Fotogalerie

Tenkrát v Hollywoodu: Tarantinova pocta filmovému průmyslu na pozadí vraždy herečky Sharon Tate [recenze filmu]

Marek Čech

16. srpna 2019

Na pozadí případu vraždy herečky Sharon Tate píše Quentin Tarantino milostný dopis klasickému Hollywoodu a jeho hrdinům, žánrům a formátům, které se nestačily přizpůsobit požadavkům nového studiového systému.

Plusy

Tarantino si opět počíná jako kreativní cinefil, který si jen tentokrát nepohrává s konvencemi a stylistickými a vypravěčskými vzorci jednotlivých žánrů, ale rovnou se znaky celého období filmového průmyslu.

Minusy

Odkazy na seriálovou produkci z padesátých a šedesátých let, které režisér používá, nebudou domácímu publiku až tak známé.

8 /10

Šestapadesátiletý scenárista, režisér, herec a producent Quentin Tarantino před pár třemi lety prohlásil, že natočí ještě dva filmy a pak skončí. A že doufá, že po skončení své režijní kariéry bude považován nejen za jednoho z největších filmařů, který kdy žil, ale obecně za velkého umělce. Říkal to s velkou mírou nadsázky, ale pokud bychom mu věřili, tak tento jeho devátý celovečerní film je tedy jeho předposlední.

O to větší očekávání se s ním pojí, ale to vlastně s každým Tarantinovým filmem. Na festivalu v Cannes, kde ho s početnou hvězdnou hereckou delegací premiérově uvedl, si film vysloužil sedmiminutový potlesk a režisér při té příležitosti poprosil přítomné diváky a novináře, aby nevyzrazovali jeho pointu, protože na ní do velké míry stojí.

Milostný dopis klasickému Hollywoodu

Co se dlouho dopředu vědělo, že se vyprávění má odehrávat na pozadí strašlivé vraždy herečky a manželky Romana Polanského Sharon Tate (Margot Robbie) a jejích přátel, kterou spáchali následovníci kultu Charlese Mansona (Damon Herriman).

Tato linie zde má hned trojí funkci. Jednak slouží ke gradaci 162 minutového, spíše pomalu vyprávěného snímku, jehož tempo se z dosavadních Mistrových filmů nejvíc blíží Jackie Brown (1997). Za druhé v ní Tarantino pracuje s pointou, která svým charakterem navazuje na ladění jeho předchozích snímků Hanebný pancharti a Nespoutaný Django, v nichž si s historickými událostmi pohrával jako s puzzle, které si lze libovolně poskládat tak, aby vyhovovalo našim představám o spravedlnosti. Nebo v případě Tenkrát v Hollywoodu, aby v nich byl přítomný akt milosrdenství.

Hanebný pancharti: recenze filmu

A za třetí skrze tuto událost z konce šedesátých let vzdává poctu období ve filmové historii, které jí předcházelo. Říká se, že s vraždou Sharon Tate éra hippies přišla o svou nevinnost a Tarantino podobně vidí i Hollywood té doby. Možná proto bývá jeho devátý film označován za milostný dopis Hollywoodu a režisérův nejosobnější film, v němž se vrací do období, které ho v dětství jako filmaře formovalo.

Tarantino je ročník 1963 a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let mu bylo sedm let. Nástup Nového Hollywoodu a filmů jako Bonnie a Clyde začal s koncem šedesátých let, kdy hipísácká kontrakultura začala pomalu vytlačovat hrdiny klasického Hollywoodu, tedy toho dosavadního. A právě jim, hercům, žánrům a formátům původního studiového systému, je film věnován.

Snímek Tenkrát v Hollywoodu, jehož název odkazuje k legendárním filmům Sergia Leoneho Tenkrát na Západě a Tenkrát v Americe, které také tématizovaly dobu zániku něčeho starého a vzniku něčeho nového, se tak odehrává ve zlomovém období, v roce 1969, kdy se Hollywood měnil a ne všichni se tomu stačili přizpůsobit, přestože jistě chtěli.

