Fotogalerie

Sejmi je všechny: recenze filmu

Marek Čech

24. listopadu 2007

Michael Davis natočil akční oddechovou jednohubku. Vypněte mozek a nechte se bavit. Nebudete litovat.

Akční žánr zažívá v Hollywoodu v posledních letech svou renesanci. Muskulaturní hromotluky, cedící krev, pot a suché hlášky vystřídali jejich mnohem sofistikovanější kolegové s tváří Matta Damona alias „agenta bez minulosti“ Bournea a poctivou osmdesátkovou „vybíjenou“ křísí v pozapomenutých béčkových produkcích snad jen veteráni žánru Jean-Claude a čím dál hmotnější Steven Seagal.

Když už i nejslavnější agent s povolením zabíjet vyměnil v poslední bondovce nadsázku a suché Martini „protřepat nemíchat“ za mnohem realističtější kabátek, rozhodl se scenárista a režisér Michael Davis (z jehož dosavadní filmografie stojí za připomenutí snad jen studentská komedie Sto sladkých holek) vrátit úder všem pochybovačům o životnosti akcí nadupaných adrenalinových jízd a vytvořil hyperstylizovanou podívanou, nad jejíž přiznanou infantilitou zajásá jak třináctiletý fanoušek videoher, tak jeho tatík, který doteď umí citovat průpovídky z žánrově spřízněného Komanda.

Přestřelky během sexuálního aktu a ve vzdušném prostoru

Zdatného pomocníka v režijním záměru vytvořit groteskní směsici pocty i parodie příběhů o osaměle zasmušilých outsiderech, pohybujících se na okraji společnosti i zákona, našel v někdejším druhém z nejžhavějších kandidátů na roli britského gentlemana s identifikací 007 Cliveovi Owenovi.

Právě jeho neoholená tvář a cynický výraz v obličeji nás ve velkém detailu uvádí do děje. Na autobusové zastávce sedící a karotku chroustající pan Smith se stává svědkem nerovnoměrně působící naháněné těhotné ženy bandou ozbrojených černooděnců. Smith má rád zeleninu, jež má blahodárný vliv na zrak a dopuje se jí s posedlostí Limonádníkovy lásky ke kolaloce či Pepkovy ke špenátu..Muž s traumatickou a velmi zastřenou minulostí bývalého mistra ve sportovní střelbě záhy prokáže, jak moc nemá rád, když se ubližuje slabším a že ze svého umění ostrostřelce nic nezapomněl. A oblíbená pochutina se v jeho rukou stává, zdaleka ne naposledy, vražedným nástrojem.

Své dobré a neokoralé srdce pak plně dává do služeb právě narozeného nemluvněte, jehož matka řádění nájemných zabijáků nepřežila. Na cestě za jeho záchranou se snaží rozmotat, za pomocí kojící kněžky lásky Donny, předivo motivů, které vede vrahouny k tomu, že malému tvorečkovi a potažmo i jemu usilují o život.

Schématická a značně chatrná zápletka, kde dojde i na nadnárodní zbrojařské koncerny, DNA manipulace a spiknutí v prohnilých patrech nejvyšší politiky, posloužila jako základ pro realizaci Davisova scénář. Řídký děj se stává kostrou pro, do detailů promyšlené a nápadité, akční sekvence, v nichž režisér využívá svou původní profesi tvůrce storyboardů. Davis inscenuje a servíruje akci s béčkově prvoplánovitou naivitou, ale v áčkovém formátu. Nešetří nápady, od úvodní scény porodu s přestřelením (doslova) pupeční šňůry, přes neméně bizarní a za vlasy přitažené scény, kdy se přestřelky odehrávají na kolotoči (který je roztáčen střelbou z pistole tak, aby sniper nezasáhl kojence) nebo během sexuálního aktu a ve vzdušném prostoru.

