12: recenze filmu

Tělocvična jako symbol postsovětské reality

Vítěz divácké ceny deníku Právo z letošního festivalu v Karlových Varech, jenž má za sebou účast v benátském festivalovém klání a oscarovou nominaci za nejlepší neanglický film, je Michalkovovou poctou i osobitou parafrází režijního debutu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957.

Výchozí zápletka kopíruje slavné americké drama, vzniklé na podkladu divadelní hry Reginalda Rose. Porotní soud má rozhodnout o vině či nevině obžalovaného a případné výši trestu. Obžalován není tentokrát latinoameričan, ale čečenský sirotek, který je souzen z vraždy svého otčíma, penzionovaného ruského důstojníka. Žaloba vše zdůvodnila a je na porotě, aby dospěla k vlastnímu verdiktu.

Ve školní tělocvičně, jejíž nehostinný interiér připomíná, že od dob komunismu neuběhlo v Rusku zas až tolik vody, se schází dvanáct porotců, jež má posoudit vinu mladíka v teenagerském věku. Jejich rozhodnutí o tom, zda spáchal vraždu, musí být jednotné. Jednomyslý verdikt „vinen“ znamená i nejvyšší trest. Jedenáct chlapce považuje za vinného, jediný je proti. Kromě pochybností, jež stravují jeho mysl, chce zabránit i rychlému vykonání trestu. Právě on zvrátí zdánlivě jasný případ, který chtějí mít soudci z lidu brzy za sebou, aby se v poklidu svých domovů mohli u večeře věnovat svým rodinám. 

Nastává vyčerpávající odpolední a celonoční hra nervů, argumentů, svědectví, posuzování důkazů a názorových přemetů, která může původní rozhodnutí zcela zvrátit. A v ní se více než o samotném případu dozvídáme o mužích, jež ho probírají, jako ztělesněných archetypech současné ruské mentality. O jejich lenosti a pohodlnosti, s níž přistupují k osudu konkrétního člověka, ale hlavně o stereotypech v myšlení, jichž se jen těžko vzdávají.

Mladíkův případ se během projednávání dostává do zcela jiné roviny, kde přestává jít o to, co je a není pravda, ale o to, jak mu zachránit život. Porotci jsou postaveni před hmatatelnou zodpovědnost za jeho osud a jasně vyprofilované charaktery se začínají lámat.

Teatrální souboj argumentů

Na rozdíl od nedávno uvedeného Hanekeho remaku filmu Funny Games, který kopíruje originál, Nikita Michalkov transformuje původní látku do jiného kulturního, společenského i politického prostředí a zásadně tím pozměňuje její vyznění. Stejný námět mu slouží k rozehrání jinak koncipované hry, vyprávěné i jinými filmařskými prostředky. 

Klaustrofobně stísněnou místnost, kde Henry Fonda, Jiří Voskovec a spol vznášeli své „důvodné pochybnosti“, nahradil rozlehlý prostor, fungující i jako skladiště. Postavy porotců se tak mohou volně pohybovat, hrát na piano, pohrávat si s medicinbaly a basketbalovým míčem, posilovat nebo předvádět své eskamotérské zacházení s nožem. Prostředí tělocvičny se stává jevištěm, kam scénograf pečlivě rozmístil veškerou dekoraci, jež bude využita pro demonstraci dramatických situací.

Ve vypravěčské struktuře se prolíná jednání poroty se záběry do mladíkovy mrazivé cely. Aristotelskou trojí jednotu narušují flashbacky do dětství a dospívání obviněného a s ním spojené naléhavé sekvence do válkou zmítaného Čečenska, jež poukazují na to, jaké skutečnosti formovaly jeho osobnost (ztráta rodičů a masivní ostřelování, jež mění městské čtvrti v sutiny).

Michalkov, ač v osobních postojích stoupenec tvrdé linie současného premiéra Putina a zastánce „monarchistického“ způsobu vládnutí, se ukazuje být nejen zdatným interpretem nedávné spletité historie jeho domoviny, ale i velmi ostrým a břitkým analytikem současné politické situace.

Soustředí se na mentalitu společnosti, ovlivněné rozpadem velmocenského postavení a ztrátou dosavadní prestiže a vyslovuje se k povaze a kořenům rusko- čečenského konfliktu i vztahům velmocenského Ruska k jeho geografickým vazalům. Přináší metaforické podobenství o sociálně, kulturně i politicky vykořeněné zemi, kde se lidé bojí (nebo odmítají) vzít osobní odpovědnost nejen za cokoliv, co přesahuje úzký rámec jejich zájmů, ale i za své vlastní životy. 

