynek Čermák v adaptaci knihy Jaroslava Rudiše.

Plusy

Ambiciózní téma filmu, které se snaží dobrat pocitu lidí, kteří změnu po roce 1989 nevnímají jako tu k lepšímu a cítí se odsunuti na periferii zájmu současné společnosti.

Minusy

Tvůrci se snaží přistupovat k postavě sídlištního rváče Vandama shovívavě, díky čemuž dochází k výsledku, v němž se tato postava jeví mnohem sympatičtější, než byl možná původní záměr tvůrců.

6 /10

Za pár týdnů si budeme připomínat 30. výročí událostí na Národní třídě, které vedly k pádu komunistického režimu u nás. Do kin při té příležitosti přichází film o lidech, kteří nezvládli adaptaci na polistopadovou svobodnou společnost a vnímají sami sebe jako ty odstavené na druhou kolej v jejím vývoji.

Předloha Jaroslava Rudiše

Film vychází ze stejnojmenné novely spisovatele, autora divadelních her a komiksů a leadera kapely Kafka Band Jaroslava Rudiše, která vyšla před šesti lety. Jedná se o přepracovanou divadelní hru, kterou uvedlo v roce 2012 brněnské Divadlo Feste.

Kniha se skládá z 19 krátkých číslovaných kapitol o rozsahu od několika vět po několik stránek. Text zachycuje pouze monolog hlavní postavy, Vandama, směřovaný k jeho dospívajícímu synovi, jedinou výjimkou je desátá kapitola (pojmenovaná Jizvy), která je psaná v er-formě.

Nyní se tato novela dočkala filmové adaptace, na jejímž scénáři se vedle režiséra filmu Štěpána Altrichtera podílel i autor předlohy Jaroslav Rudiš. Nejde u něj přitom o první práci nad filmovým scénářem podle jeho předlohy.

V roce 2006 natočil David Ondříček stejnojmenný film podle jeho románu Grandhotel, v roce 2011 pak šel do kin černobílý, rotoskopickou metodou natočený snímek Alois Nebel, který vycházel z populární komiksové předlohy autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, kteří se společně podíleli i na scénáři k jeho adaptaci.

Alois Nebel: recenze filmu

Podobně nyní spolupracoval Jaroslav Rudiš s režisérem Altrichterem na scénáři Národní třídy, který oproti předloze doznal některých změn. Tou nejzásadnější je, že do filmu přidali postavu roztěkaného feťáka Psycha (Jan Cina), jehož interakce s hlavní postavou Vandama posiluje zábavné vyznění filmu. Pozměněný je i konec filmu, kdy dojde k Vandamově konfrontaci s policisty.

Co zůstalo z literární předlohy zachováno, je hlas vypravěče, jímž je hlavní postava Vandam (Hynek Čermák). Ten namluvil už audioknihu Národní třídy, takže se to nabízelo. Přesto jeho opakované vnitřní monology, začínající slovem „Valej…do tebe, že máš být hodnej, solidární a trpělivej, že má být šťastnej, že jim máš dát volbách hlas apod. působí jako trochu nadbytečný literární prostředek k pochopení Vandamovy frustrace ze společenského vývoje. Ta frustrace je patrná i z toho, koho vnímá jako ty, kteří stojí na opačné straně barikády než on. Developeři, politici, zbohatlí snobové.

Sídlištní šerif

Vyprávění nás zavádí na místo, kde byl kdysi temný les a bažiny a dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam. Žije sám v bytě na okraji Prahy, kde má na zdech mapy slavných bitev a kde každý den cvičí, aby byl v kondici.

Vandam má přezdívku podle belgické hvězdy akčních filmů Jean-Claude van Dammea a tato přezdívka vychází z toho, že stejně jako on udělá denně dvě stě kliků. Je to rváč, který svou fyzickou kondici staví na obdiv a odvíjí od ní svou identitu.

Sídlištní šerif, jak sám sebe vidí, poté co byl vyhozen od policie, se v současnosti živí natíráním střech. Je fascinován historií vojenství, vlastní o tomto tématu spoustu publikací a sám sebe považuje za bojovníka či válečníka.

