Mistr: recenze filmu

Každý ze svých dosavadních pěti opusů (Gambler, Hříšné noci, Magnolia, Opilí láskou, Až na krev) dovedl Paul Thomas Anderson proměnit v cinefilní lahůdku, která nám řekla o lidské povaze víc, než bychom někdy chtěli slyšet. V tomto směřování zachází Mistr nejdál a já jsem moc zvědavý, jak na něj budou reagovat všichni ti, kteří se tak rádi upínají k falešným spasitelům nebo snadným návodům na to, jak žít.

Poznamenaní

Děj je situován do poválečných padesátých let v Americe. Válka nepřinesla jen škody materiální, ale především ty duchovní. Lidé se potýkají s četnými traumaty, neurózami a psychózami. Z bojišť se vracejí vojáci, kteří se cítí vykořenění a poznamenaní. Neumějí se rychle zařadit do společnosti, která se chce oklepat z válečných hrůz a směřovat vpřed. Jejich zkušenost je pro ty, co nebyli přímými účastníky války, nepřenosná. Hledají proto nějaký pevný bod, k němuž by se mohli přimknout. Proto tato doba tak přála vzniku nových náboženství, hnutí a učení.

Jedním z těchto poznamenaných je i námořník Freddie Quell (Joaquin Phoenix), který končí službu na válečné lodi a vrací se do normálního života. V něm se mu ale nedaří nějak uchytit. Je zmítaný nejistotou a pochybnostmi o sobě samém. Neumí si najít práci, a když ano, tak v ní dlouho nevydrží. Podobně je na tom i se vztahem k ženám a přátelům. Není schopen hlubšího vztahu ani citu.

Zoufale si uvědomuje absenci nějakého životního cíle, k němuž by mohl napřímit své konání. Své démony utápí ve vlastnoručně dělané pálence, která jen umocňuje jeho agresivní a nevypočitatelné jednání, jež se může stát pro okolí potencionální hrozbou.

Terapeutický objekt

Freddie je psychicky narušený, sexuálně frustrovaný podivín, který svou nejistotu a vyšinutost maskuje afektovaným chováním. Je jak raněné zvíře, které reaguje destruktivně na svět, který se mu zdá nepřátelský. Jeho pokřivené vnímání světa ho přivádí do konfliktů, které neumí ale sám řešit.

Nejspíš by natrvalo skončil v blázinci, jímž prošel, ale zachrání ho setkání s charismatickým intelektuálem Lancasterem Doddem (Philip Seymour Hoffman). Vůdcem sekty, která si říká Zdroj. V ní propaguje učení o smíření se sebou samým, převtělování, cestování v čase, zbavení se všeho negativního na cestě k dokonalosti, ústící v nesmrtelnost.

 

Dodd je přesvědčen, že našel způsob, jak zbavit lidi toho nejtemnějšího v nich, co vede k destrukci a utrpení. Labilní a prchlivý Freddie se pro něj stane ideálním objektem, na kterém může demonstrovat, že jeho alternativní metoda léčby, která má blízko k psychoanalýze, funguje. Vydá se proto do temných zákoutí Freddieho zraněné psyché, jež se chová patologicky.

Mentor / žák

Mezi dvěma muži se postupně vytvoří pozoruhodné, a jak se ukáže i silné pouto, fungující jako kombinace vztahových rovin mentor / žák a otec / syn. Oba muži jsou sebou navzájem fascinováni. Nejvíce tím, co ten druhý postrádá.

Dodda vábí Quellova volnost, divokost, nekultivovanost a animalita, s níž chce pracovat a již on sám v sobě dusí. Freddie se zas k Lancasterovi a jeho rodině upíná jako alespoň k nějaké jistotě, již teď v životě má. Svým vyprávěním o návratech v čase a lepším člověku k sobě Lancaster poutá své ovečky, které mu věří, že je dovede převést na břeh, kde se budou cítit lépe a bezpečněji.

Psychologická válka

Jejich vztah je založen na vzájemné přitažlivosti i odstředivosti, na oddanosti i neochotě se podřídit a nechat se zkrotit. Připomíná vášnivý vztah muže a ženy, plný nadějí, obětování, lásky, úcty, ale i sebedestrukce a nenávisti. Nejlépe to vyjádří sám Freddie, když se ptá Mistra, zda lze najít svobodu v hierarchizovaném uskupení lidí a přitom se nevzdat své osobitosti.

Dvě protikladné, silné osobnosti touží po vzájemném ovlivnění. Zároveň si ale uvědomují, že ten druhý není schopen svět toho prvního sdílet. Už kvůli tomu, že se mu neumí intelektem nebo skrze city přiblížit. Lancasterovo učení se pro Freddieho stává prostředkem k uvědomění si vlastního já, k němuž by měl skrze vnitřní katarzi dospět.

