Neviditelný: psychické týrání jako metafora neviditelného ohrožení [recenze filmu]

Román Neviditelný vyšel v roce 1897. Jeho autor a jeden ze zakladatelů žánru science fiction H. G. Wells v něm líčí osudy mladého vědce Griffina, který zkoumal a objevil tajemství neviditelnosti. Vyzkoušení tohoto preparátu na sobě jej promění ve štvance, který se mstí nejen těm, jež považoval za své spojence a zradili ho, ale vlastně všem.

Opuštění projektu propojeného universa

Tato látka se dočkala mnoha filmových a televizních adaptací, ta nejznámější pochází z roku 1933 a má název Neviditelný muž. V roce 2000 ji znovu oživil režisér Paul Verhoeven pod názvem Muž bez stínu. O nové verzi Neviditelného začalo studio Universal přemýšlet už v roce 2007, ale teprve s projektem Dark Universe tyto plány nabraly jasnější kontury. Universal chtěl po vzoru Marvelu a DC Comics přijít také s provázaným universem, jež by postupně znovu připomnělo všechny slavné položky, které má ve svém portfoliu.

Nakonec z toho byla ale jen Mumie. Její negativní kritické přijetí způsobilo, že studio Universal od projektu sdíleného universa s těmito monstry odstoupilo. James Blum, producent a zakladatel úspěšné společnosti Blumhouse Productions, ale přišel za Universalem s jinou ideou. A to, že by jejich legendární monstra použil k výrobě levných, výdělečných a přitom kvalitních počinů, jež by fungovaly samostatně, nikoliv v rámci nějakého universa. A jak slíbil, tak také učinil.

Idea blockbusteru s Johnnym Deppem tak vzala za své a namísto ní přichází nízkorozpočtový snímek za 7 milionů dolarů, který za premiérový víkend vydělal sedminásobek této částky. Že tvůrce filmu, australský scenárista (hororové série Saw a Insidious) a režisér Leigh Whannell umí udělat hodně muziky za málo peněz, o tom se Blum přesvědčil už u sci-fi revenge thrilleru Upgrade, který vznikl pro jeho společnost.

Otevřená hra s divákem

I ke své novince Neviditelný si režisér napsal scénář, v němž je nejzajímavější změna perspektivy, s níž přistupuje k postavě Neviditelného muže. Ten se stává vedlejší postavou, tou hlavní je pak jeho oběť, která před ním prchá.

Silné ženské hrdinky mají v současném Hollywoodu přednost a tato s sebou navíc nese téma, které je velmi aktuální v kontextu debat o kampani #MeToo. Je jím téma domácího násilí, ať už psychického nebo fyzického rázu, obtěžování a využívání či spíše zneužívání svého postavení k ovládání a podmaňování druhých.

Upgrade: recenze filmu

S tématy, jež film nastoluje, souvisí i jeho žánrové vymezení, které je možné označit za psychologický hororový thriller. Jak již trailery k němu napovídají, režisér a scenárista filmu nás nenechává na pochybách, zda to, co se hlavní hrdince děje, je skutečné a ne výplod její mysli, poznamenané psychickým terorem.

Whannell v tomhle mohl zůstat tajemnější a nechat diváka v nejistotě, jak to s ní je, ale on se rozhodl vyložit karty na stůl. Dochází tak k zajímavému paradoxu, že zatímco my jako diváci víme, že si hrdinka nevymýšlí a že ji pronásleduje neviditelný psychopat, tak ona o tomto musí přesvědčit postavy, které jsou na pochybách, zda nejde jen o nějakou její projekci.

Jak obelstít smrt

Tou ženskou hrdinkou je Cecilia (Elisabeth Moss), které se na začátku podaří utéct z hypermoderního sídla, v němž se ale díky jejímu příteli Adrianu cítila jako ve vězení. Po dvou týdnech od útěku, kdy se skrývá u svého kamaráda policisty Jamese, se dozvídá, že její přítel Adrian spáchal sebevraždu. A nejen to. Také že ji odkázal 5 milionů dolarů, přičemž tuto pozůstalost vyřizuje Adrianův bratr, právník Tom.