Krvavý balet se nekoná

S přibývající stopáží opadá nadšení a na koncept přemrštěnosti, dovedené ad-absurdum, si divák rychle zvykne. Variace stále též situace, kdy hrdina na útěku v různých lokacích (pro akční žánr nijak originálních – opuštěný dům, sklad, veřejný dům, letadlo), svádí vítězné souboje s takřka stovkou protivníků, ve své absurdnosti bohužel nenachází odpovídající vizuální zpracování. Režijní nezkušenost s podobným typem filmů tak nevede k americké obdobě krvavých asijských baletů Johna Woo (k jehož Hard Boiled odkazuje postava killera s pistolí v jedné ruce a miminem v té druhé), jimž by se chtěl snímek zřejmě podobat, ale spíš k jejich trochu neumětelské parafrázi. Dynamičnost scén zůstává, díky poměrně statické kameře, sterilní choreografii akčních přestřelek a chaotickému střihu, hodně za očekáváním a režisérovi se nedaří poskládat jednotlivé záběry v rytmu, jež by si tato látka zasloužila. Akční sekvence tak získávají gradaci spíše než díky funkčnímu střihu za pomoci heavymetalového soundtracku.

Monotónnost formálního uchopení, jež zůstalo ve vodách průměru, ale přebíjí radost z neuvěřitelných kombinací žánrových ingrediencí, známých jak z novodobých gangsterek Quentina Tarantina, Guye Ritchieho i jejich následníků (filmy Zastav a nepřežiješ, Zabít eso), takvideoherních stříleček, k nimž odkazuje originální název snímku.

Suché vtipy, pohrávání si s filmovými klišé i vtipně užitou biblickou paralelou o „svatém dítěti“, Owenovi jako Josefovi, Bellucciové jako Marii a Giamattiovi jako Herodesovi, vraždícím neviňátka, to vše se stává součástí hry s diváckými očekáváními, jež Davis s přiznanou zhůvěřilou radostí naplňuje.

Na režisérovu hru s nadsázkou přistoupili i herci, známí svým lavírováním mezi charakterními a stylizovanými rolemi. Charakterizace postav, skrze jejich minulost nebo vývoj v příběhu, je jednostrunně prostinká a nezatížená žádnou motivací nebo psychologií. Ústřední herecký trojlístek má především působit stylově a sebeironicky, což se i daří.

Pan Smith v podání Clivea Owena je poťouchlým a s ničím se nepárajícím Bugsem Bunnym v plesnivějícím kabátě i nekompromisní „chůvou“, jež kosí nepřátele s pověstnou „arnoldovskou“ razancí. Rolí Smithe upomíná Owen jak na své soustředěné kreace málomluvných hrdinů z filmů Sin City a Spojenec, tak motivem nebohého nemluvněte v ohrožení a ošuntělostí zevnějšku na Cuarónovy Potomky lidí.

Paul Giamatti úloze pana Hertze propůjčuje tvář plešatícího úředníka, jež ve svém zaměstnání zabíjet lidi našel i koníčka. Svého úchylně sadistického a slizkého zloducha si patřičně vychutnává až do záměrného přehrávání a s věčně švitořivou manželkou na telefonu a obrovsky předimenzovanou bouchačkou v ruce je stejně roztomilý jako odporný

Třešničkou na dortu je obsazení Monicy Bellucciové do role dobrosrdečné italské prostitutky DQ. Mateřským citem (jež využívá i při uspokojování zákazníků) oplývající sexy diva okouzluje nejen svými oblečky a dekoltem, ale i autentickým přízvukem a jižanskou emocionalitou, v níž se snoubí výbušný temperament a smysl pro rodinné hodnoty.

Michael Davis natočil typickou akční oddechovou jednohubku, jež se, ať už záměně či nikoliv, blíží k parodii žánru. Krátká stopáž necelé hodiny a půl je tak akorát, tak vypněte mozek a nechte se bavit. Nebudete litovat.