Vztah dvou mužů připomíná psychologickou válku vzpurného učedníka a přesvědčivého kazatele, nadčasový a obecně platný souboj dvou vůlí, který se díky jejich hereckým představitelům stává opravdovým soubojem titánů.

Souboj titánů

Oba herci podávají výkony, jimiž jsme fascinováni a z nichž doslova mrazí. Nejde ale o ten typ technicky dokonalého herectví, jaký známe například od Daniela Day-Lewise nebo Meryl Streep, kteří díky masce a odpozorovaným gestům, pohybům a mimice zcela splynou s postavou. Tak jako v případě Lincolna nebo Margaret Thatcherové.

Paul Thomas Anderson vede své herce k herectví jinému. Silnému, jak jsme v jeho filmech zvyklí, ale více vnitřnímu, náznakovému, které tak okatě a vnějškově neexhibuje.

Duševní zmrzačení Freddieho Quella se odráží i ve fyzické stavbě jeho těla a v jeho projevech. Věčně shrbený a vyzáblý Jaaquin Phoenix s těkavým pohledem se afektovanými gesty snaží zakrýt úzkost a zmatek, jež ovládají jeho duši.

Jeho násilné výbuchy ostře kontrastují se zdánlivě klidným, kultivovaným a vyrovnaným projevem Philipa Seymoura Hoffmana, který v roli Dodda opět stvrzuje, proč je považován za jednoho z nejlepších herců současnosti.

Scientologická inspirace

Lancaster se snaží být oním Mistrem z názvu filmu, který dává svým ovečkám pocit řádu a smyslu, ale režisér mu to nedovoluje. Jeho pozici neustále zpochybňuje skrze tázání ohledně míry manipulace, již používá, a na jeho postavu se dívá v celé její komplexnosti.

Pokud čekáte ale nějakou lacinou kritiku zakladatele scientologického učení Lafayetta Ronalda Hubbarda, jímž je postava Lancestera Dodda inspirována, tak té se nedočkáte. Na to je Paul Thomas Anderson příliš inteligentní tvůrce. Inspiruje se některými aspekty jeho života, které přetváří do mnohem obecnější úvahy o fungování církví, sekt nebo hnutí, podobných scientologii.

Imaginární sekta Zdroj je zde ukázána jako náhradní rodina a místo, kam se lidé uchylují v tíživých životních situacích. Čehož mohou představení těchto komunit snadno zneužít. Zvlášť v době velkých očekávání, ale i velkého tápaní, jaké nastávají ve zlomových dějinných okamžicích. Mezi ně situace po druhé světové válce určitě patří.

Postava Lancasterovy manželky a šedé eminence celého hnutí Peggy (Amy Adams), která se stává takovým ďábelským hráčem v pozadí, zcela zjevně připomíná Hubbardovu poslední manželku Mary Sue Whippovou. A i podoba herce Hoffmana s Hubbardem vykazuje podobné rysy. Přesto uplatňovat na film nějaký biografický výklad, který by mohl pobouřit slavné hollywoodské stoupence scientologie (John Travolta, Tom Cruise), není možno.

Roztříštěnost jako zrcadlo vnitřního světa

Anderson se postavám dostává pod kůží nesnadno, tázavě, náznakově. Někdy mu stačí u nich zvýraznit pouhé gesto či expresivní vyjádření, zachytí jejich nervozitu či roztěkanost, jindy se uchýlí k projevu explicitního násilí, abychom pochopili, s kým máme tu čest. Na jedné straně se tak soustředíme na jen letmo naznačené emoce, na té druhé se snažíme z mohutného přívalu slov vydestilovat to, co se za nimi skutečně skrývá. Jednotlivé segmenty získávají smysl většinou ale až v konečném součtu. Divák si je utřídí, pospojuje a domyslí ty chybějící.

Herectví se stává součástí promyšlené narativní struktury, stojící na nedořečenosti a fragmentárnosti. Tento formální systém věrně zrcadlí rozdrobený a roztříštěný svět Freddieho Quella, který se Lancaster Dodd po částech snaží zase slepit dohromady. Narace je v područí hlavního hrdiny, jenž určuje povahu i způsob vyprávění.

Hypnotická seance

Divák tak spolu s Freddiem podniká specifickou terapii, která pracuje s jeho vlastními nejistotami ohledně toho, jakým způsobem je děj vyprávěn. A Anderson mu to opravdu neusnadňuje a vyvolává tím v divákovi neklid. O klasickou zápletku zde nejde, děj spíš připomíná sled obrazů, symbolů, flashbacků, zdánlivě nahodilých motivů, které jsou zabaleny do dlouhých dialogů a v pravý čas se z nich vynořují.

Struktura filmového vyprávění evokuje psychologickou seanci, při níž se z Freddieho života nekauzálně a chaoticky vynořují jednotlivé fragmenty, které vzbuzují víc otázek, než nabízí odpovědí.