Rambo: Poslední krev – brutální variace na 96 hodin a Sám doma [recenze filmu]

Jako znalec dějin a válek, hlavně germánské historie a mytologie, má pocit, že svět míří k zániku a že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, s nímž natírá střechy panelových domů. K nepříliš bystrému Psychovi přistupuje jako k náhradnímu synovi, když toho svého nemůže vídat, zároveň mu tento slouží jako řidič jeho staré škodovky, protože Vandam přišel o řidičák.

Severka jako součást zdejších tradic

Večer pak každodenně, spolu s několika známými, vysedává v hospodě Severka, kde se občas s někým popere, protože je třeba ho „poučit o životě“. Chodí sem i proto, že se snaží zapůsobit na výčepní a majitelku Severky Lucku (Kateřina Janečková), která se mu líbí.

Když se pak v hospodě zjeví člověk, který převzal za Lucku její dluhy a chce ty peníze hned zpátky, Vandam se jí rozhodne pomoci, protože hrozí, že by o hospodu mohla přijít. Sehnat asi milion korun ale není jen tak a Vandam k tomu přistoupí se vší svou zbojnickou přímočarostí.

Rychle a zběsile: Hobbs a Shaw – odvázaná explozivní akce a vzájemné špičkování ústřední dvojice [recenze filmu]

Jeho pomoc Lucce přitom nevychází jen z popudů osobních, ale i těch, že omšelou Severku vnímá jako místo, které má svou tradici, na nichž tolik lpí. Vandam se na tomto sídlišti narodil, do Severky chodil jeho otec, který stejně jako Vandam chodíval kouřit na panelákový balkón. Od otce převzal jednoduchá moudra, která dál trousí a předává Psychovi, když vlastnímu synovi nemůže.

Demaskování „národního hrdiny“

O Vandamovi se také traduje, že dal první ránu při demonstraci na Národní třídě v listopadu roku 1989 a že tím spustil revoluci. Kumpáni z hospody mu proto přezdívají „národní hrdina“. Jenom není jasné, na které straně při té demonstrace tenkrát stál. Ono to není tak těžké odhadnout, přičemž filmová adaptace jeho legendu demaskuje mnohem dříve, než tomu bylo v knize.

I díky tomu snadněji pochopíte, proč si Vandam v polistopadovém vývoji nepřipadá jako vítěz, kterému svoboda umožnila rozvíjet jeho schopnosti, ale naopak jako ten ponížený, odstrčený, uražený, zapomenutý, opuštěný. Stává se zástupcem lidí, kteří mají pocit, že na ně společnost zapomněla, že nenaslouchá jejich hlasu a oni proto obracejí svůj hněv nejen proti jejím elitám, ale vlastně vůči všem, kteří s nimi nesdílejí jejich pocit prohry.

Vandam je nám tedy představen jako frustrovaný a samotářský chlápek středního věku, jemuž na realitu a pocit prohry dávají zapomenout rvačky a potyčky. Je plný agrese a nenávisti, kdykoli připravený k boji proti jednotlivcům i nepřátelskému světu. Rád prosazuje svou pravdu a poučuje okolí o životě. Pro jadrné slovo přitom nejde daleko.

The Beach Bum: život jako permanentní večírek a stav sladké blaženosti [recenze filmu]

Tyto lidi dobře známe, ať už z osobního kontaktu, veřejného života nebo z jejich projevů na sociálních sítích či v diskuzích pod články. Označují se za slušné lidi s malým i velkým S, vlastence či vyznavače tradičních hodnot, jež jsou jen vzpomínkou na zatuchlé komunistické časy. Nedůvěřují institucím státu a volají po autoritářském způsobu vládnutí, který by je zbavil odpovědnosti rozhodování.

Někteří se sdružují do samozvaných domobraneckých organizací, jak ukázal dokument Až přijde válka, jiní jsou vlci samotáři, jako Vandam. Společné mají to, jak se utvrzují ve svých pravdách a jak shazují vinu za vlastní neúspěchy na druhé. Xenofobie a homofobie proto patří k průvodním znakům jejich pohledu na svět.

Rytíř smutné postavy

K takovým lidem si pro jejich nepřátelský postoj ke světu a druhým jen obtížně hledáme cestu, ale to je přesně to, co po nás tvůrci filmu chtějí. Vnímat Vandama mnohem shovívavější optikou jako takovou obdobu rytíře smutné postavy, který své pojetí spravedlnosti nebo cti prosazuje způsobem, který většina z nás bude považovat za nepřijatelný, ale on ho vnímá jako jediný možný.