Seriálový herec a jeho kaskadérský dublér

Takovými hrdiny jsou i Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), herec z populárního westernového seriálu Bounty Law, který běžel v letech 1958 až 1963, a jeho parťák a nejlepší přítel Cliff Booth (Brad Pitt), který mu nejen v tomto seriálu dělal kaskadéra.

Role v tomto seriálu Rickovi získala věhlas, na základě něhož mu byla předvídána i zářná kariéra filmová. Ta se ale nedostavila a Rick se tak nyní v podmínkách měnícího se Hollywoodu pokouší o její znovu nastartování. Využít by k tomu mohl i svých nových sousedů na slavné adrese Cielo Drive s výhledem na Los Angeles, jimiž jsou režisér Roman Polanski (Rafał Zawierucha) a jeho manželka Sharon Tate. Tedy tvůrce a jeho múza, kteří jsou ztělesnění všeho toho, o čem on sní.

Nespoutaný Django: recenze filmu

Aby toho dosáhl, na to musí mít herec štěstí, talent a také kontakty, jinak se bude muset jako Rick spokojit s rolemi ve westernových, válečných nebo policejních seriálech, nebo s občasným účinkováním v reklamách. Rick by to chtěl změnit, ale jeho agent Marvin Schwarz (Al Pacino) mu nenabízí nic jiného než natáčení spaghetti westernů v Itálii, k čemuž herec neochotně svolí, přestože na tento žánr pohlíží spíše s despektem.

To kariéra jeho parťáka a kaskadérského dubléra Cliffa je na tom ještě hůř, protože je do velké míry odvislá od té jeho. Cliff tak v jejich parťáctví sehrává úlohu řidiče, asistenta i důvěrníka, protože na rozdíl od emočně nestabilního Ricka se s ústupem ze slávy vyrovnává mnohem stoičtěji a bezstarostněji.

Cliff je bývalý válečný hrdina, ale také ranař a člověk, který v Hollywoodu nemá moc dobré jméno pro své násilnické sklony a problémy se sebekázní. Rick se za něho vždy přimluví, ale on svou šanci dost často díky svému chování zhatí.

Mužské parťáctví

Rick a Cliff jsou fiktivní dvojice, vymodelovaná ale podle hned několika skutečných herců. Rick podle Tye Hardina či Petea Duela, Cliff podle Garyho Kenta nebo Gene LeBella, ale i mnoha jiných. Od Tarantina je pak skvělý vtip, když do rolí outsiderů, kteří už neumí chytit nový vítr v měnícím se hollywoodském systému, obsadil dva nejžádanější idoly filmového plátna své generace, kteří se rozhodně nemusí trápit s vyhasínáním slávy ve středních letech jako jejich hrdinové.

Tarantino sliboval, že z Brada Pitta a Leonarda DiCapria udělá v tomto filmu dvojici srovnatelnou s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem, mezi nimiž byl rovněž jedenáctiletý věkový rozdíl jako mezi Pittem a DiCapriem.

10 nejlepších filmů, kde hrdina bere spravedlnost do svých rukou [video]

O srovnání nesrovnatelného se pokoušet nebudu, ale potvrdím, že herecká chemie mezi nimi funguje výborně, v duchu nejlepších buddy movie filmů. Navzájem si nahrávají a jejich souhra má nejen komediální potenciál, ale i ten lidský, protože ukazuje všechny odstíny takového mužského parťáctví od toho siláckého až po chápavé naslouchání a podporu, když ten druhý ztrácí půdu pod nohama a dosavadní jistoty.

Kreativní cinefil

Právě tato dvojka nás provází zlomovou dobou, která se pro ně samotné nese ve znamení očekávání i obav z toho, co přijde. Tarantino tuto dobu definuje měnící se podobou filmového průmyslu a žánrů, s ním spjatých. V Tenkrát v Hollywoodu je to především western v jeho televizní i filmové podobě. Pokud westerny z padesátých a šedesátých let znáte, užijete si každou narážku, odkaz či citát zde použitý.