Zdálo by se nešťastné šťastné (alespoň pro ni) vyústění toho, co s majetnickým, manipulujícím a psychopatickým tyranem Adrianem zažila. Jak se ale ukáže, pravý horor pro ni teprve zažívá. Po několika zvláštních událostech, jež odmítá považovat za náhodu, se začne domnívat, že její ex-přítel našel způsob, jak obelstít smrt a pronásledovat ji a psychicky mučit i po ní. Přičítá to jeho schopnostem, protože Adrian pracoval jako vynálezce a inovátor v oblasti optické vědy.

Její okolí, sestra Emily a James s dcerou, se domnívají, že toto její přesvědčení je důsledkem traumatu, který prožila. Cecilia ale na sobě „neviditelný“ tlak pociťuje čím dál intenzivněji. Zezačátku se zdá, že jsou to jen takové naschvály a provokace, které mají brnkat na strunu její křehké psychiky, ale teror potom zesiluje a začne ohrožovat její okolí. Cecilia se mu proto rozhodne postavit a dokázat tak, že bludy rozhodně netrpí.

Věrohodný výkon hlavní hrdinky

Že napětí přesto i s vyloženými kartami ohledně oprávněného či neoprávněného pocitu ohrožení funguje, je zásluhou toho, jak s ním režisér pracuje. V komorní atmosféře s pár postavami dovede kamera navodit pocit sice nehmatatelného, ale přesto přítomného neviditelného zla. Rámováním obrazu a pohybem vesměs po interiérových prostorech se kameramanovi Stefanu Dusciovi daří vyvolat dojem, že se něco nemilého Cecilii nebo jejím blízkým přihodí.

Režisér ono brnkání na strunu Ceciliiny psychiky rozkošnicky prodlužuje, až se oběť rozhodne ve druhé půli vylákat svého neviditelného lovce a učinit jej viditelnějším. S osnováním toho, jak prokázat jeho totožnost, dostává vyprávění akčnější náboj a dochází v něm k zamotanějším zvratům. Některé z nich nepůsobí úplně logicky, ale to je daň za efektivní charakter druhé půle vyprávění i samotného finále.

Mumie: recenze filmu

Nelogičnosti i nataženou délku ale filmu zřejmě odpustíte nejen kvůli způsobu, jak se v něm pracuje bez typických lekaček s napětím, ale především kvůli výkonu hlavní představitelky. Elisabeth Moss (Příběh služebnice) je v roli psychicky týrané a traumatizované Cecilie naprosto uvěřitelná v tom, jak postihuje obecnou situaci žen, které se stejně jako ona musí potýkat s nedůvěrou okolí ohledně toho, o čem tyto ženy vypovídají. Tedy o psychickém zneužívání a toxických partnerských vztazích, které v nich mohou vyvolávat pocit stihomamu a ztráty soukromí.

Elisabeth Moss je věrohodná jako zdeptaná oběť, pro niž se strach stal její přirozeností, i jako bojovnice, která se musí tomuto strachu postavit. A je to právě téma psychického týrání, které není vidět tolik jako to fyzické, které režisér použil k metaforické paralele neviditelného ohrožení, které hrdinku sužuje.

Neviditelný se tak přiřazuje k hororovým snímkům z poslední doby jako je Slunovrat, které tento žánr využívají k výpovědím o tématice vztahové. A to způsobem, který ukazuje, že v případě Leigha Whannella nám tu roste tvůrce, který umí pracovat nejen s trýznivou atmosférou vyprávění, ale i s jeho výpovědní hodnotou, která se týká tématu, o němž se těžko mluví, ale mělo by se.

Neviditelný

• Žánr: hororový psychologický thriller
• Původní název: The Invisible Man
• www.theinvisiblemanmovie.com/
• USA, 2020
• Scénář: Leigh Whannell
• Režie: Leigh Whannell
• Hrají: Elisabeth Moss, Oliver Jackson-Cohen, Storm Reid, Aldis Hodge, Harriet Dyer, Benedict Hardie, Anthony Brandon Wong
• Distribuce: CinemArt
• Distribuční premiéra v ČR: 05. 03. 2020