Takto byl vychován i formován okolnostmi jeho nepříliš šťastného životního osudu, za který si ale může sám. Za vším tím machismem, narcismem, buranstvím a agresivních chováním máme vidět nešťastného a zakomplexovaného člověka, který si odmítá přiznat, že mu život proklouzl mezi prsty.

I díky románku s Luckou získává postava Vandama mnohem melancholičtější či romantičtější kontury v jejich příběhu dvou lidí se společnými jizvami z předchozích vztahů a nedořešenými průšvihy, které jejich pokus o lásku a sblížení do velké míry torpédují.

Úhoři mají nabito: falešná URNA zasahuje na maloměstě [recenze filmu]

Snaha učinit Vandama sympatičtějším než je, má ale za následek, že to, vůči čemu by tvůrci měli zaujmout jasný odmítavý postoj, působí spíš tak, že pro to hledají pochopení nebo shovívavost. Jenomže xenofobní narážky ani bezdůvodné agresivní výpady není možné donekonečna omlouvat tím, že jsou výrazem frustrace těch, kteří je činí. I oni musí vědět, co ještě přijatelné a co už ne.

To, že se vám život, tak jste si ho vysnili nebo představovali, vzdálil, není možné řešit pěstmi jako Vandam. Národní třída je film o lidech jako je on. Tito spoluobčani nikomu a ničemu nedůvěřují, žijí ve světě alternativních pravd a požadují jednoduchá řešení komplexních problémů.

Sídliště jako stav mysli

Režisér Štěpán Altrichter (1981) Vandamův příběh podává jako směsici černé komedie a dramatu s mysteriózními prvky. Ty byly v mnohem větší míře přítomné v jeho absolventském debutu Schmitke, za který před pěti lety získal dva České lvy za nejlepší zvuk a hudbu a dvě Ceny české filmové kritiky za nejlepší audiovizuální počin a režisér za objev roku.

Režisér v této mysteriózně-situační komedii, která se odehrávala částečně na česko-německém pomezí v Krušných horách, ukázal, že má cit pro atmosféru a svébytnou poetiku místa děje vyprávění. To osvědčuje i v Národní třídě. Nejen ve vykreslení sídlištní architektury, která koresponduje se stavem mysli hrdinů, kteří se obracejí spíš do minulosti, než aby se vztahovali k budoucnosti, ale i v tom, co tuto architekturu obklopuje a kolem čeho vytváří rumunský kameraman Cristian Pirjol mystickou auru. Je to ten les okolo, díky němuž je možné se mezi paneláky zúčastnit nočního honu na divočáka.

Až přijde válka: jak se z extrému stává mainstream [recenze filmu]

Jako spojení vysokého a nízkého, nebo přízemního a nás přesahujícího, působí i hudební podkres filmu, v němž se potkává spirituální skladba Stabat Mater od italského barokního skladatele Pergolesiho s autorskými skladbami německé dvojice Reentko Dirks a Clemens Christian Poetzsch a v závěru s písní Vlci u dveří skupiny Umakart.

Ambiciózní téma filmu

Ambiciózní je i téma filmu, které se snaží dobrat pocitu lidí, kteří změnu po roce 1989 nevnímají jako tu k lepšímu a cítí se odsunuti na periferii zájmu současné společnosti. Režisér se snaží proniknout do duše jednoho z nich a popsat na jeho příkladu symptomy takové osobní i společenské frustrace.

Volí k tomu ale trochu problematickou cestu, kdy ve snaze přistupovat k postavě sídlištního rváče Vandama nezaujatě, s pochopením a shovívavosti, dochází k výsledku, v němž se tato postava jeví mnohem sympatičtější, než byl možná původní záměr tvůrců.

Hynek Čermák ho vykresluje jako tragikomickou postavu, která se utvrzuje ve vlastních pravdách, formovaných jeho zjednodušeným vnímáním reality. Tvůrci nás nabádají k tomu, abychom se tuto postavu snažili pochopit a přistupovali jsme k ní empaticky. Nejsem si ale jistý, zda tak přistupují k druhým i tito Vandamové ze Severek.