Tarantino si opět počíná jako znalý kreativní cinefil, který si jen tentokrát nepohrává s konvencemi a stylistickými a vypravěčskými vzorci jednotlivých žánrů jako v jeho předchozích filmech, ale rovnou se znaky celého období filmového průmyslu. Podobu tehdejšího Hollywoodu let skládá z motivů, obrazů, vjemů, odkazů a propriet, spjatých s dobou konce šedesátých let.

100 nejlepších filmů 21. století podle BBC

Ukazuje, jak se střetává luxusní svět Hollywoodu s nevázanou érou hippies, pro jejíž projevy má méně pochopení než pro svět filmařů s jejich večírky, jako je ten v domě zakladatele Playboye Hugha Hefnera. Režisér nás bere do vil i na natáčení seriálů a mísí přitom skutečné osobnosti s těmi fiktivními, které ale mají také nějaký reálný předobraz.

Potkáváme zde tak nejen Romana Polanského, ale i Steve McQueena (Damian Lewis) nebo Bruce Leeho (Mike Moh), jehož osobnost režisér lehce ironizuje. K nelibosti jeho dcery, která si postěžovala, že se jí dotklo, že se jejímu otci lidé v kině smějí.

Sharon Tate navštíví v kině promítání filmu Dům sedmi rozkoší, který byl posledním uvedeným za jejího života a Tarantino toho využije nejen k zálibně fetišistické poctě jejím dlouhým nohám v kozačkách, ale i její kráse a komediálnímu talentu, když ukáže, jak si herečka obdiv k ní užívá z reakcí diváků v kině.

Milosrdná revize dějin

Režisér v Tenkrát v Hollywoodu tak kombinuje nejen skutečné osobnosti s těmi fiktivní, ale i reálné události s těmi vymyšlenými nebo takovými, u nichž realita režisérovi posloužila k jejímu posunu k variaci na skutečné události.

To je příklad Cliffovy návštěvy na farmě téměř slepého farmáře George Spahna (Bruce Dern), kterou si od něj pár měsíců před vraždou Sharon Tate a jejích tří přátel pronajal Charles Manson, aby tu mohl pobývat se svou „Rodinou“.

Tato návštěva, k níž Cliffa přivede to, že vezme stopařku Pussycat (Margaret Qualley), která patří k Mansonově hipísácké komunitě, se stává předzvěstí finále, jehož brutální ráz se stává posunutým odrazem vraždy, jež otřásla celou Amerikou i světem.

Způsob, jakým se s ní Tarantino vyrovnal, bude pro mnohé šokující, překvapivý, neotřelý, ale pořád pojatý v intencích jeho předchozí tvorby a jeho revizionistického pohledu na dějiny. Abyste si toto finále užili, pokud se tak o něm dá mluvit v souvislosti s tímto případem, je dobré znát okolnosti smrti Sharon Tate a jejich tří přátel, kteří s ní v té době byli v jejím a Polanského domě na 10050 Cielo Drive.

Jak se postavit hrůznému činu?

V tomto finále se naplňuje i to, jak k Hollywoodu jako diváci přistupujeme. A to jako k místu, kde se plní nejen naše sny, ale kam i utíkáme před realitou. Quentin Tarantino jako malý vnímal naivistický půvab tehdejších televizních westernů a rozhodl se této éře Hollywoodu, již v něčem ukončila právě smrt Sharon Tate, vzdát hold.

Jde o jeho první film, založený na skutečném příběhu, jehož hrůznost neumí Tarantino dodnes pochopit a tak se mu rozhodne postavit tvůrčím způsobem. Mansonově kultu se přitom vysmívá a snaží se ho tak znectít. S jeho zapojením pak vytváří svět, jaký by mohl být a ne důsledně jaký ve skutečnosti byl.

Podobně přistupuje i k Hollywoodu, jehož klasické éře píše tento dopis z lásky, naplněný odkazy a popkulturními narážkami, za pomocí nichž se vrací k filmům a seriálům, které jako malý hltal. A jako dospělý jim skládá tuto poctu, jež má všechno, co si s jeho režijními počiny spojujeme. Dobré herecké výkony, chytré dialogy i ten posun historické reality směrem k její větší snesitelnosti.