 

Pokud hovoříme o roztěkané či psychotické formální struktuře, věrně korespondujícím s vnitřním ustrojením ústřední postavy Freddieho Quella, tak tu ještě zintenzivňuje hudební doprovod kytaristy kapely Radiohead Jonnyho Greenwooda. Hypnotické psychedelické tóny v nás vyvolávají až halucinogenní pocity.

Kamera rumunského rodáka Mihaie Malaimare Jr., jenž se podílel například na posledních třech filmech Francise Forda Coppoly (Youth Without Youth, Tetro, Twixt) v interiérových scénách bez jediného střihu krouží kolem hrdinů, při těch venkovních pak vynikne plná estetická krása analogového 65 mm formátu, na nějž byl Mistr natočen.

Duchovní manipulace

Kamera nás svým pomalým tempem vtahuje do doby padesátých let, která je skrze kostýmy a rekvizity věrně vyobrazena. Retrostylizace zde ale není až tak důležitá, neboť se vypráví příběh nadčasový a univerzálně platný.Pojednává o duchovní manipulaci, sektářském myšlení nebo obecně o myšlenkovém fundamentalismu. O svůdnosti nechat se někým vést, kdo dá mému konání nějaký smysl, ale zároveň i o potřebě se vůči němu vymezit, aby si pro sebe nenárokoval víc mé svobody, než jsem mu ochoten svěřit. O touze a potřebě ovládat druhé. O marném a věčném hledání smyslu života a jeho nejen duchovním naplnění i nesnadnosti poznání toho, co by tím smyslem mělo být.

O tom všem a mnoha dalších tématech vypráví Paul Thomas Anderson ve svém obsahově, významově a formálně odvážném, uhrančivém a zneklidňujícím snímku, jehož narativní struktura se blíží spíš artovým filmům než velkým hollywoodským produkcím.

I v kontextu předchozích Andersonových filmů představuje Mistr unikát a bude zřejmě obtížněji stravitelný i pro ty diváky, kteří si s jeho filmy jinak rozumí. Scenárista a režisér ve svém autorském projektu tlačí do popředí střet dvou výrazných individualit, jemuž uzpůsobuje narativní strukturu díla. A kulminuje tento střet do míst, kam nás režiséři běžně nezvou.

Bodování v hereckých kategoriích

Mistra přes všechny jeho přednosti letos provází smůla, daná jeho na přijetí ne až tak přátelskou formou. Nejprve mu chtěla na festivalu v Benátkách přiřknout porota, vedená Michaelem Mannem, Zlatého lva i ceny pro oba herecké protagonisty. Protože to ale oficiální regule neumožňují, musel se film spokojit pouze s oceněním v hereckých kategoriích a se Stříbrným lvem za nejlepší režii.

Na Zlatých glóbech bodoval při nominacích ve třech hereckých kategoriích, včetně té pro Amy Adams. Stejně tak při nominacích na Oscara, kde se ale nedostal mezi devítku nejlepších filmů roku a Anderson mezi pět nejlepších režisérů. S přihlédnutím k ostatním nominovaným se mi to jeví jako trestuhodné opominutí. A zvlášť s vědomím toho, že nominace na Oscara mají letos artovější charakter než jindy.

Nezasloužené vlažné přijetí

Tlak scientologů v Hollywoodu bych za tím nehledal. Důvodem vlažnějšího přijetí zřejmě bude, že Mistr je dílo natolik neuchopitelné a svébytné, že se to ukázalo být ctihodným akademikům na obtíž. Nevodí diváka za ručičku, neposkytuje mu návod, jak má pnutí mezi postavami vykládat, ale naopak klade vysoké nároky na soustředění a vnímání. Není líbivé ani vděčné, atraktivní ani zábavné, nepodbízí se divákům, ať už tématem nebo zpracováním.

Jde o dílo precizní, hypnotické, atmosférické, vtahující, zneklidňující, uhrančivé, vědomé si své síly, kterou dává okázale najevo. Pro někoho možná jde o dílo chladné a vykalkulované ve své dokonalosti. To Paul Thomas Anderson se stává tím Mistrem z názvu filmu, který jako guru v pozadí z té změti slov, obrazů, gest, náznaků a těžko interpretovatelných postav vytváří fascinující zážitek, jehož intenzita bude s léty nabývat na síle. Až se budou jednou sestavovat žebříčky nejlepších filmů tohoto desetiletí, Mistr mezi nimi určitě bude.

Mistr

• Žánr: drama
• Původní název: The Master
• www.themasterfilm.com/
• USA 2012
• Scénář: Paul Thomas Anderson
• Režie: Paul Thomas Anderson
• Hrají: Philip Seymour Hoffman, Joaquin Phoenix, Amy Adams, Laura Dern, Lena Endre, Martin Dew, Madisen Beaty, Mike Howard, Fiona Dourif, Joshua Close, Katie Boland, Rami Malek
• Distribuce: Aerofilms
• Distribuční premiéra v ČR: 10. 01. 2013