Statické, divadelně pojaté drama, traktované do jednotlivých aktů mimovolně užitým zvukem školního zvonění, se mu i přes délku více jak dvou a půl hodin, daří rozpohybovat za pomoci střihu, kamerových úhlů a kroužení nad hlavami protagonistů tak, že komorní vyprávění rázem dostává až psychologicko-thrillerový nádech. Společenství porotců nám přibližuje vcelku i nahlížené prizmatem některého z nich a projevuje se jako nadmíru zručný tvůrce, který umí vizuální i obsahovou stránku spojit v neoddělitelný celek, jenž se nebojí silných emocí.

Lhostejnost a předsudky

Typologie postav je obdobná jako v padesát let starém americkém filmu. Porotci jsou ztělesněním určité teze či ideje a dobře odráží rozvrstvení postsovětské společnosti se všemi jejími traumaty, nenávistmi i nadějemi. Povolání, charakter i původ jednotlivých soudců se promítá do jejich rozhodování a postojů. Dusná noc, blízká infarktovému vyčerpaní, zamává neotřesitelnými jistotami i stanovisky, která jsou v kaleidoskopickém tempu nabourávána, aniž bychom měli dojem, že postavy jsou jen figurky na šachovnici zručných scenáristů. 

Názorové obraty jsou uvěřitelné a skrze jednání poroty se začínají projevovat skutečné rysy ruské národní povahy. V dvanáctičlenné porotě se sešli podnikatelé i lidé dosud spjatí s ruskou minulostí a jejími předsudky. Nařvaný rasistický taxikář, váhavý chirurg, pocházející z Kavkazu, úspěšný právník a televizní producent jako představitelé ekonomického vzestupu země, majitel hřbitova, rozšafný židovský veterán. Na konkrétním příběhu ze života, jež se nějak dotýká projednávaného případu, každý z nich předestře své zkušenosti a odhalí tak mimoděk postoje, jež ho formovaly. Na povrch vyplouvá skrytý i zjevný rasismus, antisemitismus, nerozhodnost.

Výkvět současného ruského herectví se svých partů zhostil s výrazově nezaměnitelnou osobitostí každého z nich i maximální expresivitou, jež dovoluje teatrální gesta a patetické výstupy. V útočných výpadech i sebezpytujících monolozích se ukazuje zainteresovanost a osobní vklad do projednávaného případu a ne chladný odstup od něho.

Nikita Michalkov jako předseda poroty celou dobu většinou pokojně sedí, zaznamenává jednotlivé zvraty argumentů, aby si pro sebe vyhradil symbolické finále, v němž jeho postava bývalého vojenského důstojníka se spasitelskou prozíravostí i zodpovědností nabídne lék na řešení nešvarů své země. Obrací se zády k jasnému rozřešení a zvrátí vše, co bylo předtím řečeno v duchu závěrečného citátu „Zákon stojí nejvýš. Ale co když milosrdenství stojí výš než zákon?“. Člověk se nestává prostředkem, ale cílem a zákon je třeba korigovat dobrou vůlí, odpovědností za osud druhého a milosrdenstvím. 

Příběh dvanácti porotců používá Michalkov pouze jako kostru k mnohem komplexnější hloubkové analýze stavu současného ruského lidu. Přináší zamyšlení o povaze práva a spravedlnosti, o národní povaze i letité morální devastaci.

Klade sugestivní otázky a snaží se na ně nacházet odpovědi. Kdo určuje vinu člověka? Budou někdy občané ctít zákony? Měla by sovětská pravomoc ležet v jedněch rukou? Je lepší setrvat v bezpečí klece, nebo vylétnout na svobodu, jakkoli nebezpečnou? Nabízí řešení v odstranění lhostejnosti a přijmutí zodpovědnosti za stav věcí veřejných. Je třeba se angažovat a skutečnosti se postavit čelem, jinak se lidé nikdy nevymaní z otěží vládnoucí třídy.

 

12

• Žánr: komorní drama
• www.hce.cz
• Původní název:12
• Rusko 2007
• Scénář: Nikita Michalkov, Vladimir Mojsejenko, Alexandr Novotockij
• Režie: Nikita Michalkov
• Hrají: Sergej Makoveckij, Sergej Garmaš, Alexej Petrenko, Jurij Stojanov, Nikita Michalkov, Sergej Gazarov, Michail Jefremov, Valentin Gaft
• Distribuce: HCE
• Distribuční premiéra v ČR: 4. 9. 2008